Jaký je tvůj životní cíl?

DEN co den myslel Keniči jen na jediné: ‚Najít zlato, které určitě je někde v těchto kopcích.‘ 35 let neúnavně hledal v kopcích kolem města, v němž žil. Bylo to v Japonsku. „Nemám čas na manželku ani na přátele,“ říkával. Stal se z něj samotář posedlý touhou po zlatu, které mu stále unikalo.

Když bylo Keničimu 65 let, našel, co tak dlouho hledal. Konečně má to drahocenné zlato. Jaká byla jeho reakce, když dosáhl svůj celoživotní cíl? Uvažoval: „Zpočátku jsem prostě chtěl být bohatý. Nyní však zlato pro mne ve skutečnosti moc neznamená.“

Snad chápeš, proč měl Keniči takový pocit. Ano, byl bohatý. Ale hledáním strávil 35 svých nejlepších let — let, které již nikdy neprožije. Tento muž, který neměl žádné přátele, zjistil, že cíl, který si vytyčil, nestál za to úsilí. Měl jsi v životě nějaké cíle, o něž jsi pracně usiloval a které ti nakonec nepřinesly uspokojení? Psycholog Daniel Levinson studoval život některých lidí, kteří „uskutečnili své sny“. Píše, že tito lidé se často „začali ptát: ‚A to je všechno? Stálo to za všechny ty oběti, které jsem musel přinést?‘ “

Možná, že naopak patříš k lidem, kteří viděli, jak marné jsou hmotařské cíle, a proto se nemohou rozhodnout, co učiní svým osobním cílem. Pokud člověk nemá jasně vytyčený životní cíl, může to být stejně škodlivé, jako když usiluje o cíl, který je bezcenný. Doktor Bennett Leventhal, dětský psychiatr, se domnívá, že mnozí mladí lidé z bohatých rodin mají problematické chování, protože jim rodiče nemohou nabídnout „jiné cíle kromě hmotného úspěchu“. Předměstí Chicaga, kde působí doktor Leventhal, se vyznačují největším procentem sebevražednosti ve Spojených státech — a to obzvláště mezi mládeží. Podle vyjádření úvodníku uznávaného německého listu „Frankfurter Allgemeine“ (z 12. září 1981) základní příčinou dramatického vzestupu zneužívání drog, vzestupu kriminality, depresí a nesmyslných zločinů mládeže je „rostoucí pocit bezúčelnosti“. Ano, nemají žádný zákonný životní cíl.

CO JE HODNOTNÝ CÍL?

Cílem mnohých lidí je jen vydobýt si denní chléb. Nedávný průzkum mezi 1 000 mladých Američanů různých ras a různého sociálního původu ukázal, že za svůj hlavní cíl označili „získat práci, která se mi líbí“. A přece, jak si asi uvědomuješ, takový cíl může často vést ke zklamání a k neuspokojení. Stravující zájem o získání potravy, oblečení a přístřeší je přesto pro mnohé jediným skutečným cílem.

Největší učitel, který kdy žil na zemi, poukázal na jiný cíl. Řekl: „Pracujte ne pro pokrm, který pomíjí, ale pro pokrm, který zůstává k věčnému životu.“ Vybízel lidi, aby pozvedli zrak a usilovali o to, co jim může přinést věčný život. Jací to budou lidé, kteří dostanou takovou odměnu? Podle Ježíše to budou ti, na něž Bůh „položil. . . pečeť schválení“. (Jan 6:27) Ježíš tedy ukázal svým učedníkům, že jejich cílem je pracovat tak, aby měli Boží schválení a tak získali věčný, šťastný život. — 2. Petra 3:13.

JAK ZÁLEŽÍ NA CÍLI?

Ježíšovi následovníci dramaticky změnili svůj způsob života, protože zaměřili své srdce na tento nejdůležitější cíl. Jeden z nich, apoštol Pavel, se narodil zřejmě bohatým rodičům v jednom významném městě na Středním východě. Dostal vyšší vzdělání od váženého židovského učitele a soudce a svými pokroky ve význačné kariéře předčil mnohé ze svých vrstevníků. A přece tyto věci považoval za „ztrátu“, protože usiloval „o cíl, cenu Božího povolání vzhůru“ a věnoval svůj život takové činnosti, která má Boží schválení. Stejně jako u jiných křesťanů mohli pozorovatelé vidět i u Pavla zbožnost a výlučný cíl, který sleduje. — Sk. 22:1–3; Gal. 1:14; Fil. 3:5–8, 14.

