Jak unikneme?

„Zůstaňte bdělí a v každé době úpěnlivě proste, aby se vám podařilo uniknout všemu, co má přijít, a aby se vám podařilo stát před Synem člověka.“ — Lukáš 21:36.

1. Proč zmínka o úniku vždycky vzrušuje a jak to lze doložit příklady?

ÚNIK! To slovo vždycky vzrušuje. Neužíváme ho, dokud nejde o skutečné nebezpečí a není třeba naléhavého jednání. Můžeme například po křesťanském shromáždění v místním sále království svědků Jehovových z nějakého důvodu spěchat domů. Nikdy bychom však neřekli, že jsme odtud museli uniknout, ledaže bychom tam snad náhle spatřili oblak dýmu. Nebo jiný příklad: Vidíme hořet činžovní dům a běžíme k němu. V okně kteréhosi z horních pater je zděšená žena s dítětem v náručí! Je příliš vysoko, než aby mohla skočit, a hodit dítě dolů by bylo příliš nebezpečné. Jaká je naděje? Buď se musí k obětem dostat požárníci po žebříku, nebo musí oběti ihned použít únikové požární schodiště.

2. Jaké bývají hlavní faktory úniku?

² Každý únik má obyčejně více než jeden společný rys. Hlavními faktory bývají: 1. rozpoznání závažnosti hrozivé situace, nebo místa, odkud musíme uprchnout; 2. potřeba nějakého útočiště, kde můžeme najít ochranu a bezpečí, 3. nutnost poslouchat instrukce někoho, kdo vidí naše postavení, může nám opatřit místo bezpečí a je ochoten pomoci nám, abychom se tam dostali. Taková osoba je krajně důležitá.

„TEN, KDO OPATŘUJE ÚNIK“

3. a) Co nám připomene nadpis 18. žalmu? b) Jaké faktory jsou zdůrazněny v žalmu 18:1–6 (18:2–7, „KB“)?

³ Jehova Bůh je nesrovnatelný v tom, jak opatřuje únik. Obrať se, prosíme, k 18. žalmu a všimni si, co říká nadpis: žalm byl složen Davidem „v den, kdy ho Jehova osvobodil z dlaně všech jeho nepřátel a z ruky Saulovy“. Už jen zmínka o prvním lidském králi Izraele, Saulovi, nám dobře připomene, jak často musel David cítit, že hledí do tváře smrti. Vždyť třikrát se král pokoušel přibodnout Davida ke zdi kopím! (1. Sam. 18:11; 19:10) Od té doby byl David několik let na útěku a Saul ho neúnavně pronásledoval. (1. Sam. 26:20) Máme-li to na paměti, dokážeme si představit hloubku citů, s nimiž David vyslovil úvodní slova 18. žalmu, kde čteme: „Budu mít k tobě náklonnost, Jehovo, má sílo. Jehova je můj skalní útes a má pevnost, ten, kdo mi opatřuje únik. Můj Bůh je má skála. Najdu v něm útočiště, můj štít a můj roh záchrany, má bezpečná výšina. K Tomu, kdo má být chválen, k Jehovovi budu volat, a budu zachráněn od svých nepřátel. Provazy smrti mě obklíčily; také prudké povodně neužitečných lidí mě stále děsily. . . Ve své nouzi jsem stále volal k Jehovovi, a k svému Bohu jsem neustále volal o pomoc. Ze svého chrámu slyšel pak můj hlas a můj vlastní výkřik k němu o pomoc nyní došel k jeho uším.“ — Verše 1–6; 2–7, „KB“.

4. Jaký vznešený titul je přiznán Jehovovi a jak 18. žalm potvrzuje jeho oprávněnost?

⁴ Jak vznešený a útěšný titul byl tím přiznán Jehovovi — ‚ten, kdo opatřuje únik‘. A prokázal Jehova, že je opravdu takový? Ano, jakmile David popsal Jehovovy mocné skutky, řekl dále: „Osvobozoval mě od mého silného nepřítele a od těch, kdo mě nenáviděli, protože byli silnější než já. Stále proti mně vystupovali v den mého neštěstí, avšak Jehova se mi stal oporou. A vyvedl mě na prostorné místo; vyprošťoval mě, protože ve mně nalezl potěšení.“ — Žalm 18:17–19; 18:18–20, „KB“.

5, 6. a) Jak pomáhá 37. žalm Jehovovu lidu, aby složil důvěru v Boha jako v „toho, kdo opatřuje únik“? b) Jak je v 70. žalmu zdůrazněn pocit naléhavosti?

⁵ Ve svých žalmech se David mnohokrát vracel k tomuto námětu. Ve čtyřech žalmech nazývá Jehovu ‚tím, kdo opatřuje únik‘. (Žalm 18:2; 18:3, „KB“; 40:17; 40:18, „KB“; 70:5; 70:6, „KB“; 144:2) Když jako Jehovovi svědkové mluvíme s druhými o Jehovových znamenitých vlastnostech a záměrech, často uvádíme části 37. žalmu. Všimni si však jeho velkolepého závěru: „Záchrana spravedlivých je od Jehovy; on je jejich pevností v čase tísně. A Jehova jim pomůže a opatří jim únik. Opatří jim únik od zlých lidí a zachrání je, protože v něm našli útočiště.“ (Verše 39, 40) Tato slova by měla pohnout Jehovův lid, aby v něho složil svou důvěru.

