Při svých krocích myslím na Jehovu

Narodil jsem se 19. května 1940 ve městě Amioûn v Libanonu. O několik let později se naše rodina přestěhovala do Tripolisu. Vyrůstal jsem v láskyplné a šťastné rodině, která milovala Jehovu. Bylo nás pět dětí – tři holky a dva kluci. Já jsem přišel na svět jako poslední. Pro moje rodiče nebylo vydělávání peněz tím nejdůležitějším. Náš život se točil kolem studia Bible, shromáždění a toho, že jsme druhým pomáhali poznat Boha.

V našem sboru bylo několik pomazaných křesťanů. Jedním z nich byl Michel Abúd, který vedl studium knihy, jak jsme tomu tenkrát říkali. Biblickou pravdu poznal v New Yorku a začátkem 20. let ji přinesl do Libanonu. Utkvělo mi v paměti, s jakou úctou se choval ke dvěma mladým absolventkám Gileadu – k Anne a Gwen Beavorovým – a jak jim pomáhal. Staly se našimi rodinnými přítelkyněmi. O několik desetiletí později jsem měl velkou radost, když jsem Anne potkal ve Spojených státech. Později jsem se setkal i s Gwen, která si vzala Wilfreda Gooche a sloužili spolu v londýnském betelu.

KÁŽEME V LIBANONU

Když jsem vyrůstal, bylo v Libanonu jenom málo svědků. Přesto jsme druhým s nadšením říkali, co jsme se dozvěděli z Bible. Nezabránil nám v tom ani odpor ze strany některých náboženských vůdců. Určité situace se mi vryly do mysli.

Jednou jsem se svojí sestrou Sanou kázal v bytovém domě. Na patře, kde jsme zrovna s někým mluvili, se zničehonic objevil kněz. Někdo mu o nás musel říct. Začal Sanu urážet, rozzuřil se, shodil ji ze schodů a ona se zranila. Místní zavolali policisty, kteří přijeli a ujistili se, že Saně někdo pomohl. Kněze odvedli na policejní stanici, kde zjistili, že má u sebe zbraň. Policejní ředitel se ho zeptal: „Kdo vlastně jste? Náboženský vůdce, nebo vůdce gangu?“

Živě si taky vzpomínám na to, co se stalo, když jsme si jako sbor pronajali autobus, abychom odjeli kázat do jednoho odlehlého města. Užívali jsme si to do té doby, než se o nás dozvěděl místní kněz a poštval proti nám dav. Dotírali na nás, a dokonce po nás házeli kameny. Tatínka zranili. Vzpomínám si, jak měl celý obličej od krve. S maminkou se vrátil do autobusu a my ostatní jsme je celí ustrašení následovali. Nikdy ale nezapomenu, co maminka řekla, když ho ošetřovala: „Jehovo, prosím odpusť jim. Nevědí, co činí.“

Jindy jsme zase jeli navštívit příbuzné do našeho rodiště. U dědy byl zrovna biskup. Tento významný duchovní věděl, že rodiče jsou svědkové Jehovovi. I když mi bylo jenom šest let, zaměřil se na mě a zeptal se: „Proč nejsi pokřtěný?“ Odpověděl jsem, že jsem ještě dítě, a abych mohl být pokřtěný, musím toho z Bible vědět víc a mít silnou víru. Moje odpověď se mu nelíbila, a tak řekl dědečkovi, že jsem byl neuctivý.

Takových negativních zážitků jsme ale moc neměli. Libanonci jsou obecně přátelští a pohostinní. Díky tomu jsme s mnoha lidmi měli příjemné rozhovory o Bibli a vedli jsme spoustu studií.

STĚHUJEME SE DO CIZÍ ZEMĚ

Když jsem chodil ještě do školy, přijel do Libanonu jeden mladý bratr z Venezuely. Navštěvoval shromáždění našeho sboru, kde se seznámil s mojí sestrou Wafou. Časem se vzali a začali spolu žít ve Venezuele. V dopisech Wafá naléhala na tatínka, aby se s celou rodinou přestěhoval za nimi. Moc se jí totiž po nás stýskalo. Nakonec dosáhla svého a odjeli jsme tam.

