podíval, z místa uprostřed ohnivého křoví se ozval hlas, který zvolal: „Mojžíši! Mojžíši!“

To mluvil Bůh. Přál si, aby Mojžíš šel k faraónovi, egyptskému králi, a aby vyvedl Boží lid z Egypta. Ale Mojžíš řekl Bohu: „Dejme tomu, že nyní přijdu k synům Izraele a řeknu jim: ‚Bůh vašich předků poslal mne k vám‘, a oni mi řeknou: ‚Jaké je jeho jméno?‘, co jim řeknu?“ Bůh řekl Mojžíšovi, že jim má oznámit: „Jehova, Bůh vašich předků. . . poslal mě k vám.“ — 2. Mojž. 3:1–15.

Když však Mojžíš odešel do Egypta, aby mluvil s faraónem, Egypťané si mysleli, že Jehova je jen nějaký malý bůh synů Izraele. Nevěřili, že to je Bůh celé Země. (2. Mojž. 5:2) Jehova tedy přiměl Mojžíše, aby řekl faraónovi, že Bůh se chystá dát své jméno ‚oznamovat po celé zemi‘. (2. Mojžíšova 9:16) Víš, jak to Jehova tehdy učinil?

Jehova Bůh vyzval Mojžíše, aby vyvedl Izraelity z Egypta, ale Egypťané je začali honit. Když přišli k Rudému moři, zdálo se, že nemají kam uniknout před Egypťany, kteří je pronásledovali. Tehdy Jehova řekl Mojžíšovi, aby vztáhl svou hůl nad vody, a vody se rozdělily, a prchající Izraelité mohli projít po suché zemi. Potom Jehova řekl Mojžíšovi, aby opět vztáhl svou hůl, a vody se nahrnuly na Egypťany, a ti se všichni utopili. Zpráva o této události se roznesla široko daleko, takže se lidé všude dověděli o Božím jménu. — 2. Mojž. 14:21–31; Jozue 2:9–11.

A co dnes? Přeje si Bůh stále, aby bylo jeho jméno oznamováno po celém světě? Ano, přeje si to. A je velice důležité, aby se dnes lidé dověděli o Jehovovi a aby mu sloužili. Jinak se jim stane to, co se stalo tvrdohlavým Egypťanům, kteří nechtěli poznat Jehovu. Utrpí zničení „při zjevení Pána Ježíše z nebe. . . [až] uvede pomstu na ty, kteří neznají Boha“. — 2. Tes. 1:7–9.

Boží jméno v „Novém zákoně“

VĚTŠINA překladů „Nového zákona“ nepoužívá žádného odlišujícího jména pro všemohoucího Boha. Proč ne? Je to snad proto, že by se překladatelé svědomitě řídili řeckým textem? V mnoha případech to zřejmě není jejich hlavní zájem, protože nepoužívají jména Jehova ani ve „Starém zákoně“. A přece v původní hebrejštině byla nejen slova označující Pána a Boha, ale také se zde téměř 7 000krát vyskytuje vlastní Boží jméno.

Někteří překladatelé si však uvědomili, že božské jméno patří do „Nového zákona“, přinejmenším proto, že obsahuje přímé citáty z Hebrejských písem, kde se tohoto jména používá. Je proto zajímavé, že v němčině je nejméně pět překladů „Nového zákona“, které obsahují božské jméno.

Jeden z těchto překladů pochází z roku 1796 a pořídil jej Dominikus von Brentano. Používá božského jména ve svém hlavním textu dvakrát a v publikacích Strážné věže již o tom byla v minulosti zmínka. Dva další překlady užívají tohoto jména u Marka 12:29 — je to jednak překlad od Stolze, vydaný v Curychu ve Švýcarsku roku 1781, a druhý je překlad od profesora dr. Johanna Babora, který byl vydán roku 1805 ve Vídni, v Rakousku. Existuje také takzvaná Bonnská bible, kterou přeložil profesor D. P. Dausch a vydal ji roku 1932 v Bonnu, v Německu. Užívá jména „Jahve“ u Lukáše 20:37.