⁶ 70. žalm živě zprostředkovává pocit naléhavosti. Když byl David právě v zoufalé tísni, prosil: „Bože, abys mě osvobodil, Jehovo, na pomoc mi pospěš. . . Jsem sklíčený a chudý. Bože, jednej rychle pro mne. Ty jsi má pomoc, ten, kdo mi opatřuje únik. Jehovo, neopozdi se příliš.“ — Žalm 70:1, 5; 70:2, 6, „KB“.

7. S jakým postojem se můžeme vhodně modlit k Jehovovi, když naléhavě potřebujeme pomoc?

⁷ Cítil ses někdy podobně? Utěšuje to a posiluje víru, když víme, že jako služebníci Jehovovi můžeme mít pevnou důvěru, že bude Jehova „rychle jednat“ v náš prospěch. Zná naše potřeby a ví, jak je uspokojit. Náš milující nebeský Otec je opravdu ‚ten, kdo opatřuje únik,‘ právě tehdy, když to potřebujeme. Někdy si jako David uvědomíme, že nás naše vlastní nedostatky přivedly do špatné situace. Jako David se však můžeme v upřímnosti přiblížit k Jehovovi, možná se „zlomeným duchem“, v důvěře, že vyslyší naši modlitbu. Můžeme prosit právě tak, jako David: „Stvoř mi čisté srdce, Bože, a vlož do mne nového, pevného ducha.“ — Žalm 51:10, 17; 51:12, 19, „KB“.

8. Jakou úlohu hraje Ježíš Kristus v tom, že dostáváme „pomoc v pravý čas“?

⁸ Měli bychom mít stále na mysli ještě něco jiného: že nám totiž náš Bůh opatřil velekněze, který může „mít pochopení pro naše slabosti“ a jehož prostřednictvím se můžeme přibližovat „k trůnu nezasloužené laskavosti, abychom obdrželi milosrdenství a nezaslouženou laskavost jako pomoc v pravý čas“. Jsme opravdu vděční za tohoto chápavého velekněze Ježíše Krista, který nás pod vedením Otce může „vymanit“ neboli opatřit nám cestu k úniku z duchovního otroctví. — Žid. 2:15; 4:15, 16.

9. a) Kdy jedenkrát mluvil Ježíš o ‚úniku‘? b) Kterým dvěma věcem je třeba věnovat pozornost, když se snažíme uniknout?

⁹ Podle zpráv evangelií se Ježíš Kristus, větší David, jen jedenkrát zmínil o ‚úniku‘. Když rozebíral „konec systému věcí“, vybízel své učedníky: „A tak zůstaňte bdělí a v každé době úpěnlivě proste, aby se vám podařilo uniknout všemu, co má přijít, a aby se vám podařilo stát před Synem člověka.“ (Luk. 21:36; Mat. 24:3) Nežli však budeme podrobně zkoumat tuto pasáž, připomeneme si některé vzrušující případy úniku, zaznamenané v Hebrejských písmech, a povšimněme si důležitého poučení, které bychom měli vztáhnout i na sebe. Jsme-li v nebezpečí, vždy je nutno podniknout jisté nezbytné kroky a určitým věcem se musíme vyhnout, aby se nám podařilo uniknout. To vše poznáme při zkoumání historických událostí.

UNIKLI POTOPĚ

10, 11. Na čem závisel únik Noema a jeho rodiny? Kdy je únik nemožný?

¹⁰ První událost, o níž budeme uvažovat, je velmi vzrušující, protože v ní šlo o celosvětovou zkázu zlých. Unikl vůbec někdo? Vzpomeň si, že Jehova řekl Noemovi: „Ano, já přivedu záplavu vod na zemi, abych uvedl zkázu na všechno tělo pod nebesy, v němž působí životní síla. Všechno, co je na zemi, zahyne.“ (1. Mojž. 6:17) Předtím však již dal Jehova Noemovi podrobný návod, jak postavit archu. Po varování o světaširé potopě poučil Bůh Noema, co má on a jeho rodina udělat, aby spolu s jinými tvory byli zachováni naživu, unikli a nebyli pohlceni světaširou záplavou.

¹¹ Na čem závisel únik? Je to jasně ukázáno ve slovech: „A Noe přistoupil k tomu, aby udělal všechno tak, jak Bůh přikázal. Udělal to právě tak.“ (1. Mojž. 6:22) Když dává Bůh výslovné příkazy nebo nařízení, je vyžadována bezvýhradná poslušnost. Přehlédneme-li nějaké nařízení nebo varování, únik je nemožný. Výsledek by byl podobný tomu, co se stalo s ostatní lidskou rodinou za Noemových dnů. O jejich postoji a jeho následcích řekl Ježíš: „Nepovšimli si, dokud nepřišla potopa a všechny je nesmetla.“ (Mat. 24:39) Pro takové jedince nebylo úniku, protože neuznali hrozivost situace a nevěnovali pozornost poučení o úniku, které skrze Noema poskytl ‚ten, kdo opatřuje únik‘.

12. Jak uniklo podle 1. Petra 3:20 oněch „osm duší“ za Noemových dnů?

¹² Na této události bychom si měli povšimnout ještě jedné věci. Jak vlastně těch „osm duší“ uniklo? Bedlivě si všimni odpovědi apoštola Petra. Těch osm bylo „bezpečně přeneseno přes vodu“. (1. Petra 3:20) Byli tam, ‚kde jde do tuhého‘, a přesto se jim nedostalo úlevy tím, že by byli vzati ze Země, například na výlet na Měsíc. Jak uvidíme, podobná věc platí o těch, kdo slouží Jehovovi dnes.

