Osamocení může být nebezpečné

„VÝSTRAHA: Osamocení může ohrozit tvé zdraví.“ Podobně obvykle zní upozornění na něco, co může vážně ohrozit lidské blaho, a také upozornění na nebezpečné chemikálie a léky. V poslední době se však ukazuje, že takové upozornění je možno právem adresovat těm, kteří žijí v osamocení, ať již následkem okolností nebo ze svého vlastního rozhodnutí.

Velmi nebezpečný může být například otřes ze ztráty manželského druha. Časopis „Time“ uvádí, že „počet úmrtí následkem uzavření koronárních cév je u vdov mezi 25 a 34 lety pětinásobný ve srovnání s vdanými ženami téže věkové skupiny. Pravděpodobnost, že vznikne rakovina plic nebo záchvat mrtvice, je ve všech věkových kategoriích u rozvedených dvojnásobná ve srovnání s osobami v manželství.“

Osamělost následkem izolace však neblaze působí i na dospělé, kteří nikdy nebyli v manželství. Studie, kterou provedl dr. James Lynch z univerzity v Marylandu, ukazuje, že počet úmrtí následkem srdečního onemocnění je dvou až pětinásobný u svobodných. Z této studie vyplývá, že pravděpodobnost duševního onemocnění a ústavní léčby je pro starého mládence třiadvacetkrát vyšší než pro ženatého muže, a u svobodné ženy je pravděpodobnost desetkrát vyšší než u ženy vdané. Je naprosto zřejmé, že tento lékař nezkoumal zprávy o těch, kteří se v životě řídí inspirovanou Svatou biblí, jako křesťanští svědkové Jehovovi. Statistiky o těchto lidech by byly velmi odlišné. Podle statistiky tohoto lékaře osamělost následkem izolace může vést k duševnímu a citovému napětí, které ohrožuje život.

Zkušenost takzvaných linek důvěry ve velkých městech ukazuje, jak vážný je tento problém. Například ve velkém kanadském městě Torontu, které má více než dva milióny obyvatel. Na jedné z několika linek důvěry bylo během jednoho roku asi 33 000 telefonátů. To znamená jedno zavolání za každých šestnáct minut. Asi 75 procent těch, kteří volali, byli lidé trpící osaměním, „chodící ranění“, jak je označil jeden lékař. Šest procent z nich pomýšlelo na sebevraždu. Torontský list „Star“ o nich řekl, že tito lidé trpí „neviditelnou nemocí“, která se šíří jako epidemie. Dr. Vello Sermat označil tento stav jako „pocit naprostého osamění, jakoby úplného oddělení od ostatních lidí. . . Nedostatek lidských pout.“ Mnozí z těch, kteří trpí osaměním, jsou starší lidé, často vdovy a vdovci.

Starší lidé, kteří žijí osaměle, se často stávají obětí zločinu. V řadě velkých měst jsou tito nešťastní lidé nuceni dále žít v rychle chátrajícím prostředí, kde je mladí chuligáni považují za snadný terč svých útoků. Tito osaměle žijící starší občané se stávají obětí loupeží, krutého bití, znásilnění i mučení. Ze strachu se izolují ještě více. Stává se, že zavírají dveře na závoru, okna opatřují okenicemi a jídlo a jiné potřeby si dávají přinášet.

Také mladí lidé trpí nebezpečím samotářského života. Někteří se domnívají, že by si mohli vytvořit nový životní styl, při němž by nebyli závislí na družnosti, jak to bylo obvyklé v minulosti. Doufají, že to bude šťastnější život. Ale přináší jim skutečné uspokojení? Torontský list „Star“ uvádí, že počet sebevražd v provincii Ontario roste nejrychleji mezi osobami dvaceti až třicetiletými. Pak jsou ještě lidé, kteří si příliš pozdě uvědomí, že se stali obětí osob se špatnými pohnutkami. Například jedna šestadvacetiletá žena to vyjádřila slovy: „Říkal mi, že je do mne šíleně zamilován, . . . posílal mi květiny, . . . kupoval mi večeře, . . . a pak mi řekl pravdu. Žil v té době s jinou ženou.“

