Vánoce — Mnozí je považují za radostné období, v němž není žádné nebezpečí

„JIŽ samo slovo vánoce jako by v sobě mělo nějakou kouzelnou moc,“ napsal ve svém mládí Charles Dickens. „Zapomene se na malichernou žárlivost a na neshody. . . Kdyby tak vánoce trvaly po celý rok.“ Pro Dickense byly vánoce zřejmě velice radostným obdobím a v povídkách, jako je například „Vánoční koleda“, sdělil své pocity miliónům lidí. Na Štědrý večer se v rodinách ještě dodnes čte tato kniha nahlas. (Bývalý prezident Spojených států Franklin Roosevelt prý také dodržoval tento zvyk.) Když Charles Dickens zemřel, zvolal jeden chlapec: „Dickens zemřel? To zemře také ježíšek?“ Ale v mysli a srdci mnoha dětí je ježíšek nebo mikuláš stále ještě velmi živý.

Tato oslava se zdá radostná a bez nebezpečí nejen v očích dětí. Na jednoho vlivného Australana zapůsobilo hlubokým dojmem, co viděl otevřeným oknem o Štědrém večeru roku 1937. Tiše hrálo rádio a jakási stará dáma seděla se svíčkou v ruce a poslouchala koledy. Příští rok zorganizoval o vánocích velké shromáždění pod širým nebem, které nazval „Koledy při světle svíček“. Australské letní večery jsou pro takovou oslavu velmi příhodné, a časem z toho vznikl velmi populární zvyk. Dnes se lidé shromažďují po celém kontinentě, rozsvěcují svíčky a zpívají koledy.

Skutečným zastáncem oslavování vánoc byl František z Assisi. V roce 1 224 uspořádal k radosti mnoha městských obyvatel vánoční bohoslužby kolem skutečných jeslí, u nichž byl živý vůl a osel. Scéna s jesličkami se brzy stala populární a o vánocích se často vystavuje v mnoha katolických domácnostech i kostelech. V římském kostele Santa Marie d’Aracoeli jsou vánoční jesličky s děťátkem, které je ozdobeno zlatem a drahokamy. O vánocích tam ženy přivádějí děti, aby uctívaly toto „svaté děťátko“. Vedle tohoto znázornění jsou stohy dopisů z celého světa, v nichž lidé prosí o pomoc a o zázraky.

Vánoční stromeček zavedl v Anglii německý princ Albert se svou manželkou, královnou Viktorií, když si takový stromek postavili při své vánoční oslavě v roce 1841. Německý Weihnachtsbaum se brzy stal mezi Brity velmi populárním. Později navrhli dva anglikánští duchovní, aby se postavil vánoční strom a jesličky v londýnské katedrále svatého Pavla. Návrh se setkal s odporem, a proto byl požádán král Jiří V., aby daroval katedrále dva stromy, což učinil. Od té doby tam patří jesličky a stromy k prosincové výzdobě, a těchto symbolů užívají i další protestantské kostely.

Vánoční zvyky se snad v různých zemích liší, ale kouzlo vánoc, se svíčkami a stále zelenými rostlinami, jesličkami a koledami, slavnostním posezením a s dárky je v očích mnoha lidí neodolatelné. „Pro které dítě není Štědrý den ten nejkrásnější den v roce?“ zeptal se historik Pimlott. Proč je však v tomto pojednání zmínka o nebezpečí, jestliže tolik lidí považuje vánoce za tak radostné? Pravý původ vánoc je ve skutečnosti znepokojující a může mít škodlivé účinky. Proč?

Vánoce — Proč jsou nebezpečné?

„VÁNOCE,“ napsal v roce 1897 George Bernard Shaw, „jsou váhavému a znechucenému národu vnucovány obchodníky a tiskem.“ Bylo tomu tak tehdy? A co je ještě důležitější, je tomu tak i dnes?

Ve vánočním poselství roku 1983, jež vyšlo v listu „The Star“ v jihoafrickém městě Johannesburgu, se objevilo zastesknutí: „Z rádia, televize, z velkých obchodních domů, z novin a časopisů zaznívá hlasitá výzva, aby se utrácelo a utrácelo a utrácelo, a tak mnoho lidí ztratilo v nákupní horečce ze zřetele poselství lásky.“

Proto nábožní lidé naléhají: „Vraťte Kristu jeho místo ve vánocích.“ Křesťané však mají důvod k otázce: Měl vůbec někdy Ježíš Kristus nějakou úlohu při oslavování vánoc? To je rozhodující otázka, protože praví křesťané jsou si vědomi nebezpečí. Budou-li se podílet na náboženské činnosti, kterou Bůh neschvaluje, nebudou mít jeho požehnání. Jaký je tedy původ vánoc?

Jejich původ

Starověké severské národy se obávaly, že dlouhá prosincová tma přemůže slunce. Jako součást magického rituálu zdobili si domy cesmínou, břečťanem, jmelím, vavřínem a jinými stále zelenými rostlinami, protože se zdálo, že mají nadpřirozenou schopnost přežít. Byly rozsvěcovány svíčky a zažehovány ohně ve snaze opět oživit umírající slunce. Na některých místech v Evropě se stále ještě provádí slavnostní pálení klády. Co se skrývá za tímto zvykem, který dnes patří k vánočním obyčejům? „Zřejmě ze splynutí dvou starých zvyků — používání světel a stále zelených rostlin — vznikl náš dnešní vánoční stromek,“ uzavírá Michael Harrison ve své knize „The Story of Christmas“.

Staří Římané slavili zimní slavnosti, které se jmenovaly saturnálie a trvaly od 17. do 24. prosince. Dr. Conway popisuje tyto oslavy ve své knize „Starověká Itálie a moderní náboženství“ (angl.): „Na základě všeobecného souhlasu se každodenní život úplně obrátil naruby: lidé zanechávali důležité činnosti, a pokud právě nehodovali v něčím domě, potulovali se po ulicích a volali na sebe navzájem: ‚Io Saturnalia‘, stejně jako my říkáme: ‚Veselé vánoce‘. . . Při tomto svátku se očekávalo, že dá každý nějaký dárek všem svým přátelům;. . . ten, kdo by byl během saturnálií střízlivý, by byl považován za velice nespolečenskou osobu!“

Asi v roce 85 n. l. vydal římský básník Martialis dvě knihy, a to „Xenia“ a „Apophoreta“, jež sestávaly z 350 epigramů. Tyto krátké básně měly být opisovány a přikládány k dárkům, jež se rozesílaly při saturnáliích, aby jim dodaly, jak vysvětluje dr. Conway, „příjemný literární tón“. Nepřipomíná nám to dnešní vánoční pohlednice? A mnohé z Martialových veršů byly velmi nemravné, podobně jako některé dnešní vánoční pohlednice.