„Je to Jehovův boj“

Spor začal koncem 90. let, když francouzská vláda uvalila neoprávněnou daň na dary, které tamní pobočka obdržela mezi lety 1993 a 1996. Řešili jsme to u soudů ve Francii, ale marně. Potom co jsme prohráli u odvolacího soudu, vláda zabavila z účtu pobočky přes 4,5 milionu eur (přes 140 milionů korun). Naší poslední nadějí byl ESLP. Než se měl ale naším sporem zabývat, vyžadoval, abychom se setkali s právním týmem francouzské vlády a zástupcem ESLP a snažili se situaci vyřešit mimosoudním vyrovnáním.

Předpokládali jsme, že úřednice, která tím byla pověřená, na nás bude tlačit, abychom zaplatili část požadované sumy. Jenže my jsme jasně chápali, že kdybychom zaplatili byť jen jediné euro, porušili bychom biblické zásady. Bratři a sestry darovali svoje peníze, aby podpořili zájmy Božího království, takže jejich dary nepatřily vládě. (Mat. 22:21) Ale z úcty k soudním postupům jsme se na jednání dostavili.

Jednání probíhalo v jedné z elegantních zasedacích místností soudu. A nezačalo moc dobře. Hned na začátku úřednice potvrdila, že by svědkové Jehovovi měli zaplatit francouzské vládě část požadované daně. Najednou jsme cítili nutkání se jí zeptat: „Víte o tom, že vláda už z našeho bankovního účtu zabavila víc než 4,5 milionu eur?“

Bylo na ní vidět, že je v šoku. Když to právníci, kteří zastupovali vládu, potvrdili, její pohled na případ se úplně změnil. Vynadala jim a okamžitě jednání ukončila. Došlo mi, že Jehova vývoj toho sporu úplně změnil a udělal to způsobem, jaký by nás v životě nenapadl. Ze schůzky jsme odcházeli nadšení a nemohli jsme uvěřit tomu, co se právě stalo!

Ve čtvrtek 30. června 2011 ESLP jednohlasně rozhodl v náš prospěch. Prohlásil, že daň je nezákonná, a vládě nařídil, aby vrátila zabavené peníze i s úrokem! Tohle důležité rozhodnutí chrání ve Francii čisté uctívání Jehovy až dodnes. Jedna nepřipravená otázka, stejně jako kámen v Goliášově čele, zvrátila průběh celé bitvy. Proč jsme vyhráli? Jak řekl David Goliášovi: „Je to Jehovův boj.“ (1. Sam. 17:45–47)

Tohle vítězství ale není výjimka. I když se s námi soudily různé vlády a vlivní náboženští představitelé, vyhráli jsme 1 225 případů u nejvyšších soudů 70 zemí a u mezinárodních tribunálů. Tahle vítězství chrání naše základní práva, jako je právo na náboženskou registraci, právo kázat na veřejnosti, právo odmítnout účast na vlasteneckých obřadech a taky právo odmítnout krev.

Jak jsem se vlastně dostal k právnímu případu v Evropě, když jsem pracoval ve světovém ústředí svědků Jehovových v New Yorku?

TVAROVALO MĚ MISIONÁŘSKÉ NADŠENÍ

Moji rodiče, George a Lucille, absolvovali 12. třídu školy Gilead. Poslali je do Etiopie, kde jsem se v roce 1956 narodil. Pojmenovali mě po evangelistu Filipovi z prvního století. (Sk. 21:8) Další rok vláda naši činnost zakázala. I když jsem byl ještě hodně malý, živě si pamatuju, jak naše rodina uctívala Jehovu potají. Pro mě jako pro dítě to bylo vzrušující! Ale v roce 1960 nás bohužel vyhostili.

Usadili jsme se ve Spojených státech ve městě Wichita v Kansasu. Rodiče si s sebou přivezli něco hodně cenného – misionářské nadšení. A to bylo nakažlivé. Pravda pro ně byla vším. Takže mě, moji starší sestru Judy a mladšího bratra Leslieho, kteří se taky narodili v Etiopii, vychovávali tak, abychom si Jehovu zamilovali a sloužili mu celým srdcem. Když mi bylo 13, dal jsem se pokřtít. A o tři roky později se naše rodina přestěhovala do města Arequipa v Peru, kde bylo potřeba víc zvěstovatelů.