Jiný německý překlad užívá jména Jehova v „Novém zákoně“ desetkrát. Je to dvousvazkový překlad „Nový zákon Svatých písem“, který vyšel v roce 1789 a 1790 v Mnichově, v Německu. Ačkoli není uvedeno jméno jeho překladatele, kniha „Bible v Německu“ (něm.) na str. 281 říká: „Překlad od [Sebastiána] Mutschelleho. Narodil se 18. ledna 1749 v Allershausenu u Freisingu a ve velmi mladém věku vstoupil do jezuitského řádu.“

Božské jméno se vyskytuje v překladech „Nového zákona“ nejen v Německu, ale asi v padesáti jiných jazycích, včetně hebrejštiny.

[Rámeček na straně 31]

Proč to má význam pro tebe

‚Ale proč na tom záleží, zda užíváme Božího jména, nebo ne?‘ může se někdo zeptat. Velmi na tom záleží! Přemýšlej: V „Novém zákoně“ je řečeno, že Bůh obrátí „svou pozornost k národům, aby z nich vybral lid pro své jméno“. (Sk. 15:14) Jestliže neznáš a nepoužíváš toto jméno, můžeš být opravdu počítán mezi lid, který si Bůh vybírá za svůj vlastní? Neměli bychom jen Boží jméno znát, ale měli bychom je chválit před druhými, stejně jako to činil Ježíš Kristus, když byl na zemi. — Mat. 6:9; Jan 17:6, 26.

Otázky čtenářů

● Znamená vynechávání křesťanských shromáždění neodpustitelný hřích vzhledem k tomu, že v Židům 10:24–29 mluví apoštol Pavel o tomto hříchu vzápětí po tom, co hovořil o důležitosti shromáždění?

Zanedbávání příkazu navštěvovat křesťanská shromáždění je vážná věc a mohlo by dovést Jehovova služebníka ke zhoubnému konci. Dopustit se neodpustitelného hříchu však znamená víc.

K porozumění nám pomůže, přečteme-li si celou 10. kapitolu Židům. Apoštol nejprve zdůrazňuje, že oběti pod Zákonem nezajišťovaly odpuštění hříchů, ale byly stínem budoucích dobrých věcí, jež souvisely s obětí Ježíše Krista. Jehova opatřil Ježíše Krista jako dokonalou oběť k odstranění hříchů. Je to zvláštní opatření „nové smlouvy“. Apoštol povzbuzuje: „Držme se pevně bez kolísání veřejného prohlašování své naděje.“ (Žid. 10:23) Jak to můžeme dělat? Zdůrazňuje potřebu pravidelných schůzek, abychom se povzbuzovali ke znamenitým skutkům a nepodléhali zvyku těch, kteří křesťanská shromáždění znevažují. Měli bychom raději navštěvovat tato shromáždění „tím více, když vidíte, že se ten den blíží“. — Viz. 25.

V této souvislosti apoštol pokračuje: „Jestliže totiž úmyslně hřešíme po přijetí přesného poznání pravdy, nezbývá již žádná oběť za hříchy, ale je tu jakési jisté a strašné očekávání soudu a ohnivá žárlivost, která stráví odpůrce. Každý, kdo nedbal Mojžíšova zákona, umírá bez soucitu na základě svědectví dvou nebo tří. Co myslíte, oč přísnějšího trestu je hoden ten, kdo pošlapával Božího Syna a kdo cenu krve smlouvy, kterou byl posvěcen, pokládal za obyčejnou?“ — Žid. 10:26–29.

Spojka „totiž“, která se objevuje ve 26. verši, nenavazuje pouze na pobídku k návštěvě křesťanských shromáždění, ale váže se ke všemu, co bylo řečeno předtím. Člověk musí přijmout Boží způsob záchrany prostřednictvím Krista, stále oceňovat toto opatření a nezapomínat, že návštěva shromáždění je jednou z cest, které Jehova opatřil, abychom zůstali silní ve víře a činili dobré skutky. To potvrzují i apoštolova slova ve 29. verši, kde ukazuje, jaký trest patří tomu, kdo „pošlapával Božího Syna a kdo cenu krve smlouvy, kterou byl posvěcen, pokládal za obyčejnou“.

Neměli bychom tedy vytrhovat Židům 10:24, 25 ze souvislostí a naznačovat, že nepravidelná návštěva křesťanských shromáždění sama o sobě je tím, o čem mluví apoštol, když rozebírá neodpustitelný hřích, kterého se lidé dopouštějí. Jistě, má-li člověk „zvyk“ nenavštěvovat shromáždění, pracuje proti vlastním duchovním zájmům