Podobné nadšení a výlučný cíl jsou patrné i dnes u pravých křesťanů. Jeden kanadský žurnalista, který pozoroval sjezd svědků Jehovových, napsal, že nejzákladnější příčinou jejich růstu je, že „svědkové projevují neuvěřitelný smysl pro odpovědnost a hlubokou oddanost“. Mnozí z nich našli pravé štěstí v tom, že usilují především o tento životní cíl.

Například devatenáctiletý Marek kdysi dosáhl svého cíle a stal se jedním z nejlepších motocyklových závodníků ve státě Kalifornie v USA. „Dosáhl jsem takové úrovně, že jsem vítězil v mnoha závodech. Měl jsem slávu, peněz tolik, kolik jsem jen chtěl, mohl jsem mít lásku kteréhokoliv děvčete ve městě,“ řekl Marek. „Ale po vítězství v jednom velkém závodu jsem si položil otázku: ‚A to je všechno? Dosáhl jsem vrcholu ve svém životě, a kde je ten veliký pocit uspokojení?‘ “ Jiní bedlivě pozorovali jeho báječnou závodnickou kariéru a jeho životní dráhu učinili svým cílem. „Snažili se dosáhnout toho, co jsem já už měl, ale bylo to všechno směšné. Neměl jsem nic, a oni to chtěli!“ Během času začal Marek vážně studovat Bibli se svědky Jehovovými a poznal, jakou cenu má úsilí o hodnotný cíl. Stal se jedním ze svědků a věnoval svůj život úsilí o Boží schválení a duchovní pomoci jiným. Markovi je nyní 27 let, a když uvažuje o svém životě od té doby, říká: „Našel jsem nyní pravé přátele a radost z toho, že mohu opravdu duchovně pomáhat jiným. Konečně jsem poznal, že ve svém životě konám něco, co má pro lidi trvalou hodnotu.“

Ale jak dalece úsilí o cíl ovlivňuje křesťanův život? Kolik námahy musí vynaložit křesťan k dosažení takového cíle? A v jakých směrech přináší úsilí o správný cíl uspokojení? Které dílčí cíle musí člověk sledovat, když usiluje o vrcholný cíl věčného života? Takové otázky se budou rozebírat v dalším článku.

„Nevěřte jim“

„Lidé zabíjejí druhé lidi a prohlašují se za křesťany. Nevěřte jim,“ prohlásil redaktor vancouverského „Sun“ Steve Whysall. Povšiml si, že násilí, které páchají nebo podporují ti, kdo se prohlašují za křesťany, je v přímém protikladu k učení Ježíše, který řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ — Jan 13:34, 35.

Když komentoval násilnosti mezi katolíky a protestanty v severním Irsku, církevní podporu diktátorů, inkvizici a jiné násilné činy těch, kteří se prohlašují za křesťany, řekl Whysall: „Pouhá skutečnost, že lidé chodí každou neděli do kostela, citují texty Písma a obklopují se lidmi, kteří činí totéž, neznamená, že jsou křesťané. Ježíš Kristus řekl: ‚Suďte strom podle jeho ovoce.‘ “ Whysall také poznamenal: „Kdo tvrdí, že ti, kteří dělali takové strašné věci, byli křesťané? Jistě, řeknete, to prohlašují uznávané církve. Dobře, a kdo ale tvrdí, že uznávané církve jsou křesťanské? Vždyť papež žehnal Mussolinimu, a jsou doklady o jiných hanebných činech papežů v minulosti. Kdo tedy tvrdí, že to jsou křesťané?. . . Žádný křesťan nemůže válčit proti jinému křesťanu — bylo by to jako bojovat sám proti sobě. Praví křesťané jsou bratři a sestry v Ježíši Kristu. . . a nikdy, nikdy by záměrně neublížili druhému.“ Dodal, že dokonce i v čase těžkostí „pracují opravdoví křesťané pro lásku, soulad a jednotu“.