V roce 1974, když mi bylo teprve 18, mě a další čtyři bratry jmenovala peruánská pobočka zvláštními průkopníky. Měli jsme sloužit v místech, kde se ještě nekázalo – vysoko ve Středních Andách. Znamenalo to kázat i domorodcům, kteří mluvili kečujsky a ajmarsky. Cestovali jsme obytným vozem, kterému jsme přezdívali Archa, protože vypadal jako velká krabice. Moc rád vzpomínám na to, jak jsme místním lidem v Bibli ukazovali, že Jehova už brzo odstraní chudobu, nemoci a smrt. (Zjev. 21:3, 4) Hodně z nich dobrou zprávu přijalo.

VZHŮRU DO SVĚTOVÉHO ÚSTŘEDÍ

Když v roce 1977 navštívil Peru Albert Schroeder, který byl členem vedoucího sboru, povzbudil mě, abych si podal přihlášku do betelu a mohl sloužit ve světovém ústředí. Tak jsem to udělal. Netrvalo dlouho a 17. června 1977 jsem začal sloužit v betelu v Brooklynu. Následující čtyři roky jsem pracoval v úklidu a taky v údržbě.

V červnu 1978 jsem na mezinárodním sjezdu v New Orleans v Louisianě potkal Elizabeth Avalloneovou. Stejně jako mě i ji vychovávali rodiče, kteří pravdu ze srdce milovali. Elizabeth už čtyři roky sloužila jako pravidelná průkopnice a jejím cílem bylo strávit v celodobé službě celý život. Zůstali jsme v kontaktu a brzo jsme se do sebe až po uši zamilovali. Vzali jsme se 20. října 1979 a začali v betelu sloužit společně.

Náš první sbor byl španělský sbor v Brooklynu. Bratři a sestry tam byli skvělí a bylo na nich vidět, jak moc mají druhé rádi. Za ty roky jsme sloužili ještě v dalších třech úžasných sborech. Vždycky nás tam vřele přijali a podporovali nás v naší službě v betelu. Jsme jim za to moc vděční. Taky si moc vážíme našich přátel a rodiny, kteří nám pomáhali starat se o naše zestárlé rodiče.

VSTUPUJU NA PRÁVNÍ BOJIŠTĚ

Když mi v lednu 1982 řekli, abych sloužil v právním oddělení, hodně mě to překvapilo. O tři roky později mě bratři požádali, abych šel na právnickou školu a stal se ze mě advokát. Během hodin jsme probírali základní svobody, které většina lidí, ať už ve Spojených státech, nebo v jiných zemích, považuje za samozřejmost. Potěšilo mě, když jsem zjistil, že je podpořila právní vítězství svědků Jehovových. O těchhle důležitých případech jsme v hodinách podrobně diskutovali.

V roce 1986, když mi bylo 30, mě jmenovali koordinátorem právního oddělení. Hodně jsem si toho vážil, ale zároveň jsem měl smíšené pocity, protože jsem byl mladý a sotva jsem tušil, co všechno to bude obnášet.

V roce 1988 jsem složil zkoušky a stal se ze mě advokát. Vůbec jsem si ale neuvědomoval, jaký vliv mělo tohle vzdělání na moje duchovní zdraví. Když člověk studuje vysokou školu, může se stát, že začne být ambiciózní a myslí si o sobě, že je lepší než druzí. Elizabeth mě ale zachránila. Pomohla mi, abych se zase věnoval duchovním věcem tak jako před školou. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem se duchovně uzdravil. Můžu dosvědčit, že mít hlavu plnou vědomostí není to nejdůležitější v životě. To, co má skutečnou hodnotu, je blízký vztah s Jehovou a hluboká láska k němu a k bratrům a sestrám.

