Viděl jsem, že lidi s vírou Jehova odměňuje

Rozesmál jsem se, protože mi nepřipadalo, že by byl moc nábožensky založený. „Co o Bibli vlastně víš?“ zeptal jsem se. Dal si s odpovědí načas, ale pak mi řekl, že jeho maminka je svědek Jehovův a že se od ní pár věcí dozvěděl. Byl jsem zvědavý, a tak jsem chtěl, aby mi o tom řekl víc.

Povídali jsme si dlouho do noci. Řekl mi, že podle Bible vládne světu Satan. (Jan 14:30) Vy to možná víte celý svůj život, ale pro mě to byla novinka a fascinovalo mě to. Vždycky jsem slýchal, že světu vládne laskavý Bůh. Jenže mi to nesedělo s tím, co jsem kolem sebe viděl. Bylo mi sice jenom 26, ale hodně věcí mě trápilo.

Táta sloužil jako pilot u letectva Spojených států, takže jsem si už jako kluk uvědomoval, že nám reálně hrozí jaderná válka. Armáda měla pořád prst na pomyslném tlačítku. Roky, kdy jsem chodil na univerzitu v Kalifornii, zastínila válka ve Vietnamu. Přidal jsem se ke studentským protestům. Policie nás honila s obušky. My jsme utíkali a přitom jsme se dusili a byli napůl oslepení slzným plynem. Byla to chaotická doba, lidé se bouřili a docházelo k atentátům na politiky. Myšlenky a názory vířily ve společnosti jako listí v prudkém větru. Byl jsem ze všeho tak zmatený.

V roce 1970 jsem vzal jednu práci na severním pobřeží Aljašky a vydělal docela dost peněz. Pak jsem odletěl do Londýna, koupil si tam motorku a bez nějakého konkrétního cíle se vydal směrem na jih. Za pár měsíců jsem dorazil do Afriky. Cestou jsem se seznámil s různými lidmi, kteří chtěli to samé co já – nějak se osvobodit, utéct od všech svých problémů.

Takže kvůli tomu, co všechno už jsem viděl a slyšel, mi dávalo smysl, že svět ovládá zlá duchovní bytost. Jenže kde byl potom Bůh? Chtěl jsem to zjistit.

V dalších měsících jsem na to našel odpověď. Časem jsem se taky spřátelil se spoustou skvělých mužů a žen, kteří si udrželi pevnou víru v Boha za nejrůznějších okolností.

SEVERNÍ IRSKO – „ZEMĚ BOMB A KULEK“

Když jsem se vrátil do Londýna, zašel jsem za maminkou toho kamaráda a ona mi dala Bibli. Později jsem odjel do Amsterdamu, kde mě jeden svědek viděl, jak si ji pod pouliční lampou čtu. Pomohl mi, abych se dozvěděl víc. Pak jsem se vydal do Dublinu, našel pobočku svědků Jehovových a zaklepal na dveře. Seznámil jsem se tam s Arthurem Matthewsem, moudrým a zkušeným bratrem. Poprosil jsem ho, jestli by se mnou studoval Bibli, a on souhlasil.

Do studia jsem se úplně ponořil. Hltal jsem knihy a vázané ročníky, které svědkové vydali. A samozřejmě jsem četl i Bibli. Byl jsem tak nadšený! Na shromáždění jsem viděl, že i děti znají odpovědi na otázky, se kterými si vzdělaní lidé lámou hlavu už celá staletí: Proč je na světě zlo? Kdo je Bůh? Co se děje po smrti? Stýkal jsem se jenom se svědky. Nebylo to nic složitého, protože nikoho jiného jsem v celé zemi neznal. Pomohli mi, abych si zamiloval Jehovu a chtěl mu sloužit.

V roce 1972 jsem se dal pokřtít. O rok později jsem se pustil do průkopnické a začal jsem chodit do jednoho malého sboru ve městě Newry v Severním Irsku. Na jednom osamělém místě ve stráni jsem si pronajal kamenný domek. V okolí se pásly krávy a já si před nimi zkoušel svoje proslovy. Vypadalo to, že mi při přežvykování pozorně naslouchají. Sice mi nemohly nějak poradit, ale pomáhaly mi udržovat si kontakt s posluchači. V roce 1974 mě jmenovali zvláštním průkopníkem a přidal se ke mně Nigel Pitt. Vzniklo z toho přátelství na celý život.