Neustále usiluj o duchovní cíle

„Zapomínám na věci za sebou a napřahuji se po věcech před sebou, usiluji o cíl, cenu.“ — FILIPENSKÝM 3:13, 14.

1, 2. Kolik úsilí vynakládali ti, kteří ve starověku závodili v běhu, a proč? (1. Korintským 9:24)

„JAKMILE padne závora, nemyslí dobrý běžec již na nic jiného, než jak se dostat dopředu, zaměřuje svou mysl na závěr běhu a spoléhá se, že mu nohy pomohou zvítězit.“ Tak popsal historik Lucian v prvním století úsilí těch, kteří se účastnili běžeckých závodů. Každý nerv a každý sval byl v napětí, jen aby běžec dosáhl cíle jako první. Cena, často koruna z listů, přinášela obvykle vítězovi na celý život „nejvybranější chvály“, protože každý věděl, že vítěz nehleděl „na náklady ani námahu“, dokud ‚nezískal cenu‘.a

² Apoštol Pavel na příkladu běžce ukázal, jak musíme jednat, abychom měli úspěch jako křesťané. Ty, kteří usilovali o cíl věčného života, vybídl: „Běžte tak, abyste [cenu] dosáhli.“ (1. Kor. 9:24) Pavel řekl, že ‚se napřahuje‘ (jako běžec, který se předklání a ze všech sil vbíhá do finiše) a že ‚usiluje o cíl, cenu Božího povolání vzhůru‘. (Fil. 3:13, 14) Má-li tedy křesťanský „běžec“ dostat odměnu, pak se musí jeho ústředním zájmem neboli cílem, k němuž zaměřuje celý svůj život, stát cena věčného života, a nic jiného. Platí to o tvém životě?

‚MĚJME TOTO SMÝŠLENÍ‘

3. Jaký postoj by měli projevovat zralí křesťané podle Filipenským 3:13?

³ Apoštol Pavel ‚zapomínal na věci za sebou‘ a tak dokázal, že tato odměna je pro něho nejdůležitějším cílem. „Věci za sebou“ označil jako „množství smetí“, jako „nic“ nebo „bezcenný brak“. („EP“; „Petrů“) To byl silný výraz, vezmeme-li v úvahu, co Pavel zanechal za sebou, když se pustil do závodu o život. (Viz str. 3.) Pavel uvažoval o tomto svém příkladu a naléhavě zdůraznil: „Mějme tedy my, kolik je z nás zralých, toto smýšlení.“ — Fil. 3:5–8, 15, 17.

4. Jaký předběžný cíl by měli dosáhnout a) zájemci, kteří ještě nejsou pokřtěni? b) nově pokřtění?

⁴ Ti, jimž apoštol adresoval tyto poznámky, již nastoupili závod a dosáhli křesťanské zralosti. Co však, jestliže dosud nejsi pokřtěn a máš tedy teprve závod nastoupit? Pak k tomu musíš pracovat jako ke svému prvnímu cíli, protože ti, kteří neběží, nedostanou cenu věčného života. Jestliže jsi však již na začátku závodu o život, pak musíš jako o první cíl usilovat o křesťanskou zralost. To znamená, že se máš snažit přijmout v plném rozsahu křesťanskou pravdu a nechat ‚cvičit svou vnímavost, abys rozlišoval mezi správným a nesprávným‘. — Žid. 5:14; 6:1.

5. Kterých otázek můžeme použít, abychom zjistili, jak smýšlíme o životním cíli?

⁵ Ale Pavlova slova: „Mějme. . . my, kolik je z nás zralých“ naznačují, že i ti, kteří jsou zralí, musí zkoumat své „smýšlení“, protože někteří mohou být „myšlenkově nakloněni jinak“. (Fil. 3:15) Jaké věci jsi například nechal za sebou? Díváš se na ně stále jako Pavel? Nebo hmotařské a ctižádostivé cíle ve světě zaujaly více tvého času a pozornosti? Křesťan musí samozřejmě opatřovat své životní potřeby pro sebe a pro členy své domácnosti. Pavel se zabýval obtížným řemeslem, výrobou stanů — byla to značná změna ve srovnání s jeho dřívější vynikající kariérou. Nyní však byla velkou věcí v jeho životě „cena“, nikoli jeho světské zaměstnání. Platí to i o tobě? — Sk. 18:3; 20:33, 34.

