Právě nyní vydávají na zbrojení asi 1 000 000 dolarů každou minutu. Z 550 miliard vydaných na válečné přípravy v roce 1981 bylo asi 100 miliard dolarů vydáno na jaderné zbraně. Zásoby jaderných zbraní se nyní ničivou silou vyrovnají miliónu atomových bomb, jaká zničila Hirošimu. Mír byl rozhodně vzat ze země. — Zjev. 6:4.

Skutečnosti, pokud jde o války v naší moderní době, směřují k tomuto závěru: Opravdu žijeme v „posledních dnech“ přítomného systému věcí.

Ježíš však nezůstal jen u zmínky o světaširé válce. Zmínil se o celé řadě rysů znamení, které se měly vyskytnout společně a tím nezvratně prokázat, že žijeme v čase jeho „přítomnosti a závěru systému věcí“.

O těchto dalších rysech znamení se bude pojednávat v následujících vydáních tohoto časopisu. — Mat. 24:3–12; Luk. 21:7–11.

Apoštol se staví proti odpadlictví

Abys z tohoto článku načerpal co největší užitek, doporučujeme, aby sis přečetl biblickou knihu známou jako První list Jana. Je to jen několik stránek.

KE KONCI prvního století našeho letopočtu hrozilo ranému křesťanskému sboru vážné a zákeřné nebezpečí. Bylo to snad pronásledování od lidí vně křesťanského společenství? Ne, hlavní nebezpečí přicházelo zevnitř. Skrytým nepřítelem bylo odpadlictví.

V roce 98 n. l. zůstal naživu již jen jeden apoštol jako poslední hráz proti tomu, co se později prokázalo jako přílivová vlna falešných nauk a náboženského i politického kompromisu. Byl to letitý apoštol Jan, syn Zebedeův a bratr apoštola Jakuba, umučeného asi o 54 let dříve. Jako mladík sloužil Jan po Ježíšově boku během jeho krátké pozemské služby. Snad pro Janovu dynamickou osobnost ho Ježíš nazval ‚Synem hromu‘. Nyní jako velmi starý muž se dal do psaní varovného a působivého dopisu, který obsahoval rady křesťanským sborům. To, co říká, je pro nás ještě dnes životně důležité. — Mar. 3:17; Luk. 9:51–56.

Jan si byl dobře vědom, že mezi jeho spoluvěřící se vkrádá odpadlictví. Apoštol Pavel předpověděl takové odpadání již dříve. (Sk. 20:29, 30) Jan podvodníky odhalil nevybíravými slovy: „Právě nyní se mnozí stali antikristy; z této skutečnosti poznáváme, že je poslední hodina. Vyšli z nás, ale nebyli našeho druhu, neboť kdyby byli našeho druhu, zůstali by s námi.“ Skutečnost, že Jan mluví o „antikristech“ v množném čísle, ukazuje, že odpadnutí se neomezovalo na jednu osobu, ale že zahrnovalo mnohé, kteří popírali pohled na Krista, jenž je předložen v Písmu. — 1. Jana 2:18, 19.

Kdo byli tito antikristové? A jak se snažili oklamat své spoluvěřící? Jan nehledá mírná slova, když odhaluje odpadlé antikristy. Napadá je ve třech bodech: 1. pro popírání, že Kristus přišel v těle, 2. pro popírání, že Ježíš byl Kristus a Boží Syn a 3. pro popírání, že oni sami jsou hříšníci.

PŘIŠEL KRISTUS V TĚLE?

Mohl by ses však ptát: ‚Jak mohli nějací věřící popírat, že Ježíš přišel v těle?‘ Ke konci prvního století byli již zřejmě někteří křesťané ovlivněni řeckou filozofií včetně raného gnosticismu. Tito odpadlíci se drželi názoru, že všechny hmotné věci jsou zlé, včetně fyzického těla. Tak pro odpadlé antikristy nepřišel Ježíš ve zlém těle, ale spíše jako duch. Jan jasně ukazuje, že nemá nic společného s takovými teologickými úvahami, které popírají účinnost Kristovy výkupní oběti. Tak píše o ‚Ježíši Kristu, spravedlivém‘, který byl „usmiřující obětí za naše hříchy, ne však pouze za naše, ale také za hříchy celého světa“. — 1. Jana 2:1, 2.

