Jsem rád, že jsem se rozhodl správně

Vyrůstal jsem na australském venkově. Rodiče a prarodiče poznali pravdu v 50. letech. Já jsem začal chodit do služby, když mi bylo 6, a ve 13 jsem se dal pokřtít. O prázdninách jsem byl často v pomocné průkopnické. Miloval jsem Jehovu a chtěl jsem mu sloužit navždy.

Když mi bylo 15, školní trenéři si všimli, že jsem hodně dobrý ve sportu. Zástupci profesionálního ragbyového týmu mi proto nabídli sportovní stipendium. Představa, že budu ragbyová hvězda, se mi líbila, ale už jsem se zasvětil Jehovovi. Táta mi poradil, abych přemýšlel o tom, co jsem Jehovovi slíbil, než se rozhodnu, jestli budu dělat kariéru ve sportu. Udělal jsem to a uvědomil jsem si, že nemůžu naplno sloužit Jehovovi a zároveň se naplno věnovat sportu. A tak jsem tu nabídku odmítl. O několik měsíců později mi Australský sportovní institut v Canbeře nabídl další stipendium. Chtěli, abych trénoval na maraton s tím, že bych později mohl reprezentovat Austrálii na Hrách Commonwealthu nebo na olympiádě. Já jsem ale chtěl naplno sloužit Bohu, kterému jsem z lásky zasvětil svůj život, a tak jsem to zase odmítl.

Měl jsem za cíl hned po škole začít s průkopnickou a to se mi podařilo. Naše rodina ale měla finanční problémy, a tak jsem s průkopnickou skončil a začal jsem na plný úvazek pracovat jako řidič zemědělských strojů. Nebylo mi ještě ani 20 a bydlel jsem sám. Pořád jsem sloužil Jehovovi, ale stala se z toho pro mě rutina. Chyběla mi motivace a na duchovní věci jsem zapomínal. Kamarádil jsem se s lidmi, kteří moc pili a chovali se nemravně, a mě to taky lákalo. Zanedbával jsem svůj vztah s Jehovou, protože jsem si chtěl užívat života.

Potřeboval jsem přehodnotit svoje priority, a tak jsem se odstěhoval do jiného města daleko od svých bývalých kamarádů. Zapracoval jsem na svém vztahu s Jehovou a plánoval jsem, že znovu začnu s průkopnickou. Pak jsem potkal Leann McSharryovou, nesmělou dívku z venkova, která už v průkopnické byla. Rozuměli jsme si a otevřeně jsme si povídali o svých cílech. Oba jsme chtěli sloužit jako misionáři a přáli jsme si, aby nás v životě vedl Jehova. V roce 1993 jsme se vzali.

Jdeme za svým cílem

Ještě ten rok jsem taky začal s pravidelnou průkopnickou. S Leann jsme se rozhodli, že budeme žít jednoduše, a nechtěli jsme se zadlužit. A tak jsme si koupili starý obytný přívěs, ve kterém jsme bydleli. Šest let jsme se stěhovali, kamkoli nám to Jehovova organizace doporučila. Abychom se uživili, dělali jsme různé příležitostné práce. Kázali jsme s malými sbory v Queenslandu ve vzdálených oblastech australského vnitrozemí. Je to obrovské rovinaté území, kde je hodně sucho. Často jsme tábořili na odlehlých místech a pořádali jsme shromáždění v buši nebo místním komunitním centru. Byli jsme šťastní, ale stále jsme si říkali, jestli bychom nemohli dělat pro Jehovu víc. Brzy přišla odpověď.

Bratři nás pozvali, abychom sloužili jako misionáři v jiné zemi! To nás ale zaskočilo. Pochybovali jsme o sobě, protože jsme nevěděli, jestli dokážeme být dobrými misionáři, když jsme nebyli ve škole Gilead. Službu jsme milovali, ale v našich odlehlých obvodech jsme neměli moc biblických studií, a tak nám připadalo, že nejsme dobří učitelé.

Se svými obavami jsme se svěřili Maxu Lloydovi, který sloužil ve výboru pobočky.a Ujistil nás, že když se dáme k dispozici, i když o sobě pochybujeme, Jehova nám pomůže zvládnout jakýkoli úkol. Takové laskavé povzbuzení jsme potřebovali a s radostí jsme přijali naše nové pověření na Srí Lance.

Náročný obvod

V roce 1999 jsme přijeli do Kolomba, hlavního města Srí Lanky. To bylo něco úplně jiného než poklidný život na australském venkově. Na Srí Lance byla občanská válka, setkali jsme se s chudobou, davy lidí, žebráky a zápasili jsme se složitými jazyky. Bylo tam ale i něco krásného – naši úžasní bratři a sestry a spousta pokorných lidí, kteří Jehovu ještě neznali.

