„Teď službu miluju!“

ZTRÁCÍM RADOST

Když jsem se ale dostala do puberty, můj vztah k Jehovovi zeslábl. Měla jsem pocit, že si spolužáci můžou dělat, co chtějí, a já o něco přicházím. Pravidla od rodičů a křesťanská měřítka mi připadala omezující a duchovní činnosti jsem považovala za děsnou dřinu. I když jsem v Jehovu nikdy nepřestala věřit, cítila jsem, že je mi vzdálený.

Nechtěla jsem ale být nečinná, a tak jsem chodila do služby aspoň symbolicky. Když už jsem do služby vyrazila, nikdy jsem nebyla připravená, takže pro mě bylo těžké začít rozhovor i ho nějak vést. Kvůli tomu moje služba nepřinášela výsledky a neměla jsem z ní radost. To mě od ní ještě víc odrazovalo. Říkala jsem si: Jak to někdo může dělat týden co týden, měsíc co měsíc?

V 17 jsem si už tolik přála být nezávislá, že jsem si sbalila věci, odešla z domova a přestěhovala se do Austrálie. Můj odchod byl pro rodiče hodně těžký. Dělali si o mě starosti, ale zároveň doufali, že zůstanu u Jehovy.

V Austrálii to se mnou šlo po duchovní stránce z kopce. Na shromáždění jsem chodila už jenom občas. Táhlo mě to k mladým, kteří stejně jako já neměli problém jít jeden večer na shromáždění a druhý večer se jít napít a zatancovat si do nějakého klubu. Když o tom tak přemýšlím, byla jsem jednou nohou v pravdě a druhou ve světě. Ale měla jsem pocit, že nepatřím nikam.

NEČEKANÁ POMOC

Asi po dvou letech jsem se setkala se sestrou, která mi nevědomky pomohla zamyslet se nad tím, jak žiju. V jednom domě nás bydlelo pět svobodných sester. A když jednou přijel krajský dozorce se svojí manželkou Tamarou, pozvali jsme je, ať ten týden zůstanou u nás. Když se její manžel věnoval sborovým věcem, Tamara ten čas trávila s námi. Hodně jsme se spolu nasmály. Moc jsem si to užila. Byla úplně normální a hezky se s ní povídalo. Přišlo mi skvělé, že s někým tak duchovním může být taková legrace.

Tamara sršela nadšením. Její láska k pravdě a ke službě byla nakažlivá. Měla radost, protože Jehovovi dávala to nejlepší. Já jsem mu sloužila jenom symbolicky, a byla jsem nešťastná. Její pozitivní přístup a nefalšované štěstí měly na můj život obrovský vliv. Její příklad mi pomohl zamyslet se nad jednou základní pravdou z Bible: Jehova si přeje, abychom mu všichni sloužili „s radostí“ a „s radostným křikem“. (Žalm 100:2)

UŽ ZASE MÁM ZE SLUŽBY RADOST

Chtěla jsem být stejně šťastná jako Tamara, ale musela jsem hodně věcí změnit. Trvalo to dlouho. Ale dělala jsem malé kroky k lepšímu. Začala jsem se do služby připravovat a občas jsem se přihlásila do pomocné průkopnické. Díky tomu jsem nebyla tak nervózní a víc jsem si věřila. Ve službě jsem častěji používala Bibli a měla jsem z toho dobrý pocit. Brzo už jsem byla v pomocné průkopnické každý měsíc.

Začala jsem se přátelit s lidmi různého věku, kteří brali pravdu vážně a kteří měli ze služby Jehovovi radost. Jejich příklad mi pomohl přehodnotit, co dávám v životě na první místo, a získat dobré duchovní návyky. Služba mě začala ještě víc bavit. A nakonec jsem se pustila do pravidelné průkopnické. Poprvé za dlouhou dobu jsem byla vyrovnaná a šťastná a ve sboru jsem se cítila jako doma.

PARTNER DO PRŮKOPNICKÉ

O rok později jsem potkala Alexe. Byl laskavý a upřímný a miloval Jehovu i službu. Byl služební pomocník a v pravidelné průkopnické už sloužil šest let. Taky se na nějakou dobu přestěhoval do Malawi, kde bylo potřeba pomoct s kázáním. Přátelil se tam s misionáři, kteří ho hodně ovlivnili a povzbudili ho, aby pořád dával Království na první místo.