Později prostou a kategorickou definicí vyjasňuje ještě Jan spornou otázku slovy: „Každý inspirovaný výrok, který vyznává, že Ježíš Kristus přišel v těle, pochází od Boha, avšak každý inspirovaný výrok, který nevyznává Ježíše, nepochází od Boha.“ — 1. Jana 4:2, 3.

NEBYL JEŽÍŠ KRISTEM?

Zdá se, že někteří jiní židovského původu, kteří se prohlašovali za křesťany, začali popírat, že Ježíš byl Kristem a Božím Synem. Jan odsuzuje takový nedostatek víry a říká: „Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? Antikrist je ten, kdo popírá Otce a Syna.“ (1. Jana 2:22) Janovy přímočaré výrazy nenechávají nikoho na pochybách.

Jan později vznáší další otázku, aby podepřel své úvahy: „Kdo to vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Boží Syn? . . . Píši vám to, abyste věděli, že máte věčný život, vy, kteří věříte ve jméno Božího Syna.“ — 1. Jana 5:5, 13.

JSME HŘÍŠNÍCI?

Zdá se to snad neuvěřitelné, ale někteří z antikristů říkali, že jsou bez hříchu, nebo snad (protože se pokládali za zachráněné) mysleli, že nejsou schopni zhřešit. Proto Jan buší do tohoto klamu v celém svém dopisu. Říká například: „Jestliže prohlašujeme: ‚Nemáme hřích‘, svádíme sami sebe a pravda není v nás . . . Jestliže prohlašujeme: ‚Nezhřešili jsme‘, děláme z něho [Boha] lháře a jeho slovo není v nás.“ — 1. Jana 1:8–10.

‚Co však je hřích?‘ zeptáš se snad. Řecké slovo hamartia doslovně znamená „minutí cíle“. Jan však pod inspirací podává širší definici: „Každý, kdo hřeší, rovněž činí bezzákonnost, a tak hřích je bezzákonnost. [Řecky anomia, naznačující pohrdání zákonem, jeho porušování, nepravost, ničemnost] . . . Kdo stále hřeší, pochází z ďábla . . . Žádný, kdo se narodil z Boha, nehřeší stále.“ — 1. Jana 3:4, 8, 9.

Pravda, všichni jsme hříšníci. Jan však má zájem na otevřeném odsouzení úmyslného hříšníka neboli toho, kdo vědomě porušuje zákon, toho, kdo „stále hřeší“ a kdo to má ve zvyku. Později odhaluje závažnost situace pro toho, kdo má ve zvyku hřešit, slovy: „Podle toho se poznají Boží děti a ďáblovy děti: Žádný, kdo nekoná spravedlnost, nepochází z Boha, ani ten, kdo nemiluje svého bratra.“ (1. Jana 3:10; 5:18) Kéž se tedy vyhýbáme nekřesťanskému zvyku hřešit.

Co bylo snad skrytou pohnutkou za těmito rozličnými odpadlickými naukami? Jednu možnost předkládá William Barclay, současný odborník zabývající se starým Řeckem. Píše, že potíže, s nimiž se Jan snažil bojovat, vycházely od mužů, „jejichž cílem bylo učinit křesťanství intelektuálně úctyhodným . . . , kteří znali dobové intelektuální tendence a proudy a přáli si vyjádřit křesťanství v pojmech těchto běžných filozofických názorů. Pocházelo to od lidí, kteří cítili, že přišel čas, aby se křesťanství vyrovnalo se světskou filozofií a se soudobým myšlením.“

Podobný názor, napadající pravou víru v jejích základech, chovají někteří i v nové době. Tito debatéři chtějí rozředit křesťanské učení a učinit je přijatelnější pro vážné a intelektuální živly tohoto systému. Kdyby takové názory, jež v nedávných letech někteří chovali, byly rozvíjeny, byli by svědkové Jehovovi jistě ztratili své jedinečné „prvokřesťanské“ vlastnosti a životaschopnost.

