spojení s mrtvými — což Bůh považoval za odporné. (5. Mojž. 18:10–12; Iz. 8:19–22) Kromě toho jedli vepřové maso, což byla další věc v rozporu s tehdy platným napsaným Božím zákonem. (5. Mojž. 14:7, 8) Ale měli pocit, že jejich náboženská činnost je dělá „svatějšími“, než jsou ostatní, takže si dokonce přáli, aby se k nim ostatní Izraelité nepřibližovali, aby na ně nepřešla jejich svatost. Podle Bible by dokonce i lidé, kteří pěstují pravé uctívání, mohli padnout za oběť samospravedlnosti a zápornému názoru na druhé. — 1. Kor. 4:6.

NEVYČÍTAT CHYBY

Zjišťuješ, že máš sklon malicherně kritizovat druhé? Co ti může pomoci, abys takový sklon překonal? Především si uvědom, že i ty máš mnoho chyb. „Jsi neomluvitelný, člověče, ať jsi kdokoli, jestliže soudíš,“ prohlásil apoštol Pavel, „protože v tom, v čem soudíš jiného, odsuzuješ sám sebe, neboť ty, který soudíš, provádíš tytéž věci.“ — Řím. 2:1.

Z kladného hlediska nám dal dokonalý příklad sám Bůh způsobem, jak se dívá na chyby druhých. „Jehova je milosrdný a milostivý,“ píše žalmista, „pomalý k hněvu a oplývající milující laskavostí. Nebude po všechen čas stále vyčítat chyby ani na neurčitý čas stále projevovat nelibost. Dokonce nám neučinil ani podle našich hříchů a nepřivedl na nás to, co si podle svých omylů zasluhujeme.“ — Žalm 103:8–10; srovnej Lukáš 17:3, 4.

Bible povzbuzuje křesťany, aby napodobovali milosrdný postoj Jehovy Boha. „Snášejte se dále navzájem a ochotně si vzájemně odpouštějte, jestliže má někdo proti jinému důvod ke stížnosti.“ (Kol. 3:13) Povšimni si, že odpouštění se má projevit i tehdy, je-li zde zákonný „důvod ke stížnosti“. Ježíš ukázal, jak je důležité odpouštět druhým jejich chyby. Řekl: „Jestliže tedy odpustíte lidem jejich přestupky, odpustí váš nebeský Otec i vám; jestliže však lidem neodpustíte jejich přestupky, ani váš Otec neodpustí vaše přestupky.“ — Mat. 6:14, 15.

Celá lidská rodina dědí hřích, a proto všichni mají mnoho chyb. Jestliže však přemýšlíme a mluvíme o chybách druhých, jedině tím poškozujeme své vztahy k Jehovovi Bohu a k lidem ve svém okolí. Ten, kdo ze zvyku kritizuje druhé, nenapodobuje Boha, ale spíše projevuje ducha toho, jehož Boží slovo označuje jako „žalobce“, satana ďábla. (Zjev. 12:10) Až tedy příště budeš s někým mluvit a řeč se stočí na jiné osoby, buď rozhodnut neprozrazovat nějakou chybu.

„Dva jsou lepší než jeden“

Máme-li být šťastní, potřebujeme cítit, že nás lidé oceňují a potřebují — ano, že jsme milováni. A abychom byli milováni, musíme sami milovat. Měli bychom být ochotni zapojit jiné do toho, co děláme. Moudrý král Šalomoun poznamenal: „Dva jsou lepší než jeden, protože mají dobrou odměnu za svou tvrdou práci.“ — Kazatel 4:9.

Co je tato odměna? Šalomoun pokračuje: „Vždyť kdyby snad jeden z nich upadl, druhý může svého společníka pozvednout. Ale jak jen bude s tím, který je sám a padá, není-li zde druhý, aby jej pozvedl? Navíc, lehnou-li si dva spolu, pak se jistě zahřejí. Kdyby někdo mohl přemoci toho, který je sám, dva společně by se proti němu mohli postavit.“ (Kaz. 4:10–12) Jestliže tedy pracujeme společně s dobrým druhem, přináší nám to odměnu v podobě pomoci, povzbuzení a ochrany. Nevšiml sis také, že děláš-li nějakou práci s přítelem, je to snadnější a čas přímo jako by letěl? I když jde o nějaký nepříjemný úkol, pocit, že je to dřina, ustupuje do pozadí.

