Úmrtnost civilního obyvatelstva byla za druhé světové války výjimečně vysoká. Jak vysvětluje profesor Wright: „Hladovění, bombardování, konfiskace majetku a zastrašovací akce, při nichž byla ničena celá města, se používaly ve 2. světové válce proti celému nepřátelskému obyvatelstvu a území . . . Předmětem útoku se stal celý život nepřátelského státu. V dobyvačné touze chtěly některé státy dokonce vyhladit obyvatelstvo a jeho majetková práva, aby mohly území samy osídlit.“

Tíseň způsobená bombardováním Drážďan a Tokia zápalnými pumami roku 1945, jež mělo za následek 235 000 úmrtí, byla zastíněna hrůzami, které se rozpoutaly o několik měsíců později, když byly svrženy dvě atomové bomby na města Hirošimu a Nagasaki. Ztráty životů způsobené dříve desítkami tisíc bomb způsobila nyní jedna jediná bomba. Ale ještě zhoubnější byly smrtonosné účinky radioaktivního zamoření, které trvají až dodnes.

„World Press Review“ z června 1982 píše jen o té jedné atomové bombě, která byla svržena na Hirošimu, a říká: „Byla uvolněna cesta Čtyřem apokalyptickým jezdcům. Šťastní byli ti, kteří zemřeli v prvním náporu — asi 100 000 mužů, žen, školáků, baculatých nemluvňat a novorozeňat. Většina z dalších 100 000 obětí umírala v bolestech z roztržených orgánů, strašlivých popálenin nebo v pomalém pekle nemoci z ozáření.“ Tísnivé bolesti sílily.

MÍR VZAT ZE ZEMĚ

Zmínka o „apokalyptických jezdcích“ je zajímavá tím, že se zakládá na biblické zprávě v šesté kapitole knihy Zjevení 4. verš zde zní: „A vyšel jiný, ohnivě zbarvený kůň. A tomu, jenž na něm seděl, bylo povoleno, aby vzal ze země mír, takže se měli navzájem pobíjet; a byl mu dán velký meč.“ Jak dobře to odpovídá rysu znamení, které uvedl Ježíš o národu povstávajícím proti národu a království proti království!

Mír je skutečně vzat ze země. Zatímco před rokem 1914 historikové zaznamenali aspoň nějaká léta míru, od té doby již žádný takový rok nebyl. Lidé marně doufali, že ta poslední světová válka uvede dobu míru. Kniha „Mír plný násilí“ (angl.) říká: „Mír, který přišel v roce 1945, neznamenal, jak jsme doufali, konec války. Od té doby už lidé bojovali téměř v každém koutku zeměkoule — od Řecka po jižní Vietnam, od Kašmíru po Kongo — a v chudých národech světa bují povstání jako houby.“

Ministerstvo zahraničí USA nedávno podalo zprávu, že od konce 2. světové války proběhlo již nejméně 130 mezinárodních a občanských válek. „Asi 701 600 000 lidí na světě je zapleteno do nějaké války,“ sděluje „Toronto Star“ z 13. června 1982. „To je zhruba každý šestý obyvatel zeměkoule, a toto číslo není o mnoho nižší než počet přímých účastníků 2. světové války. V těchto [válkách] ročně umírá asi 250 000 vojáků a až 2 000 000 civilistů.“

„Války a zprávy o válkách“ neochabují. Jak říká kniha „Mír plný násilí“: „Od [roku 1945] už lidé války nevyhlašují ani válku neukončují. Prostě válčí. Naše doba je dobou hromadného násilí, které si říká mír.“

Nastane další celosvětová tísnivá bolest v podobě třetí světové války? „Žijeme v předválečném, a ne v poválečném světě,“ říká Eugene Rostow, ředitel amerického Úřadu pro kontrolu zbrojení a odzbrojení. Národy jsou na takové střetnutí rozhodně připraveny. Právě nyní vydávají na zbrojení asi 1 000 000 dolarů každou minutu. Z 550 miliard vydaných na válečné přípravy v roce 1981 bylo asi 100 miliard dolarů vydáno na jaderné zbraně. Zásoby jaderných zbraní se nyní ničivou silou vyrovnají miliónu atomových bomb, jaká zničila Hirošimu. Mír byl rozhodně vzat ze země. — Zjev. 6:4.

Skutečnosti, pokud jde o války v naší moderní době, směřují k tomuto závěru: Opravdu žijeme v „posledních dnech“ přítomného systému věcí.

Ježíš však nezůstal jen u zmínky o světaširé válce. Zmínil se o celé řadě rysů znamení, které se měly vyskytnout společně a tím nezvratně prokázat, že žijeme v čase jeho „přítomnosti a závěru systému věcí“.

O těchto dalších rysech znamení se bude pojednávat v následujících vydáních tohoto časopisu. — Mat. 24:3–12; Luk. 21:7–11.

Apoštol se staví proti odpadlictví

Abys z tohoto článku načerpal co největší užitek, doporučujeme, aby sis přečetl biblickou knihu známou jako První list Jana. Je to jen několik stránek.

KE KONCI prvního století našeho letopočtu hrozilo ranému křesťanskému sboru vážné a zákeřné nebezpečí. Bylo to snad pronásledování od lidí vně křesťanského společenství? Ne, hlavní nebezpečí přicházelo zevnitř. Skrytým nepřítelem bylo odpadlictví.

V roce 98 n. l. zůstal naživu již jen jeden apoštol jako poslední hráz proti tomu, co se později prokázalo jako přílivová vlna falešných nauk a náboženského i politického kompromisu. Byl to letitý apoštol Jan, syn Zebedeův a bratr apoštola Jakuba, umučeného asi o 54 let dříve. Jako mladík sloužil Jan po Ježíšově boku během jeho krátké pozemské služby. Snad pro Janovu dynamickou osobnost ho Ježíš nazval ‚Synem hromu‘. Nyní jako velmi starý muž se dal do psaní varovného a působivého dopisu, který obsahoval rady křesťanským sborům. To, co říká, je pro nás ještě dnes životně důležité. — Mar. 3:17; Luk. 9:51–56.

Jan si byl dobře vědom, že mezi jeho spoluvěřící se vkrádá odpadlictví. Apoštol Pavel předpověděl takové odpadání již dříve. (Sk. 20:29, 30) Jan podvodníky odhalil nevybíravými slovy: „Právě nyní se mnozí stali antikristy; z této skutečnosti poznáváme, že je poslední hodina. Vyšli z nás, ale nebyli našeho druhu, neboť kdyby byli našeho druhu, zůstali by s námi.“ Skutečnost, že Jan mluví o „antikristech“ v množném čísle, ukazuje, že odpadnutí se neomezovalo na jednu osobu, ale že zahrnovalo mnohé, kteří popírali pohled na Krista, jenž je předložen v Písmu. — 1. Jana 2:18, 19.

Kdo byli tito antikristové? A jak se snažili oklamat své spoluvěřící? Jan nehledá mírná slova, když odhaluje odpadlé antikristy.