CVIČIT SE VE ZBOŽNÉ ODDANOSTI

6. Jaké cvičení je podle 1. Timoteovi 4:7, 10 důležité, abychom dosáhli cíle věčného života?

⁶ Ve své radě Timoteovi upozornil apoštol Pavel na vlastnost, jež je nezbytná pro všechny, kteří chtějí získat „cenu“. Měl zřejmě na mysli léta přísného cvičení, jemuž se museli věnovat atleti. Napsal: ‚Cvič se ve zbožné oddanosti jako svém cíli. . . Proto tedy tvrdě pracujeme a namáháme se.‘ — 1. Tim. 4:7, 10.

7. Co je zbožná oddanost a jak můžeme zkoumat své pohnutky?

⁷ Zbožná oddanost se vztahuje na osobní oddanost Jehovovi. Označuje to, čím jsme v srdci, a není nutně určována našimi vnějšími náboženskými skutky.b Proto musíme pravidelně zkoumat, proč se věnujeme svaté službě. Snad proto, že se obáváme, co by si mysleli druzí, kdybychom tak nejednali? Chceme si snad vytvořit působivou pověst před lidmi? Jednáme tak jen proto, že si to přejí rodiče? Nebo proto, že se chceme líbit Bohu? Někdy všichni potřebujeme, aby nás druzí jemně postrčili. Osobní kvóta nebo nějaké organizační uspořádání může působit jako podnět, ale to, co děláme, by skutečně měly být ‚skutky zbožné oddanosti‘. — 2. Petra 3:11.

8. Rozvíjíme-li zbožnou oddanost, co je důležité kromě studia Bible?

⁸ Jestliže se člověk ‚živí slovy víry‘ prostřednictvím osobního a sborového studia Bible, může dospět ke zbožné oddanosti. (1. Tim. 4:6) Je však nutné více než jen přečíst řadu stránek. Polož si otázku: Co mi to říká o Jehovovi? Jak to má zapůsobit na můj život nebo na můj názor na druhé? Chci uplatňovat, co jsem se dověděl? Kdy? Jak? Takové uvažování je součástí našeho cvičení ke zbožné oddanosti.

9. Která zkušenost ukazuje, že je nutné stále se cvičit a mít přitom jako cíl zbožnou oddanost?

⁹ Když atlet cvičí, stále zkoumá, jak se má zlepšit. Jako běžci v křesťanském závodu musíme dávat pozor, abychom nikdy nepovažovali svůj duchovní růst za samozřejmý. Jedna žena, která se od dětství účastnila shromáždění svědků Jehovových a také se pravidelně podílela na kazatelské službě, zjistila, že je třeba víc než jen křesťanská činnost ze zvyku, protože se později dopustila sexuální nemravnosti. Když se vzpamatovala, řekla: „Domnívala jsem se, že jsem duchovní osoba, ale uvědomila jsem si, že jsem předtím jednala jen ze zvyku. Po svém duchovním pádu jsem začala daleko více osobně studovat a uplatňovat poučení na sebe. Prosila jsem Jehovu o pomoc. Teprve potom jsem začala duchovně růst a poprvé jsem si vytvořila osobní vztah k němu.“

10. Díváme-li se na věci s oceněním, jak nás to může přiblížit k Jehovovi?

¹⁰ Je také nutné dívat se na věci s oceněním. Když si například pochutnáváš na výborném ovoci, můžeš se zamyslet: ‚Jakého to máme Otce, že nám opatřil něco tak chutného!‘ Nebo když se díváš na barvy při západu slunce, možná že zvoláš: ‚Náš Otec je vskutku umělec!‘ Zvykni si všímat si důkazů Jehovovy péče v každodenních věcech. Tím se k němu přiblížíš. — 1. Tes. 5:18; Jak. 4:8.

