chce obrátit ke staršímu o radu, může to udělat, a starší s ním může jako pastýř uvažovat o biblických zásadách, přičemž se nebude pokoušet o „dozor“ nad manželským životem tazatele.

Tím není míněno, že schvalujeme všechny ty různé sexuální zvyky, protože tak tomu rozhodně není. Prostě je tím vyjádřen zdravý smysl pro odpovědnost, abychom nechali rozhodovat Písmo a zdrželi se dogmatického postoje v případech, kde pro to není dostatečný podklad, protože nejsou biblické důkazy. Také to vyjadřuje důvěru, že Jehovův lid jako celek chce všechno dělat jako pro Boha a že chce zrcadlit Boží skvělé vlastnosti ve všech svých záležitostech. Je tím vyjádřena ochota ponechat soud o takových intimních manželských otázkách v rukou Jehovy Boha a jeho Syna, kteří jsou moudří a znají všechny okolnosti potřebné k vynesení správného rozhodnutí. Připomeňme si, že „všichni budeme stát před Boží soudcovskou stolicí“ a že „každý z nás bude Bohu skládat účty sám za sebe“. (Řím. 14:7–10, 12) „Vždyť musíme být učiněni zjevnými před Kristovou soudcovskou stolicí, aby každý dostal svou odměnu za věci, které dělal v těle, podle toho, co prováděl, ať je to dobré nebo podlé.“ — 2. Kor. 5:10.

Také bychom si měli uvědomit, že apoštol neadresoval svou radu v Kolossenským 3:5, 6 pouze svobodným osobám, ale i manželům. Řekl: „Umrtvujte proto své tělesné údy, které jsou na zemi, pokud jde o smilstvo, nečistotu, pohlavní choutky, škodlivou žádost a chamtivost, jež je modlářstvím.“ V 1. Tessalonicenským 4:3–7 Pavel dále radí, aby „každý z vás věděl, jak se ujmout vlády nad svou nádobou ve svatosti a cti, ne v chtivých pohlavních choutkách, jaké též mají ty národy, které neznají Boha. . . Bůh nás totiž nepovolal, aby dovolil nečistotu, ale ve spojitosti s posvěcením.“

Výrazem „pohlavní choutky“ apoštol jistě neodsoudil normální pohlavní touhu, která může být vyjádřena a uspokojena v rámci manželského uspořádání. Máme normální chuť jíst a pít a můžeme ji vhodně uspokojit. Někdo se ale může svým požitkářstvím a nedostatkem sebeovládání stát nenasytným žroutem či pijanem. Podobně by také někdo mohl být natolik zaujat sexem, že by uspokojování sexuálních potřeb postavil za konečný cíl, místo aby na ně nahlížel jako na přídavek či podřízený doplněk k vyjádření lásky, k níž nabádá Bible. Je-li tomu tak, pak takový člověk dojde až k chamtivosti, „jež je modlářstvím“, a sexuální touha se mu stává předmětem modlářství. — Ef. 5:3, 5; Fil. 3:19; Kol. 3:5.

Co když se jeden z manželů, snad manželka, obrátí na staršího ve sboru se stížností, že ji její manžel zneužívá a nutí k sexuálním praktikám, které ona zavrhuje jako odporné a zvrácené? Je-li manželský partner ochoten pohovořit si o věci, pak starší, možná ve společnosti jiného staršího, může nabídnout manželskému páru, že se pokusí jim pomoci vyřešit jejich problém biblickou radou.

Co když si některý z manželů stěžuje, že určité sexuální zvyky manželského druha jsou takové, že by mohly být zahrnuty do řeckého výrazu porneia, jež užívá Matouš 19:9 („smilstvo“, „NS“)? Jak jsme ukázali, Písma neposkytují podrobnou informaci, která by zřetelně vymezovala, které sexuální zvyky v manželství jsou nebo nejsou porneia. Můžeme uvést, že řecký výraz vznikl ze slova se základním významem „prodávat“ nebo „vzdát se, oddat se chtíči či oplzlosti“. Slovesná forma (porneuo) má mezi svými významy také „vzdát se prostopášnosti“ (Liddelův a Scottův „Řecko-anglický slovník“). Jestliže se osoba v manželství domnívá, že sexuální zvyky manželského druha — ačkoli se netýkají nikoho mimo manželství — jsou natolik hrubé povahy, že znamenají jasné oddávání se oplzlosti nebo svádění k ní, pak takový závěr musí být jeho či jejím vlastním rozhodnutím a odpovědností.

