Celý duch Bible směřuje proti izolaci a jejím nežádoucím následkům — nečinnosti, nesdílnosti a neprojevování lásky. Bible učí pozitivnímu jednání a podněcuje k němu. Používá k tomu mnoha slov, která vyjadřují činnost. Jsme vybízeni, abychom ‚činili‘ jiným, abychom ‚šli. . . a činili učedníky‘, abychom ‚prosili a bude nám dáno‘, abychom ‚neustále klepali‘ a bude nám otevřeno, abychom ‚milovali svého bližního‘, abychom se ‚shromažďovali s jinými křesťany‘, abychom ‚šli cestou pohostinnosti‘. To všechno jsou léky proti otupělosti, sebelítosti, proti pocitu, že nikomu na nás nezáleží a že nás nikdo nepotřebuje. Křesťanství vyžaduje, aby člověk projevoval soucit tím, že polituje jiné, že v někom jiném vyvolá pocit, že o něj někdo stojí a že je užitečný, místo aby se cítil neužitečným. Dáváme-li z celého srdce, můžeme si být jisti, že od našeho nebeského Otce dostaneme hojnou měrou. (Mat. 6:1–4) Dáváním získáme v druhých lidech přátele, a to zapudí pocity osamělosti.

Někdy samozřejmě potřebujeme soukromí. Ježíš Kristus měl sice mnoho práce, když pomáhal jiným, ale přece si vyhradil čas, aby byl sám. Když slyšel zprávu o smrti Jana Křtitele, odebral se „na opuštěné místo“. (Mat. 14:13) Pro ty, kteří jsou obvykle ve společnosti jiných, může být samota osvěžující změnou a může jim poskytnout dobrou příležitost k přemýšlení. Boží Syn jednou řekl svým učedníkům: „ ‚Pojďte sami soukromě na osamělé místo a trochu si odpočiňte.‘ Mnozí totiž přicházeli a odcházeli a oni neměli ani kdy se najíst.“ (Mar. 6:31; 3:20) Tehdy potřebovali právě samotu.

Strávíme-li čas, kdy jsme o samotě, užitečným přemýšlením, můžeme posílit svou víru. Takové přemýšlení nás může více přiblížit k Bohu. Může nás přimět k tomu, abychom ve své modlitbě vyjádřili ocenění, a to podporuje náš osobní vztah k Všemohoucímu. Ale takové situace jsou přechodné. Nikdy bychom neměli chtít žít do té míry v ústraní, že bychom žili jako v klášteře. — Srovnej Jan 17:15.

Máme opravdu zdravé důvody, proč se vyhýbat životu v ústraní. Je to skutečně škodlivé. Osamělost může nepříznivě ovlivnit křesťanskou činnost, společenství i dorozumění. Proto plně využívejte Božích duchovních opatření. Čtěte denně jeho Slovo. Nezanedbávejte modlitbu. Stále naplňujte mysl zdravými myšlenkami. Pěstujte pravidelně společenství s lidmi téže vzácné víry. Zůstávejte plně zaměstnáni hodnotnými skutky, když vyučujete Božímu slovu, a také jinými způsoby reagujete na potřeby lidí ve svém okolí. Budete-li se pevně držet Jehovy a jeho Slova a připustíte-li, aby na vás působil jeho duch, „zabrání vám, abyste nebyli ani nečinní ani neplodní vzhledem k přesnému poznání našeho Pána Ježíše Krista“. (2. Petra 1:5–8) Neuchyluj se do ústraní.

Nabuchodonozorův Babylón

V M’Clintockově a Strongově „Cyclopaedii“ je o Babylónu za doby Nabuchodonozorovy řečeno: „Babylón byl jako centrum velkého království sídlem bezmezného přepychu a jeho obyvatelé byli proslulí svou rozmařilostí a zženštilostí. [Teolog Curtius] tvrdí, že ‚nic nemohlo být zkaženějšího než jeho morálka, nic nemohlo více podněcovat nestřídmé radovánky a lákat k nim. Rituály pohostinnosti byly pokaženy nejhoršími a nejhanebnějšími chtíči‘.“ „Cyclopaedia“ popisuje zvrhlé uctívání sexu a zkaženost, jimiž se vyznačovalo toto město, a končí slovy: „Proto je Babylón v Novém zákoně (Zjev. xvii, 5) symbolem nejhanebnější rozmařilosti a modlářství.“