Moudří, rozumní a zkušení muži vedou Boží lid

„A dám vám pastýře podle svého srdce a ti vás jistě budou živit poznáním a pochopením.“ — Jeremiáš 3:15.

1. Co vedlo k Mojžíšovu jednání, které je popsáno v 5. Mojžíšově 1:12, 13?

IZRAEL byl na Moábských rovinách a váhal přejít Jordán a vstoupit do kanaánské země. Mojžíš k jejich dobru obšírně vypočítával, jak s nimi Bůh během 40 let v sinajské pustině jednal. První část toho období byla bouřlivá, a to zejména pro Mojžíše, vzhledem k nesprávnému sklonu, který v národě převládal. Nyní jim Mojžíš připomněl, jak se cítil být neschopen dále nést sám břemeno svárlivého lidu a jak uposlechl Jetrovy rady a řekl lidu: „Vyberte moudré a rozumné a zkušené muže ze svých kmenů, abych je dosadil jako hlavy nad vámi.“ — 5. Mojž. 1:3, 12, 13; 2. Mojž. 18:17–26.

2. Proč nebylo použití takových mužů k řešení problémů vcelku nic nového a zvláštního?

² Při výběru těchto mužů byl Mojžíš veden tím, co — jak se zdá — byla nejstarší forma řízení obce. Rady neboli shromáždění starších působily u starých národů od nejranějšího období lidských dějin. Izraelité si sami pamatovali, že jako Jákobovi potomci měli styk s radami starších v Egyptě, Moábu a Madiánu. (1. Mojž. 50:7; 4. Mojž. 22:4, 7) Šejkové arabských národů byli zároveň kmenovými staršími, protože arabské slovo šeikh znamená prostě „starší“ nebo „starší muž“. (1. Mojž. 36:15) Již před tím, než byl Mojžíš pověřen, aby vedl lid, Izraelité měli již takové starší a Mojžíš byl poučen, aby právě jim předložil důkaz svého božského pověření. (2. Mojž. 3:16, 18) A tak Mojžíšovo pozdější jednání na Sinaji, které vedlo k tomu, že získal pomoc starších při projednávání problémů, nebylo nic nového.

3. a) Jaké uspořádání pro vedení sboru učinil větší Mojžíš? b) Jak se dají srovnat vlastnosti starších, které vybral Mojžíš, s vlastnostmi těch, kteří slouží jako křesťanští starší?

³ V Bohem určeném čase vznikl křesťanský sbor jako duchovní národ, který se rozšířil po celé zemi. Boží Syn jako větší Mojžíš zajistil, aby vedení bylo vykonáváno sborovými radami starších. Je zajímavé povšimnout si vlastností, které Mojžíš hledal při určování izraelských starších, aby konali odpovědné práce, a srovnat je s vlastnostmi křesťanských starších. Podobnost je zřejmá z přiložené tabulky:

4. Jakou úlohu plnily rady izraelských starších v Zaslíbené zemi a jakou úlohu plní křesťanští starší?

⁴ Když se Izraelité usadili v Zaslíbené zemi a žili ve městech a vesnicích, rady starších řídily a pomáhaly všem obcím. (Joz. 20:4; Soud. 8:14, 16; 1. Sam. 16:4) Měly udílet moudré rady, pomáhat s problémy, chránit před odpadnutím a tak sloužit pokoji, pořádku a duchovnímu zdraví svých obcí. Občas byly povolány, aby plnily soudcovské úkoly, usmiřovaly pře nebo ochraňovaly obec. (5. Mojž. 16:18–20; 19:12; 31:9; Rút 4:1–11) Měly být pramenem útěchy a síly v kritických dobách. (Iz. 32:1, 2) Neměly však své spoluobčany pohánět do práce, ani nebyly pověřeny nebo odpovědny předpisovat druhým, jak mají žít. Křesťanští starší dnes slouží ve svých odpovědných postaveních podobným způsobem. (Srovnej Sk. 20:28–35; 1. Kor. 3:4, 5, 21–23; 2. Kor. 1:24) A navíc má křesťanský sbor za úkol oznamovat dobré poselství o Božím království všem lidem.

JAK DNES NAJÍT ZPŮSOBILÉ MUŽE

5. Co může dnes pomoci k moudrému výběru starších?

⁵ Máme-li na mysli historii rad starších, může nám to pomoci, abychom měli dobrý úsudek ve výběru dnešních starších. Můžeme si jednotlivý sbor představit jako malou vesničku v Izraeli. Můžeme se ptát: Kteří muži ve sboru by dobře sloužili jako starší na nějaké vesnici, byli by schopni dávat moudré a zdravé pokyny a prokazovali by se jako rozvážní, vyrovnaní a soudní?