Naším novým působištěm se stalo Kandy, město postavené na náhorní plošině, ze které je nádherný výhled na čajové plantáže a deštné pralesy. Kandy je známé tím, že je tam hodně budhistických chrámů. Většina místních lidí o našem milujícím Stvořiteli vůbec nic nevěděla. V našem sboru byli bratři a sestry, kteří mluvili sinhálsky nebo tamilsky, a shromáždění probíhala v obou jazycích. Učit se sinhálsky bylo těžké, ale všichni ve sboru i lidé, se kterými jsme studovali Bibli, oceňovali naši snahu, i když jsme dělali spoustu chyb, kterým se museli smát!

Naučit se jazyk ale nebylo to nejtěžší. Poprvé v životě jsme ve službě zažili otevřené nepřátelství a násilí. Jednou nás obklopil rozzuřený dav. Několik mužů pálilo naše publikace a jiní mě a dalšího bratra bili a kopali. Bylo to hrozné. Prosili jsme Jehovu, aby nám pomohl zůstat v klidu a pamatoval na nás, kdybychom to nepřežili. Naštěstí se ten dav rozešel. Když jsme odcházeli z té vesnice, ještě jsme se třásli, ale děkovali jsme Jehovovi, že nás chránil.

Časem jsme se na Srí Lance začali cítit jako doma. Země sice byla rozdělená válkou, ale bylo úžasné vidět, že Jehovova rodina je jednotná a přicházejí do ní další lidé, kteří chtějí poznat pravdu. Moc rádi na tenhle krásný ostrov vzpomínáme. Jenže sotva po dvou letech vláda podlehla tlaku náboženských představitelů a většina misionářů musela odjet.

Následující týdny byly stresující. Co s námi bude? Vedoucí sbor nás poslal na Papuu Novou Guineu. Do hlavního města Port Moresby jsme přijeli v září 2001.

Papua Nová Guinea – země nečekaného

I když je Papua Nová Guinea hned vedle Austrálie, místní kultura a život jsou úplně jiné. Znovu jsme si museli zvykat. V zemi se mluví víc než 800 jazyky a my jsme se učili tok pisin, kterým mluví nejvíc lidí.

Tři roky jsme sloužili ve městě Popondetta a pak nás bratři poslali do krajské služby. Nikdy by mě nenapadlo, že bych tohle mohl pro Jehovu dělat! Vždycky jsem obdivoval, jak jsou krajští starší zkušení a jak umí druhé vést a vyučovat, ale já se na to vůbec necítil. Měl jsem za cíl být misionář a na krajskou službu jsem nikdy ani nepomyslel. Pořád nemůžu uvěřit, že mi Jehova takový úkol svěřil.

Když jsme byli na návštěvě ve městě, obvykle jsme měli elektřinu a vodu a vlastní pokoj s postelí. Na venkově to ale bylo něco úplně jiného. Spali jsme v chýších, vařili na otevřeném ohni a koupali se v potocích a řekách. Když ale byli v okolí krokodýli, nabrali jsme si vodu do kbelíku a umyli se za chýší.

Tohle pověření nás stálo víc sil než cokoli, co jsme kdy dřív dělali. Ale byli jsme přesvědčení, že když půjdeme „v síle, kterou [máme]“, Jehova nám pomůže. (Soudci 6:14) K mnoha sborům a skupinám, které jsme navštěvovali, bylo těžké se dostat, protože byly v hustých pralesích, v drsných horách a na území, kde byly pobřežní bažiny. Abychom se dostali za bratry a sestrami, cestovali jsme terénními auty, loděmi, letadly a často jsme prostě šli pěšky.b

Když jsme chtěli navštívit sbor poblíž indonéských hranic, museli jsme ujet přes 350 kilometrů většinou po nezpevněných cestách. Víc než 200krát jsme museli přejet potoky a řeky a mostů tam moc nebylo. Během těch let jsme strávili bezpočet hodin tím, že jsme se snažili naše auto vyhrabat nebo vytlačit z hustého lepkavého bahna. Když jsme se konečně dostali k našim milým bratrům a sestrám, vždycky na nás čekali s úsměvem na tváři a uvařeným jídlem.