LOTŮV ÚNIK ZE SODOMY

13. Jak se Lot usadil v Sodomě?

¹³ Uvažujme teď o Lotově úniku ze Sodomy. Vzpomeňme si, co tomu předcházelo. Protože měli nedostatečný prostor pro pasení všeho svého dobytka, dal Abrahám Lotovi příležitost rozhodnout se, kterým směrem se vydá. „Nato si Lot pro sebe vybral celou oblast Jordánu a Lot přestěhoval svůj tábor na východ. . . Nakonec si postavil stan poblíž Sodomy. A sodomští muži byli špatní a hrubě hřešili proti Jehovovi.“ Lot jistě musel vědět o špatné pověsti sodomských obyvatel. V té oblasti však byly možnosti pro hmotný blahobyt, protože „byl to kraj. . . dobře zavodněný. . . jako zahrada Jehovova“. — 1. Mojž. 13:5–13.

14. Když bylo dáno naléhavé varování, jak na ně reagovali a) Lotovi zeťové, b) Lot sám ve dvou případech, c) Lotova manželka?

¹⁴ Časem přišli do Sodomy dva andělé v lidské podobě a řekli Lotovi, že Jehova rozhodl, „aby město zničili“. Lot ihned varoval své budoucí zetě. Rozpoznali však závažnost situace a naléhavou nutnost útěku, což je jedním z hlavních rysů každého úspěšného úniku? Ne, „ale v očích svých zeťů vypadal [Lot] jako ten, kdo žertuje“. (1. Mojž. 19:12–14) Za úsvitu „začali andělé naléhat na Lota“, aby okamžitě jednal. Jak reagoval? „Stále otálel.“ Ale „tu v Jehovově soucitu s ním“ andělé rychle vyvedli Lota, jeho manželku a dvě dcery z města. Ti pak byli dále pobízeni slovy: „Unikněte pro svou duši! Neohlížejte se. . . Unikněte do hornatého kraje, abyste nebyli smeteni!“ Jaká však byla Lotova odpověď? „Tu jim Lot řekl: ‚Prosím, tak ne, Jehovo! . . . Prosím, vždyť toto město je blízko, dá se tam uprchnout a je to maličkost. Smím tam, prosím, uniknout — není to maličkost? Má duše zůstane naživu.‘ “ V Jehovově milosrdném soucitu byla Lotova žádost vyslyšena a on unikl do města Ségor. Co však Lotova manželka? Vědomě neuposlechla výslovného návodu. „Jeho manželka se za jeho zády začala rozhlížet, a stal se z ní solný sloup.“ — 1. Mojž. 19:15–26.

15. a) Unikl Lot zkáze svou vlastní zásluhou? b) Jaké osobní otázky může vyvolat Lotův únik?

¹⁵ Jak se z toho všeho můžeme poučit? Bylo to jen Lotovou vlastní zásluhou, že se mu podařilo uniknout? Ne, jistou úlohu sehrály totiž i Abrahámovy vážné, snažné prosby o milosrdenství. (1. Mojž. 18:20–33) Proto „když Bůh ničil města té oblasti, stalo se, že Bůh pamatoval na Abraháma, takže učinil kroky, aby odeslal Lota ze středu toho rozvratu“. (1. Mojž. 19:29) Navíc Bůh osvobodil Lota, protože jako „spravedlivý“ muž ani trochu nesympatizoval se zlým chováním „lidí, kteří vzdorovali zákonu“ a mezi nimiž žil. (2. Petra 2:7) Přesto Lot příliš nespěchal ze Sodomy, kde měl své zájmy. Musel být naléhavě pobízen, a dokonce veden za ruku. (1. Mojž. 19:16) Když uvažujeme o Lotově úniku, můžeme se právem sami sebe ptát: nesympatizujeme ani trochu s bezbožnými lidmi, kteří vzdorují zákonu? A jsme ochotni klást pro svůj únik větší důraz na duchovní zájmy než na předpokládané hmotné výhody? — Mat. 6:33.

16. Jaký byl rozdíl mezi reakcemi Lota a Abraháma?

¹⁶ Na rozdíl od toho, jak se Lot neměl k rychlému útěku, zvaž, co se stalo, když „Bůh podrobil zkoušce Abraháma“ a řekl mu, aby předložil svého milovaného syna Izáka jako zápalnou oběť. Pravda, nejednalo se tady o žádný únik. Jak ale Abrahám reagoval? Otálel? Nebo snad prosil o možnost nějaké jiné oběti? Ne! „Abrahám tedy časně ráno vstal“ a ihned se s Izákem po boku vydal na třídenní cestu. potom dospěl až tak daleko, že vzal „nůž k porážení, aby zabil svého syna“, když tu Bůh zasáhl a Izák byl zachován naživu. — 1. Mojž. 22:1–14.

17. a) Když uvažujeme o právě probraných věcech, jaké poučení bychom si měli vzít k srdci? b) Která Ježíšova slova nám jako jeho následovníkům pomáhají zhodnotit naše postavení vzhledem k nynějšímu systému věcí?