V roce 2003 jsme se vzali a od té doby jsme v celodobé službě spolu. Hodně jsme se toho naučili. A díky Jehovovi jsme zažili spoustu krásných věcí.

DALŠÍ SKVĚLÁ PŘÍLEŽITOST

V roce 2009 jsme dostali pozvání sloužit jako misionáři ve Východním Timoru. Je to malý stát v indonéském souostroví. Zaplavila nás směsice pocitů. Byli jsme překvapení a nadšení a zároveň jsme měli obavy. O pět měsíců později jsme dorazili do hlavního města Dili.

Náš nový život se od toho předchozího hodně lišil. Museli jsme si zvyknout na jinou kulturu, jazyk, jídlo i životní úroveň. Ve službě jsme se často setkávali s lidmi, kteří byli velmi chudí, neměli přístup ke vzdělání a zažívali bezpráví. A mnozí z nich měli fyzické i citové šrámy, které jim způsobila válka a násilí.a

Služba byla fantastická! Jednou jsem například potkala Mariu,b smutné 13leté děvče. Maminka jí umřela před několika lety a tátu skoro nevídala. Stejně jako hodně dětí v jejím věku, Maria neměla nikoho, kdo by ji v životě vedl. Pamatuju si, jak se mi jednou s pláčem svěřovala s tím, co prožívá. A já jsem netušila, co říká, protože jsem její jazyk ještě tolik neuměla. Modlila jsem se k Jehovovi a prosila ho, aby mi pomohl ji povzbudit, a pak jsem jí z Bible začala číst hezké verše. Během let jsem sledovala, jak pravda mění Mariinu povahu, vzhled a vůbec celý život. Dala se pokřtít a teď sama vede biblická studia. Dnes má velkou duchovní rodinu a ví, že někam patří.

Jehova kázání ve Východním Timoru podporuje. I když se většina zvěstovatelů dala pokřtít teprve v posledních deseti letech, hodně jich slouží jako průkopníci, služební pomocníci nebo starší. Jiní pracují v překladatelské kanceláři a pomáhají s přípravou duchovního pokrmu v místních jazycích. Když jsem bratry a sestry slyšela zpívat na shromážděních, viděla jejich usměvavé tváře a sledovala, jak mají k Jehovovi čím dál blíž, dělalo mi to obrovskou radost.

ŽIVOT, KTERÝ PŘEKONAL NAŠE PŘEDSTAVY

Náš život ve Východním Timoru se od toho v Austrálii hodně lišil, ale byli jsme tam šťastnější, než jsme si kdy dokázali představit. Někdy jsme cestovali nacpaní v autobuse plném lidí, sušených ryb a hromad zeleniny z místního trhu. Občas jsme vedli biblická studia v malé chatrči, kde bylo horko a vlhko, podlaha byla z udusané hlíny a kolem pobíhaly slepice. I přes takové náročné podmínky jsem si často říkala: To je paráda!

Když se ohlédnu zpátky, jsem vděčná za to, že se mě rodiče snažili vést k Jehovovi a podporovali mě, i když to se mnou v pubertě vůbec nebylo jednoduché. Potvrdila se na mně slova z Přísloví 22:6. Máma s tátou jsou na mě a Alexe hrdí a jsou rádi, že nás Jehova používá. Od roku 2016 jsme v krajské službě na území australasijské pobočky.

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem kazatelskou službu kdysi neměla ráda. Teď ji miluju! Uvědomila jsem si, že ať už je člověk v životě nahoře nebo dole, opravdovou radost získá jenom tehdy, když Bohu slouží celým srdcem. Posledních 18 let, kdy Jehovovi sloužím společně s Alexem, jsou ty nejšťastnější roky mého života. Teď už chápu, jak to žalmista David myslel, když Jehovovi řekl: „Všichni, kdo u tebe hledají útočiště, se budou radovat, navždy budou radostně křičet. ... A ti, kdo milují tvé jméno, budou díky tobě jásat.“ (Žalm 5:11)