čas roznášení těchto tiskovin do lidských domovů, kázat dobré poselství a snažit se činit učedníky. Ale opět, není to druhé znamenitější způsob, jak projevovat lásku, a není to v souladu s tím, co Ježíš prorokoval a co přikázal svým následovníkům? Ano, tak je to patrné z Matouše 24:14 a Matouše 28:19, 20.

Tato zásada platí i v rodinném kruhu. Je chvályhodné, když manžel kupuje manželce věci. Není ale větším projevem lásky, když jí dává svůj čas, pozornost a zájem? Vždyť může být velice štědrý v peněžních otázkách, a přece svou ženu nemusí doopravdy milovat. Příkladem je jeden politicky významný právník, který v hmotném ohledu velice pečoval o svou manželku. Jednoho dne ale s hrůzou zjistila, že si tajně vydržuje jinou ženu. Dávat hmotné věci tedy nemusí být ani výrazem upřímné lásky. Závisí na okolnostech, kolik hmotných prostředků může manžel opatřit, ale když dojde na tu „nejvyšší cestu“, mají bohatý i chudý stejné možnosti. — 1. Kor. 12:31 až 13:13.

Situace je podobná, když mají rodiče projevovat lásku dětem. Někteří rodiče, protože sami jako děti měli nedostatek dobrých věcí tohoto světa, se rozhodnou, že jejich děti budou mít hojnost dobrých věcí, pěkné šaty, hračky, prostředky na pěstování koníčků, a spoustu jiného. Ale jestliže se spokojí jen s tím, jsou velmi nemoudří. Mnohem důležitější je, aby dávali svým dětem ze sebe samých, svůj čas, zájem a energii. To skutečně může vyžadovat větší sebeobětování, ale takový postup přináší zároveň větší odměnu. Jinými slovy, nenechte se zastupovat televizorem nebo najatou pečovatelkou jindy než v naléhavých případech; nikdy však proto, aby mohli rodiče navštěvovat večerní společenské zábavy!

Mějme tedy stále na mysli, že znamenitější způsob, jak můžeme projevovat lásku, je dávat ze sebe samých: svůj čas, svou energii, svůj zájem, svou pozornost a náklonnost. Dávat věci hmotné ceny na Boží dílo nebo těm, které milujeme, je dobrá věc, protože jsou potřebné; ale nikdy se nechtějme spokojit s takovým dáváním, když můžeme dávat také cennější věci. A kdybychom měli možnost volit mezi oběma, projevíme znamenitější lásku a zároveň větší moudrost, když dáme ze sebe samých a vydáváme dokonce „své vlastní duše“. To dělal apoštol Pavel. Bůh mu za to bohatě požehnal! — 1. Tess. 1:6–10; 2:8.

První podvedená žena

BYLA jedinečná mezi ženami. Kojenectví, dětství a proměnu v dospělou ženu nikdy nezažila. Od prvopočátku byla dospělou ženou. První den její existence byl ve skutečnosti jejím dnem svatebním.

Když ji muž Adam spatřil, zvolal: „To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Ona se bude jmenovat žena, neboť z muže byla vzata.“ — 1. Mojž. 2:23.

Proč vyslovil Adam toto prohlášení o první ženě, kterou kdy spatřil? Po určitý čas byl muž jediným příslušníkem lidského rodu, žil v krásném ráji, zahradě či parku, který mu poskytoval všechno potřebné k životu. Když pozoroval různá zvířata a pak jim vybíral vhodná jména, viděl, že každé se vyskytuje v páru. Neviděl však mezi nimi nikoho svého vlastního druhu, s kým by mohl sdílet blízké společenství a lásku. (1. Mojž. 2:19, 20) Proto ihned poznal, že žena je pro něho vhodnou společnicí, jeho doplněním. Později ji nazval Eva, to znamená „Živá“, protože se měla stát „matkou všech živých“. — 1. Mojž. 3:20.