¹⁷ Zde je poučení, které si můžeme vzít k srdci. Nebuďme spravedliví jen pasívně, to znamená jen do té míry, že se budeme vyhýbat špatnému jednání a s tím se spokojíme. Nikdy bychom neměli otálet a zkoušet, jak daleko můžeme chodit od okraje tohoto zlého systému věcí, vycházet s ním po dobrém a snažit se získat od něho co nejvíce hmotných výhod a „zábavy“. Ježíšovi následovníci neměli mít takový světský postoj. To jasně vysvitlo z Kristovy modlitby za ně: „Dal jsem jim [Bože] tvé slovo, ale svět je nenáviděl, protože nejsou částí světa, stejně jako já nejsem částí světa.“ — Jan 17:14.

JAK SE NÁM PODAŘÍ UNIKNOUT

18. Jak spojil Ježíš zprávy o Noemovi a Lotovi? Dá se to dnes uplatnit na nás?

¹⁸ Při jedné příležitosti Ježíš úzce spojil zprávy o Noemovi a Lotovi a řekl, že jsou prorocké vzhledem k přicházejícím „dnům Syna člověka“. Zatímco měly jedno splnění v generaci Ježíšova dne, větší splnění mají dnes, v tomto „čase konce“. (Luk. 17:26–33; Dan. 12:1–4) Za „dnů Lotových“ lidé podle biblické zprávy nejen jedli a pili jako za dne Noemova, ale také kupovali, prodávali, sázeli a stavěli. Jak se to podobá dnešku, kdy je tak snadné dát se zcela pohltit každodenními životními starostmi! Vždyť nepříznivé tlaky vyvolávané například inflací a nacionalismem, spolu se sobeckými lákadly a snahou „polepšit si“ ve světě, jsou větší než kdy dříve.

19. Jaký vývoj hrozivé situace předložil Ježíš ve svém velkém pozemském proroctví? Jaké vybídnutí následovalo?

¹⁹ Uvažuj teď o velkém Ježíšově proroctví, které popisuje vývoj věcí, jež se stanou v našich dnech a povedou k velmi hrozivé a nebezpečné situaci, z níž bude nezbytné uniknout. Řekl, že bude „úzkost národů. . . zatímco lidé budou omdlévat strachem a očekáváním věcí, které přijdou na obydlenou zem“. To vyvrcholí ve „velkém soužení“, kdy satanova ‚nebesa a země‘ budou odstraněny. (Luk. 21:10–33; Mat. 24:21; 2. Petra 3:7) Pak přichází včasná pobídka: „Dávejte však na sebe pozor, aby vaše srdce nikdy nebyla obtížena přejídáním a přílišným pitím a úzkostlivými životními starostmi a náhle by na vás přišel tento den, v okamžiku, jako léčka. Přijde totiž na všechny, kteří bydlí na tváři celé země. A tak zůstaňte bdělí a v každé době úpěnlivě proste, aby se vám podařilo uniknout všemu, co má přijít, a aby se vám podařilo stát před Synem člověka.“ — Luk. 21:34–36.

20. a) Jak Noe stále ‚chodil s pravým Bohem‘? b) Oč bychom se podobně měli snažit?

²⁰ Jak tedy unikneme? Ne tím, že budeme vzati ze světové scény. Musíme spíše napodobit příklad Noema, který pečlivě uposlechl a postavil archu, a pak se uchýlil se svou rodinou do tohoto božského opatření. Během oněch obtížných let si udržoval schválené postavení před Jehovou. „Noe chodil s pravým Bohem.“ (1. Mojž. 6:9) Je třeba, abychom jako Noe rozpoznali, že nastala hrozivá situace, z níž musíme uprchnout s pocitem naléhavosti. Jako onen muž víry bychom také měli pečlivě poslouchat „toho, kdo opatřuje únik,“ a řídit se v těchto nebezpečných časech božským návodem. Na jedné straně si musíme dát pozor, abychom příliš nepovolovali přehnanému uspokojování svých choutek nebo abychom se nezatěžovali úzkostmi denního života, což by vedlo k ospalému a váhavému postoji. Tak bychom prohráli, až ten den přijde jako léčka. Na druhé straně však musíme zůstat vnímaví a duchovně bdělí a v modlitbě přistupovat k Bohu s vážnými, snažnými prosbami. V naší mysli nesmí být pochyb, na čí straně jsme — na straně Božího království pod jeho králem Ježíšem Kristem. — Mat. 6:31–34.

21. Jak jsme povzbuzováni, abychom si stále uchovávali schválené postavení?

²¹ Je nutné, abychom se snažili zachovat si během celých těchto kritických časů schválené postavení před Synem člověka, před Ježíšem Kristem. Může to být krušné, ale nebude to obtížnější, než můžeme snést, pokud zůstaneme bdělí a poslušní. Apoštol Pavel nás ujišťuje: „Bůh je věrný a nepřipustí, abyste byli pokoušeni nad to, co můžete snést, ale spolu s pokušením opatří také východisko [ne nutně cestu z té situace, ale], abyste je mohli vydržet.“ Je tedy třeba, abychom pěstovali vytrvalost, abychom dokázali překonávat pokušení a zkoušky, a tak zůstali „stát“ a byli věrní v tomto ‚konci systému věcí‘. — 1. Kor. 10:11–13; Mat. 24:3.

22. Kde bychom měli hledat vedení, abychom unikli, a proč?

²² Dá se však říci více v odpovědi na otázky: Jak unikneme? Kam budeme utíkat? Ano. Zkoumejme proto dál Slovo našeho Boha Jehovy, který ví o našich potřebách a postará se o nás, když pokorně hledáme jeho vedení. — 1. Petra 5:6, 7.

Uteč do Božího království!

1. Čeho si lze povšimnout v Pavlově dopise Židům, pokud jde o únik?