6. Jak může také pomoci znázornění rodiny, když uvažujeme o způsobilosti mužů, kteří mají sloužit jako starší?

⁶ Celosvětový sbor Božích služebníků se v 1. Timoteovi 3:15 nazývá „Boží domácností“ („Boží rodinou“ v „Jeruzalémské bibli“). Proto si také můžeme představit jednotlivý sbor jako velkou rodinu. Jestliže hlava rodiny není osobně přítomna, členové rodiny často čekají od starších synů, aby zastupovali a podporovali měřítka a příkazy hlavy rodiny. Proto se můžeme ptát: Kteří muži jsou v „domácnosti“ víry podobni starším bratrům v rodině, na něž by se členové rodiny přirozeně obraceli, aby obdrželi zdravou radu a citlivou pomoc? — Srovnej 1. Tim. 5:1, 2.

7. a) Jak je to obyčejně s muži, kteří jsou navrhováni jako starší? b) Dává jmenováni nějakému muži vlastnosti staršího? Co je tím jen potvrzeno?

⁷ Ano, ve většině případů by měl již být muž, který je doporučen, aby sloužil jako sborový starší, známý členům sboru jako ‚starší bratr‘ v tom smyslu, že si již získal jejich úctu a důvěru, protože projevoval pochopení, vyrovnanost a soudnost. Nikdo nemůže někoho „učinit“ starším, jen on sám se jím může stát svým duchovním růstem, vývojem a zkušeností. (Přísl. 1:2–5; 4:7–9; Jak. 3:1, 13) Když je takový muž vybrán, aby sloužil v této odpovědnosti, jeho jmenování je ve skutečnosti potvrzením a uznáním žádoucích vlastností staršího, které již projevuje. Ve starém Izraeli, jakož i v jiných zemích, to bylo zřejmě tak, že když na sebe nějaký muž upozornil místní radu starších svými vlastnostmi, jako je božská moudrost, soudnost a rozvážnost, byl pozván, aby tvořil součást rady a účastnil se jejích jednání a rozhodnutí. — 1. Tim. 5:22, 25.

8. Co si může vysloužit ten, kdo slouží po léta věrně jako služební pomocník?

⁸ O „služebních pomocnících“ píše apoštol: „Slouží znamenitým způsobem, získávají pro sebe znamenité postavení a velkou volnost řeči ve víře ve spojitosti s Kristem Ježíšem.“ (1. Tim. 3:12, 13) Nikdo by si neměl myslet, že když má určitý úkol, může si prostě „vysloužit“ právo být starším v Božím sboru. Co si může vysloužit, je úcta a ocenění bratrů za pilnou a věrnou službu, a stejně tak důvěra v Boha, která mu umožní mluvit s ‚velkou volností řeči‘. To je už samo o sobě znamenitou odměnou za věrnou službu.

ZKUŠENÍ MUŽI

9. a) Co naznačují Písma o věku, pokud jde o způsobilost starších? b) Na kterou skutečnost by se měl brát ohled u mladých lidí?

⁹ V Bibli není určena věková hranice pro ty, kteří slouží jako starší. Výraz „starší“ již sám naznačuje určitý věk, ačkoli se musí uznat, že se tím zdůrazňuje spíše hledisko duchovní než fyzické. Sám věk není rozhodujícím činitelem; a přece již Mojžíš poznal, že zkušenost je velmi cenným majetkem pro muže, kteří se snaží o vážné odpovědnosti. (5. Mojž. 1:13) Přísloví 20:29 říká: „Krása mladých mužů je jejich síla, a nádhera starých mužů jsou jejich šediny.“ Jestliže snad mládí projevuje mnoho energie a nadšení, není to ještě důkazem moudrosti. Je-li však někdo věkem starší, což je patrno z jeho šedých vlasů, většinou je možno očekávat i větší míru moudrosti. Jak řekl Job: „Není moudrost mezi letitými a porozumění v délce dnů?“ (Job 12:12; srovnej verš 20; 32:6, 7) Mladý člověk může být ochotný, dokonce horlivý, aby sloužil, a je příslibem pro budoucnost. Ale nedostatek životní zkušenosti může být pro něho velkou nevýhodou, když má pomáhat starším osobám v jejich životních problémech. Nedá se čekat, že jeho slova, i když upřímná, budou mít tutéž váhu jako slova toho, kdo má za sebou již mnoho let života.