Není to jen světský názor, že spolehlivý druh je dobrodiním. Životně důležitá práce, kázání „dobrého poselství“, je také činnost, ve které „dva jsou lepší než jeden“. Potvrdil to Ježíš Kristus, když pověřil sedmdesát učedníků, aby oznamovali: „Přiblížilo se k vám Boží Království.“ „Vyslal je po dvou.“ Toto opatření dobře sloužilo k jejich povzbuzení a vzájemné pomoci. — Luk. 10:1, 5–9.

PŘI KÁZÁNÍ „DOBRÉHO POSELSTVÍ“

Když byl Ježíš vzkříšen a vystoupil do nebe, často bylo užitečné, aby jeho učedníci pracovali se společníky. Když se ukázalo, že v Samařsku mnoho lidí reagovalo na kázání Filipovo, byl tam posláni apoštol Petr a Jan, aby věřícím Samaritánům byl udělen „svatý duch“. (Sk. 8:14, 15) Ačkoli Barnabáš byl poslán z Jeruzaléma sám, aby pomohl sboru v Antiochii, brzo viděl, že potřebuje společníka, který by mu pomáhal upevňovat tam „dobré poselství“. Proto odešel do Tarsu pro Saula (Pavla). Potom oba muži pracovali společně a činili a učili učedníky v Antiochii. Jejich společné úsilí bylo bohatě požehnáno vzrůstem. (Sk. 11:22–26) Později svatý duch vedl Pavla a Barnabáše, aby společně oznamovali „dobré poselství“ na ostrově Kypru a v Malé Asii. — Sk. 13:2.

Povšimni si, že Barnabáš vynaložil značné úsilí, aby si našel druha, o němž si myslel, že by mu mohl pomáhat. Pokud šel po pevnině, urazil asi 200 kilometrů, aby se dostal do Tarsu, a potom tam pilně pátral po Pavlovi. I když snad při hledání druha, který by s tebou kázal „dobré poselství“ lidem ve tvém okolí, nemusíš vynakládat takové úsilí, přeješ si jako Barnabáš skutečně mít druha? S kým bys chtěl konat tuto práci ve sboru, s nímž jsi spojen? Projevil jsi iniciativu a zeptal ses té osoby nebo těchto osob?

NEOČEKÁVEJ PŘÍLIŠ MNOHO

Neměli bychom ovšem od svých druhů očekávat příliš mnoho; také bychom se neměli vzdávat, jestliže toto opatření nepřináší tak dobré výsledky, jaké bychom si přáli. Ačkoli Pavel a Barnabáš spolu pracovali jako evangelisté mnoho let, nezůstali stále společníky. Když společně založili mnoho nových sborů, doporučoval Pavel, aby se tam vrátili a navštívili je. Barnabáš souhlasil, ale chtěl s sebou vzít svého bratrance Marka. Pavel o tom však nechtěl slyšet, protože Marek s nimi nezůstal na jejich první misionářské cestě. Barnabáš se proto rozhodl, že půjde s Markem na Kypr, zatímco Pavel si vybral za svého společníka Sílu a cestovali společně Sýrií a Kilikií ‚a posilovali sbory‘. — Sk. 15:36–41.

Jak ukazuje biblická kniha Skutků, tato změna nijak nebránila kázání „dobrého poselství“. Kdyby se tedy stalo, že bys ztratil společníka, s nímž jsi spolupracoval nějaký čas při svědecké činnosti, nebuď tím sklíčen. Ve sboru jsou jiní členové, kteří jsou ochotni jej nahradit, jsi-li k tomu ochoten. Budeš možná překvapen, jak povzbuzující může být kázání dům od domu společně s jinými tvými spoluvěřícími. To ovšem neznamená, že nás vždy někdo jiný musí doprovázet. Mnoho práce můžeme vykonat sami, zatímco naši druhové pracují v okolí.