APOŠTOL Pavel uvádí ve svém dopise Židům důležité myšlenky o úniku. Zabývá se dvěma hledisky: věcmi, které máme dodržovat, a věcmi, jimž se musíme vyhnout. Na podporu svého dokazování často cituje z Hebrejských písem, s nimiž jeho tehdejší čtenáři — Židé, kteří se stali křesťany — byli dobře obeznámeni.

2. Jak srovnal Pavel Božího Syna s anděly? K jakému závěru to vedlo?

² V první kapitole dopisu Židům zdůrazňuje Pavel vyvýšené postavení Božího Syna nad anděly. Pak říká: „Proto je nutné, abychom [my křesťané] věcem, které jsme slyšeli, věnovali více než obvyklou pozornost, abychom nikdy nebyli zavlečeni pryč. Jestliže se totiž slovo vyřčené prostřednictvím andělů prokázalo jako pevné. . . jak unikneme, jestliže jsme zanedbali záchranu tak velkou, že začala být oznamována prostřednictvím našeho Pána [Ježíše Krista]. . . ?“ — Žid. 2:1–4.

3. a) Která naděje se nevyrovná naději na záchranu prostřednictvím Ježíše Krista? Proč? b) Co je spojeno s „lepší nadějí“? c) Co je zapotřebí dělat, ať už je naše naděje nebeská nebo pozemská?

³ Naděje na záchranu předaná skrze Ježíše Krista je mnohem lepší a větší než ta, kterou nabízel Zákon „předaný skrze anděly“ na hoře Sinaj. (Gal. 3:19) Je lepší, protože je založena na ‚lepší smlouvě‘, která byla „zákonně založena na lepších zaslíbeních“, mnohem lepší oběti (učiněné „jednou provždy“ a dávající „lepší naději“) a vyšším kněžství podobném Melchisedechovu. (Žid. 7:15–25; 8:6; 9:23–28) S „lepší nadějí“ je ovšem spojena větší odpovědnost. Je tedy třeba věnovat jí důkladnou pozornost a pečlivě se vyhýbat jakémukoli zanedbání, „abychom nikdy nebyli zavlečeni pryč“. I když se zde mluví o nebeské záchraně, podobné odpovědnosti spočívají na těch, kdo mají naději na pozemskou záchranu pod Božím královstvím.

4. Co to znamená nechat se odvlékat? Jak by se to mohlo vztahovat na křesťany?

⁴ Kolik námahy je zapotřebí, abychom začali být odvlékáni? Vůbec žádná. Jsme-li na řece, ať v člunu nebo ve vodě, prostě nás unáší proud. Stejně je to ve skutečném životě. Jestliže se jako křesťané necháme vléci, unáší nás kdejaký vliv, který nám přijde do cesty, ať zvnějšku nebo zevnitř, ze zděděných sklonů. Začneme ztrácet ocenění pro duchovní hodnoty. To se může vyvinout postupně a je třeba se před tím střežit. Jinak bychom se už ‚pevně nedrželi skutečného života‘ a byli bychom v nebezpečí, že ztratíme život jednou provždy. (1. Tim. 6:19) Jak potom můžeme podle Pavlových slov uniknout konečnému neštěstí, jestliže se tento nedbalý postoj a způsob života vymkne kontrole?

5. Proti jakému nebezpečnému stavu srdce nás živě varují Pavlova další slova židovským křesťanům?

⁵ Apoštolova další slova k židovským křesťanům nám však živě připomenou ještě nebezpečnější způsob života. Napsal: „Dejte si pozor, aby se v někom z vás někdy nevyvinulo zlé srdce bez víry tím, že by se odtahovalo od živého Boha; dále se však každý den navzájem pobízejte, pokud lze říci ‚dnes‘, aby se nikdo z vás nezatvrdil podvodnou mocí hříchu.“ — Žid. 3:12, 13.

6. a) Co znamená „odtahovat se“ od někoho? b) Co způsobuje ‚odtahování od živého Boha‘? Jak se tomu lze vyhnout?

⁶ Nechat se odvlékat nevyžaduje žádnou námahu, začít se však od někoho „odtahovat“ vyžaduje určité jednání. Můžeme sice stále zůstávat tváří k nějaké osobě ve snaze zachovat si její přízeň, ale můžeme pomalu od ní ustupovat či odstupovat tím, že děláme kroky zpět. Proč by se měl někdo začít „odtahovat od živého Boha“? Odpověď zní: pro nedostatek víry. Jak ukazuje kontext, nemluví Pavel o slabé víře, která je výsledkem nedostatečného poznání nebo nesprávného porozumění. Cituje spíše varování: „Nezatvrzujte své srdce.“ To učinili tělesní Izraelité v pustině, přestože tam viděli Jehovovy „skutky po čtyřicet let“ a těšili se z jeho stálých zázračných opatření k obživě a ochraně. (Žid. 3:7–11) Proto je dnes třeba, aby si všichni praví křesťané navzájem pomáhali a povzbuzovali se, a tak se vyhnuli krokům zpět, které jsou výsledkem zatvrzení „podvodnou mocí hříchu“. Měli bychom jeden druhého napomínat, aby naše víra zůstala živá. Jak? Skutky víry. Vzpomeňme, že Abrahám jednal v těžké zkoušce poslušně podle víry, a proto „byl nazván ‚Jehovovým přítelem‘ “. My, dnešní svědkové Jehovy, zvítězíme jen tehdy, „jestliže se pevně až do konce přidržíme důvěry, kterou jsme měli na počátku“. — Žid. 3:13, 14; Jak. 2:21–26.