‚NAPŘAHUJME SE‘ — JEŠTĚ NEJSME DOKONALÍ

11. Může křesťan polevit jen proto, že je léta v pravdě?

¹¹ Někteří ve filipském sboru v prvním století, kteří již byli nějaký čas na cestě pravdy, možná začali odpočívat a měli pocit, že již dosáhli uspokojující duchovní úrovně. Pavel poukázal na svůj příklad, když řekl: „Ne že jsem to [já, apoštol a křesťan déle než 25 let] již přijal (nebeskou cenu) nebo že jsem již učiněn dokonalým, ale usiluji o to. . . Bratři, ještě o sobě neuvažuji, jako bych to uchopil.“ — Fil. 3:12, 13.

12. Proč se musí křesťan stále snažit oblékat novou osobnost?

¹² Křesťan ve svém životě stále postupuje kupředu. Aby si oblékal novou osobnost, musí stále „postupovat“. Je nutno odolávat slabosti, která by nás diskvalifikovala. (1. Tim. 4:15; 1. Kor. 9:27) Jedna svědkyně o sobě vyprávěla, že byla často domýšlivá a že se často dala druhými vyvést z míry. Když v tom směru dostala radu, uvědomila si, že ji to mohlo ohrozit, takže by nezískala věčný život. „Pak jsem se snažila smýšlet o druhých pozitivně. Nějakou dobu jsem se k tomu nutila, a pak to bylo snadnější,“ připustila. „Když mě něco podráždilo, modlila jsem se: ‚Nechci být taková, Jehovo. Ty víš, jak je to pro mne těžké, proto tě prosím, pomoz mi!‘ Skutečně mi pomohl!“ Jejím cílem se stalo, že se bude snažit překonat určitou slabost a projevovat více ovoce Božího ducha. Dostala požehnání, a dokonce mohla sloužit jako misionářka. Jsou nějaké cíle tohoto druhu, které máš sledovat? — Gal. 5:22–26.

13. Jaký cíl dosáhla jedna rodina a co je k tomu vedlo?

¹³ Jestliže si křesťan uvědomuje, že ‚ještě není dokonalý‘ nebo že ještě nezískal cenu věčného života, dává stále pozor na to, jaký má postoj ke službě. Jedna manželská dvojice ve Spojených státech zkoumala svou situaci. V té době (v roce 1958) byla manželka vynikající učitelkou na jedné škole a manžel jako obchodní zástupce vydělával více než 40 dolarů za hodinu. „Tehdy jsme začali myslet na ty, kteří bezplatně sloužili ve světovém ústředí svědků Jehovových a vzdali se svého majetku, jen aby přinesli pravdu lidem, jako jsme my,“ řekla manželka. Podníceni tímto příkladem prodali manželé svůj dům a se svými dvěma dětmi se přestěhovali na místo, kde bylo zapotřebí více zvěstovatelů království. Oba se spokojili s podružnou prací, aby uživili svou rodinu. Celý jejich život se nyní soustřeďoval kolem pomoci druhým. Každý z nich brzy vedl týdně v průměru 15 biblických studií se zájemci. „Sklidili jsme tak hlubokou radost, jakou nelze nikdy koupit za peníze. A především jsme měli radost z toho, že naše děti vyrůstají se stejnou láskou k Jehovovi,“ řekl manžel. — Fil. 4:12, 13.

14. O které osobní cíle mnozí usilují?

¹⁴ Každá rodina ovšem nemůže učinit takové změny. Ale stále více jich podniká kroky, aby se mohli větší měrou podílet na kazatelském díle, snad dokonce aby se mohli stát pomocnými nebo pravidelnými průkopníky. Ve služebním roce 1981 se každý měsíc účastnilo průkopnické služby 151 180 osob — dosud nejvyšší počet, téměř o 10 procent více než předcházející rok. Mnozí učinili svým cílem službu v bételu nebo misionářskou službu. Nedávno byly otevřeny odbočky školy Galád v Mexiku a v Německé spolkové republice, a tak může mnohem více osob usilovat o nové a další cíle ve svém osobním životě. Jiní se zase usilovně snaží vypěstovat hlubokou lásku k Jehovovi ve svých dětech. Bohu oddaní muži se zaměřují na práci služebních pomocníků, starších, nebo dokonce cestujících dozorců tím, že rozvíjejí požadovanou duchovní kvalifikaci. — 1. Tim. 3:1–13.