10. Zmenšuje snad odpovědnost daná Timoteovi hodnotu věku a zkušenosti u starších?

¹⁰ Timoteus byl asi 30 let starý, když apoštol Pavel napsal: „Ať nikdo nepohlíží svrchu na tvé mládí.“ (1. Tim. 4:12) I v tomto věku mělo mnoho jeho současníků sklon považovat jej za „mladého“. Měli bychom si však uvědomit, že Timoteův pokrok a svěřené odpovědnosti byly výjimečné, neobvyklé. Znal Písma od dětství a dělal znamenité pokroky již předtím, než jej apoštol Pavel vybral za svého společníka na cestách. (2. Tim. 1:5; 3:14, 15; Sk. 16:1–3) Potom léta, která strávil s Pavlem a druhými, mu nashromáždila bohatství cenných zkušeností a vědomostí, jaké by jinak získalo málo lidí v jeho věku.

11. Jak mohou starší pomoci jiným, aby na sebe vzali větší náklad odpovědnosti?

¹¹ Pavel povzbuzoval Timotea, aby pomáhal jiným starším, aby měli užitek z toho, čemu se naučil: „Věci, které jsi slyšel ode mne za podpory mnoha svědků, ty věci svěřuj věrným lidem, kteří zase budou dostatečně způsobilí vyučovat jiné.“ (2. Tim. 2:2) Stejně tak mohou pomáhat starší jiným bratrům ve sboru, aby se duchovně rozvíjeli, a mohou se snažit předat jim své užitečné zkušenosti a vědomosti. Nejde jen o to pomoci jim naučit se nějaké duchovenské povinnosti ve sboru, ale pomoci jim rozvíjet soudnost, pochopení a schopnost předávat druhým zdravé zásady Božího slova. Jako měl Pavel za průvodce Timotea, když plnil svůj úkol apoštola pro národy a sloužil jako pastýř Božího stáda, tak mohou starší pozvat jiné muže, kteří činí ve sboru pěkné pokroky, aby je doprovázeli, když slouží podobným způsobem. — Přísl. 1:4, 5; 13:20.

12. a) Jakou úlohu ve způsobilosti ke službě starších hraje zkušenost? b) Proč byla Pavlova rada v 1. Timoteovi 3:6 zvlášť vhodná v Efezu?

¹² Délka doby, po kterou někdo sbírá zkušenosti jako křesťanský učedník, není sama o sobě rozhodujícím činitelem pro starší, stejně jako věk. Je to činitel relativní, a jeho důležitost se řídí aspoň částečně danými okolnostmi. Pavel napsal Timoteovi, aby při výběru starších pro efezský sbor nevybíral ‚nově obráceného, aby nezpyšněl‘. (1. Tim. 3:6) V Efezu bylo pravé křesťanství uvedeno asi deset let předtím, a proto by bylo zvláště nevhodné vybrat pro službu staršího některého z novějších učedníků.

13, 14. a) Které příklady ukazují, že při získávání zkušenosti u jednotlivce mohou hrát úlohu různé okolnosti? b) O čem se však má ve všech případech v prvé řadě uvažovat?

¹³ Když psal Pavel Titovi na Krétu, necítil stejnou nutnost tohoto varovného napomenutí a nevložil je také do svých poznámek o výběru starších. Zřejmě na to měla vliv okolnost, že pravé uctívání bylo na Krétě zřízeno teprve před relativně krátkým časem. Víme, že při první misionářské cestě Pavel a Barnabáš oznamovali „dobré poselství“ ve městech Lystře, Ikonii a Pisidské Antiochii a pak, během téže cesty, se vrátili a ‚jmenovali pro ně starší ve sboru‘. (Sk. 13:14, 42–52; 14:1–7, 20–23) Jelikož se zdá, že celá misionářská cesta netrvala déle než dva roky, je zřejmé, že aspoň někteří z těchto mužů neměli mnohaleté zkušenosti jako křesťanští učedníci. Ale protože mezi nimi byli židovští věřící, nepochybně mnozí — ne-li všichni — z vybraných mužů měli dobrý základ vědomostí z Bible a zkušenost, jak uplatňovat zásady Hebrejských písem, ještě než se stali křesťany. Museli ovšem přizpůsobit své myšlení pravdám, které pramenily z vývoje čistého uctívání, který s sebou neslo křesťanství. Sám apoštol Pavel byl vybrán Ježíšem Kristem hned od doby svého obrácení jako ten, kdo měl být použit zvláštním způsobem, a později projevil vlastnosti vyžadované u starších. (Gal. 1:15 až 2:2; Sk. 13:1–4) V jeho případě ovšem působila okolnost, že byl oddaným židovským ctitelem Jehovy Boha, který má dobré poznání Svatých písem, k tomu, že činil rychlé pokroky, když mu bylo pomoženo poznat a přijmout Mesiáše. — Sk. 9:15–18, 20, 22, 26–30; Gal. 2:6, 7.