7. Jak ke konci svého dopisu Židům ukazuje Pavel, že odpovědnost ležící na křesťanech je větší než odpovědnost tělesných Izraelitů?

⁷ Ke konci svého dopisu Židům se Pavel vrací k témuž, co dokazoval v Židům 2:1–4. Ukazuje, jak na křesťanech leží větší odpovědnost ve srovnání se starověkými tělesnými Izraelity. Užívá však ještě silnějšího výrazu a říká: „Jestliže totiž neunikli ti, kteří odmítli toho, jenž dával božskou výstrahu na zemi, tím více neunikneme my, jestliže se odvrátíme od toho, který mluví z nebes.“ — Žid. 12:25.

8, 9. a) Co znamená odvrátit se od někoho? K jakým výsledkům to může v duchovním ohledu vést? b) Proč bychom si měli brát toto varování k srdci? c) Co se stane, přijmeme-li božskou kázeň?

⁸ Odvrátit se od někoho znamená záměrně se k němu obrátit zády. To často naznačuje odmítnutí. Takový postoj a způsob jednání zaujímali tělesní Izraelité jako národ až do Malachiášovy doby, kdy jim Jehova řekl: „Ode dnů předků jste se odvraceli od mých ustanovení a nedodržovali jste je.“ (Mal. 3:7) A jestliže takové stále horší kroky podniká pomazaný křesťan, duchovní izraelita, k čemu to povede? Je vážné nebezpečí, že se dostane do kategorie těch, o nichž Pavel píše: „Je. . . nemožné, aby ti, kdo byli jednou provždy osvíceni. . . ale kteří odpadli, aby byli znovu oživeni k pokání.“ (Žid. 6:4–6) Jedině Jehova Bůh a Ježíš Kristus mohou samozřejmě určit, zda někdo dospěl k bodu, kde už je nemožné, aby byl znovu oživen k pokání.

⁹ Měli bychom si brát toto varování k srdci. Ztráta víry může začít tím, že bereme věci jako samozřejmost, projevujeme ducha lhostejnosti, téměř nepozorovaně jsme zavlékáni pryč. Jeden nesprávný krok nebo postoj snadno vede k druhému, až najednou zajdeme příliš daleko a zjistíme, že jsme nenávratně odpadli. Než se to stane, podrobí nás Jehova nepochybně nějaké kázni, o níž Pavel mluví v témže dopise, a to je rada, kterou bychom měli moudře přijmout. Pavel napsal těmto židovským křesťanům: „Úplně jste zapomněli na pobídnutí, které se na vás obrací jako na syny: ‚Můj synu, nepodceňuj kázeň od Jehovy ani nepolevuj, když tě napravuje. Koho totiž Jehova miluje, toho ukázňuje; ano, mrská každého, koho přijímá za syna‘. . . Žádné ukázňování se ovšem v přítomnosti nezdá radostné, ale zarmucující; a přece těm, kteří jím byli cvičeni, přináší potom pokojné ovoce, totiž spravedlnost.“ — Žid. 12:5–11.

10. Proč bychom nikdy neměli mít negativní nebo pesimistický názor na své duchovní bratry, ba ani na sebe?

¹⁰ Z předcházejících slov bychom neměli dělat závěr, že Pavel hleděl na své duchovní bratry negativně nebo pesimisticky. I potom, co apoštol řekl židovským křesťanům, že „otupěli ve svém slyšení“ a ‚potřebují mléko, a ne hutný pokrm‘ — a když pronesl varování o těch, kdo odpadají tak, že se už nemohou kát —, říká: „Ale pokud jde o vás, milovaní, jsem přesvědčen o lepších věcech a o věcech spojených se záchranou, ačkoli takto mluvíme.“ Pak dává Pavel znamenité povzbuzení, aby byli „napodobiteli těch, kteří prostřednictvím víry a trpělivosti zdědí zaslíbení“. — Žid. 5:11, 12; 6:4–6, 9–12.

ÚNIK Z BABYLÓNA

11. Ve kterém proroctví byl Daniel inspirován, aby předpověděl únik Božího lidu?

¹¹ Klíčovým faktorem v každém úniku je uprchnout z ohroženého místa nebo situace a činit to s vědomím naléhavosti. Je dnes třeba takového jednání? Ano. Tato slova, k nimž byl inspirován prorok Daniel, mají přímý vztah ke kritické situaci, v níž se dnes křesťané nacházejí: „V té době povstane Michael, velký kníže, který se zastává synů tvého lidu. A určitě nadejde čas tísně, jaký dosud nikdy nebyl, pokud existuje nějaký národ, až do té doby. A v té době tvůj lid unikne, každý, kdo je nalezen zapsaný v knize.“ (Dan. 12:1) Ano, Danielův lid — ve skutečnosti Boží lid — unikne. Jak podivuhodné ujištění!

12. a) Kde se Ježíš zmínil o onom Danielově proroctví? b) Kdy a v čí prospěch povstal a ukazuje svou moc Michael?