15. Jak mohou křesťanské manželky pomáhat svým manželům, aby stále sledovali především cíl života?

¹⁵ Křesťanské manželky pomáhají tím, že stále vyhrazují „ceně“ první místo. „Nikdy nezapomenu, co řekla moje manželka, když jsem četl, že tři z mužů, které jsem vyškolil, aby převzali mou práci, když jsme se stěhovali, se již stali misionáři,“ vyprávěl svědek, o němž byla zmínka v odstavci 13. „Řekla: ‚Peníze dnes jsou a zítra jsou pryč. Co děláme tím, že pomáháme lidem duchovně, je k trvalému dobru.‘ Stále mne povzbuzovala, abych nechtěl znovu vydělávat velké peníze. S její pomocí jsme vstoupili do krajské služby, když nám děti dospěly.“ Ano, ženy, které duchovně podporují své manžely, mohou jim pomoci, aby dostali „dobrou vůli od Jehovy“. — Přísl. 18:22.

RŮZNÉ OKOLNOSTI

16. a) Když apoštol Pavel řekl filippskému sboru: „Chyběla vám příležitost“, co tím zřejmě mínil? b) Jak víme, že Jehova není stále nespokojený s úsilím svých služebníků?

¹⁶ Filipský sbor v prvním století byl k Pavlovi mimořádně štědrý, ale prošlo období, kdy hmotně nedávali nic. Proč? „Chyběla vám příležitost,“ napsal Pavel. (Fil. 4:10) Snad prožívali obtížné časy, změnily se jim okolnosti nebo nevěděli, kde Pavel je, takže nemohli činit to, po čem toužilo jejich srdce. Naše okolnosti možná také omezují, co můžeme dělat. Jehova to ví. Například pod mojžíšským Zákonem přijímal Jehova jako oběť za vinu to, co člověk mohl poskytnout, i kdyby to bylo jen osm šálků mouky! (3. Mojž. 5:5–11) Všechno, co Jehova vyžadoval, bylo, aby oběti byly z toho nejlepšího. — 2. Mojž. 23:19; Žid. 13:15, 16.

17. Co je jako milníky na závodní dráze v našem úsilí o konečný cíl, o cenu věčného života?

¹⁷ Dáváme však skutečně Jehovovi to nejlepší, co máme? Máme každý den před očima nádhernou odměnu věčného života? (Srovnej Židům 12:1, 2.) Velkou pomocí nám v tom může být, máme-li duchovní cíle, které se během své životní cesty snažíme dosáhnout. Ty se stávají milníky na naší závodní dráze. Jak jsme již viděli, jedním z těchto milníků je křest. Dosáhl jsi tohoto bodu? A co křesťanská zralost — přijímáš opravdově křesťanskou pravdu v plném rozsahu, nemáš již nejistotu, dohady, pochybnosti o každé nové myšlence? A naučil ses činit každodenní rozhodnutí na základě biblických zásad? Jestliže ano, jsi již za dalším důležitým milníkem. Vštípilo se ovoce ducha hluboko do tvé osobnosti? Je kazatelská služba pro tebe stejně důležitá, jako byla pro Ježíše Krista, který je naším příkladem? A co důvody, proč něco děláš? Vede tě k tomu pravá zbožná oddanost? Ačkoli byl Timoteus starším v křesťanském sboru, přece dostal radu, že se má cvičit a sledovat tento cíl. Dosahujeme některých z těchto cílů a směřujeme k dalším, a máme přitom stále před očima nádhernou cenu věčného života? Skutečně se „napřahujeme“ vpřed?

18. Jaké máme již nyní odměny, jestliže rozvíjíme zbožnou oddanost?

¹⁸ Takové úsilí přináší mnoho odměn. Apoštol Pavel řekl o zbožné oddanosti, že „má zaslíbení života nynějšího“. (1. Tim. 4:8) Dobře shrnul, jaké uspokojení můžeme mít již dnes, i přes těžkosti: „Víme, co je zármutek, a přece naše radost je nepomíjitelná. . . Přinášíme mnoha jiným pravé bohatství. Jsme bez peněz, a přece ve skutečnosti máme všechno, co stojí za to mít.“ — 2. Kor. 6:10; „Phillips“.

