Jehova mě zachránil v těch nejtěžších chvílích

Válka, která zuřila téměř tři roky, lidi poznamenala jak fyzicky, tak psychicky. Následky to zanechalo i na mém tatínkovi. Vždycky byl hluboce věřící, ale když viděl, jak jsou do konfliktu zapletení katoličtí kněží, úplně ho to znechutilo. A tak se rozhodl, že ani mě, ani mého bratra nenechá pokřtít v katolické církvi.

V roce 1950 na naše dveře zaklepali dva svědkové Jehovovi. Tatínek se s nimi dal do řeči, a když mu nabídli biblické studium, souhlasil. Občas se mi snažil dát ke čtení něco, co od svědků dostal, ale mě to vůbec nezajímalo. Bylo mi 14 a hlavu jsem měl plnou fotbalu. Když jsem jednou po zápase přišel domů, zeptal jsem se maminky: „Mami, jsou tady zase ti učitelé Bible?“ „Ano, sedí s tátou v obýváku,“ řekla mi. Na nic jsem nečekal a vyběhl jsem zpátky na ulici.

To, že jsem nechtěl mít s Biblí nic společného, tátu ale vůbec neodradilo a ve studiu pokračoval. Biblickou pravdu si tak zamiloval, že se v roce 1953 dal pokřtít jako svědek Jehovův. To vzbudilo moji zvědavost a začal jsem se ho na spoustu věcí vyptávat. Dokonce jsem si řekl o vlastní Bibli. A tak tatínek zařídil, aby se mnou začal studovat mladý svědek Máximo Murcia. Dva roky na to, když mi bylo 19, jsem se stal svědkem Jehovovým. Byl jsem pokřtěný v řece Jarama východně od Madridu.

Kazatelská služba za Frankova režimu

V 50. letech nebylo jednoduché kázat a chodit na shromáždění. Ve Španělsku vládl diktátor Francisco Franco, který chtěl, aby všichni v zemi byli katolíci. Kvůli tomu policie dělala často svědkům Jehovovým problémy. Scházeli jsme se po bytech a dávali si velký pozor, abychom nevzbudili podezření sousedů, kteří by nás jinak mohli udat na policii. Ve službě dům od domu jsme se snažili být co nejmíň nápadní. Vždycky jsme si náhodně vybrali dva nebo tři domy a pak se rychle přesunuli někam jinam. Dobrou zprávu si vyslechla spousta lidí, ale ne všem se to líbilo.

Jednou jsem ve službě narazil na katolického kněze. Když jsem mu vysvětlil, proč jsem za ním přišel, zeptal se: „Kdo vám dovolil tohle dělat? Víte, že na vás můžu zavolat policii?“ Vysvětlil jsem mu, že s touhle možností počítáme. Pak jsem řekl: „I Ježíše Krista chtěli jeho nepřátelé nechat zatknout. Je tedy logické, že něco podobného můžou čekat i jeho učedníci.“ Moje odpověď ho vůbec nepotěšila a šel dovnitř volat na policii. Asi nemusím dodávat, že jsem z toho domu vystřelil jako blesk.

I navzdory takovým reakcím bylo vidět, že ve Španělsku jsou lidé, které biblická pravda zajímá. V únoru 1956 jsem byl ještě jako 19letý jmenován zvláštním průkopníkem.a V celé zemi bylo jen pár set zvěstovatelů a my průkopníci jsme byli většinou mladí a nezkušení. Bylo tu ale několik misionářů, kteří nás povzbuzovali a školili. Já a ještě jeden mladý průkopník jsme dostali za úkol kázat ve městě Alicante, kde se předtím ještě nesloužilo. Už za několik měsíců jsme rozšířili stovky biblických publikací a hodně lidí začalo Bibli studovat.

Naše služba samozřejmě neunikla pozornosti policie. Netrvalo dlouho a byli jsme zatčeni. Zabavili nám Bible a zavřeli nás na 33 dnů do vězení. Z Alicante nás pak převezli do Madridu, kde nás propustili. To byla jen malá „ochutnávka“ toho, co nás teprve čekalo.

Nejtěžší chvíle mého života

Když mi bylo 21, dostal jsem povolávací rozkaz do armády. Měl jsem se hlásit v kasárnách ve městě Nador v severní části Maroka, kterou tehdy ovládalo Španělsko. Tam jsem před vrchním velitelem jasně, ale s úctou vysvětlil, že nechci sloužit v armádě ani nosit uniformu. Vojenská policie mě odvezla do vězení Rostrogordo ve městě Melilla, kde jsem měl čekat na vojenský soud.