¹² Ježíš poukázal na slavné a větší splnění v našich dnech, „čase konce“, když se ve svém velikém proroctví zaznamenaném u Matouše ve 24. kapitole zmínil o těchto slovech a řekl: „Tehdy bude velké soužení, jaké nebylo od počátku světa až dosud, ano, jaké již nikdy nebude.“ (Dan. 12:4; Mat. 24:21) Od roku 1914 n. l. je Ježíš nebeským knížetem Michaelem, který povstal a ukazuje svou moc ve prospěch dnešního Božího lidu. A kdo je tímto lidem? Nejsou to tělesní Izraelité, ale ostatek duchovních izraelitů, jejichž „obřízka je obřízka srdce duchem, a nikoli psaným zákoníkem“. — Řím. 2:29.

13. Odkdy je ostatek duchovních izraelitů volán, aby unikl z Velikého Babylóna? V jakém stavu byl předtím?

¹³ Zejména od roku 1919 n. l. však tento věrný a očištěný ostatek poslouchá volání: „Utíkejte, tedy, lidé, ze severní země. . . Hej, Sióne! Unikni, ty, který bydlíš s dcerou babylónskou.“ (Zach. 2:6, 7; Jer. 51:45) Před tímto datem a během první světové války byl ostatek v zajetí Velikého Babylóna, světové říše falešného náboženství.

14. a) Kdo jsou ‚zapsaní v knize‘? b) Uniknou zkáze i jiní, a jestliže ano, kdo to je?

¹⁴ Jak bylo řečeno Danielovi, každý z tohoto ostatku je „nalezen zapsaný v knize“. Jsou částí „sboru pomazaných, kteří byli zapsáni v nebesích“. (Žid. 12:23; viz také Malachiáše 3:16.) K těm, kdo uniknou zkáze zlých, je připojen „velký zástup“ ne duchovního izraele, ale těch, kdo jsou jakoby „cizinci“. Přesto i oni ‚milují Jehovovo jméno‘ a stali se jeho věrně oddanými služebníky. S jakými vyhlídkami? Jehova odpovídá: „Ty také přivedu ke své svaté hoře a způsobím, že se budou radovat uvnitř mého domu modlitby.“ Členové „velkého zástupu“ přinášejí Bohu svatou službu v jeho chrámu. Přežijí „velké soužení“ a jsou vedeni k „pramenům vody života“. — Iz. 56:6, 7; Zjev. 7:9–17.

15. Jaké konečné varování je dáno o útěku z Velikého Babylóna?

¹⁵ Pro potvrzení předchozích proroctví čteme dále v poslední prorocké knize Bible určené dnešnímu Božímu lidu. Dává konečné varování týkající se Velikého Babylóna, falešné náboženské říše, slovy: „Vyjděte z něho, můj lide, nechcete-li se s ním podílet na jeho hříších a nechcete-li dostat část z jeho pohrom. Jeho hříchy se totiž nahromadily až do nebe a Bůh si vzpomněl na jeho skutky nespravedlnosti. . . V jednom dnu přijdou jeho pohromy. . . a bude úplně spálen ohněm, protože Jehova Bůh, který jej odsoudil, je silný.“ — Zjev. 18:4–8.

16. a) Proč se dá říci, že je dosud čas uniknout zkáze z Velikého Babylóna? b) Jak můžeš být počítán mezi ty, které Bůh nazývá „můj lid“?

¹⁶ Ještě je čas uniknout! Varování, abychom uprchli, se ozývá mocně a jasně. Je to naléhavé poselství rozhlašované Jehovovými svědky. Tentokrát nehoří jen dům. Spíše vzplane celé „město“. Jakmile ten oheň začne, bude na útěk příliš pozdě. Ti, kdo jsou v srdci Babylóňany, nereagují a nebudou reagovat na varování. Ostatní však stále ještě mají příležitost ukázat, že ze srdce chtějí sloužit Jehovovi Bohu s věrnou oddaností vůči jeho království pod Kristem Ježíšem. Tak ještě mají čas prokázat, že mohou být právem počítáni mezi ty, kterým Bůh říká „můj lid“. Jsou zváni, aby se stali „jinými ovcemi“ a tvořili část ‚jednoho stáda pod jedním pastýřem‘. (Jan 10:16) Naštěstí můžeš být i ty svou upřímnou službou Jehovovi a věrnou oddaností jeho království přičten k Božímu lidu.

UPRCHNOUT DO BOŽÍHO MĚSTA — SIÓNU

17. Jaké opatření učinil Jehova pro ty, kdo unikají?

¹⁷ Jak bylo dříve řečeno, nejedná se jen o únik z místa nebo situace, kde je velké nebezpečí. Je tu i otázka, kde najdeme bezpečné místo a kdo nám na toto místo pomůže. Postaral se o to ten velký, „kdo opatřuje únik“? Varoval snad svůj lid, aby utekl z „města“, jež má být zničeno ohněm, jen proto, aby jej nechal bloudit pustinou? Všimněme si odpovědi v jeho Slově: „Stane se, že každý, kdo vzývá Jehovovo jméno, bezpečně vyvázne; ti, kdo uniknou, totiž budou na hoře Sión a v Jeruzalémě, právě tak, jak řekl Jehova, a mezi přežijícími, které Jehova povolává.“ — Joel 2:32.

18. Jaký je novodobý protějšek starověkého hlavního města Izraele?

¹⁸ Bible tedy mluví o dvou městech — o jednom, z něhož se má utéci, a o druhém, kde můžeme najít útočiště s mnoha jinými. Starověké hlavní město Izraele, o němž se často mluví jako o Siónu čili Jeruzalémě, zobrazuje „nebeský Jeruzalém“, Boží nebeské království představované na zemi ostatkem třídy „věrného a rozvážného otroka“, o níž Ježíš mluvil u Matouše 24:45–47. (Žid. 12:22) Jehova inspiroval mnohé své věrné služebníky ze starých dob, aby vyřkli slova povzbuzení a vedení pro všechny, kdo utíkají do jeho království.