¹⁴ A proto spíše, než abychom se snažili určit přesné hranice, musíme se dát vést moudrostí a zdravým úsudkem a vážit okolnosti vzhledem ke zkušenosti, kterou mohl budoucí starší získat v pravém uctívání. Ve sboru, kde je mnoho členů v pravdě již po desetiletí, může se muž, který byl pokřtěn před pouhými třemi roky, zdát relativně „nový“. Ale v nově utvořeném sboru, kde většina členů teprve nedávno přijala pravdu, zkušenost takového člověka by se zdála dosti dlouhá ve srovnání se zkušeností ostatních. Ať je tomu jakkoli, vždy je důležité, aby takový muž projevoval moudrost, rozvážnost a zdravou soudnost, má-li vykonávat závažné odpovědnosti spojené s pasením Božího stáda.

POKROK V PROJEVOVÁNÍ MOUDROSTI A ROZLIŠOVACÍ SCHOPNOSTI

15. Jakého ducha mají projevovat starší, pokud jde o zlepšování vlastních způsobilostí a schopností?

¹⁵ Timoteus byl již zkušeným starším, když jej apoštol Pavel vyzval, aby se zabral do duchovních záležitostí, aby jeho „pokrok byl zjevný všem“. (1. Tim. 4:15, 16) Moudrý člověk není tvrdohlavý a nemyslí si, že již nemůže být poučen nebo pokárán. „Kdo je moudrý a rozumný mezi vámi?“ napsal učedník Jakub. A dodal: „Ať dokáže svým znamenitým chováním své skutky s mírností [skromností, „Nová anglická bible“], jež patří k moudrosti.“ Takový duch působí v radě starších soulad a vylučuje neshody, žárlivost a svárlivost. — Jak. 3:13–18.

16. a) V jakém smyslu si jsou starší rovni? b) Jak může být zjevný jejich pokrok, a to k většímu duchovnímu prospěchu všech v Božím stádu?

¹⁶ I když starší jsou si „rovni“ v odpovědnosti a autoritě sloužit a pracovat ve prospěch stáda, nejsou stejní v jiných ohledech. Někteří nashromáždili daleko větší zkušenost v životě i v pravdě a vzhledem k dlouholetému pečlivému studiu a úsilí získali více moudrosti než druzí. Každý má své silné a slabé stránky. Uznáme-li a využijeme-li silných stránek druhých, můžeme také my ‚učinit svůj pokrok zjevný všem‘. (Řím. 12:3–10, 16) Za pomoci takových pokorných, svědomitých a bohabojných pastýřů, kteří mají poznání a pochopení, se prorocké slovo ukáže jako pravdivé a dnešní Boží stádo ‚se rozmnoží a ponese ovoce v zemi‘, vše k Boží věčné slávě. — Jer. 3:15, 16

Způsobilí jako učitelé ve sboru

„Kdo je moudrý a rozumný mezi vámi? Ať dokáže svým znamenitým chováním své skutky s mírností, jež patří k moudrosti.“ — Jakub 3:13.

1. Proč je velmi důležité, aby ti, kdo slouží v křesťanském sboru jako učitelé, byli způsobilými muži?

VLIV učitele může být buď prospěšný nebo škodlivý. Je tomu tak zejména ve věcech uctívání. Ježíš Kristus řekl o farizejích: „Jsou to slepí vůdci. Vede-li slepý slepého, oba spadnou do jámy.“ (Mat. 15:14) Všichni, kteří slepě následovali nebiblické učení farizeů, směřovali k duchovnímu zničení a smrti, zatímco ti, kteří dbali na zdravé učení Božího Syna, byli na cestě života. (Mat. 7:13–20, 24–27) Skutečnost, že jde o lidské životy, důrazně vyžaduje, aby ti, kdo slouží jako učitelé v křesťanském sboru, byli způsobilými muži.