PROBLÉMY OSAMOCENÍ

I „svobodní hypermoderní lidé“ začínají docházet k závěru, že člověk nemůže snadno popřít to, co je v životě přirozené. Ačkoli se věci napovrch jeví jinak, mladí lidé si stále rostoucí měrou uvědomují, že pro uspokojující život potřebují trvalé druhy a že po tom touží. Kanadský týdeník „Maclean’s“ uveřejnil článek pod titulkem „Sám mezi množstvím lidí — sen svobodných dostává trhliny“. V článku bylo řečeno: „Stále více žen a někteří muži přiznávají, že příležitostné sexuální styky je již unavují, nudí a působí jim zklamání.“ Sexuální styky samy o sobě nejsou řešením. Něco zde chybí: pravá láska a závazek. Léta ubíhají příliš rychle a mnozí zjišťují, že je problematické najít vhodného manželského druha. Osamění, které si sami způsobili, se v šedesátých letech projevovalo nevyvážeností, v sedmdesátých letech rozmrzelostí a dnes bolí.

Je zřejmé, že člověk, který se rozhodl k osamělému životu nebo k němu byl přinucen okolnostmi, se nějak mění ve svém způsobu myšlení. Často se stává, že si v rozporu s biblickou radou myslí příliš mnoho sám o sobě a dokonce se oddává sebelítosti. Kritizuje opomenutí jiných a příliš zdůrazňuje to, v čem jej zklamali. Někdy jim připisuje špatné pohnutky. Očekává, že druzí k němu budou přátelští, a není-li to tak, má pocit, že jej zklamali. Příkladem toho je jedna mladá vdaná žena s dvěma dětmi. Tato matka se nějaký čas stranila společnosti lidí, které dobře znala. Když jedna přítelkyně poznamenala, že ji v poslední době neviděla, odpověděla tato mladá žena: „Udělala jsem to, abych poznala, zda si toho někdo všimne a bude mít o mne starost.“

Jsou tedy jasné důkazy o tom, že může ohrozit zdraví lidí, jestliže všeobecně nejsou schopni vytvořit pevné lidské vztahy. Co však dělá člověk, který zdánlivě nemůže ovlivnit svou životní situaci? Jak se může přizpůsobit nežádoucím změnám v životě?

Nežij v ústraní

VE VĚTŠINĚ situací je izolace nepřirozená. Soustavně se držet v ústraní je nekřesťanské. Jehova Bůh je úplný sám v sobě a nepotřebuje společenství, a přece považoval za vhodné obklopit se miliardami duchovních synů. (Job 38:4–7; Dan. 7:10) To byl aktivní projev jeho lásky. Táž láska jej vedla k tomu, že později vytvořil svého pozemského syna, Adama. Nebeští duchovní synové dostali podivuhodně promyšlenou schopnost dorozumívat se. (1. Kor. 13:1) Bůh nevytvořil tyto inteligentní bytosti pouze proto, aby od nich něco dostával, ale spíše proto, aby jim dával. Měl potěšení z těchto synů a oni měli radost, že mohou být s ním a ve vzájemném společenství. — Srovnej Přísloví 8:30, 31.

Nejvyšší také rozhodl, že by nebylo dobré, aby Adam byl stále sám. Proto mu opatřil družku. (1. Mojž. 2:18) První lidská dvojice měla splnit Jehovův příkaz a naplnit zemi. Tak měla po celé zemi existovat lidská rodina, která se měla vzájemně dorozumívat. (1. Mojž. 1:28) Je tedy naprosto zřejmé, že lidé neměli trpět špatnými následky osamění.

Není tedy divu, že většina biblických zmínek o různých formách izolace má vztah k negativním okolnostem. (Žalm 25:16; 102:7) Když Kain zavraždil svého bratra a byl poslán do vyhnanství, měl být izolován od ostatní lidské rodiny. Považoval to za trest, který bylo obtížné snášet. — 1. Mojž. 4:11–14.