Vrchní velitel armády v Maroku nařídil, aby mě tam ještě před vojenským soudem přivedli k rozumu. A tak mě slovně uráželi, 20 minut bičovali a kopali téměř do bezvědomí. Hlavnímu dozorci v Rostrogordu to ale nestačilo. Těžkou vojenskou botou mi dupal po hlavě, dokud mi nezačala téct krev. Potom mě odvlekli do jeho kanceláře, kde na mě řval: „Nemysli si, že jsem s tebou skončil! Tohle a ještě víc tě tady čeká každý den!“ Nařídil, aby mě zamkli v podzemní cele. Bylo tam vlhko a tma a stejně černé byly i moje vyhlídky.

Pořád mám v živé paměti, jak tam ležím na podlaze s hlavou od krve, na přikrytí mám jen tenkou deku a jedinou společnost mi dělají krysy. Nezbývalo mi než prosit Jehovu o sílu a vytrvalost. V té tmavé a studené kobce jsem se modlil znovu a znovu.b

Další den mě zase zbili. Hlavní dozorce tentokrát přihlížel, jak mě bije jiný voják. Chtěl se ujistit, že to dělá pořádně. V tu chvíli jsem se začínal bát, že takové zacházení už dlouho nevydržím. Tu noc jsem Jehovu úpěnlivě prosil, aby mi pomohl.

Třetí den mě zase zavolali do kanceláře hlavního dozorce. Myslel jsem si, že to je můj konec, a cestou jsem se modlil k Jehovovi. V kanceláři na mě čekal Don Esteban,c vojenský soudce, který přišel zahájit můj soudní proces.

Když Don Esteban uviděl moji ovázanou hlavu, zeptal se, co se mi stalo. Nejdřív jsem se bál, abych z toho neměl potíže, ale nakonec jsem mu všechno řekl. Když to Don Esteban slyšel, ubezpečil mě: „Tomu vojenskému soudu zabránit nemůžu, ale postarám se, aby vás už nikdo nebil.“

A opravdu, až do konce mého věznění se mě nikdo ani nedotkl. Nikdy jsem se nedozvěděl, proč se mnou chtěl soudce mluvit zrovna ten den, ale jedno vím jistě: Jehova vyslyšel moje modlitby úžasným způsobem. V těch nejtěžších chvílích mě zachránil a nedovolil, abych byl zkoušený nad to, co jsem mohl zvládnout. (1. Korinťanům 10:13) K vojenskému soudu jsem šel s plnou důvěrou v Jehovu.

Vojenský soud mi vyměřil trest odnětí svobody v délce 19 let a později mi k tomu přidali ještě tři roky za „neposlušnost“. Prvních 15 měsíců jsem si odseděl v Maroku. Pak mě převezli do Španělska do vězení v městě Ocaña nedaleko Madridu. Bral jsem to jako požehnání od Jehovy, protože ve srovnání s Rostrogordem mi tohle vězení přišlo jako učiněný ráj. Měl jsem svoji postel, matraci a čím se přikrýt. Po nějaké době mi dokonce dali na starost účetnictví. Ale ani tak ty dlouhé roky nebyly lehké, protože mi chyběla společnost mých duchovních bratrů a sester. To bylo pro mě ze všeho nejtěžší.

Ve vězení mě občas mohli navštívit moji rodiče a od nich jsem se dozvěděl, že i další bratři odmítli nastoupit na vojnu. Bylo jasné, že také půjdou do vězení, a tak jsem se modlil k Jehovovi, aby aspoň jednoho poslal tam, kde jsem já. Tak bych mohl mít duchovní povzbuzení, které mi tolik chybělo. A Jehova mé modlitby vyslyšel. Dostal jsem víc, než jsem čekal. Brzy se ke mně připojili tři skvělí bratři: Alberto Contijoch, Francisco Díaz a Antonio Sánchez. Po čtyřech letech, co jsem byl sám, jsem konečně měl někoho, s kým jsem si mohl studovat Bibli a kázat spoluvězňům.