Proto je Janova rada tolik časová i dnes: „Vždyť v tom spočívá láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; jeho přikázání však nejsou obtížná.“ Ta přikázání zahrnují kázat dobré poselství o Božím království a zachovávat se odděleně od světa, být neutrální v jeho střetnutích, zatímco činíme všechno, abychom posvěcovali Jehovovo jméno a pěstovali pravou lásku. — 1. Jana 5:3; Mar. 13:10; Jan 17:16; Mat. 6:9; 1. Jana 3:23.

LÉK PROTI HŘÍCHU A ODPADLICTVÍ

Existuje něco, co brzdí pěstování hříchu? Jan odpovídá: „Kdo nemiluje, Boha nepoznal, PROTOŽE BŮH JE LÁSKA.“ Tak s náramnou jednoduchostí Jan uvádí svou hlavní myšlenku. Láska je klíčem. A Boží láska vyjádřená prostřednictvím jeho Syna je lékem proti účinkům hříchu. „Tím byla v našem případě zjevena Boží láska, protože Bůh vyslal svého jednozplozeného Syna do světa, abychom skrze něho získali život.“ Jak by nás mělo toto poznání ovlivnit? Jan odpovídá: „Milovaní, jestliže nás Bůh tak miloval, pak jsme my sami povinni se navzájem milovat.“ — 1. Jana 4:8–11.

Jestliže opravdové milujeme Boha a bližního, pak odoláme náporům hříchu a odpadlictví. Láska nejde svévolně proti Božím zákonům a zásadám. Jan přesto varuje: „Je hřích, který působí smrt.“ Nekající odpadlíci jistě budou patřit do kategorie těch, kteří si zaslouží zničení. — 1. Jana 5:16, 17; Mat. 12:31; Luk. 12:10; Žid. 6:4–6; 10:23–27.

Jestliže hřích a odpadlictví jsou temnou nití, která se táhne Janovým dopisem, je opravdová láska šňůrou perel, která ji překrývá. Přestože jeho dopis přináší chmurné varování, je nicméně jasně ozářen trojicí vracejících se námětů — láskou, světlem a životem. Jan říká: ‚Vyhýbejte se lhářům, antikristům, odpadlíkům. Odvrhněte tmu, choďte ve světle. Zavrhněte nenávist a pěstujte lásku. Odolávejte hříchu s vědomím, že dopustíte-li se přece hříchu, máte u Otce pomocníka neboli obhájce, Ježíše Krista.‘ Ano, ‚vydané svědectví spočívá v tom, že vám Bůh dal věčný život, a ten život je v jeho Synovi‘. — 1. Jana 5:11; 2:1, 2.

Ve své závěrečné radě Jan varuje: „Děťátka, střežte se model.“ (1. Jana 5:21) Ve světě starověkého Říma byla taková rada velice vhodná. A pro ty, kteří si dnes přejí pěstovat pravé křesťanství a vyhnout se odpadlictví, je stále stejně životně důležitá. Dbejme tedy na Janovu inspirovanou radu. Pomůže nám odolávat hříchu, pěstovat opravdovou křesťanskou lásku, chodit po stezce pravdy a zachovávat neochvějný postoj proti odpadlictví.

Zavrhněte odpadlictví, lněte k pravdě!

„Žádný, kdo se tlačí dopředu a nezůstává v Kristově učení, nemá Boha. Kdo v tomto učení zůstává, ten má jak Otce, tak Syna.“ — 2. Jana 9.

1, 2. a) Jak se satan čas od času snažil uhasit světlo pravdy mezi Jehovovým lidem? b) Proč je životně důležité, aby svědkové Jehovovi zavrhovali odpadlictví?