PROTILÉK

Co však může dělat ten, kdo má pocit, že je osamělý, že jej nikdo nemá rád a že jej nikdo nepotřebuje? Neměl by se litovat a čekat, že druzí něco podniknou, neměl by očekávat, že něco dostane. Měl by se sám chopit iniciativy a aktivně projevovat lásku jiným. Tak bude napodobovat Boha a Krista. Kdo se izoluje, ať již úmyslně nebo neúmyslně, jedná proti předsevzetí, které má Bůh s lidstvem. Není div, že izolace přináší problémy. Protilékem tedy je činit to, co pro nás zamýšlel stvořitel. Přál si, abychom měli radost ze společenství s ostatními lidmi. Jedna kdysi osamělá žena začala oceňovat tuto myšlenku. Řekla: „Nakonec se mi rozbřesklo. Vzchopila jsem se tedy a přestala jsem přemýšlet jen sama o sobě. Začala jsem tvrdě pracovat a pracuji tvrdě až dodnes.“

Co poznáváme z této zkušenosti? Člověk nemusí. být osamělý. Může v té věci udělat něco konkrétního. Může uplatňovat základní křesťanské zásady. Je vůbec možné, aby někdo byl křesťanem a zároveň samotářem? Ne, protože láska k bližnímu vyžaduje, abychom pro lidi ve svém okolí činili dobro, abychom aktivně napodobovali stvořitele. (Mat. 22:37–39; 7:12) A dáváme-li milosrdně lidem, kteří to potřebují, působí nám to radost. Takové dávání zapuzuje neradostný pocit, který často mají lidé žijící osaměle.

OCHRANA

Je ovšem třeba úsilí, máme-li se začít aktivně stýkat s jinými. Nesmíme se nechat odradit, máme-li pocit, že na to nestačíme. Není snadné překonat osamělost, a proto je dobré, snažíme-li se, abychom se nestali obětí tohoto neduhu. I když se snad v některých lidech zklameme, musíme dát pozor, abychom se od lidí neodtahovali. Bible říká: „Nikdo z nás nežije sám sobě.“ (Řím. 14:7, „Ekumenický překlad“) Jakmile se někdo začne izolovat, je v nebezpečí, že začne ke své škodě přemýšlet nemoudře, a dokonce pošetile. Biblické přísloví to vyjadřuje slovy: „Ten, kdo se odlučuje, bude hledat svou sobeckou žádost, bude vybuchovat proti každé skutečné moudrosti.“ — Přísl. 18:1.

Povšimni si, co se stalo jedné mladé ženě, která začala náruživě sledovat v televizi pornografické filmy vysílané pozdě v noci. Pod takovým nezdravým vlivem se brzo přestala modlit, přestala číst Bibli a účastnit se křesťanských shromáždění. Zakrátko začala mít dojem, že její manžel pro ni není dost dobrý, a začala se litovat. Dala se cestou, kterou by o několik měsíců dříve byla rychle zavrhla jako pošetilou. Podlehla svým nesprávným žádostem, opustila manžela a malou dcerku a začala žít s jiným mužem. Našla skutečně štěstí? Ne. Později se přiznala jedné přítelkyni, že její nový partner ji bil a že jí bez jejího dítěte bylo velmi zle. Tato žena ublížila sama sobě, svému manželovi, svému dítěti i svým spolukřesťanům a uvedla velkou potupu na stvořitele — to všechno proto, že se uchýlila do ústraní.

DRŽET SE V ÚSTRANÍ JE NEKŘESŤANSKÉ

Držet se v ústraní je skutečně nekřesťanské. Vede to k nesoudržnosti, tlumí se nadšení v křesťanských skutcích a omezuje se výměna myšlenek. Člověk, který se oddělí od ostatních, může podléhat sklíčenosti a pochybnostem o důvěryhodných lidech, začne pochybovat dokonce i o Bohu a o Bibli. Učedník Juda ukazuje, že v jeho době si někteří neuvědomovali, že i andělé si škodili, když se přestali stýkat s Bohem a s věrnými anděly a věnovali se svým nesprávným žádostem. — Juda 6, 8, 10, 20–22.