2. Proč mohl apoštol Pavel říci: „Jsem čistý od krve všech lidí“?

² To, co řekl o sobě apoštol Pavel starším efezského sboru, ukazuje, že způsob, jakým křesťanští učitelé konají svou odpovědnost, je buď vinou krve zatěžuje, nebo je od viny krve osvobozuje. Apoštol prohlásil: „Proto vás vyzývám, abyste právě tento den dosvědčili, že jsem čistý od krve všech lidí, neboť jsem se nezdržel, abych vám neoznámil všechny rady Boží.“ (Sk. 20:26, 27) Kdyby se někteří starší v efezském sboru stali nevěrní a začali překrucovat Písma ke svému duchovnímu zničení a ke škodě svých spoluvěřících, nemohlo to být připočteno k tíži Pavlovi. (Srovnej Sk. 20:29, 30.) Oni sami by byli vinni krví. Apoštol učinil, co mohl, aby jim oznámil „všechny rady Boží“. Nezadržel jim nic, co bylo nutné k záchraně. Netoužil po tom, aby získal popularitu tím, že by lahodil jejich uším nebo se vyhýbal myšlenkám, které odhalovaly nesprávné zvyky, slova a skutky. — Srovnej 2. Tim. 4:3, 4.

3. Co můžeme podle příkladu, který dal Pavel, očekávat od muže, jenž je způsobilý jako učitel ve sboru?

³ V souladu s příkladem apoštola Pavla by měl muž, který je způsobilý jako učitel v křesťanském sboru, znát a rozumět všemu, co je důležité k záchraně, takže jeho učení není chybné. Musí tedy být ochoten oznámit „všechny rady Boží“, bez ohledu na postoj sboru. Někdy sbor dobře reaguje na výtky a pokárání Božího slova. Někdy se však může stát, že mnozí si nepřejí změnit špatné postoje a způsoby. Křesťanský učitel ale musí stále věrně lpět na Božím slově a poskytovat duchovní pomoc. Jestliže jsou někteří nakloněni ke špatnému, musí se zdržet, aby se nestal netrpělivý, a nadále oznamovat pravdu. Povšimněme si, co o tom napsal apoštol Pavel Timoteovi: „Kaž slovo, naléhavě se toho drž v příznivé době, v době obtížné, kárej, napomínej, pobízej, se vší shovívavostí a uměním vyučovat.“ — 2. Tim. 4:2.

4. Na koho se obracela slova u Jakuba 3:1?

⁴ Protože zdravé nauky mají vliv na záchranu člověka, vyučování je odpovědnost, která má být svěřena pouze mužům, kteří jsou k tomu způsobilí. Křesťanský učedník Jakub napsal: „Nemnozí z vás by se měli stát učiteli, moji bratři.“ (Jak. 3:1) Toto inspirované napomenutí nemělo vzít odvahu způsobilým mužům, aby se stali učiteli, protože Písmo také říká: „Usiluje-li někdo o úřad dozorce, přeje si znamenitou práci.“ (1. Tim. 3:1) Jakub adresoval svá slova mužům, kteří se sami dosazovali jako učitelé svých spoluvěřících, ačkoli nebyli jmenováni neboli způsobilí k vyučování. Tito nezpůsobilí muži toužili po vážnosti a autoritě, které byly spojeny s úřadem učitele, a to bez ohledu na svou nezpůsobilost. Museli být jako muži, o nichž apoštol Pavel napsal, že „chtějí být učiteli zákona, avšak nechápou ani to, co říkají, ani to, co tak usilovně tvrdí“. 1. Tim. 1:7.

‚PŘÍSNĚJŠÍ SOUD‘

5. Jak budou učitelé „přísněji souzeni“?

⁵ Jelikož tito zdánliví učitelé plně nepochopili nebo neocenili „všechny rady Boží“, bylo nutné jim otevřeně ukázat, jak odpovědné je postavení učitele. Jakub zdůraznil, že učitelé — včetně jeho samého — budou „přísněji souzeni“. (Jak. 3:1) Protože učitel druhé poučuje a vede, je od něho očekáváno více než od ostatních členů sboru. To souhlasí s biblickou zásadou: „Komu lidé mnoho svěřili, od toho budou požadovat více, než je obvyklé.“ (Luk. 12:48) Proto učitelova slova a skutky budou přesněji zkoumány než slova a skutky jiných křesťanů. A dále, jestliže někdo vyučuje něčemu nesprávnému a tím vytváří problémy členům sboru, nebo jestliže jeho jednání dává příležitost k oprávněné urážce, musí počítat s tím, že obdrží přísný rozsudek od Jehovy Boha skrze Pána Ježíše Krista. Boží Syn prohlásil: „Říkám vám, že z každého neužitečného výroku, který lidé řeknou, budou se zodpovídat v den soudu; neboť podle svých slov budeš prohlášen za spravedlivého a podle svých slov budeš odsouzen.“ — Mat. 12:36, 37.