V té době Severním Irskem zmítaly nepokoje. Někdo ho trefně popsal jako „zemi bomb a kulek“. Běžně se na ulicích bojovalo, střílelo a vybuchovala auta. Politické a náboženské záležitosti byly hodně propletené. Ale protestanti i katolíci uznávali, že svědkové se do politiky nemíchají, a tak jsme mohli svobodně a celkem v klidu kázat. Místní často věděli, kde a kdy dojde k nějakým násilnostem, a předem nás varovali.

I přesto jsme se občas dostali do nebezpečné situace. Jednou jsme s Denisem Carriganem, který byl taky průkopník, kázali v sousedním městě, kde nebyli žádní svědkové a kde jsme byli teprve podruhé. Jedna žena nás obvinila z toho, že jsme britští vojáci, kteří pracují v utajení, možná proto, že ani jeden z nás neměl irský přízvuk. Vyděsilo nás to. Člověka mohli zabít nebo mu prostřelit koleno už jenom kvůli tomu, že se k vojákům choval přátelsky. Když jsme na zastávce čekali na autobus, sami a prokřehlí, viděli jsme, jak u kavárny, kde byla ta žena, zastavilo auto. Žena vyšla ven, mluvila s dvěma muži v tom autě a rozčileně na nás ukazovala. Ti muži pomalu přijeli k nám a chtěli vědět pár věcí z jízdního řádu. Když přijel autobus, dali se do řeči s řidičem, ale neslyšeli jsme, o čem se baví. V autobuse nebyli žádní cestující a my měli neblahé tušení, že se s řidičem domlouvají, aby nás odvezl za město, kde si to s námi vyřídí. To se ale nestalo. Když jsem vystupoval, řidiče jsem se zeptal: „Ti chlápci tam na zastávce se na nás vyptávali?“ A on na to: „Nebojte se. Vím, kdo jste, tak jsem jim to řekl. Nic se vám nestane.“

V roce 1976 jsem se na oblastním sjezdua v Dublinu seznámil s Pauline Lomaxovou, zvláštní průkopnicí, která tam přijela z Anglie. Milovala Jehovu, byla pokorná a taky půvabná. Ona a její bratr Ray znali pravdu celý život. O rok později jsme se vzali a pokračovali ve zvláštní průkopnické v Ballymeně v Severním Irsku.

Nějaký čas jsme byli v krajské službě a sloužili jsme našim bratrům v Belfastu, Londonderry a na dalších nebezpečných místech. Víra místních bratrů a sester na nás hluboce působila. Aby mohli Jehovovi sloužit, vzdali se toho, čemu celý život věřili, překonali silně zakořeněné předsudky a odstranili ze svého srdce nenávist. Viděli jsme, jak je Jehova podporuje a chrání.

V Irsku jsem žil deset let. Pak nás v roce 1981 pozvali do 72. třídy Gileadu. Po jejím absolvování nás poslali do Sierry Leone v západní Africe.

SIERRA LEONE – VÍRA NAVZDORY CHUDOBĚ

Bydleli jsme v misionářském domově s 11 skvělými lidmi. Dělili jsme se o jednu kuchyň, tři záchody, dvě sprchy, jeden telefon, jednu pračku a jednu sušičku. K výpadkům elektřiny docházelo často a nepředvídatelně. Střecha byla zamořená krysami a ve sklepě se nám zabydlely kobry.

Podmínky, ve kterých jsme žili, sice nebyly ideální, ale službu jsme si moc užívali. Lidé měli k Bibli úctu a se zájmem nás poslouchali. Spousta jich začala studovat a dali se pokřtít. Místní mi říkali „pan Robert“ a Pauline pro ně byla „paní od Roberta“. Časem jsem měl ale čím dál víc práce v pobočce a do služby už jsem se tolik nedostal. Lidé proto začali Pauline říkat „paní Pauline“ a já už pro ně byl „pan od Pauline“. Pauline se to moc líbilo!

Hodně bratrů bylo chudých, ale Jehova se vždycky postaral, aby měli to, co potřebují. A někdy to udělal pozoruhodným způsobem. (Mat. 6:33) Pamatuju si, jak jedna sestra měla jenom tolik peněz, aby mohla sobě a svým dětem koupit jídlo na ten den. Ona je ale všechny dala nemocnému bratrovi, aby si za ně mohl koupit lék proti malárii. Ještě ten den za ní nečekaně přišla jedna žena, nechala si u ní udělat účes a zaplatila jí za to. Takových situací byla spousta.