JEHOVA BŮH je zdrojem duchovní pravdy. Proto se žalmista vhodně modlil právě k němu: „Vyšli své světlo a svou pravdu.“ (Žalm 43:3) Pravda je tedy poznávacím znakem Jehovových ctitelů. — Jan 8:31, 32; 17:17.

² Ve snaze uhasit světlo pravdy mezi Jehovovým lidem se satan ďábel čas od času snažil zkazit křesťanský sbor prostřednictvím odpadlických učení. (2. Kor. 4:1–6; Juda 3, 4) V těchto pokusech však selhával, protože věrní svědkové Jehovy zavrhují odpadlictví a lnou k duchovní pravdě. Je to ve skutečnosti životně důležité, máme-li si udržet blízký vztah k Jehovovi Bohu a Ježíši Kristu, neboť křesťanský apoštol Jan byl božsky inspirován, aby napsal: „Žádný, kdo se tlačí dopředu a nezůstává v Kristově učení, nemá Boha. Kdo v tomto učení zůstává, ten má jak Otce, tak Syna.“ — 2. Jana 9.

3. Jaké otázky si zodpovíme, když budeme uvažovat o Druhé a Třetí Jana?

³ Co by však měli svědkové Jehovovi dělat, aby odolávali odpadlictví? A jak mohou prosazovat křesťanské zájmy jako „spolupracovníci v pravdě“? (3. Jana 8) Odpovědi najdeme, když budeme uvažovat o druhém a třetím inspirovaném dopise apoštola Jana, jež napsal v Efezu nebo poblíž Efezu v Malé Asii kolem roku 98 n. l.

PRAVDA A LÁSKA JSOU NEZBYTNÉ

4, 5. a) Proč o sobě mohl apoštol Jan vhodně mluvit jako o „starším muži“? b) Kdo byla „vyvolená paní“ a její „děti“?

⁴ Jan uvedl svůj druhý dopis těmito slovy:

„Starší muž vyvolené paní a jejím dětem, které opravdu miluji, a ne já sám, ale také všichni ti, kteří poznali pravdu, pro pravdu, která v nás zůstává a bude s námi navždy.“ — 2. Jana 1, 2.

⁵ Koncem prvního století n. l. byl apoštol Jan skutečně „starší muž“ — starý okolo 100 let — a také sborový starší, duchovně velice vyzrálý. (Srovnej Galatským 2:9.) Když oslovuje „vyvolenou paní“, mohl mít na mysli určitý sbor na nějakém neodhaleném místě, a tato slova mohla být použita k zmatení pronásledovatelů. V tom případě jsou její „děti“ duchovními dětmi, členy onoho sboru a duchem zplozenými křesťany „vyvolenými“ Bohem pro nebeské povolání. (Řím. 8:16, 17; Fil. 3:12–14) Na druhé straně Kyria (řecky „paní“) mohlo být jméno jednotlivé křesťanské ženy.

6. a) Co je „pravda“, na kterou odkazoval Jan? b) Jak „pravda“ zůstává v opravdových křesťanech a jak s nimi zůstává „navždy“?

⁶ Ať tak či onak, ‚vyvolená paní a její děti‘ byly opravdově milovány Janem a všemi ostatními svědky Jehovy, kteří poznali „pravdu“. Tato „pravda“ byla celý soubor nauk, jejichž středem byl Ježíš Kristus. Pevně k ní lnout bylo nezbytné pro záchranu. (Jan 4:24; Ef. 1:13, 14; 1. Jana 3:23) Jeden základní důvod, proč se dřívější i dnešní svědkové Jehovy navzájem milují, je to, že mají společnou lásku k „pravdě“. „Zůstává“ v nich tím, že stále přebývá v jejich srdcích. Tato pravda zůstane s takovými opravdovými křesťany „navždy“ jako stálý společník. Je to vpravdě drahé vlastnictví dnešních svědků Jehovových, a ti za ně děkují svému nebeskému Otci.

