Odměna za službu Jehovovi se nedá s ničím srovnat

VYRŮSTÁM V NÁBOŽENSKY ROZDĚLENÉ RODINĚ

Narodil jsem se v roce 1934. Moji rodiče imigrovali ze Švýcarska do Kanady a usadili se v hornickém městě Timmins v Ontariu. Někdy v roce 1939 maminka začala číst Strážnou věž a chodit na shromáždění svědků Jehovových. Mě a mých šest sourozenců brala s sebou. Netrvalo dlouho a dala se pokřtít.

Táta z toho nebyl dvakrát nadšený, ale maminka pravdu milovala a byla rozhodnutá zůstat Jehovovi věrná. Sloužila mu i zkraje 40. let, kdy byla činnost svědků Jehovových v Kanadě zakázaná. Vždycky se k tatínkovi chovala laskavě a s úctou, i když on s ní mluvil hrubě. Její skvělý příklad nám dětem pomohl, abychom pravdu taky přijali. Měli jsme radost, že se tatínek časem změnil a byl k nám laskavější.

ZAČÍNÁM S CELODOBOU SLUŽBOU

V létě 1950 jsem byl na sjezdu Růst teokracie, který se konal v New Yorku. Když jsem tam potkal bratry a sestry z celého světa a poslouchal úžasná vyprávění absolventů Gileadu, chtěl jsem Jehovovi sloužit víc. Ještě nikdy jsem nebyl tak přesvědčený, že chci začít s celodobou službou. Hned jak jsem přijel domů, podal jsem si přihlášku do pravidelné průkopnické. Z kanadské pobočky mi napsali, že by bylo dobré, abych se dal nejdřív pokřtít. A tak jsem to 1. října 1950 udělal. O měsíc později jsem začal sloužit jako pravidelný průkopník a poslali mě do města Kapuskasing. Od místa, kde jsem žil, to bylo docela daleko.

Na jaře 1951 pobočka požádala svědky, kteří mluvili francouzsky, jestli by se nepřestěhovali do provincie Québec. Bylo tam málo zvěstovatelů a lidé potřebovali slyšet dobrou zprávu. Od malička jsem mluvil francouzsky a anglicky, a tak jsem na výzvu zareagoval a poslali mě do Rouynu. Nikoho jsem tam neznal a jediné, co jsem měl, byla adresa, jak už jsem řekl na začátku. Ale dobře to dopadlo. S Marcelem jsme se skamarádili a službu v Québecu jsem si užíval čtyři roky, časem jako zvláštní průkopník.

GILEAD A DLOUHÉ ČEKÁNÍ

V Québecu jsem se dozvěděl úžasnou zprávu. Pozvali mě do 26. třídy školy Gilead v South Lansingu v New Yorku. Slavnostní zakončení proběhlo 12. února 1956. Poslali mě do Ghanyb v Západní Africe. Než jsem odjel, musel jsem se „na pár týdnů“ vrátit do Kanady, kde jsem čekal, než se mi vyřídí dokumenty.

Nakonec jsem na ně v Torontu čekal sedm měsíců. Jedna milá rodina, Crippsovi, mě na tu dobu u sebe ubytovala. Tak jsem poznal Sheilu, jejich dceru. Zamilovali jsme se do sebe. Když už jsem ji chtěl požádat o ruku, přišlo vízum. Se Sheilou jsme se modlili a nakonec jsme se rozhodli, že bych měl do Afriky odjet. Ale taky jsme se domluvili, že si budeme psát a uvidíme, jestli a kdy se budeme moct vzít. Vůbec to nebylo jednoduché, ale časem se ukázalo, že jsme se rozhodli správně.

Po měsíci cestování vlakem, nákladní lodí a letadlem jsem dorazil do Akkry v Ghaně. Měl jsem tam sloužit jako oblastní dozorce. Znamenalo to navštěvovat bratry a sestry po celé Ghaně a taky na Pobřeží slonoviny a v Togu, které s ní sousedily. Většinu času jsem sám jezdil džípem, který mi půjčila pobočka. Užíval jsem si každou minutu téhle služby.

