nebo nesnáz mohou být odstraněny, když se všichni jednotně přibližují v pokoře k Jehovovi Bohu a touží po jeho vedení, pomoci a odpuštění svých přestupků.

Společné přebývání Izraele v jednotě bylo také jako rosa hory Hermon. Tato hora, která se tyčí 2 700 m nad mořem, má téměř po celý rok zasněžený vrchol. Ten sráží noční výpary a tak vytváří hojnou rosu, která chrání rostlinstvo během dlouhého období sucha. Chladné vzdušné proudění z pohoří Hermonu může donést páry až hluboko na jih, k hoře Siónu, kde se potom srážejí v rosu. Proto žalmista správně mluvil o ‚rose Hermonu, která sestupuje na hory siónské‘. Je to obraz sestupujícího vlivu, osvěžujícího vlivu, který přispívá k zachování života rostlin.

Jednota křesťanských bratrů je stejně oblažující. Má také schopnost zachovávat životy. Je to proto, že při pohledu na lásku, která dnes panuje mezi pravými Božími služebníky, začínají se mnozí lidé tázat po zdroji této jednoty. Jejich hledání je pak zavede na cestu k životu.

Před založením křesťanského sboru byl Sión neboli Jeruzalém středem pravého uctívání. Protože to tedy bylo místo, které Jehova Bůh vyvolil, spočívalo zde z příkazu Nejvyššího požehnání. On, Zdroj všech požehnání, sídlil symbolicky ve svatyni v Jeruzalémě; mohlo se tedy říci, že požehnání vycházejí odtud. V tomto smyslu byl celý život národa Izraele svázán s Jeruzalémem neboli Siónem.

Protože pravé uctívání již dnes nezávisí na nějakém zeměpisném určení, měla by láska mezi Božími služebníky být zjevná všude. (Jan 4:21, 23, 24) Tato láska je právě tím, co odlišuje opravdové učedníky Ježíše Krista. Boží Syn řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35) Jistě bychom měli pilně pracovat, abychom projevovali tuto lásku, aby tak naši jednotu se spoluvěřícími bylo možno připodobnit vonnému oleji pomazání a osvěžující rose hory Hermon.

Otázky čtenářů

● Podle Židům 12:22, 23 („Autorizovaný překlad“) mluví apoštol Pavel o „duchu spravedlivých mužů, kteří byli učiněni dokonalými“. Mohli být těmito „muži“ věrní, o kterých psal Pavel v 11. kapitole Židům?

Myšlenka, že se tato slova vztahují na muže víry a věrnosti z předkřesťanských dob až k Janu Křtiteli, není nová. Již vydání „Strážné věže“ z 15. srpna 1913 na stranách 248 a 249 (angl.) to obezřetně naznačilo a tento názor se udržel mnoho let. V původním řeckém textu se v tomto verši slovo „muži“ nevyskytuje. Proto „Překlad nového světa“ uvádí „a k duchovnímu životu spravedlivých, kteří byli učiněni dokonalými“. — Viz „Jeruzalémská bible“, „Zdůrazněná bible“, „Rotherham“, „Westminsterská verze“, „Meziřádkový překlad Království“.

Židům 11:8–10 se zmiňuje o Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi a poukazuje na to, že Abrahám opustil město Ur Kaldejských a že on, Izák a Jákob žili jako kočovníci, dokud se Jákob nepřestěhoval do egyptské země ve dnech svého syna Josefa. Během tohoto časového období tedy nežili na žádném pevném, určitém místě připomínajícím město. Nic v Hebrejských písmech neříká, že Bůh zaslíbil těmto třem mužům „město, které má skutečné základy a jehož stavitelem. . . je Bůh“. To je Pavlova poznámka k této záležitosti. Výraz bezpochyby poukazuje na Boží vládu založenou ‚Abrahámovým semenem‘, pod kterou budou tito tři patriarchové žít na zemi a získají ke konci tisíce let lidskou dokonalost. — Gal. 3:16.

