s člověkem z národů. Když se rozšířilo, že Petr šel ke Korneliovi, někteří židovští křesťané měli velké námitky, že Petr „vstoupil do domu lidí, kteří nebyli obřezáni, a jedl s nimi“. Ano, Židé to považovali za pohoršení, jestliže někdo pobýval a jedl s „člověkem z národů“. — Sk. 11:1–3; srovnej Galatským 2:12.

21. Jak tedy chápeš Ježíšovo prohlášení, že nekající hříšník je „jako člověk z národů a jako výběrčí daní“?

²¹ Tak nám tedy Písmo pomáhá porozumět Ježíšově radě, co znamená zacházet s nekajícím hříšníkem, který odmítl vyslechnout sbor, ‚jako s člověkem z národů a jako s výběrčím daní‘. Uplatňovat dnes Kristovu radu jistě neznamená, že bychom na provinilce měli pohlížet jako na běžného spoluobčana, protože tak učedníci nerozuměli tomu, co Ježíš řekl. Lépe všemu porozumíme, prozkoumáme-li další rady v Křesťanských řeckých písmech, které nám dnes pomohou vyrovnat se se skutečnými životními situacemi, jež se týkají osob vyloučených z křesťanského sboru.

Odnětí pospolitosti — Jak se na ně dívat?

„Jehovo. . . kdo bude přebývat na tvé svaté hoře? Ten, kdo chodí bezúhonně a koná spravedlnost.“ — Žalm 15:1, 2.

1, 2. Jak víme, že Bůh očekává od svých ctitelů, že budou dodržovat jeho měřítka?

JEHOVA je spravedlivý a svatý. Přestože je k nedokonalým lidem milosrdný a chápavý, očekává, že ti, kteří ho uctívají, budou zrcadlit jeho svatost tím, že se budou snažit dodržovat jeho spravedlivá měřítka. — Žalm 103:8–14; 4. Mojž. 15:40.

² Izraelita, který vědomě porušil Boží příkazy, jako třeba o odpadnutí, cizoložství nebo vraždě, měl být odříznut, usmrcen. (4. Mojž. 15:30; 35:31; 5. Mojž. 13:1–5; 3. Mojž. 20:10) Toto neochvějné dodržování Božích rozumných a spravedlivých měřítek bylo k dobru všem Izraelitům, protože pomáhalo udržovat čistotu sboru. Sloužilo k tomu, aby každého odradilo od šíření zkaženosti mezi lidem, který nesl Boží jméno.

3. Jaká byla situace Žida vyloučeného ze synagógy?

³ V prvním století n. l. neměli Židé pod římskou správou autoritu odsuzovat k trestu smrti. (Jan 18:28–31) Žid, který se provinil porušením Zákona, mohl však být vyloučen ze synagógy. Toto přísné potrestání vedlo k tomu, že ostatní Židé se vyloučené osobě vyhýbali a odvraceli se od ní. Říká se, že s ní ani neobchodovali, a prodávali jí pouze to nejnutnější k životu.a — Jan 9:22; 12:42; 16:2.

4, 5. Jak měl křesťanský sbor jednat s nekajícím hříšníkem?

⁴ Když se utvořil křesťanský sbor, nahradil židovský národ jako nositel Božího jména. (Mat. 21:43; Sk. 15:14) Od křesťanů se tedy mohlo právem očekávat, že budou zachovávat Jehovovu spravedlnost. Apoštol Petr napsal: „Ve shodě s tím svatým, který vás povolal, staňte se i vy sami svatými ve svém celém chování, protože je psáno: ‚Máte být svatí, protože já jsem svatý.‘ “ (1. Petra 1:14–16) Jehova svůj lid miluje a chce chránit čistotu křesťanského sboru. Nastínil tedy opatření, jak zavrhnout neboli vyloučit osobu, která setrvává v jednání, jež zneuctívá Boha a ohrožuje sbor.