V roce 1953 jsme si našli bydlení v Caracasu, poblíž prezidentského paláce. Jako kluk jsem byl u vytržení, když kolem nás občas projel pan prezident ve své limuzíně, kterou řídil jeho osobní šofér. Pro rodiče ale nebylo snadné zvyknout si na novou zemi, jazyk, kulturu, jídlo a podnebí. Sotva získali pevnou půdu pod nohama, stalo se něco hrozného.

TRAGÉDIE V RODINĚ

Tatínek se začal cítit špatně. Zdálo se nám to divné, protože to byl silný, zdravý člověk. Nepamatovali jsme si, že by byl někdy nemocný. Pak mu ale zjistili rakovinu slinivky a musel na operaci. O týden později bohužel zemřel.

Je těžké slovy vyjádřit, jak moc nás to zasáhlo. Bylo mi teprve 13. Šokovalo nás to a měli jsme pocit, že se nám zhroutil svět. Nějakou dobu bylo pro maminku těžké smířit se s tím, že už vedle sebe nemá manžela. Pak nám ale došlo, že musíme jít dál, a s Jehovovou pomocí jsme to zvládli. V 16 jsem dokončil střední školu v Caracasu a moc jsem si přál finančně podporovat rodinu.

V té době si moje sestra Saná vzala Rubéna Arauja, který absolvoval školu Gilead a vrátil se do Venezuely. Rozhodli se, že se přestěhují do New Yorku. Když se rodina shodla, že budu studovat na univerzitě, mohl jsem chodit do školy tam a bydlet u nich. Moje sestra a švagr na mě měli v duchovním ohledu dobrý vliv. Kromě toho bylo v našem španělském sboru v Brooklynu hodně zralých bratrů. Dva, které jsem měl tu čest poznat a vážil si jich, byli Milton Henschel a Frederick Franz. Oba sloužili v brooklynském betelu.

Když se blížil závěr mého prvního ročníku na univerzitě, začal jsem pochybovat, jestli to, co v životě dělám, je to nejlepší. Četl jsem si články ze Strážné věže o křesťanech, kteří si dávali cíle ve službě pro Jehovu, a hodně jsem o tom přemýšlel. Viděl jsem, jak šťastní jsou průkopníci a betelité v našem sboru, a chtěl jsem být jako oni. Jenže jsem ještě nebyl ani pokřtěný. Zakrátko jsem si uvědomil, že je důležité, abych zasvětil svůj život Jehovovi. To jsem udělal a pak následoval ten důležitý krok – 30. března 1957 jsem se dal pokřtít.

DŮLEŽITÁ ROZHODNUTÍ

Po křtu jsem přemýšlel o dalším důležitém kroku, který chci udělat – začít s celodobou službou. Lákalo mě to čím dál víc, ale uvědomoval jsem si, že to vůbec nebude jednoduché. Jak se mi podaří skloubit službu se studiem na univerzitě? Dopisy mezi New Yorkem a Venezuelou jenom lítaly. Mamince a sourozencům jsem v nich vysvětloval, že jsem se rozhodl odejít ze školy, vrátit se do Venezuely a stát se průkopníkem.

Do Caracasu jsem přijel v červnu 1957. Zjistil jsem, že podmínky, ve kterých žije moje rodina, nejsou zrovna ideální. Potřebovali další příjem. Mohl bych nějak pomoct? Dostal jsem nabídku pracovat v bance, ale zároveň jsem tolik chtěl být průkopníkem. Koneckonců to byl taky důvod, proč jsem se vrátil. Byl jsem odhodlaný dělat obojí. Několik let jsem pracoval na plný úvazek v bance a sloužil jako průkopník. Nikdy předtím jsem nebyl tak vytížený a tak šťastný!

K mojí radosti přispělo i to, že jsem si vzal Sylvii – krásnou sestru z Německa, která ze srdce milovala Jehovu. Do Venezuely se přestěhovala se svými rodiči. Časem se nám narodily dvě děti – syn Michel (Mike) a dcera Samíra. Taky jsem se začal starat o svoji maminku, která se k nám přistěhovala. I když jsem musel skončit s celodobou službou, abych se postaral o potřeby svojí rodiny, dál jsem horlivě kázal. Kdykoli to šlo, sloužili jsme se Sylvií během dovolené jako pomocní průkopníci.