6. Jaké nebezpečí je podle Jakuba 3:2 spojeno s poučováním?

⁶ Učedník Jakub pokračuje ve svém zdůvodnění: „Všichni totiž mnohokrát klopýtáme. Jestliže někdo neklopýtá slovem, je dokonalý muž.“ (Jak. 3:2) Jsou-li dokonce vzorní učitelé náchylní klopýtnout ve slovu, je nebezpečí toho daleko větší v případě nezpůsobilých mužů. Čím více by tedy učitel chyboval, tím více škody vznikne sboru a tím přísnější bude rozsudek, který za to obdrží.

„KDO JE MOUDRÝ A ROZUMNÝ?“

7. Kdo se hodí za učitele podle otázky u Jakuba 3:13?

⁷ Vzhledem k nebezpečí, které je spojeno s vyučováním druhých, je možné se ptát: Kdo je opravdu způsobilý, aby se toho ujal? Učedník Jakub klade podobnou otázku: „Kdo je moudrý a rozumný mezi vámi?“ (Jak. 3:13) Je pozoruhodné, že se Jakub neptá pouze: ‚Kdo má dobrou schopnost mluvit?‘ Má-li muž být dobrým učitelem, potřebuje víc než schopnost dobře se vyjadřovat. Důležitá je moudrost a porozumění. Moudrý člověk má správnou bázeň před Jehovou Bohem a ví, jak použít poznání způsobem, který přinese dobré výsledky. (Přísl. 9:10) Ten, kdo má porozumění, vidí do věci, chápe její smysl a ví, v jakém vztahu jsou různá hlediska nějaké situace nebo okolnosti. Chápe plný význam toho, o čem uvažuje. To znamená, že musí být zralým křesťanem, který ‚cvičil svou vnímavost, aby rozlišoval mezi správným a nesprávným‘. — Žid. 5:14.

8. Podle čeho se pozná, že muž má potřebnou rozumnost a moudrost, aby učil své spoluvěřící?

⁸ Jak se pozná, že nějaký muž má potřebnou moudrost a rozumnost, aby učil své spoluvěřící? Jeho život by měl ukazovat, že má moudrost a rozumnost spojenou s hlubokou, uctivou bázní před Jehovou Bohem. Učedník Jakub pokračuje: „Ať dokáže svým znamenitým chováním své skutky s mírností, jež patří k moudrosti.“ (Jak. 3:13) Proto by měli vidět druzí, že se chová způsobem, který je v souladu s Boží osobností, cestou a jednáním.

9. Jak může někdo projevovat ‚mírnost, jež patří k moudrosti‘, a proč je důležitá, jestliže má dotyčný sloužit jako učitel?

⁹ Správné chování zahrnuje projevy „mírnosti, jež patří k moudrosti“. Muž způsobilý vyučovat tedy musí být jemný, klidný a pokojný, ne drsný, hlučný a neústupný či nadutý. Nesmí mít sklon pronášet kategorická tvrzení bez dobrého důvodu nebo důkazu, který by to potvrdil. Muž, který postrádá mírnost, by velmi těžko jednal v souladu s Pavlovou radou Timoteovi: „Pánův otrok však nepotřebuje bojovat, ale potřebuje být ke všem jemný, způsobilý vyučovat, který se ovládá za zlých okolností a s mírností poučuje ty, kteří nejsou příznivě nakloněni.“ — 2. Tim. 2:24, 25.

RYSY NEZPŮSOBILOSTI

10. a) Čím se může projevovat ‚hořká žárlivost‘? b) Co je svárlivost?

¹⁰ Učedník Jakub nejdříve obrací pozornost k mužům, kteří se domnívají, že jsou způsobilí jako učitelé ve sboru, a pak poukazuje na rysy nezpůsobilosti. Čteme: „Máte-li však ve svém srdci hořkou žárlivost a svárlivost, nechlubte se a nelžete proti pravdě.“ (Jak. 3:14) Tato slova nabádají k sebezkoumání. Muž se může ptát: ‚Chovám hořkou žárlivost? Jsem svárlivý?‘ Hořká žárlivost zahrnuje přehnanou touhu oslavit sebe a své názory. Tato touha se může projevovat tím, že takový muž zrcadlí fanatickou a tvrdohlavou horlivost pro vlastní názory, zatímco hlasitě tupí mínění, které se liší od jeho smýšlení, nebo neuznává, že i jiní mají stejnou moudrost a porozumění, ne-li větší než on. A pokud jde o svárlivost, znamená to, že takový člověk má ducha hádavosti nebo soutěžení. Může být nakloněn používat prostředky, kterými vzniká zmatek, aby popletl druhé a podporoval své vlastní záměry. Taková svárlivost je plodem pýchy a sobecké ctižádosti.