7. Jak nezasloužená laskavost, milosrdenství a pokoj pocházejí jak od Boha, tak od Krista?

⁷ Těm, kteří se věrně drží „pravdy“, jsou zajištěna božská požehnání. Apoštol na to poukázal slovy:

„Bude s námi nezasloužená laskavost, milosrdenství a pokoj od Boha, Otce, a od Ježíše Krista, Syna Otce, s pravdou a láskou.“ (2. Jana 3)

Nezasloužená laskavost jak od Jehovy, tak od Ježíše je v tom, že hříšní lidé „jsou z [Boží] nezasloužené laskavosti prohlašováni za spravedlivé prostřednictvím vysvobození výkupným, jež zaplatil Ježíš Kristus“. (Řím. 3:23, 24) Podobně je nebeský Otec zdrojem milosrdenství, ale to k nedokonalým lidem přichází skrze Krista. (Žid. 4:14–16; Juda 20, 21) Navíc, abychom měli pokoj s Jehovou, je třeba, aby byly přestupky hříšníků odčiněny, a to bylo umožněno smrtí Ježíše jako výkupní oběti. — Kol. 1:18–20.

8. Co mohlo být míněno slovy „s pravdou a láskou“ v 2. Jana 3?

⁸ Jan dodal slova „s“ pravdou a láskou [nebo „v“ pravdě a lásce]. („Meziřádkový překlad Království“) Tak možná říkal, že ‚spolu s pravdou a láskou‘ se opravdoví křesťané těší z nezasloužené laskavosti, milosrdenství a pokoje. Nebo mohl mít Jan na mysli, že Jehovovi služebníci zažijí tato požehnání, jestliže zůstanou v pravdě a budou dále projevovat lásku.

‚CHODIT V PRAVDĚ A LÁSCE‘

9, 10. a) Proč měl Jan důvod ‚velmi se radovat‘? b) Co dělaly „některé“ děti, pokud jde o pravdu?

⁹ Apoštol uvedl důvod k osobní radosti a dal také zdravé napomenutí, když dodal:

„Velmi se raduji, protože jsem shledal, že některé z tvých dětí chodí v pravdě tak, jak jsme přijali přikázání od Otce. A prosím tě nyní, paní, jako ten, kdo ti nepíše nové přikázání, nýbrž to, které jsme měli od počátku, abychom se navzájem milovali.“ — 2. Jana 4, 5.

¹⁰ Jan měl příčinu k veliké radosti, protože „některé“ děti „chodí v pravdě“. Měly víru ve jméno Ježíše Krista, měly vzájemnou lásku a usilovaly, aby se připodobnily vzoru, který poskytl Boží Syn. (Žid. 12:1–3; 1. Jana 3:23) Jestliže Jan psal ženě jménem Kyria, pak byly některé z jejích přirozených dětí v pravdě. Jestliže však používal slov „děti“ a „vyvolená paní“ obrazně, mohl se radovat, že někteří členové sboru na onom nejmenovaném místě odolali odpadlictví, lnuli k pravdě a žili ve věrnosti Jehovovi. Opravdu, věrně oddaní křesťanští svědkové Jehovy vždycky považovali za svou povinnost držet se pravdy neboli ‚chodit‘ v ní. Pro ně je to příkaz jejich nebeského Otce, jehož dodržování nepokládají za břemeno. — Srovnej 1. Jana 5:3.

11. a) Co vyžadovala poslušnost přikázání ‚milovat se navzájem‘? b) Proč mohl Jan říci, že to není „nové přikázání“?

¹¹ Apoštol žádal „paní“, aby poslouchala přikázání, „abychom se navzájem milovali“. (Srovnej 1. Jana 3:11.) Ježíš vyjadřoval Jehovovu vůli pro zbožné osoby, když svým učedníkům přikázal, aby ‚se navzájem milovali, jako on miloval je‘. Toto přikázání požadovalo nejen lásku k bližnímu, ale také sebeobětující lásku, která jde tak daleko, že člověk dá život za druhého. (3. Mojž. 19:18; Mat. 22:39; Jan 10:14, 15; 13:34; 15:13) Kristovi následovníci k tomu byli zavázáni „od počátku“ svého oddaného vztahu k Bohu. Ve skutečnosti od chvíle, kdy dal tento příkaz Ježíš, a rozhodně od vzniku křesťanského sboru o letnicích 33 n. l. V tom smyslu tedy Jan ‚nepsal nové přikázání‘, jak řekl.