Když Bůh vyvedl potomky Abraháma, Izáka a Jákoba z egyptské země a přivedl je do země, kterou zaslíbil Abrahámovi, usadili se v kananejských městech, z nich Jericho bylo jediné, které Bůh zničil svou mocí. Potom byli všichni proroci a věrné ženy starých dob trvale usídleni ve městech. Nemohlo být tedy o nich řečeno, jako o Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi, že hledali nějaké budoucí město na zemi. Jeruzalém byl zničen v roce 70 n. l., 39 let po smrti Jana Křtitele. Tak i židovští křesťané žili v tomto viditelném, pozemském městě až do doby, kdy generál Gallus odtáhl z Jeruzaléma a kdy křesťané poslechli Ježíšův prorocký příkaz, aby z něho vyšli. — Mat. 24:15–22.

Židům 13:12–14 se zmiňuje o tom, že byl Ježíš přibit na kůl za hradbami pozemského Jeruzaléma neboli „za branou“. Přes tyto okolnosti Pavel pokračuje a říká: „Vyjděme tedy k němu za tábor [jako obětní kozel neboli ‚kozel. . . pro Azazela‘, který byl posílán do pustiny v Den smíření (3. Mojž. 16:10)] a snášejme pohanu, kterou snášel on, neboť zde nemáme trvalé město, ale vážně hledáme to budoucí.“ Toto „město“ poukazuje na nebeské království, Nový Jeruzalém, o němž se Pavel zmiňuje v Židům 12:22.

Věrní lidé starých dob, zvláště od Abraháma k Janu Křtiteli, neusilovali o to, aby šli do nebe a vstoupili do nebeského Jeruzaléma. Neměli o této věci žádnou představu. (Mat. 11:11) Nemohli se obírat takovou nadějí, protože nebyli zplozeni Božím svatým duchem. Jan 7:39 to potvrzuje a říká: „Řekl to však o duchu, jehož měli dostat ti, kteří v něj uvěří; neboť až do té doby zde nebyl duch, protože Ježíš ještě nebyl oslaven.“ Duchovní zplození křesťanských mužů a žen nezačalo před letnicemi roku 33 n. l. Pomazaní svatým duchem se od té doby těšili na život v nebeském městě, předem zobrazeném pozemským Jeruzalémem.

Proto Pavel, když psal židovským křesťanům, jim mohl v Židům 12:22 správně říci: „Vy jste se však přiblížili k hoře Siónu [ne k hoře Sinaji v Arábii] a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému a k myriádám andělů.“ V Pavlově době trval ‚sbor prvorozených, kteří byli zapsáni v nebesích‘, teprve necelých 30 let, takže byl ve svých počátcích a měl mnohem méně než 144 000. Doplnění počtu 144 000 „prvorozených, kteří byli zapsáni v nebesích,“ bude dovršeno do konce tzv. křesťanské éry, jež končí „velkým soužením“ připomenutým ve Zjevení 7:14 a u Matouše 24:21, 22. Pavel a židovští křesťané, kterým Pavel psal, se tedy pouze přibližovali tomuto „sboru“, vzhledem k jeho plnému počtu 144 000.

Židům 12:23, 24 dále říká: „A k Bohu, soudci všech, a k duchovnímu životu [poznámka pod čarou, duchům] spravedlivých, kteří byli učiněni dokonalými, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy, a ke krvi pokropení, která mluví lépe než Ábelova krev.“ Bůh je tedy soudcem všech, včetně 144 000 zapsaných. Případní členové oslaveného „sboru“ musí tedy projít soudním obdobím, dříve než jsou schváleni Nejvyšším soudcem Jehovou. Proto hned po této zmínce verš dále říká „a k duchovnímu životu spravedlivých, kteří byli učiněni dokonalými“. Jsou to členové duchem zplozeného křesťanského „sboru“, kteří byli ospravedlněni vírou. (Řím. 5:1; 8:1–4) Proto se o nich mluví jako o „spravedlivých, kteří byli učiněni dokonalými“.

Jsou proto napomínáni, aby „předkládali [svá] těla jako živou, svatou, Bohu přijatelnou oběť, jako svatou službu se svou silou rozumu“. (Řím. 12:1) Vycházejí tedy ‚k němu za tábor a snášejí pohanu,