Křesťanský svědek Jehovův musí také bojovat proti hříšným sklonům svého těla a vyhýbat se tomu, čím tento svět láká k nesprávnému jednání. (1. Jana 2:15–17) Jedná-li křesťan tímto způsobem, odlišuje se od světských lidí, kteří jej obklopují, a musí možná snášet posměch. To mu však může pomoci k duchovnímu růstu. Může se naučit, jak se ‚chovat jako muž‘, místo aby jako dítě následoval dav. (1. Kor. 16:13) Bude možná muset čelit dokonce i pronásledování, protože se nechce dopouštět kompromisu v tom, o čem ví, že je správné. To však neškodí, naopak buduje to jeho víru a učí jej to plně se spoléhat na Jehovu Boha. A tak pronásledování, které Jehova připouští, je součástí výchovy k úspěšnému a šťastnému životu. — 1. Petra 1:6, 7; 5:6–11.

Pravý křesťan přináší oběti. Obětuje čas a úsilí, jež by jinak mohl věnovat rekreaci. Značnou část tohoto času používá k tomu, aby pomáhal jiným dovědět se o Božích předsevzetích. Kristův následovník přináší dokonce snad i finanční oběti, aby mohl plněji sloužit svému stvořiteli nebo aby se vyvaroval kompromisů. Pro upřímného křesťana jsou však takové oběti zdrojem radosti. Ježíš sám řekl: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ Služba našim bližním a obzvláště služba našemu Bohu uspokojuje nejhlubší lidské potřeby. Právě k tomu nás Bůh stvořil. Na druhé straně život věnovaný jen potěšení nebo sobeckým zájmům vede nakonec k pocitu marnosti, je to „honění za větrem“. — Sk. 20:35; Kaz. 12:13; 2:3–11.

Křesťanští svědkové Jehovovi jistě mají mnoho skutečných výhod. Ty daleko převyšují všechny oběti, které snad musejí přinášet. Služba Bohu „má zaslíbení života nynějšího“. A nezapomeň, že má také slib života, „který má přijít“. (1. Tim. 4:8) Jak by bylo nemoudré vzdát se takových předností ve prospěch pochybných a velice dočasných výhod, které nabízí tento svět ve spojitosti s takzvanou svobodou!

Zprávy a jejich hlubší význam

Nenávist mezi „bratry“ rozděluje národ

● Podle časopisu „GEO“ se „mnozí [belgičtí] představitelé ptají, jestli stý padesátý první rok [Belgie] nebude poslední“. Proč? Zdá se, že mezi 4 milióny francouzsky mluvících Valonů a 5,5 milióny holandsky mluvících Vlámů v národě „vzájemné opovržení [vyvolané etnickou pýchou] hluboce rozpoltilo zemi, takže národní život Belgie dnes téměř ustrnul“. Podle zpráv došlo při četných příležitostech ke skutečnému fyzickému násilí mezi znesvářenými skupinami.

Přesto je téměř 98 procent těchto lidí římskokatolickými „bratry“. Místo aby náboženství působilo jako sjednocující činitel, náboženské instituce a obřady jsou stejně rozdělené jako národ. „Katolická univerzita v Lovani, Erasmova alma mater, se rozštěpila. . . jazykově rozdělila,“ oznamuje „GEO“. „Skoro všechen movitý majetek instituce byl pečlivě rozpůlen a mezi rozdělenými kolegy je dnes jen nepatrná komunikace.“

Takové hluboké rozdělení založené na etnické nebo jazykové pýše vede myslící lidi k otázce, proč členové církve, která se prohlašuje za jedinou pravou Kristovu církev, nejsou příkladní ve vlastnosti, o níž Ježíš prohlásil, že bude vyznačovat jeho pravé následovníky: „Po tomť poznají všichni, že jste učedníci moji, budete-li míti lásku jedni k druhým.“ — Jan 13:35, „Česká bible katolická“.