⁵ Apoštol Pavel radil: „Člověka, který vytváří sektu, po prvním a druhém napomenutí zavrhni, protože víš, že takový člověk sešel s cesty a hřeší, a tím se sám odsuzuje.“ (Tit. 3:10, 11) Ano, duchovní starší, jako byl Titus, se zprvu snaží láskyplně pomoci provinilci. Nebude-li reagovat na jejich pomoc a pokračuje v „hřešení“, mají autoritu svolat výbor starších, aby ‚soudili lidi, kteří jsou uvnitř‘. (1. Kor. 5:12, „Žilka“). Láska k Bohu a čistotě jeho lidu vyžaduje, aby ti, „kteří jsou uvnitř“ sboru, takového člověka zavrhli.

6. Proč bylo správné a oprávněné vyloučit nekající hříšníky?

⁶ V prvním století se vyskytli takoví provinilci. Byli to například Hymeneus a Alexandr, muži, kteří „zakusili ztroskotání své víry“. Pavel řekl: „Já je předal satanovi, aby se ukázňováním naučili nerouhat se.“ (1. Tim. 1:19, 20) Vyloučení těch dvou mužů bylo přísným potrestáním či ukázněním, trestem, který je mohl naučit nerouhat se svatému a živému Bohu. (Srovnej Lukáše 23:16, kde je použito řeckého slova často překládaného „kázeň“.) Bylo správné, aby byli tito rouhači vydáni satanově autoritě, vrženi do tmy světa ležícího pod satanovým vlivem. — 2. Kor. 4:4; Ef. 4:17–19; 1. Jana 5:19; srovnej Skutky 26:18.

JAK JEDNAT S VYLOUČENÝMI

7, 8. Jak můžeme určit, jak se chovat k vyloučenému?

⁷ Mohou však vyvstat otázky, jak bychom měli jednat s bývalým členem, který byl vyloučen. Můžeme být vděčni, že Bůh poskytl ve svém Slově odpovědi a vodítko, o nichž si můžeme být jisti, že jsou dokonalé, spravedlivé a podle práva. — Jer. 17:10; 5. Mojž. 32:4.

⁸ Kdysi pěstoval jeden muž v korintském sboru nemravnost a zřejmě se nekál. Pavel napsal, že tento muž má být ‚odstraněn z jejich středu‘, protože se podobal troše kvasu, která může zkvasit neboli zkazit celé těsto. (1. Kor. 5:1, 2, 6) Mělo se však s ním, když byl vyloučen, jednat jako s běžným člověkem ze světa, s nímž se mohli křesťané potkat v sousedství nebo v denním životě? Všimni si toho, co Pavel řekl.

9. Jakou radu dal Pavel o jednání s nespravedlivými osobami všeobecně?

⁹ „Ve svém dopise jsem vám napsal, abyste se přestali směšovat se smilníky, ne ve smyslu úplně se smilníky tohoto světa nebo chamtivci a vyděrači nebo modláři. Jinak byste skutečně museli vyjít ze světa.“ (1. Kor. 5:9, 10) V těchto slovech Pavel realisticky uznal, že většina osob, s nimiž se v denním životě stýkáme, nikdy o Boží cestě neslyšela ani po ní nešla. Mohou být smilníky, vyděrači nebo modláři, takže to nejsou osoby, které by si křesťané volili za pravidelné, důvěrné společníky. Žijeme na této planetě stále mezi lidmi a musíme se proto s takovými osobami stýkat a mluvit s nimi v práci, ve škole či v místě bydliště.

10, 11. Proč mají křesťané jednat odlišně vůči hříšníku, který byl vyloučen?

¹⁰ V následujícím verši staví Pavel proti tomu to, jak by se měli křesťané chovat k někomu, kdo býval křesťanským „bratrem“, ale byl pro špatné jednání vyloučen ze sboru: „Ale nyní vám píšu, abyste se přestali směšovat s kýmkoli, kdo je nazýván bratrem a kdo je smilník nebo chamtivec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo vyděrač, abyste s takovým mužem nejedli.“ — 1. Kor. 5:11.