O víkendech jsem míval úkoly na krajských sjezdech. Neměli jsme sjezdové sály, a tak bratři vždycky postavili provizorní přístřešek z bambusových tyčí a pokryli ho palmovými listy. Posluchače to chránilo před spalujícím sluncem. Kvůli tomu, že v jídelně nebyla lednička, měli bratři poblíž živá zvířata a porazili je, až když bylo potřeba udělat jídlo pro ty, kdo na sjezd přišli.

Občas vznikaly i vtipné situace. Jednou, když měl misionář Herb Jenningsc proslov, utekl z jídelny býček. Namířil si to mezi pódium a posluchače. Herb ztichl. Zvíře vypadalo dost zmateně, ale čtyřem silným bratrům se ho podařilo popadnout a za bouřlivého potlesku posluchačů odvést zpátky do jídelny.

Ve dnech, kdy nebyly sjezdy, jsem lidem v nedalekých vesnicích pouštěl film Společnost nového světa v činnosti. Promítal jsem ho na bílé pláto, které jsem natáhl mezi dvě tyče nebo dva stromy. Vesničanům se moc líbil. Pro hodně z nich to byl první film, který kdy viděli. Když sledovali scény, jak se lidé dávají pokřtít, hlasitě tleskali. Díky tomuhle filmu pochopili, že jsme jednotná celosvětová organizace.

V roce 1958 jsem po nějakých dvou letech v Africe jel na mezinárodní sjezd do New Yorku. Byl jsem nadšený. Setkal jsem se tam se Sheilou, která přijela z Québecu, kde sloužila jako zvláštní průkopnice. Sice jsme si psali dopisy, ale teď, když jsme byli spolu, jsem ji požádal o ruku a ona řekla ano. Napsal jsem bratru Knorrovid a zeptal se ho, jestli by mohla jít do Gileadu a sloužit se mnou v Africe. Souhlasil. Sheila pak konečně dorazila do Ghany. Vzali jsme se v Akkře 3. října 1959. Cítili jsme, že nám Jehova požehnal za to, že jsme ho v životě dali na první místo.

SLOUŽÍME SPOLU V KAMERUNU

V roce 1961 nás bratři poslali do Kamerunu. Poprosili mě, abych pomohl se založením nové pobočky, takže jsem byl v jednom kole. Měl jsem se co učit, protože mě jmenovali služebníkem pobočky. Pak jsme se v roce 1965 dozvěděli, že je Sheila těhotná. Upřímně, na myšlenku, že z nás budou rodiče, jsme si museli chvíli zvykat. Ale když už jsme se na náš nový úkol začali těšit a plánovali návrat do Kanady, stalo se něco hrozného.

Sheila potratila. Doktor nám řekl, že to byl chlapeček. Je to už víc než 50 let, ale nikdy jsme na to nezapomněli. I když nás tahle ztráta hodně zasáhla, dál jsme sloužili v Africe, kterou jsme si zamilovali.

Bratři v Kamerunu byli často pronásledovaní, protože chtěli zůstat politicky neutrální. Situace byla zvlášť napjatá během prezidentských voleb. Naše největší obavy se naplnily 13. května 1970. Svědkové Jehovovi byli oficiálně zakázáni. Krásnou novou pobočku, do které jsme se přestěhovali před pouhými pěti měsíci, zabavila vláda. Neuplynul ani týden a všichni misionáři, včetně Sheily a mě, byli ze země vyhoštěni. Opustit bratry a sestry bylo těžké, protože nám na nich hodně záleželo a báli jsme se, jak zvládnou to všechno, co je čeká.

Dalšího půl roku jsme strávili ve francouzské pobočce. Dělal jsem všechno, co jsem mohl, abych se dál staral o bratry v Kamerunu. V prosinci toho roku nás bratři poslali do nigérijské pobočky, která na dílo v Kamerunu začala dohlížet. Bratři a sestry v Nigérii nás srdečně přivítali a my jsme tam následující roky rádi sloužili.