NIGÉRIE – POZNÁVÁME NOVOU KULTURU

V Sieře Leone jsme byli devět let a pak nás poslali do betelu v Nigérii. Najednou jsme byli ve velké pobočce. Já jsem dělal stejnou kancelářskou práci jako v Sieře Leone, ale pro Pauline to byla velká a docela náročná změna. Předtím trávila ve službě 130 hodin měsíčně a měla krásná biblická studia. Teď ale dostala za úkol pracovat jako švadlena a celé dny spravovala oblečení. Chvíli trvalo, než si na to zvykla, ale pomohlo jí, když si uvědomila, že ostatní si její práce moc váží. Taky ráda využívala každou možnou příležitost k tomu, aby povzbuzovala ostatní betelity.

Nigerijská kultura pro nás byla úplně nová a měli jsme se co učit. Jednou mi bratr do kanceláře přišel představit sestru, která právě nastoupila do betelu. Když jsem si s ní chtěl potřást rukou, vrhla se mi k nohám. Byl jsem v šoku! Hlavou mi proletěly dva verše – Skutky 10:25, 26 a Zjevení 19:10. Zaváhal jsem: Mám jí říct, ať to nedělá? Zároveň mě ale napadlo, že když ji přijali do betelu, určitě ví, co je v Bibli.

Celý zbytek rozhovoru jsem se cítil dost trapně, ale pak jsem si o tom něco zjistil. Byl to starý zvyk, kterým se lidé v některých částech země ještě pořád řídili. Klaněli se tak i muži a vyjadřovala se tím úcta. Nešlo o uctívání. O něčem podobném se dokonce píše i v Bibli. (1. Sam. 24:8) Jsem rád, že jsem ve své nevědomosti neřekl nic, čím bych tu sestru uvedl do rozpaků.

Během těch let jsme se v Nigérii seznámili se spoustou bratrů a sester, kteří měli obdivuhodnou víru. Tak například Isaiah Adagbona.b Poznal pravdu už v mládí, ale pak zjistili, že má malomocenství. Poslali ho do osady pro malomocné, kde nebyl žádný svědek. I přesto, že se setkával s odporem, pomohl víc než 30 malomocným poznat Jehovu a založil tam sbor.

KEŇA – BRATŘI SE MNOU MĚLI TRPĚLIVOST

V roce 1996 nás poslali do pobočky v Keni. Bylo to poprvé, co jsem se do téhle země vrátil od návštěvy, o které jsem se zmínil na začátku. Žili jsme v betelu a mezi pravidelné návštěvníky patřili i kočkodani. Často přepadávali sestry, které nesly ovoce. Jedna sestra si jednou v pokoji nechala otevřené okno. Když přišla domů, našla tam opičí rodinku, jak si pochutnává na jejím jídle. Sestra zaječela a vyběhla ze dveří. Opice taky zaječely a vyskočily z okna.

S Pauline jsme začali chodit do svahilského sboru. Krátce nato jsem dostal za úkol vést sborové studium knihy (teď se mu říká sborové studium Bible). Se svahilštinou jsem na tom ale byl dost bídně. Vždycky jsem se připravil předem, takže jsem dokázal přečíst otázky. Když se ale komentář jenom trochu lišil od toho, co bylo v knize, byl jsem úplně vedle. Byla to hrůza. Bratry a sestry jsem litoval a zároveň je obdivoval za to, jakou se mnou měli trpělivost a jak pokorně tu změnu přijali.

SPOJENÉ STÁTY – VÍRA NAVZDORY BLAHOBYTU

V Keni jsme ještě nebyli ani rok, když nás v roce 1997 pozvali do betelu v Brooklynu. Najednou jsme byli v zemi, kde se lidem žije dobře, což s sebou taky nese určité problémy. (Přísl. 30:8, 9) Ale i v takových podmínkách dávají naši bratři najevo velkou víru. Nevyužívají svůj čas a prostředky k tomu, aby zbohatli, ale aby podpořili Jehovovu organizaci.

Za ty roky jsme viděli víru našich spoluvěřících v nejrůznějších situacích. V Irsku to byla víra navzdory občanským nepokojům. V Africe víra navzdory chudobě a izolaci. A ve Spojených státech zase víra navzdory blahobytu. Jehova musí mít obrovskou radost, když se dívá na zem a vidí lidi, kteří ho za všech okolností milují.

Ty roky uběhly „rychleji než tkalcovský člunek“. (Job 7:6) Sloužíme teď ve světovém ústředí ve Warwicku a jsme vděční, že i tady můžeme být s lidmi, kteří mají jeden druhého rádi. Jsme šťastní, spokojení a s radostí děláme, co můžeme, abychom podpořili našeho krále, Ježíše Krista, který brzy odmění bezpočet svých věrných. (Mat. 25:34)