19, 20. Jaké vedení a povzbuzení bylo dáno skrze Izaiáše a) u Izaiáše 2:2–4; b) u Izaiáše 26:1–4?

¹⁹ Jedním z těchto věrných služebníků byl Izaiáš. Předpověděl nesmírně radostný čas těmito slovy: „Mnozí lidé jistě půjdou a řeknou: ‚Pojďte, lidé, a vystupme k Jehovově hoře. . . a on nás bude poučovat o svých cestách a my budeme kráčet po jeho stezkách.‘ Vždyť ze Sióna vyjde zákon a Jehovovo slovo z Jeruzaléma.“ Pod tímto zákonem a slovem se lidé naučí žít v míru a „ani už se nebudou učit válce“. — Iz. 2:2–4; viz též Sofoniáše 2:3.

²⁰ Později byl Izaiáš ve svém proroctví inspirován, aby podal další podrobnosti o tom, jak toho bude dosaženo: „V ten den se bude v judské zemi zpívat píseň: ‚Máme silné město. Záchranu, tu on staví ke zdem a k náspu. Dobře podporované sklony zachováš v trvalém míru, protože právě v tebe je třeba důvěřovat. Důvěřujte Jehovovi po všechny časy, protože v Jah Jehovovi je ta skála neurčitých časů.‘ “ — Iz. 26:1–4.

21. Jak je u Izaiáše 61:4–11 přitažlivě popsán duchovní ráj?

²¹ K závěru svého proroctví rozšířil Izaiáš své vidění na celou zemi patřící k Siónu a ohnivými slovy popsal obnovený duchovní ráj, kde všichni, kdo unikli, najdou potěšující zaměstnání, když „znovu vystaví místa, která byla dlouho zpustošena“. Nejenže se přitom ujmou vedení duchovní izraelité, ale je řečeno, že „skutečně se postaví cizinci a budou pást vaše stáda drobného dobytka a cizinci budou vašimi zemědělci a vinaři“. Taková proroctví nehovoří hlasitě o ‚těsném uniknutí‘, ale o naprosté záchraně a osvobození. Proto se všichni můžeme radostně připojit k ostatku Jehovova věrného pomazaného „otroka“ v tomto vyjádření chvály: „Zcela jistě budu jásat v Jehovovi. Má duše se bude radovat v mém Bohu.“ — Iz. 61:4–11.

22. a) Jaké opatření k úniku bylo učiněno pro každého z nás osobně? b) Jak musíme jednat, abychom z něho měli užitek?

²² Budeš možná souhlasit s tím, že to, o čem jsme dosud uvažovali, platí o Božím lidu jako celku. Ptáš se však, jak to ovlivní tebe osobně. Potřebuješ uniknout z nějakých osobních problémů? Kdo to dnes nepotřebuje? Staré přísloví má pravdu, když — lidsky řečeno — poznamenává, že život je jen krátká cesta od kolébky k hrobu. Není úniku z otroctví hříchu a smrti? Zajímavé je, že o hříchu i o smrti se mluví jako o králích, kteří budou poraženi. (Řím. 5:14; 6:12) Když psal Pavel spolukřesťanům, vysvětlil, jak byla otevřena nová cesta k úniku, totiž „díky vysvobození výkupným, jež zaplatil Kristus Ježíš“. Vždyť „Bůh jej vystavil jako oběť, aby vírou v jeho krev došlo k usmíření“. (Řím. 3:24, 25) Ano, projevujeme-li víru v tuto výkupní oběť, můžeme vstoupit do Boží přízně. Jistě, stále jsme nedokonalí a denně potřebujeme žádat o odpuštění svých hříchů. Naše hříšné sklony však nemusí a neměly by volně působit v našich životech. Pavel napsal: „Nedovolte. . . , aby hřích vládl jako král ve vašich smrtelných tělech. . . Hřích totiž nesmí nad vámi panovat.“ Bůh opatřil pomoc prostřednictvím svého Slova a svých věrných služebníků, a také skrze svého svatého ducha, aby nám v tomto ohledu pomohl. — Řím. 6:12–14; 8:11; Jak. 5:14, 15.

23. Jaká velkolepá vyhlídka leží před námi a pod královstvím koho?

²³ Jaká slavná vyhlídka se nám navíc otevírá za těmito „kritickými časy“, „s nimiž bude těžké se vyrovnat“, až bude satanův „systém věcí“ zcela ukončen! (2. Tim. 3:1; 2. Kor. 4:4) Hřích a smrt už nebudou kralovat. Místo toho bude dokončen únik do plné a trvalé svobody. Až Kristovi spoludědici vstoupí do své nebeské odměny, pak „tvorstvo [lidstvo] bude také osvobozeno z otroctví zkaženosti a bude mít nádhernou svobodu Božích dětí“. Kristus Ježíš „musí vládnout jako král, dokud Bůh nepoloží všechny nepřátele pod jeho nohy. Jako poslední nepřítel má být odstraněna smrt.“ Jaká radost leží přede všemi věrně oddanými, kteří uniknou — před těmi, kdo utečou do Božího království! Veškerá chvála a díky patří Jehovovi, tomu, kdo tak velkolepě „opatřuje únik“! — Řím. 8:19–21; 1. Kor. 15:25, 26.