11. Proč mohl Jakub říci, že žárlivý a svárlivý samozvaný učitel ‚se chlubí a lže proti pravdě‘?

¹¹ Žárlivý a svárlivý muž, kdyby upozorňoval na svou způsobilost učitele, by se ve skutečnosti chlubil a honosil. A přece křesťanská pravda, kterou zdánlivě učí, odsuzuje všechny špatné rysy, které sám projevuje. Muž, který pěstuje ducha nesvornosti a soupeření a přitom si myslí, že se hodí za křesťanského učitele, lže proti pravdě předložené Biblí, nebo ji překrucuje. A právě proto, že má takové nežádoucí vlastnosti, nemá důvod chlubit se svou způsobilostí vyučovat. Byla by to lež. To, že je v srdci sobecký a svárlivý, jej diskvalifikuje jako křesťanského učitele.

12. Jakou moudrost má žárlivý a svárlivý muž?

¹² Moudrost, o níž si takový sobecký a svárlivý muž myslí, že ji má, není nebeská moudrost. Učedník Jakub napsal: „To není moudrost, která přichází shora, ale je zemská, živočišná, démonská.“ (Jak. 3:15) Božská moudrost je protikladem žárlivosti a svárlivosti. — Přísl. 6:16–19.

13–15. V jakém smyslu je tato moudrost a) „zemská“, b) „živočišná“, c) „démonská“?

¹³ Zdánlivá moudrost takového učitele je typická pro lidi odcizené Bohu. Takový muž se podobá těm, kteří nemají duchovní smýšlení, ale vynakládají čas a energii na uspokojení své touhy po zábavě nebo se snaží v tomto neklidném, stále se měnícím systému věcí získat vážnost a majetek. (Fil. 3:19; Kol. 3:2) Jeho pohnutky k přání stát se učitelem jsou nesprávné. Protože je pyšný, touží po úctě a cti, které v mysli spojuje s tímto postavením.

¹⁴ Moudrost pyšného, svárlivého muže je tedy živočišná neboli ‚duševní‘, to jest, souvisí s tím, že takový člověk vnímá jako tvor neboli duše. Podle Bible je člověk i zvíře duší, vnímavým tvorem. (1. Mojž. 2:7; 4. Mojž. 31:28; Zjev. 16:3) Zatímco lidé jako vnímaví tvorové (duše) jsou obdařeni mravní a rozumovou schopností, zvířata jako vnímaví tvorové jsou bez rozumu. (2. Petra 2:12; Juda 10) Když se tedy mluví o moudrosti ‚živočišné‘ neboli ‚duševní‘, ukazuje to, že taková moudrost není duchovní, ale že spočívá na tělesných pocitech, chutích a sklonech.

¹⁵ Jakub ji také právem označuje jako démonskou. To proto, že démoni (zlí duchové) projevují zaměření opačné božské moudrosti. Nejsou jemní, ale drsní a násilní, jak je možné vidět ze smutného stavu lidí, které posedli. (Mar. 5:2–5) Pokud jde o satana ďábla, vládce démonů, poznáváme z Bible, že pýcha a ctižádost vedly k jeho pádu. — 1. Tim. 3:6.

ŽÁDOUCÍ VLASTNOSTI SPOJENÉ S NEBESKOU MOUDROSTÍ

16. Čím se vyznačuje nebeská moudrost?

¹⁶ Aby se někdo hodil za učitele svých spoluvěřících, nesmí mít rysy spojené se zemskou, ‚duševní‘ a démonskou moudrostí. Jeho život by měl prozrazovat, že se dává vést nebeskou moudrostí. Učedník Jakub popisuje tuto moudrost: „Ale moudrost shora je především cudná, pak pokojná, rozumná, připravená uposlechnout, plná milosrdenství a dobrého ovoce, nedělá stranické rozdíly, není pokrytecká.“ (Jak. 3:17) Uvažme, co to znamená.