12. Co měl Jan na mysli, když řekl: „To je to přikázání . . . abyste v něm nadále chodili“?

¹² O lásce Jan dodal:

„A láska znamená, abychom nadále chodili podle jeho přikázání. To je to přikázání, jak jste slyšeli od počátku, abyste v něm nadále chodili.“ (2. Jana 6)

Praví ctitelé rádi poslouchají Jehovu, protože ho milují celým srdcem, duší, silou a myslí. (Luk. 10:27) „Od počátku“, to je od doby Ježíšovy služby nebo od svého zasvěcení Bohu, měli ti, kterým Jan psal, přikázání o lásce. Co však měl apoštol na mysli, když řekl: „To je to přikázání . . . abyste v něm nadále chodili“? „V něm“ se sice mohlo vztahovat k „přikázání“ o lásce („Nová anglická bible“), ale pravděpodobně se zde mluví o „lásce“ samotné. Ať na to pohlížíme z kterékoli strany, ‚nadále v něm chodit‘ znamenalo dál projevovat lásku jeden druhému. — 1. Jana 3:18; srovnej Římanům 13:8–10.

VAROVAT SE ODPADLÍKŮ

13. a) Mezi kým byli „podvodníci“, kteří se snažili k sobě obrátit druhé? b) Jaké falešné učení tito „podvodníci“ šířili?

¹³ Chodit dále v lásce a pravdě vyžadovalo námahu. Jan vysvětlil proč:

„Do světa totiž vyšlo mnoho podvodníků, kteří nevyznávají Ježíše Krista přicházejícího v těle. To je ten podvodník a antikrist.“ (2. Jana 7)

Světem zřejmě procházeli nějací falešní učitelé a snažili se obrátit k sobě některé pravě křesťany. (Srovnej Skutky 20:30.) Sami se sice prohlašovali za křesťany, avšak tito svádějící „podvodníci“ nechtěli uznat, že Ježíš Kristus přišel v těle jako člověk. Takové falešné nauky by podkopaly Ježíšovu úlohu jako Mesiáše a vykupitele, včetně jeho vyvýšeného nebeského postavení. — Mar. 1:9–11; Jan 1:1, 14; Fil. 2:5–11.

14. Proč nazval Jan odpadlíky „podvodník a antikrist“?

¹⁴ Jan nazval tyto odpadlíky ‚podvodníkem a antikristem‘, protože jejich nauky byly podvodné a oni sami se stavěli proti Kristu. Apoštolova zmínka o ‚mnoha podvodnících‘ naznačuje, že byli četní jednotliví nepřátelé Krista, přestože všichni dohromady mohou tvořit složenou osobu označenou jako „antikrist“. (1. Jana 2:18) Popření Ježíše jako Krista a jako Božího Syna zahrnuje popírání mnoha, ba všech biblických nauk o něm. Věrní svědkové Jehovy naprosto zavrhují názory takových falešných učitelů.

15. a) Jakou „plnou odměnu“ získají duchem pomazaní křesťané, jestliže na sebe ‚budou dávat pozor‘? b) Proč by se měl každý svědek Jehovův chránit před odpadlickým učením?