DALŠÍ DŮLEŽITÝ KROK

Zážitek, který jsem popsal na začátku článku, jsem měl v době, kdy děti ještě chodily do školy. Musím přiznat, že se nám žilo velmi dobře a v bankovních kruzích si mě vážili. Přesto jsem chtěl, aby mě lidé vnímali především jako Jehovova služebníka. Ta myšlenka se mi pořád honila hlavou. A tak jsme si se Sylvií sedli a probrali naši finanční situaci. Kdybych skončil v bance, dostal bych odstupné. Kromě toho jsme neměli žádné dluhy. A tak jsme došli k závěru, že kdybychom si zjednodušili život, měli bychom dost peněz na hodně dlouho.

Nebylo jednoduché ten krok udělat, ale moje milovaná manželka a moje maminka mě plně podpořily. Naskytla se mi tak příležitost znovu rozšířit řady celodobých služebníků. Byl jsem štěstím bez sebe! Zdálo se, že mi nic nestojí v cestě. Zanedlouho jsme se ale dozvěděli něco, co nikdo z nás nečekal.

RADOSTNÉ PŘEKVAPENÍ!

Jednoho dne nám doktor potvrdil, že Sylvia je těhotná. Oba nás to překvapilo. Měli jsme z toho velkou radost. Ale zároveň jsem přemýšlel o rozhodnutí, které jsem udělal – že se chci stát průkopníkem. Budu to muset přehodnotit? Velmi brzy jsme se s novou situací srovnali a začali se těšit na nového člena rodiny. Ale co moje plány?

Popovídali jsme si o našich cílech a rozhodli se, že nic měnit nebudeme. Náš syn Gabriel se narodil v dubnu 1985. I přesto jsem podal výpověď a v červnu toho roku začal s pravidelnou průkopnickou. Později jsem měl tu čest spolupracovat s výborem pobočky. Pobočka ale nebyla v Caracasu a já jsem musel dvakrát až třikrát týdně dojíždět asi 80 kilometrů daleko.

ZNOVU SE STĚHUJEME

Betel byl ve městě La Victoria, a tak jsme se rozhodli, že se tam přestěhujeme. Pro nás všechny to byl velký krok. Nedokážu slovy vyjádřit, jak moc si svojí rodiny vážím a jak ji obdivuju. To, jak se k tomu postavili, mi hodně pomohlo. Moje sestra Bahá byla ochotná pečovat o maminku. Mike už byl ženatý, ale Samíra a Gabriel s námi pořád žili pod jednou střechou. Takže odstěhovat se do La Victorie pro ně znamenalo opustit přátele v Caracasu. Moje milovaná Sylvia si musela zvyknout na život v malém městě a opustit rušnou metropoli. A všichni jsme se museli naučit žít v menším domě. S tímhle stěhováním bylo spojeno hodně obětí.

Časem se ale věci zase změnily. Gabriel se oženil a Samíra se osamostatnila. Já se Sylvií jsme byli v roce 2007 pozvaní do betelu a jsme tam až dodnes. Náš nejstarší syn Mike slouží jako starší a spolu se svou manželkou Monikou jsou průkopníci. Gabriel je taky sborový starší a žije se svou manželkou Ambrou v Itálii. Samíra je průkopnice a navíc spolupracuje s betelem.

NIC BYCH NEMĚNIL

V životě jsem musel udělat spoustu důležitých kroků. Ničeho ale nelituju. Znovu bych se rozhodl stejně. Velmi si vážím všech těch krásných úkolů ve službě pro Jehovu. Během těch let jsem si uvědomil, že je klíčové udržet si s ním blízké přátelství. Ať už kroky, které musíme udělat, jsou malé, nebo velké, Jehova nám může dát pokoj, který „přesahuje veškeré chápání“. (Filip. 4:6, 7) Se Sylvií jsme šťastní, že sloužíme v betelu. A cítíme, že našim krokům Jehova požehnal, protože jsme při nich mysleli na něj.