Na svobodě mě čeká spousta radostné práce

V roce 1964 jsem byl z vězení podmínečně propuštěn. Z původních 22 let jsem si odpykal šest a půl roku. Hned ten den, co mě propustili, jsem se vydal na shromáždění. Znamenalo to sice utratit všechny své úspory za taxík do Madridu, ale stálo to za to. Přišel jsem včas a viděl se se svými bratry a sestrami. To bylo radosti! Kromě toho jsem chtěl zase co nejdřív začít s průkopnickou. Ve službě bylo hodně práce. Na dobrou zprávu spousta lidí hezky reagovala, i když policie někdy dělala svědkům problémy.

Někdy v té době jsem potkal Mercedes, nadšenou mladou sestru, která sloužila jako zvláštní průkopnice. Službu milovala. Dokázala se dát s kýmkoli do řeči a mluvit s ním o Bibli. Také byla skromná, laskavá a štědrá a to mě na ní přitahovalo. Zamilovali jsme se do sebe a za rok byla svatba. To, že mám za manželku Mercedes, vnímám jako velké požehnání.

Několik měsíců po svatbě jsme dostali pozvání do krajské služby. Každý týden jsme navštívili jiný sbor a s místními bratry a sestrami jsme chodili do služby a na shromáždění. Po celém Španělsku sborů přibývalo a zvěstovatelé potřebovali podporu a povzbuzení. Také jsem chvíli mohl dojíždět na výpomoc do kanceláře svědků Jehovových v Barceloně, která tehdy fungovala v utajení.

Časy v ilegalitě skončily v roce 1967, kdy vláda ve Španělsku uzákonila náboženskou svobodu. V roce 1970 byli svědkové Jehovovi zákonně uznáni. Konečně jsme se mohli svobodně scházet, mít vlastní sály Království a oficiálně otevřít pobočku.

Nové úkoly od Jehovy

V roce 1971 nás s Mercedes pozvali do nového betelu v Barceloně. Tam jsme sloužili asi rok a potom Mercedes otěhotněla. A tak jsme teď místo služby v pobočce měli od Jehovy nový úkol: vychovat naši krásnou holčičku Abigail.

V období jejího dospívání nás pobočka kontaktovala, jestli bychom byli ochotní se vrátit do krajské služby. Vzhledem k věku Abigail jsme to hodně zvažovali, modlili se a radili se se zkušenými křesťany. Jeden starší mi k tomu řekl: „Jesúsi, jestli tě znovu potřebují v krajské službě, tak to nemůžeš odmítnout.“ A tak začala další krásná etapa našeho života. Ze začátku jsme navštěvovali jenom okolní sbory, abychom se mohli Abigail co nejvíc věnovat. Ale později, když vyrostla a osamostatnila se, jsme mohli této službě dát ještě víc.

V krajské službě jsme s Mercedes strávili 23 let. Tahle práce pro Jehovu mě moc bavila, protože jsem mohl povzbuzovat mladé křesťany tím, co jsem zažil. Také jsem učil na různých školách pro starší a pro celodobé služebníky. Občas jsme přitom byli ubytovaní v betelu v Madridu, který stojí asi tři kilometry od řeky Jarama. Právě v téhle řece jsem byl v roce 1955 pokřtěný. Kdo by si pomyslel, že se sem o tolik let později vrátím a budu školit mladé lidi v Boží organizaci?

Od roku 2013 už zase sloužíme jako zvláštní průkopníci. Tahle změna pro mě nebyla vůbec jednoduchá, ale časem se ukázalo, jak moudré to bylo. Poslední dobou mě trápí zhoršující se zdraví a musel jsem podstoupit náročnou operaci srdce. I tohle byly chvíle, kdy jsem se potřeboval plně spolehnout na Jehovu, a on mi jako vždy pomohl. Už 56 let mi je velkou oporou moje manželka Mercedes. Lepšího partnera v celodobé službě jsem si nemohl přát.

Rád vzpomínám na dobu, kdy jsem sloužil jako instruktor. Pořád si vybavuju ty nadšené obličeje studentů, které mi připomínaly mé vlastní mládí a elán, s kterým jsem se pustil do služby Bohu. Prožil jsem opravdu nádherný život, i když to nebyla vždycky procházka růžovou zahradou. Ale ty nejtěžší chvíle v životě mě naučily něco důležitého: abych se nespoléhal na své vlastní síly a vnímal to, jak se o mě Jehova na každém kroku stará a podporuje mě. (Filipanům 4:13)