¹⁵ Protože zde bylo nebezpečí, že se někteří odvrátí od pravdy k odpadlictví, vybízel Jan:

„Dejte na sebe pozor, abyste neztratili to, k čemu jsme se dopracovali, ale abyste obdrželi plnou odměnu. Žádný, kdo se tlačí dopředu a nezůstává v Kristově učení, nemá Boha. Kdo v tomto učení zůstává, ten má jak Otce, tak Syna.“ (2. Jana 8, 9)

Takovou namáhavou prací, jako je kázání „dobrého poselství“, se Jan a jiní „dopracovali“ plodů, které vedly k obrácení původních příjemců tohoto dopisu. Jen tehdy však, jestliže na sebe v duchovním ohledu ‚budou dávat pozor‘, ‚neztratí‘ nezaslouženou laskavost, milosrdenství a pokoj od Jehovy a jeho Syna, zároveň s trvalým společenstvím všech, kteří jsou spolu svázáni pravdou a láskou. Budou-li Janovi duchem pomazaní spoluvěřící věrní, budou se dále těšit z odměňující služby Jehovovi. Když Jan mluvil o „plné odměně“, měl zřejmě na mysli také nebeskou „korunu“, kterou obdrží věrně oddaní pomazaní křesťané. (Zjev. 2:10; 1. Kor. 9:24–27; 2. Tim. 4:7, 8; Jak. 1:12) Každý svědek Jehovův by měl samozřejmé zavrhnout odpadlické učení, protože ho může oloupit o věčný život ať v nebi nebo na zemi.

16. a) Jak se odpadlíci ‚tlačili dopředu‘? b) Jak to, že věrni svědkové Jehovovi mají „jak Otce, tak Syna“?

¹⁶ Odpadličtí „podvodníci“ se ‚tlačili dopředu‘ a ‚nezůstávali v Kristově učení‘, protože nelpěli na pravdě, které učil Ježíš a jeho věrní apoštolové. Proto kacíři ‚neměli Boha‘, nebyli totiž ve spojení s Jehovou a neměli k němu žádný vztah. (1. Jana 1:5, 6; 2:22–25) Věrní svědkové Jehovovi však ‚vyznávají, že Kristus přišel v těle‘, neboť projevují víru v jeho výkupní oběť a lpějí na tom, co učil on a jeho loajální apoštolové. (Mat. 20:28; 1. Tim. 2:5, 6; 2. Jana 7) Tito opravdoví křesťané lnou k pravdě, a proto mají „jak Otce, tak Syna“, neboť je znají, oceňují jejich vlastnosti a dále se těší z důvěrného vztahu k nim.

POSTOJ K ODPADLÍKŮM

17. Jak měli podle 2. Jana 10, 11 věrně oddaní křesťané jednat s „podvodníky“?

¹⁷ Křesťané mají být pohostinní, ne však k odpadlíkům od pravé víry. (1. Petra 4:9) Jan to objasnil slovy:

„Jestliže k vám někdo přichází a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho nikdy do svého domu ani ho nezdravte. Kdo ho totiž zdraví, podílí se na jeho ničemných skutcích.“ (2. Jana 10, 11)

„Podvodníci“ obcházeli a aktivně šířili falešné učení. Bylo by samozřejmě nesprávné, aby jim kterýkoli oddaný křesťan nabídl společenství tím, že by si takové falešné učitele pustil do domu. Bylo by také nepatřičné, aby odpadlíky zdravil jakýmkoli způsobem, ať už je vítal při příchodu nebo jim přál „Hodně úspěchů“ při jejich odchodu. Žádný věrně oddaný křesťan by nepřál úmyslnému šiřiteli falešného učení, aby měl úspěch ve své práci. Žádný věrný svědek Jehovy by se tedy jistě s takovým jedincem společensky nestýkal. — 1. Kor. 5:11–13.

18. Proč by žádný věrně oddaný svědek Jehovův dokonce ani nepozdraví odpadlíka?

¹⁸ Navíc, kdyby zasvěcený Jehovův služebník takového podvodného učitele hostil ve svém domě, stal by se „spoluviníkem“ na „ničemných skutcích“ té osoby. („Nová anglická bible“) Proto dnes žádný novodobý věrně oddaný svědek Jehovův nebude zdravit odpadlíka, kterému byla odňata pospolitost nebo který se oddělil, ani mu nedovolí, aby používal jeho křesťanský domov jako místo, odkud by šířil naukové omyly. Věřící by se určitě musel vážně zodpovídat před Bohem, kdyby projevoval pohostinnost odpadlíkovi, a to by vedlo k duchovní smrti ctitele Jehovy. — Srovnej Řím. 16:17, 18; 2. Tim. 3:6, 7.