17. Co znamená být „cudný“ a „pokojný“?

¹⁷ Ti, kteří jsou způsobilí jako učitelé, mají být „cudní“, to je čistí neboli neposkvrnění v mysli i v srdci. Protože jsou „pokojní“, podporují pokoj. Nejenže nejsou výbojní a hádaví, ale snaží se o dobré vztahy k druhým i mezi nimi. (Řím. 14:19; 1. Tim. 3:3) Nečiní ani neschvalují něco, co porušuje pokoj. — Srovnej Přísl. 16:28; 17:9.

18. Jak ukáže člověk, že je a) „rozumný“, b) „připravený uposlechnout“ a c) „plný milosrdenství a dobrého ovoce“?

¹⁸ „Rozumný“ muž je poddajný, umírněný a zdrženlivý a není fanatický ve své horlivosti. Netrvá na vlastním názoru nebo na liteře zákona, ale dívá se na záležitost lidsky, s náležitým ohledem. (Srovnej 1. Petra 2:18.) Místo aby byl tvrdošíjný, ten, kdo má nebeskou moudrost, je také „plný milosrdenství a dobrého ovoce“. V jednání s druhými je soucitný. Má útrpnost se sklíčenými a souženými a snaží se s horlivostí a ochotou udělat co nejvíce, aby jim pomohl. „Dobré ovoce“ zahrnuje všechny činy, které jsou v souladu s dobrotou, spravedlností a pravdou. — Ef. 5:9.

19. Co znamená, že člověk „nedělá stranické rozdíly“?

¹⁹ Kdo se dá vést nebeskou moudrostí, ‚nedělá stranické rozdíly‘. Nedává přednost lidem podle jejich stavu, postavení, majetku, věhlasu v životě nebo vlivu ve sboru. (Srovnej Jak. 2:1–4.) Snaží se být nestranický ve styku s druhými.

20. a) Co je pokrytec? b) Jak projevuje ten, kdo má nebeskou moudrost, že není pokrytecký?

²⁰ Nebeská moudrost nečiní člověka ‚pokryteckým‘. Pokrytec předstírá, že je něco, co není. Muž, který projevuje nebeskou moudrost, nenosí tak říkajíc masku. Při jakémkoli styku je upřímný a důvěryhodný. — Ef. 4:25.

21. Jak můžeme na sebe uplatnit to, co říká Bible o požadavcích na učitele ve sboru?

²¹ Požadavky, které jsou kladeny na křesťanské učitele, by nás měly přimět k tomu, abychom se pečlivě zkoumali. Dokazujeme, že si přejeme žít v souladu s nebeskou moudrostí? I když nejsme učiteli ve sboru, všichni máme jako Kristovi učedníci odpovědnost učit pravdě druhé. Proto je velice důležité, aby náš postoj, slova a skutky souhlasily s tím, co říkáme, že jsme. (Řím. 2:21, 22) Usilujme tedy stále, abychom byli lepšími služebníky nebeského Otce, a radujme se z požehnání, která nám poskytuje. — Srovnej 1. Tim. 4:15, 16.

Otázky čtenářů

● Co myslel Job, když řekl, že uzavřel smlouvu se svýma očima, a tak nebyl pozorný k nějaké panně?

Tento verš u Joba 31:1 zní: „Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima. Jak bych tedy mohl projevit pozornost nějaké panně?“ Job řekl, že ve svém rozhodnutí zachovat neporušenost před Bohem se chce vyvarovat i žádostivého pohledu na jinou ženu než svou manželku.

Job měl se svou manželkou mnoho dětí. I přes těžké období, kdy jeho dlouholetá manželka jej vyzývala, aby proklínal Boha a zemřel, jí zůstal věrný. (Job 2:9,10) Neexistuje žádná zpráva, že by se byl někdy odvrátil od monogamie nebo si zahrával s myšlenkou na pohlavní radost s mladou ženou, pannou. — Job 19:17.

Job poznal, že nemravnost často začíná smyslným pohledem na osobu druhého pohlaví, a pak vznikne v srdcí přání na pohlavní nemravnosti. Proto jakoby učinil formální smlouvu s vlastníma očima. Proč? Pevně se rozhodl nedívat se s vášní na jinou ženu. Musel přirozeně vidět ženy v denním životě a snad byl i pozorný, aby jim pomohl, když potřebovaly pomoc. Ale pokud šlo o pozornost z koketních nebo romantických pohnutek, to mu bylo vzdálené. Bylo to pro něj zakázáno. Jobova ‚smlouva s očima‘ mu nepochybně pomohla, aby se vyvaroval pohledu vzbuzujícího vášeň, který mohl vést k nemravnému chování. — Srovnej Joba 31:9, 11; Matouše 5:28.