UŽITEK Z BIBLICKÝCH PŘÍKLADŮ

Biblické příklady těch, kteří věrně spolupracovali s jinými v podporování „dobrého poselství“, nám mohou pomoci, abychom i dnes hledali „dobrou odměnu za svou tvrdou práci“. Barnabáš byl vřelý a soucitný muž. Právě proto mu apoštolové dali příjmení Barnabáš, což znamená „Syn útěchy“. (Sk. 4:36) Ačkoli měl znamenité vlastnosti, je patrné z náznaku, že Pavel měl určité vyšší dary. Při předkládání „dobrého poselství“ Pavel zřejmě „byl mluvčím“. Není však žádný náznak, že by to někdy vyvolávalo pocity žárlivosti nebo soupeření. Chceme-li tedy mít radost ze služby společně s jinými, musíme oceňovat, že Jehova Bůh používá k této práci všechny členy sboru. (1. Kor. 3:9) Můžeme se učit jeden od druhého a můžeme se vzájemně povzbuzovat a vzdělávat. Apoštol Pavel to uznával, a proto mohl napsat Římanům: „Toužím vás. . . vidět, abych vám předal nějaký duchovní dar, abyste byli upevněni, nebo spíše aby byla mezi vámi vzájemná výměna povzbuzení, aby každý byl povzbuzen vírou druhého, jak vaší, tak i mou.“ — Řím. 1:11, 12.

Jestliže skutečně oceňujeme schopnosti a znamenité vlastnosti svých spoluvěřících, bude to pro nás podnětem, abychom lépe využili svých vlastních darů. Někdo například má pocit, že jedná přátelsky a laskavě s lidmi, s nimiž se setkává ve svědecké činnosti. Ale po spolupráci se soucitným dědečkem nebo srdečnou babičkou možná dojde k názoru, že jeho vlastní vlídnost je jen povrchní. Doprovázíš-li někoho, kdo je pilným badatelem Bible a z jehož úst jakoby prostě plynula slova, možná že si uvědomíš, že máš dávat více pozor na to, co říkáš. Kromě toho, že si můžeme vzájemně pomáhat příkladem, strávíme možná při práci se společníkem ve svědecké službě více času, protože ho nechceme nechat samotného.

Jehovovi Bohu a Ježíši Kristu se zalíbilo používat obyčejných lidí k vykonání nejdůležitější práce na tváři země. Tato práce má pomáhat jiným, aby se stali a zůstali věrnými služebníky Nejvyššího jako věrní a oddaní učedníci jeho Syna. (Mat. 28:19, 20; 1. Kor. 1:26, 27) Je to Boží práce, a proto nevíme, jakými prostředky Jehova Bůh otevře srdce jednotlivých lidí. Není to jen mluvené slovo. Zvláště důležitý je duch, s nímž je toto poselství předkládáno. Pracují-li spolu dva lidé, přispívají oba svým dílem k tomuto duchu. Po měsících nebo dokonce po letech se možná dovíme, že to nebyl náš plynulý výklad Božího slova, který způsobil, že nám někdo naslouchal. Byl to možná spíše zářivý úsměv našeho společníka, který se k nám teprve nedávno připojil, aby oznamoval „dobré poselství“.

Prožíváš v dnešní době požehnání, jež pramení z toho, že vydáváš svědectví s nějakým společníkem? Zjistil jsi, že ti to pomohlo věnovat více času rozšiřování „dobrého poselství“ a že z toho máš větší radost? Jestliže naproti tomu z velké části vydáváš svědectví sám, vzpomeň si na evangelistu Filipa. Následkem pronásledování v Jeruzalémě uprchl do Samařska a pokřtil věřící Samaritány. Později jej Jehovův anděl poslal, aby obrátil a pokřtil etiopského eunucha. Potom „Jehovův duch rychle odvedl Filipa, . . . Filip se ocitl v Azotu, prošel tím územím a stále oznamoval dobré poselství všem městům, až přišel do Cesareje“. (Sk. 8:1–40) Podobně i v dnešní době se mnohé oblasti otevřely svědectví o království tím, že odvážní svědkové pracovali sami s pomocí Božího ducha.

Kolik let bylo Ábelovi, když byl zabit?

Protože Set se narodil krátce po Ábelově smrti a Adamovi tehdy bylo 130 let, mohlo být Ábelovi při jeho mučednické smrti asi 100 roků. — 1. Mojž. 5:3 („Aid“)