NÁROČNÉ ROZHODNUTÍ

V roce 1973 jsme stáli před náročným rozhodnutím. Sheilu už nějakou dobu trápily vážné zdravotní problémy. Když jsme byli na sjezdu v New Yorku, zhroutila se a řekla: „Já už dál nemůžu. Jsem vyčerpaná a v jednom kuse nemocná.“ V západní Africe se mnou věrně sloužila přes 14 let. Byl jsem na ni tak hrdý! Ale bylo potřeba udělat nějaké změny. Mluvili jsme o tom a taky se k Jehovovi dlouho a úpěnlivě modlili. Nakonec jsme se rozhodli, že se vrátíme do Kanady, kde by Sheila měla lepší zdravotní péči. Opustit Afriku a vzdát se celodobé služby bylo to nejtěžší, co jsme museli v životě udělat. Trhalo nám to srdce.

Po příjezdu do Kanady jsem začal pracovat u svého dlouholetého kamaráda, který prodával auta v jednom městě na sever od Toronta. Se Sheilou jsme si pronajali byt a koupili nábytek z druhé ruky. Tak se nám podařilo přestěhovat bez toho, že bychom se zadlužili. Dál jsme chtěli žít jednoduše a doufali jsme, že se jednoho dne budeme moct vrátit do celodobé služby. Ani jsme se nenadáli, a tohle přání se nám splnilo.

V sobotu jsem chodíval pomáhat se stavbou sjezdového sálu v Norvalu v Ontariu. Za nějakou dobu se mě bratři zeptali, jestli bych mohl sloužit jako koordinátor správy sjezdového sálu. Sheila už na tom byla líp, a tak jsme cítili, že by tenhle nový úkol zvládla. Do bytu ve sjezdovém sále jsme se přestěhovali v červnu 1974. Byli jsme tak šťastní, že můžeme Jehovovi zase sloužit naplno.

Sheila se cítila čím dál líp. O dva roky později přišlo pozvání do krajské služby a my jsme ho mohli přijmout. Náš kraj byl v kanadské provincii Manitoba. Bývají tam mrazivé zimy, ale nás hřála láska místních bratrů a sester. Naučili jsme se, že není důležité, kde Jehovovi sloužíme. Důležité je pokračovat ve službě, ať jsme kdekoli.

ŽIVOTNÍ LEKCE

Po několika letech v krajské službě nás v roce 1978 pozvali do kanadského betelu. Zanedlouho jsem dostal bolestivou, ale důležitou lekci. Měl jsem za úkol přednést na zvláštním shromáždění v Montrealu 1,5hodinový proslov ve francouzštině. Bohužel jsem posluchače moc nezaujal, a tak mi bratr ze služebního oddělení dal otevřenou radu. Abych byl upřímný, tehdy mi nedocházelo, že nejsem nejlepší řečník. Na slova toho bratra jsem nezareagoval zrovna pozitivně. Naše povahy na sebe narazily. Naštvalo mě, že mě jenom kritizoval a za nic nepochválil. Udělal jsem tu chybu, že jsem radu posuzoval podle toho, kdo a jak mi ji dal.

Za pár dní o tom se mnou mluvil bratr z výboru pobočky. Přiznal jsem, že jsem nereagoval tak, jak bych měl, a řekl jsem, že mě to mrzí. Pak jsem šel za bratrem, který mi tu radu dal. Byl laskavý a moji omluvu přijal. Na tuhle lekci pokory nikdy nezapomenu. (Přísl. 16:18) Hodněkrát jsem o tom mluvil s Jehovou a jsem rozhodnutý, že už se na žádnou radu nebudu dívat negativně.

V kanadském betelu jsem už přes 40 let a od roku 1985 mám tu čest sloužit ve výboru pobočky. Moje milovaná Sheila zemřela v únoru 2021. Pořád mi moc chybí. I mě sice trápí zdraví, ale služba Jehovovi mě tak zaměstnává a naplňuje, že si ani nevšímám, „jak plynou dny“. (Kaz. 5:20) I když mě v životě potkávaly problémy, ty krásné věci, které jsem zažil, je zdaleka převážily. Odměna za to, že dávám Jehovu na první místo a už 70 let mu sloužím naplno, se nedá s ničím srovnat. Modlím se za naše mladé bratry a sestry, aby i oni dál měli Jehovu na prvním místě. Jsem totiž přesvědčený, že nic jiného jim nepřinese takovou radost a naplnění jako služba Jehovovi.