Celý duch Bible směřuje proti izolaci a jejím nežádoucím následkům — nečinnosti, nesdílnosti a neprojevování lásky. Bible učí pozitivnímu jednání a podněcuje k němu. Používá k tomu mnoha slov, která vyjadřují činnost. Jsme vybízeni, abychom ‚činili‘ jiným, abychom ‚šli. . . a činili učedníky‘, abychom ‚prosili a bude nám dáno‘, abychom ‚neustále klepali‘ a bude nám otevřeno, abychom ‚milovali svého bližního‘, abychom se ‚shromažďovali s jinými křesťany‘, abychom ‚šli cestou pohostinnosti‘. To všechno jsou léky proti otupělosti, sebelítosti, proti pocitu, že nikomu na nás nezáleží a že nás nikdo nepotřebuje. Křesťanství vyžaduje, aby člověk projevoval soucit tím, že polituje jiné, že v někom jiném vyvolá pocit, že o něj někdo stojí a že je užitečný, místo aby se cítil neužitečným. Dáváme-li z celého srdce, můžeme si být jisti, že od našeho nebeského Otce dostaneme hojnou měrou. (Mat. 6:1–4) Dáváním získáme v druhých lidech přátele, a to zapudí pocity osamělosti.

Někdy samozřejmě potřebujeme soukromí. Ježíš Kristus měl sice mnoho práce, když pomáhal jiným, ale přece si vyhradil čas, aby byl sám. Když slyšel zprávu o smrti Jana Křtitele, odebral se „na opuštěné místo“. (Mat. 14:13) Pro ty, kteří jsou obvykle ve společnosti jiných, může být samota osvěžující změnou a může jim poskytnout dobrou příležitost k přemýšlení. Boží Syn jednou řekl svým učedníkům: „ ‚Pojďte sami soukromě na osamělé místo a trochu si odpočiňte.‘ Mnozí totiž přicházeli a odcházeli a oni neměli ani kdy se najíst.“ (Mar. 6:31; 3:20) Tehdy potřebovali právě samotu.

Strávíme-li čas, kdy jsme o samotě, užitečným přemýšlením, můžeme posílit svou víru. Takové přemýšlení nás může více přiblížit k Bohu. Může nás přimět k tomu, abychom ve své modlitbě vyjádřili ocenění, a to podporuje náš osobní vztah k Všemohoucímu. Ale takové situace jsou přechodné. Nikdy bychom neměli chtít žít do té míry v ústraní, že bychom žili jako v klášteře. — Srovnej Jan 17:15.

Máme opravdu zdravé důvody, proč se vyhýbat životu v ústraní. Je to skutečně škodlivé. Osamělost může nepříznivě ovlivnit křesťanskou činnost, společenství i dorozumění. Proto plně využívejte Božích duchovních opatření. Čtěte denně jeho Slovo. Nezanedbávejte modlitbu. Stále naplňujte mysl zdravými myšlenkami. Pěstujte pravidelně společenství s lidmi téže vzácné víry. Zůstávejte plně zaměstnáni hodnotnými skutky, když vyučujete Božímu slovu, a také jinými způsoby reagujete na potřeby lidí ve svém okolí. Budete-li se pevně držet Jehovy a jeho Slova a připustíte-li, aby na vás působil jeho duch, „zabrání vám, abyste nebyli ani nečinní ani neplodní vzhledem k přesnému poznání našeho Pána Ježíše Krista“. (2. Petra 1:5–8) Neuchyluj se do ústraní.

Nabuchodonozorův Babylón

V M’Clintockově a Strongově „Cyclopaedii“ je o Babylónu za doby Nabuchodonozorovy řečeno: „Babylón byl jako centrum velkého království sídlem bezmezného přepychu a jeho obyvatelé byli proslulí svou rozmařilostí a zženštilostí. [Teolog Curtius] tvrdí, že ‚nic nemohlo být zkaženějšího než jeho morálka, nic nemohlo více podněcovat nestřídmé radovánky a lákat k nim. Rituály pohostinnosti byly pokaženy nejhoršími a nejhanebnějšími chtíči‘.“ „Cyclopaedia“ popisuje zvrhlé uctívání sexu a zkaženost, jimiž se vyznačovalo toto město, a končí slovy: „Proto je Babylón v Novém zákoně (Zjev. xvii, 5) symbolem nejhanebnější rozmařilosti a modlářství.“