Do hor jsme létali malými jednomotorovými letadly. Pilot často musel hledat mezeru v mracích, aby vůbec našel přistávací dráhu. Nejdřív nad ní přelétl, aby zkontroloval, jestli tam nejsou děti nebo zvířata. Pak jsme se museli psychicky připravit na přistání na blátivé nerovné přistávací dráze, která byla nebezpečně umístěná na vrcholku hory přes 2 000 metrů nad mořem. Jediný způsob, jak se z některých odlehlých vesnic dostat, byl sednout do letadla a vyrazit po vzletové dráze, která končila na kraji srázu.c

Někdy jsme šli po strmých horských stezkách nebo přes pobřežní močály, kde bylo horko a vlhko. Nesli jsme batohy plné publikací a dalších potřebných věcí. Doprovázeli nás bratři a sestry, se kterými jsme si hodně povídali, navzájem se povzbuzovali a dost jsme se nasmáli.

Cítili jsme to stejně jako apoštol Pavel, který v 1. Tesaloničanům 2:8 napsal: „Tolik jsme vás milovali, že jsme byli rozhodnutí předat vám … sami sebe. Tak moc jsme si vás zamilovali.“ A zjistili jsme, že bratři a sestry byli ochotní udělat to samé pro nás, třeba i zemřít, aby nás ochránili před ozbrojenými gangy. Jednou Leann ohrožoval nějaký muž, který se oháněl mačetou. Nemohl jsem jí pomoct, protože jsem byl v jiné části vesnice. Jeden bratr si ale okamžitě stoupl před Leann. Ostatní přispěchali, aby toho rozzuřeného muže zastavili, a tak bratr vyvázl jenom s lehkým zraněním. Násilí a nepokoje byly v zemi čím dál častější, ale Jehova nám každý den pomáhal, abychom mohli o bratry a sestry duchovně pečovat.

Na Papui Nové Guineji je jen omezený přístup ke zdravotní péči, a tak pro nás bylo těžké dobře se starat o svoje zdraví. V roce 2010 Leann dostala život ohrožující bakteriální infekci, a proto jsme ihned odletěli do Austrálie, kde mohla podstoupit léčbu. Díky Jehovovi jsme zůstali klidní. Nakonec lékaři našli účinná antibiotika. Jeden z nich řekl: „Pracovali jste pro Boha a teď pracuje on pro vás.“ Za několik měsíců jsme se vrátili na Papuu Novou Guineu.

I doma máme hodně práce

Následující rok se Leann musela kvůli léčbě opakovaně vracet do Austrálie. V roce 2012 nám bratři řekli, abychom už v Austrálii zůstali a dali se zdravotně do pořádku. Po tolika letech, co jsme byli pryč, nebylo nejtěžší zotavit se fyzicky, ale zvyknout si psychicky, přizpůsobit se a být spokojení. Bylo nám líto, že jsme museli opustit svoje působiště a duchovní rodinu, kterou jsme tak milovali. Připadalo nám, že jsme selhali a že už nás Jehova nepotřebuje. Po tak dlouhé době bylo těžké brát Austrálii jako svůj domov. V tomhle období nám moc pomohli bratři a sestry.

Když se zdravotní stav Leann zlepšil, začali jsme sloužit jako zvláštní průkopníci ve Wollongongu, jižně od Sydney v Novém Jižním Walesu. Byli jsme nadšení, když jsme asi za rok dostali pozvání do biblické školy pro manželské páry (dnes škola pro zvěstovatele Království). Pak nás australasijská pobočka poslala do krajské služby. Několik let jsme navštěvovali sbory a skupiny v rušných velkoměstech, malých odlehlých městech v poušti a rybářských vesnicích. Teď sloužíme na vyprahlém severozápadě Austrálie a ve Východním Timoru.

Po svém boku mám tu nejlepší ženu, jakou jsem si mohl přát. Leann mě ve všem podporuje a službu Jehovovi má na prvním místě. Beru ji jako nádherný dar od Jehovy. Nikdy si na žádný úkol nestěžovala bez ohledu na to, jak to pro ni bylo náročné nebo nepohodlné. Když se jí někdo ptá, jak to všechno zvládá, odpovídá: „Všechno říkám Jehovovi.“ Když si pak čte Bibli, nechává Jehovu, aby usměrňoval její myšlení, pocity a jednání.

Nikdy jsem nelitoval toho, že jsem odmítl dělat sportovní kariéru a nechal se v životě vést Jehovou. Sám na sobě jsem zažil, že když jsme ochotní přijmout jakýkoli úkol, který nám Jehova dá, on sám nás vyškolí, abychom ho zvládli. Naučil jsem se, že když je pro mě něco těžké nebo potřebuju udělat nějaké rozhodnutí, každý den se musím modlit a prosit Jehovu o moudrost a svatého ducha. Díky našemu milujícímu Otci Jehovovi máme nádherný a zajímavý život. Jsme zvědaví, co s takovými „hliněnými nádobami“, jako jsme my, ještě dokáže. (2. Korinťanům 4:7)