Taková osoba se snad může domnívat, že jí okolnosti dávají biblický podklad k rozvodu. V tom případě však musí taková osoba přijmout plnou odpovědnost před Bohem za jakékoli jednání, které podnikne vzhledem k rozvodu. Od starších nelze očekávat, že vyjádří souhlas s rozvodem (v biblickém smyslu), jestliže si nejsou jisti důvody. Současně nejsou oprávněni vnucovat své svědomí někomu jinému, jestliže je záležitost problematická. (Jak. 4:11, 12) Použitím přiléhavé biblické rady mohou starší takové osobě objasnit vážnost věci a plnou odpovědnost, která na této osobě spočine, jestliže se uskuteční rozvod. Pokud někdo prostě hledá záminku k rozbití manželských pout, pak může očekávat pouze Boží nepřízeň, neboť tomu, kdo jedná proradně se svým manželským druhem, Bůh říká, že „nenávidí rozvod“. (Mal. 2:16) „Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky“; nikdo, kdo se rozvádí jen pod nějakou záminkou a pak znovu vstoupí do manželství, neunikne tomuto soudu. (Žid. 13:4) Starší si mohou být jisti, že Pán „vynese na světlo tajné věci tmy a zjeví rady srdce“ ve svém patřičném čase. (1. Kor. 4:4, 5) Žádný, kdo rozsévá klam a zradu, neunikne žni utrpení, neboť „Bohu se nelze posmívat“. — Gal. 6:7, 8.

Starší sboru poskytují bratrům možnost tříbit si své svědomí v otázkách, kde Písmo nedává jednoznačný návod. Právě tak mají starší právo uplatňovat své svědomí při posuzování těch, kteří se zaplétají do problematických záležitostí. Počínání některého člena sboru může být v těchto směrech takové, že se starší upřímně domnívají, že by ho nemohli svědomitě doporučit pro nějakou příkladnou službu ve sboru; k tomu jsou plně oprávněni. — 1. Tim. 1:19; 3:2–12; 5:22.

Otázky čtenářů

● Co by se mělo užívat jako symboly při slavnosti Pánovy večeře a jak by se mělo s těmito symboly zacházet?

Každoroční připomínka Pánovy večeře je jedinou slavností, kterou mají křesťané biblicky přikázáno zachovávat. Ježíš ji ustanovil večer 14. nisana roku 33 n. l. po oslavě židovského pasach. Před sebou měl různá jídla používaná při večeři pasach. Lukášova zpráva říká:

„[Ježíš] vzal. . . chléb, poděkoval, rozlámal ho, dal jim ho a řekl: ‚To znamená mé tělo, které má být dáno za vás. Stále to čiňte na mou památku‘. Stejně i pohár, když povečeřeli, a řekl: ‚Tento pohár znamená novou smlouvu mocí mé krve, která má být vylita za vás.‘ “ — Luk. 22:19, 20.

Bůh nařídil Židům, aby při pasach používali „nekvašené chleby“. (2. Mojž. 12:8) ‚Chleby‘, které měl tehdy Ježíš po ruce, byly nekvašené. Byly upečeny z pšeničné mouky bez soli a jiného koření, protože představovaly „chléb sklíčenosti“. — 5. Mojž. 16:3.

Svědkové Jehovovi dnes používají podobný „chléb“. V některých případech kupují a používají židovské macesy. Přitom se dává pozor, aby macesy nebyly vyrobeny se zvláštními přísadami jako cibule, slad nebo vejce. Ploché, suché, neochucené macesy jsou vhodné. Nebo se může upéci nekvašený chléb. Je možno smísit trochu pšeničné moukya s trochou vody. Hutné těsto se tence vyválí a pak peče na plochém (lehce naolejovaném) plechu, až je chléb suchý a křupavý.

A co druhý symbol? V prvním století n. l. již Židé použili víno při večeři pasach. Ježíš mluvil o „plodu révy“ užívaném při této slavnosti. (Luk. 22:18) Některé osoby tvrdí, že Ježíš nemluvil