JEJÍ POČÁTEK

Na rozdíl od ostatních lidských bytostí, které měly počátek v nepatrné buňce, vznikla Eva ze žebra, které stvořitel vyňal z Adamova boku. Ve světle současného lékařského poznání se volba žebra jeví velice vhodná. Když ponecháme periosteum (blánu spojovací tkáně, která pokrývá kost), není vynětí žebra trvalé. Žebro znovu doroste. Pro stvořitele, který umožnil, aby se člověk vyvinul z oplodněného vajíčka v lůně matky, nebylo nic těžkého vzít mnoho buněk, z kterých se skládá žebro, a z těchto buněk utvořit ženu. Protože Adam byl ponořen do hlubokého spánku, když mu bylo žebro vyjímáno, musel se o způsobu, jakým žena vznikla, dozvědět od stvořitele. To by vysvětlovalo, proč o Evě mluví jako o ‚kosti ze svých kostí a těle ze svého těla‘. — 1. Mojž. 2:21–23.

Před Evou a jejím manželem Adamem ležela skvělá vyhlídka. Měli naplnit zemi svými potomky a proměnit přírodu vně svého zahradního domova v nádherný ráj. (1. Mojž. 1:28) Zda se však budou dál těšit ze života v ráji, záviselo na poslušnosti příkazů jejich Učinitele. Nejvyšší prohlásil, že ovoce „stromu poznání dobrého a zlého“ je pro Adama i Evu zakázané. (1. Mojž. 2:16, 17) Tento strom symbolizoval stvořitelovo právo určovat, co je dobré a co je zlé pro jeho lidské děti. Jak nepatřičné by bylo, aby stvoření určovalo měřítka dobrého a zlého!

PODVEDENA PROSTŘEDNICTVÍM HADA

Ale právě v souvislosti se „stromem poznání dobrého a zlého“ padla Eva za oběť podvodu. Jednoho dne, když nebyla ve společnosti svého manžela, prožila velmi neobvyklou zkušenost. Opatrný had, jak se zdálo, obdržel moudrost a dostal moc mluvit. Aniž to Eva věděla, zrádný duchovní Boží syn používal onoho hada podobně, jako břichomluvec užívá loutky. (Srovnej Jan 8:44.) Tento nízký had vznesl zdánlivě nevinnou otázku: „Řekl Bůh skutečně: Nesmíte jíst z každého stromu zahrady?“ (1. Mojž. 3:1) Eva odpověděla správně, protože Adam jí musel říci o „stromu poznání dobrého a zlého“. Řekla: „Z ovoce stromů zahrady smíme jíst. Ale o jedení z ovoce stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nebudete z něho jíst ani se jej nedotknete, abyste nezemřeli.‘ “ (1. Mojž. 3:2, 3) Hadův dotaz však nenápadně vzbudil v Evině mysli otázku, kterou si možná předtím nekladla. Ta otázka zněla: Proč je ovoce „stromu poznání dobrého a zlého“ zakázáno pod trestem smrti?

Had měl odpověď pohotově: „Určitě nezemřete: [V množném čísle, tedy včetně Adama.] Bůh totiž ví, že v ten den, kdy z něho pojíte, zcela jistě se vám otevřou oči a zcela jistě budete jako Bůh a poznáte dobré a zlé.“ (1. Mojž. 3:4, 5) Nyní stála Eva před rozhodnutím. Vystoupí na obranu stvořitele, jemuž vděčí za svou existenci a jenž jí i jejímu manželovi poskytl všechno potřebné pro šťastný věčný život? Nebo dá na slova nízkého tvora, který pro ni nikdy nic neudělal? Eva nebyla špatně vybavena pro to, aby došla ke správnému rozhodnutí. Znala Boží zákon a měla nepochybné důkazy stvořitelovy lásky k ní a k jejímu manželovi. Eva tedy měla dospět k závěru, že Bůh má dobrý důvod pro svůj příkaz a že je v jejím nejlepším zájmu poslechnout. A navíc, protože její manžel s ní byl jedno tělo, bylo by jedině správné, aby se s ním o té věci nejdříve poradila.