Co se to jen stalo s oceněním?

DVANÁCTILETÝ chlapec tak trochu neochotně utíral nádobí. Najednou mu z prstů vyklouzl velký talíř a roztříštil se na kuchyňské podlaze. Okamžik ticha, který následoval, se zdál nekonečný. Pak řekla matka: „Víš, Roberte, za celý ten čas, co mi utíráš nádobí, ti dnes poprvé něco vypadlo z ruky. Myslím, že je to veliký úspěch.“

Z chlapcovy tváře zmizela úzkost a vystřídal ji láskyplný úsměv. Několik matčiných slov ocenění v pravý čas oba dva na celý den potěšilo. Jak pravdivá jsou slova moudrého muže Šalomouna: „Jako zlatá jablka ve stříbrných řezbách je slovo pronesené v pravý čas.“ — Přísl. 25:1, 11.

‚NAPROSTO JIM SCHÁZÍ VDĚČNOST‘

Několik slov pochvaly nebo vděčnosti opravdu rozehřeje srdce. Ale co se to jen stalo s oceněním? Ano, v dnešním hmotařském světě mizí upřímné výrazy ocenění! Vděčnost nahrazuje postoj „nejdřív já“. Ve slovníku mnoha lidí schází prostá věta „Děkuji mnohokrát!“ Tato situace je naplněním slov apoštola Pavla: „Musíte si však uvědomit, že v posledních dnech budou nebezpečné časy. Lidé začnou být naprosto soustředění na sebe. . . Bude jim naprosto scházet vděčnost.“ — 2. Tim. 3:1–5, „Phillips“.

Na druhé straně je ocenění často nahrazováno lichocením. Výrazy ocenění musí jít ze srdce, bez myšlenky na osobní zisk. Lichocení však, obvykle neupřímné a přehnané, pramení ze skryté pohnutky dospět někam dále nebo získat určité osobní výhody. (Juda 16) Kdo z nás si přeje, aby mu někdo neupřímně lichotil? Ale opravdové ocenění — to je jiná věc!

Spisovatel Mark Twain jednou řekl: „Dokážu dva měsíce žít z jedné pochvaly.“ Většina z nás se cítí dobře, když nám někdo vyjádří upřímnou pochvalu. Ve skutečnosti to, že nás někdo pochválí nebo nám vysloví opravdové ocenění, nás může pobídnout, abychom se o to víc snažili, a také abychom chválili jiné a děkovali jim, když k tomu máme příležitost.

To, že srdečný vděk je bohulibá ctnost, je zřejmé z mnoha výroků v Bibli. Četné žalmy například obsahují výrazy díkůvzdání. Například žalmista David se modlil, aby mohl bydlit v domě uctívání Jehovy Boha celý život a hledět na Boží chrám „s oceněním“. (Žalm 27:4) Jiný žalmista, Azaf, prohlásil: „Vzdáváme ti díky, ó Bože, vzdáváme ti díky.“ (Žalm 75:1; 75:2, „KB“) Je tedy vhodné, abychom uvažovali o tom, jak projevovat ocenění.

Jak ale můžeme druhým projevit vděčnost? A máme projevovat ocenění i Tomu, který učinil všechny věci?

‚Kde je těch devět ostatních?‘

ROZDÍL mezi osobami, které projevují vděčnost, a těmi, kdo na ni nedbají, dobře zpodobnila biblická zpráva o deseti malomocných uzdravených Ježíšem Kristem. Malomocní, kterým Zákon zakazoval k někomu se přiblížit, volali na Ježíše, když vcházel do jisté vesnice. Prosili, aby se nad nimi smiloval. Ježíš viděl, že jsou malomocní, a řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A co se stalo? Inspirovaný záznam dodává:

„Když pak odcházeli, byli očištěni. Jeden z nich, když uviděl, že je uzdraven, se vrátil a silným hlasem oslavoval Boha. A padl na tvář u Ježíšových nohou a děkoval mu; byl to mimochodem Samaritán. Ježíš odpověděl a řekl: ‚Cožpak jich nebylo očištěno deset? Kde je tedy těch devět ostatních? Nenašel se nikdo, kdo se vrátil, aby vzdal slávu Bohu, kromě tohoto muže z jiného národa?‘ “ — Luk. 17:11–19.

