tak mohl brát. Ale proč se dožadovali právě jeho služeb a ne služeb starosty města nebo jiného státního oddávajícího úředníka? Nebylo to pro jeho postavení Božího služebníka a pro jeho schopnost poskytovat rady do manželství z Božího slova? Kdyby podlehl takovému tlaku, byl by vtažen do společenství s dvojicí osob, které byly vyloučeny ze sboru pro bezbožné chování. — 1. Kor. 5:13.

20. Jak reagovat, je-li odňata pospolitost našemu obchodnímu společníku?

²⁰ Jiné problémy vyvstávají v souvislosti s obchodním podnikáním nebo zaměstnáním. Co když tě zaměstnává člověk, který byl vyloučen, anebo co když jej zaměstnáváš ty? Co pak? Jsi-li vázán smluvně nebo finančně, abys prozatím udržoval pracovní vztah, jistě teď budeš mít k osobě s odňatou pospolitostí jiný postoj. Probírat obchodní záležitosti nebo pracovně se stýkat může být nezbytné, ale jakékoli duchovní rozmluvy a společenský styk jsou věcí minulosti. Tak můžeš prokázat svou poslušnost Bohu a vytvořit si jakousi ochrannou bariéru. A vyloučenému to může připomínat, kolik ho jeho hřích stál a stojí v různých ohledech. — 2. Kor. 6:14, 17.

MLUVIT S VYLOUČENOU NEBO ODDĚLENOU OSOBOU?

21, 22. Jakou radu dává Písmo ohledně rozhovorů s osobou, jíž byla odňata pospolitost?

²¹ Bude dodržování Boží spravedlnosti a samotné odnětí pospolitosti vyžadovat, že křesťan nesmí s vyloučenou osobou vůbec promluvit ani ji například krátce pozdravit? Někteří kladli tuto otázku se zřetelem k Ježíšově radě, že máme milovat své nepřátele a ‚zdravit nejen své bratry‘. — Mat. 5 :43–47.

²² Bůh se ve své moudrosti nesnažil odpovídat na každou možnou situaci. Je nutné, abychom vystihli smysl toho, co Jehova říká o jednání s osobou, jíž byla odňata pospolitost, protože pak budeme podporovat jeho názor. Skrze apoštola Jana vysvětluje Bůh:

„Žádný, kdo se tlačí dopředu a nezůstává v Kristově učení, nemá Boha. Jestliže k vám někdo přichází a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho nikdy do svého domu ani ho nezdravte. Kdo ho totiž zdraví, podílí se na jeho zlých skutcích.“ — 2. Jana 9–11.

23, 24. Proč je moudré vyhýbat se rozhovoru s vyloučenými jedinci?

²³ Apoštol, který dal toto moudré varování, žil v Ježíšově blízkosti a dobře věděl, co říkal Ježíš o zdravení druhých. Věděl také, že obvyklým pozdravem té doby bylo „Pokoj“. Na rozdíl od nějakého osobního „nepřítele“ nebo světského člověka u moci, který se staví proti křesťanům, jistě nebudeme přát „Pokoj“ vyloučené nebo oddělené osobě, která se snaží prosazovat nebo ospravedlňovat své odpadlické myšlení nebo pokračuje ve svém bezbožném chování. (1. Tim. 2:1, 2) A ze zkušenosti dobře víme, že i ten nejkratší pozdrav, například „Nazdar“, může být někomu prvním krokem, z něhož se vyvine rozmluva a později možná i přátelství. Chtěli bychom udělat takový první krok vůči osobě, jíž byla odňata pospolitost?

²⁴ ‚Ale co když vypadá, jako by se kál a potřeboval povzbuzení?‘ mohl by se někdo zeptat. Existuje cesta pro řešení takových situací. Jako duchovní pastýři a ochránci stáda slouží ve sboru dozorci. (Žid. 13:17; 1. Petra 5:2) Jestliže se vyloučený nebo oddělený dotazuje či přináší důkazy, že by se chtěl vrátit do Boží přízně, mohou s ním promluvit starší. Laskavě mu vysvětlí, co by měl udělat, a snad mu i sdělí nějaké vhodné připomínky. Mohou s ním jednat na základě vědomosti o jeho minulém hříchu a postoji. Ostatní ve sboru takové informace nemají. Cítí-li tedy někdo, že vyloučená nebo oddělená osoba ‚se kaje‘, nemohl by to být úsudek založený jen na dojmu a ne na přesné informovanosti? Kdyby byli dozorci přesvědčeni, že se někdo kaje a přináší ovoce pokání,e potom může být znovu přijat do sboru. Až se to stane, může ho celý sbor přivítat vřele na shromážděních, projevovat mu odpuštění, utěšovat ho a ujišťovat svou láskou. K takovému jednání vůči znovu přijatému vybízel Pavel Korinťany. — 2. Kor. 2:5–8.

NEPODÍLET SE NA ZLÝCH SKUTCÍCH

25, 26. Jakou dává Bůh radu ohledně ‚podílení se‘ na skutcích s osobou, jíž byla odňata pospolitost?

²⁵ Je třeba, aby si všichni věrní křesťané vzali k srdci závažnou pravdu, k jejímuž zapsání inspiroval Bůh Jana: „Kdo ho [vyloučeného hříšníka, který rozšiřuje mylné nauky nebo pěstuje bezbožné jednání] zdraví, podílí se na jeho zlých skutcích.“ — 2. Jana 11.