OBHAJOBA A ZÁKONNÉ PROSAZOVÁNÍ DOBRÉ ZPRÁVY

Po škole jsem se naplno zaměřil na práci v našem oddělení. Řešili jsme právní otázky v rámci betelu, ale taky jsme se zastávali naší organizace u soudů a hájili naše právo kázat dobrou zprávu. Byl jsem nadšený, že jsem mohl podporovat naši organizaci, která rostla a rychle se měnila. Zároveň to ale byla obrovská výzva. Dřív jsme například vybírali příspěvky za naše publikace, ale od roku 1990 se to mělo změnit. Publikace měly být dostupné zdarma. Naše oddělení dostalo za úkol pomoct vypracovat pokyny, které se toho týkaly. Díky téhle změně se zjednodušila práce v betelech a ve sborech, a navíc to dobrovolné dary chránilo před zbytečnými daněmi. Někteří si mysleli, že kvůli tomu přijdeme o spoustu peněz a zbrzdí to naši službu, ale opak byl pravdou. Od roku 1990 se počet svědků Jehovových víc než zdvojnásobil a každý člověk má dneska přístup k duchovnímu jídlu, aniž by za něj musel platit. Na vlastní oči jsem viděl, že všechny tyhle velké změny v naší organizaci jsou možné jenom díky síle od Jehovy a díky tomu, jak nás vede prostřednictvím věrného otroka. (2. Mojž. 15:2; Mat. 24:45)

Soudní procesy vyhrajeme málokdy jenom díky tomu, že máme dobré právníky. To, co na úřady často zapůsobí, je dobré chování Jehovových služebníků. Hezky je to vidět třeba na tom, co se stalo v roce 1998. Tři členové vedoucího sboru a jejich manželky tehdy navštívili mimořádné sjezdy na Kubě. Jejich laskavé a uctivé chování na vládní představitele hodně zapůsobilo. O naší politické neutralitě je to přesvědčilo víc než cokoli, co jsme jim na oficiálních schůzkách říkali my.

Jenže ne vždycky se dají právní záležitosti vyřešit pokojně, a tak obhajujeme a zákonně prosazujeme dobrou zprávu u soudu. (Filip. 1:7) Jeden příklad. Vlády v Evropě a Jižní Koreji desítky let neuznávaly naše právo odmítnout vojenskou službu. Kvůli tomu muselo jít do vězení asi 18 000 bratrů v Evropě a víc než 19 000 bratrů v Jižní Koreji. Jejich svědomí jim totiž nedovolilo vojenskou službu vykonávat.

Historický okamžik přišel 7. července 2011, kdy ESLP vynesl verdikt v případu Bajatjan versus Arménie. Uznal právo vybrat si civilní službu a tohle rozhodnutí platí napříč Evropou. A podobně to 28. června 2018 dopadlo u jihokorejského ústavního soudu. Ani jedno z těch vítězství by nebylo možné, kdyby jen malé procento našich bratrů slevilo ze svých zásad.

Právní oddělení ve světovém ústředí a taky v pobočkách po celém světě dělají všechno pro to, aby hájila naše právo uctívat Jehovu a kázat dobrou zprávu. Je to pro nás velká čest, že můžeme zastupovat bratry a sestry, kteří zažívají odpor ze strany vlády. I když nevyhrajeme každý soudní proces, vždycky to vede k tomu, že vydáme svědectví místodržitelům, králům a národům. (Mat. 10:18) Soudci, vládní představitelé, média a taky veřejnost totiž musí přemýšlet o verších, které uvedeme do spisů a které citujeme u soudů. Ti, kdo mají upřímné srdce, se díky tomu dozvědí o svědcích Jehovových a o tom, čemu věříme. Někteří z nich jsou dnes našimi bratry a sestrami.

DĚKUJU, JEHOVO!

Už víc než 40 let mám tu čest spolupracovat na právních záležitostech s pobočkami po celém světě. Taky jsem mohl být u různých nejvyšších soudů a setkat se se spoustou vysoce postavených vládních úředníků. Svých kolegů v právním oddělení ve světovém ústředí a v právních odděleních po celém světě si opravdu vážím a mám je moc rád. Můj život je plný krásných zážitků s Jehovou a můžu díky němu dělat to, co mě baví.

Elizabeth mě věrně a s láskou podporuje už celých 45 let, a to v dobrém i ve zlém. Dělá to, i když bojuje s nemocí, která napadá její imunitní systém a obírá ji o sílu. Nesmírně si jí za to vážím.

Na vlastní oči jsme viděli, že síla nepochází z našich schopností ani díky nim nevítězíme. Je to, jak řekl David: „Jehova je pro svůj lid silou.“ (Žalm 28:8) Takže „je to Jehovův boj“.