‚To je ale smutné!‘ pomyslíš si možná. ‚Všech deset bylo uzdraveno, ale jen jeden vyjádřil své ocenění.‘ Jistě bychom si měli vzít všichni k srdci poučení, které vyvěrá z Ježíšovy otázky: ‚Kde je těch devět ostatních?‘ Ano, tato příhoda by nás měla pohnout, abychom projevovali ocenění.

PROJEVOVAT OCENĚNÍ ČLENŮM RODINY

Existuje mnoho příležitostí k vyjádření vděčnosti druhým, a to včetně přátel a členů rodiny. To platí i v malých věcech: za nečekaný dárek, za návštěvu přítele, za chutné jídlo nebo za to, že máme vyprané a vyžehlené šaty, je dobré projevit vděčnost.

Děti, i vy můžete projevit ocenění svým rodičům. Jak? Tím, že budete dělat domácí práce hned a bez reptání, že budete udržovat svůj pokoj v čistotě a své oblečení v pořádku. Můžete projevit vděčnost za vzdělání, kterého se vám dostává, tím, že se budete snažit ve škole i při psaní domácích úkolů. V jedné zemi stojí výchova dítěte do osmnácti let až 54 000 dolarů. Kdy jsi naposled vyjádřil vděčnost svým rodičům za vše, co pro tebe udělali?

Rodiče, projevujete ocenění pro to, co udělaly vaše děti? Možná, že to neudělaly tak dobře jako vy. Ale slovo ocenění pro jejich úsilí jim dá pocit štěstí. A povzbudí je, aby se v budoucnu snažily ještě více.

Manželé, znáte úsloví, že ‚práce ženy nikdy nekončí‘? Chválíte tedy svou manželku, aby se jí domácí práce nestala otročením? Bible říká o „schopné manželce“: „Její synové povstali a prohlašovali ji za šťastnou; její vlastník povstává a chválí ji. Je mnoho dcer, které projevily schopnost, ale ty — ty jsi je všechny převýšila.“ (Přísl. 31:10, 28, 29) Manžel může projevit manželce ocenění mnoha způsoby, jako třeba večerem společně stráveným mimo domov nebo láskyplným gestem.

Manželky také mají mnoho příležitostí projevovat ocenění. Aby manžel opatřil věci nutné k životu, musí obvykle pracovat s osobami různých povah a zvyků, a to může velmi skličovat. Jak hřejivé je potom, když se vrátí domů a od manželky ho čeká láskyplné uvítání nebo několik vděčných slov za to, co dělá pro rodinu! Bible říká: „Její cena je daleko větší než cena korálů. Na ni se spoléhá srdce jejího majitele a nechybí žádný zisk. Odměňuje se mu dobrým, a ne zlým po všechny dny svého života.“ — Přísl. 31:10–12.

Stárnoucích rodičů se to také týká! Za léta pro nás udělali mnoho. Děti jsou „dědictví od Jehovy“, ale vychovávat děti je velká odpovědnost. (Žalm 127:3) Tuto práci je ve skutečnosti možné nazvat ‚dvacetiletým výchovným programem‘. Mnozí však neprojevují svým rodičům vděčnost za všechny roky služby a sebeobětování. Příliš často jsou stárnoucí rodiče odkládáni do domova důchodců. Odborná péče v takových zařízeních může být samozřejmě v některých případech nezbytná. Ale bez ohledu na to, jak dobře školení jsou cizí lidé, pouze jejich péče není pro starší lidi nikdy taková, jako když jsou s vlastní rodinou. Když je to tedy potřebné a možné, můžeme znamenitým způsobem projevit vděčnost svým stárnoucím rodičům, jestliže je pozveme, aby bydleli s námi. Apoštol Pavel to vyjádřil: „Pamatuj si, že má-li vdova děti nebo vnoučata, je to v prvé řadě jejich povinnost, aby ukázali opravdovost svého náboženství ve vlastních domovech tím, že budou odplácet rodičům za to, co pro ně oni učinili,