19. Jaký postoj zaujímají věrně oddaní svědkové Jehovovi k novodobým odpadlíkům?

¹⁹ Někteří lidé, kteří kdysi sloužili jako svědkové Jehovovi, zavrhli různé biblické názory založené na učení Ježíše Krista a jeho apoštolů. Tvrdí například, že nežijeme v „posledních dnech“, bez ohledu na přemíru důkazů, že to tak je. (2. Tim. 3:1–5) Tito odpadlíci ‚vyšli z nás, protože nebyli našeho druhu‘. (1. Jana 2:18, 19) Nemají už tedy společenství s věrně oddanými pomazanými svědky Jehovy a s jejich společníky. Proto se tito sobečtí kacíři už ‚nepodílejí‘ s Otcem a Synem, bez ohledu na to, jakým důvěrným vztahem k Bohu a Kristu se chlubí. Místo toho jsou v duchovní tmě. (1. Jana 1:3, 6) Milovníci světla a pravdy se musejí pevně postavit proti těmto šiřitelům falešného učení. Věrně oddaní svědkové Jehovovi v žádném ohledu nechtějí být spoluviníky na „ničemných skutcích“ takových nevěrných osob tím, že by jakýmkoli způsobem podporovali jejich bezbožná slova a činnost. Raději veďme „tvrdý boj za víru, která byla jednou provždy poskytnuta svatým“. — Juda 3, 4, 19.

LNOUT K PRAVDĚ

20. V co Jan doufal, spíše než aby dále psal?

²⁰ Jan vybídl své spoluvěřící, aby zavrhli odpadlictví a lnuli k pravdě. Uzavřel svůj druhý inspirovaný dopis slovy:

„Ačkoli vám mám mnoho co napsat, nechci to dělat na papíru a inkoustem, avšak doufám, že k vám přijdu a budu s vámi mluvit tváří v tvář, abyste měli radost v plné míře. Děti tvé vyvolené sestry ti posílají pozdravy.“ (2. Jana 12, 13)

To, co měl apoštol ještě na srdci, raději nesvěřil psaní. Odložil tedy papyrus, své rákosové pero a inkoust (pravděpodobně černou směs gumy, sazí a vody). Navzdory svému pokročilému věku doufal, že vykoná návštěvu a bude moci mluvit „tváří v tvář“ nebo doslovně „od úst k ústům“, a tak se potěší důvěrnou rozmluvou. („Meziřádkový překlad Království“; srovnej 4. Mojž. 12:6–8.) Návštěva letitého apoštola by jistě vedla k duchovně hodnotné výměně povzbuzení spolu s hojným potěšením. — Srovnej Římanům 1:11, 12.

21. Co bylo zřejmé ze závěrečných slov Druhé Jana?

²¹ Křesťanská láska, jež spolu svazuje Jehovovy ctitele, byla zřejmá z pozdravů, které Jan předával. Jestliže psal jednotlivé ženě jménem Kyria, měla zřejmě tělesnou sestru, jejíž přirozené děti posílaly přání všeho nejlepšího. Zmiňoval-li se však apoštol o jiném sboru (možná efezském), „sestra“, o které mluvil, byl sbor jako celek a „děti“ jeho jednotliví členové.

22. a) K čemu pomáhá svědkům Jehovovým Janův druhý inspirovaný dopis? b) O čem je třeba ještě hovořit?

²² Ve svém druhém inspirovaném dopise poskytl Jan přímočaře láskyplnou radu, která mohla pomoci spoluvěřícím, aby zavrhli odpadlictví a lnuli k pravdě. S Boží pomocí jsou dnešní svědkové Jehovovi odhodláni jednat právě tak. Musíme však také podporovat křesťanské zájmy jako ochotní ‚spolupracovníci v pravdě‘. (3. Jana 8) Jak je to možné dělat?