²⁶ Mnozí komentátoři křesťanstva mají vůči 2. Jana 11 výhrady. Tvrdí, že je to ‚nekřesťanská rada protivící se duchu našeho Pána‘ nebo že povzbuzuje k nesnášenlivosti. Takové přecitlivělé názory však vycházejí z náboženských organizací, které neuplatňují příkaz „Odstraňte toho zlého muže ze svého středu“, neboli, které totiž i veřejně známé provinilce zřídkakdy vyloučí ze svých církví. (1. Kor. 5:13) Jejich „snášenlivost“ je nebiblická, nekřesťanská. — Mat. 7:21–23; 25:24–30; Jan 8:44.

27. Jak by se křesťan mohl takto ‚podílet‘ na zlých skutcích a k čemu by to vedlo

²⁷ Být věrné oddaný spravedlivému Bohu Bible však není nesprávné. Bůh nám říká, že přijme ‚na svaté hoře‘ jen ty, kteří chodí bezúhonně. (Žalm 15:1–5) Jestliže se však křesťan přidruží k provinilci, který byl dokonce zavržen Bohem a byla mu odňata pospolitost nebo se oddělil sám, bylo by to stejné, jako kdyby řekl: ‚Já také nechci mít místo na Boží svaté hoře.‘ Jestliže starší uvidí, že k tomu směřuje tím, že se pravidelně stýká s vyloučenou osobou, budou se mu snažit láskyplně a trpělivě pomoci, aby opět získal Boží nazírání. (Mat. 18:18; Gal. 6:1) Budou ho napomínat, a bude-li třeba, ‚přísně ho kárat‘. Chtějí mu pomoci, aby zůstal ‚na Boží svaté hoře‘. Ale když neupustí od společenství s vyloučenou osobou, začne se s ní tak ‚podílet na zlých skutcích‘ (tím, že je podporuje nebo se jich účastní) a musí být ze sboru odstraněn, vyloučen. — Tit. 1:13; Juda 22, 23; srovnej 4. Mojžíšovu 16:26.

VĚRNĚ ODDÁNI BOŽÍMU NÁZORU

28. Jak můžeme projevit svou věrnou oddanost Jehovovu názoru?

²⁸ Věrná oddanost Jehovovi Bohu a jeho opatřením je zdrojem štěstí, protože všechny jeho cesty jsou spravedlivé, podle práva a dobré. To platí i o jeho opatření odejmout pospolitost nekajícím provinilcům. Jestliže s tímto opatřením spolupracujeme, můžeme důvěřovat Davidovým slovům: „Přijímejte poznání, že Jehova jistě vyznamená svého věrně oddaného.“ (Žalm 4:3; 4:4, „KB“) Ano, Bůh odlišuje, ctí a vede ty, kteří jsou věrně oddáni jemu a jeho cestám. Mezi mnohá požehnání, která nám z takové věrné oddanosti plynou, patří radost z toho, že jsme mezi těmi, které Bůh schvaluje a přijímá ‚na své svaté hoře‘. — Žalm 84:10, 11; 84:11, 12, „KB“.

Je-li odňata pospolitost příbuznému

1, 2. a) Jaké bylo Boží předsevzetí, pokud jde o náboženství v rodině? b) Před jakým rozhodnutím stály některé rodiny v Chóreho době?

PO TOM, co byl Adam nějaký čas sám, Bůh řekl: „Pro člověka není dobré, aby byl dále sám.“ Pak stvořil Evu a ustanovil lidské manželství. (1. Mojž. 2:18, 21, 22) Od té doby se mělo zemské obyvatelstvo rozrůstat. Tak měl mít každý mnoho příbuzných. I kdyby někteří členové rodiny, například děti, nebydlili blízko, mohli se navštěvovat a společné příjemně trávit čas. — 1. Mojž. 1:28; Job 1:1–5.

² Bůh měl v záměru, aby byly rodiny sjednoceny pravým uctíváním a aby tak náboženské názory nevytvářely žádné rozkoly. Nastaly však události, kdy se náboženství stalo v rodině spornou otázkou. Jednou takovou událostí bylo, když se vzbouřili Chóre, Dátan a Abiron. Jehova potvrdil, že jedná prostřednictvím Mojžíše a Áróna, a ne skrze tyto náboženské vzbouřence. Pak Mojžíš řekl lidu, aby odstoupili od stanů vzbouřenců. Co udělají děti a domácnosti Chóreho, Dátana a Abirona? Postaví věrnost rodině před věrnou oddanost Jehovovi a jeho sboru? Většina blízkých příbuzných vzbouřenců postavila rodinu před Boha. Jehova tyto příbuzné potrestal spolu se vzbouřenci. — 4. Mojž. 16:16–33.

3. Jak moudře si zvolili někteří z Chóreho rodiny?

³ Někteří z Chóreho synů však zůstali věrné oddáni Bohu a jeho lidu. Nebyli potrestáni spolu s ostatní Chóreho domácností a s rodinami Dátana a Abirona. (4. Mojž. 26:9–11) Potomci těchto přežijících Chórovců byli dokonce později požehnáni zvláštní službou v chrámu a Bible se o nich zmiňuje se ctí. — 2. Par. 20:14–19; Žalmy 42, 44–49, 84, 85, 87.

4. Jak jinak mohla být v Izraeli věrnost rodině zkouškou?

⁴ K podobnému rozhodování mezi věrností Bohu a věrností rodině docházelo, když se stal nějaký Izraelita odpadlíkem. Bude se jeho rodina, vedená lidskými city nebo pokrevními svazky, snažit, aby ho zachránila před odříznutím? Nebo si dokonce jeho bratr, syn či dcera uvědomí, že věrná oddanost Bohu a sboru je jedinou správnou a moudrou cestou? (Viz 5. Mojžíšovu 13:6–11.) V dnešním křesťanském uspořádání není sice hříšník odříznut usmrcením, ale křesťané mohou být přesto vystaveni zkouškám, protože je kázni podroben jejich příbuzný.