19. Proč bychom měli všichni dávat pozor na to, jak běžíme ve svém úsilí o věčný život?

¹⁹ Pak brzy dosáhneme svého konečného cíle — ‚života, který má přijít‘. Pavel očekával svou nebeskou odměnu, a proto mohl říci: „Myslím si. . . , že utrpení v přítomném období nejsou ničím ve srovnáním se slávou, která v nás má být zjevena.“ (Řím. 8:18) Ano, všechno, co vynakládáme v závodu, nebude ničím ve srovnání s požehnáním, které přinese cena, odměna věčného života, ať již v nebi nebo na zemi. Měj proto stále zrak upřený k duchovním cílům. Běž, abys zvítězil. Běž, jako kdyby na tom závisel tvůj život — protože na tom opravdu závisí. — Žalm 37:3, 4, 11, 29.

[Poznámky pod čarou]

◆ Co je základní cíl, o nějž musí křesťan usilovat? Jak bychom měli ‚smýšlet‘ o tom, že ho máme dosáhnout?

◆ Jak se cvičíme, aby naším cílem byla zbožná oddanost?

◆ Co jsou některé předběžné cíle při našem úsilí o konečný cíl, o věčný život?

◆ Je Jehova stále nespokojen s našimi snahami v jeho svaté službě?

Svobodný stav — Jeho výhody a příležitosti

1. Jaký názor mají mnozí lidé na svobodný stav a proč?

JEDNÉ jednadvacetileté učitelky se zeptala starší přítelkyně: „Ty se nechceš vdát?“ Tato mladá učitelka, která si vážila výhod svého svobodného stavu, odpověděla: „Myslím, že jsem o tom nikdy vážně nepřemýšlela.“ Přítelkyně byla touto odpovědí překvapena. Řekla: „Počkej, až budeš starší, budeš litovat, že jsi o tom nepřemýšlela. Každý by měl vstoupit do manželství.“ Když vidíš, kolik Božích služebníků je v manželství, můžeš pochopit, proč si mnozí myslí, stejně jako tato dobře smýšlející přítelkyně, že svobodný stav je nežádoucí situace, v níž není život člověka úplný.

2. Proč by se o náš námět měli zajímat svobodní křesťané i ti, kteří žijí v manželství?

² Někdo je snad svobodný proto, že je příliš mladý nebo že z jiných důvodů nemůže přijmout odpovědnosti manželství. Jiní ztratili manželského druha rozvodem nebo smrtí. Ve Spojených státech je běžné, že jednu ze tří domácností vede osoba, která není v manželství. V pouhých deseti letech vzrostl počet lidí, kteří žijí sami, o 64 procent. A tak je pravděpodobné, že je v tomto stavu někdo tobě blízký, pokud ty sám nejsi svobodný. Jak můžeš ty jako křesťan žijící v manželství mít lepší „pochopení“ pro svobodné, kteří tvoří důležitou součást Boží domácnosti? Jestliže jsi ovšem svobodný, pak dobře víš, jak je obtížné být svobodný a přitom šťastný v takové společnosti, v níž se manželství považuje za předpis. Jak se máš dívat na svůj svobodný stav? — 1. Petra 3:8.

3. a) Jak se lidé dívali na svobodný stav v Ježíšově době? b) Jak se díval Ježíš na svobodný stav „pro království“?

³ Ježíš Kristus ukázal, že svobodný stav „pro království“ je darem od Boha. To bylo docela nové pojetí, protože Židé v jeho době považovali manželství za „všeobecnou povinnost“ a svobodný stav za potupu. „Kdo nemá manželku, není řádný muž“ — to byl jeden z výroků židovských rabínů. Ježíš však povzbudil své učedníky, aby ‚učinili místo‘ pro dar svobodného stavu a aby se necítili povinni vstoupit do manželství. — Mat. 19:10–12.