Delegáti s „živou nadějí“ se účastní sjezdu

‚JE to radostné, že zase můžeme být pohromadě a hodovat u Jehovova stolu, těšit se z nejšťastnějšího společenství a cítit povzbuzení, abychom „podle předsevzetí svého srdce setrvali v Pánu“.‘ (Sk. 11:23) Delegáti plně souhlasili s těmito slovy, jež vyjádřil předsedající při proslovu, jímž byly zahájeny sjezdy „Živá naděje“. Důkaz o tom podali delegáti již svou přítomností.

V době, kdy už probíhala řada sjezdů, bylo ve Spojených státech mnoho problémů s cestováním, protože nebylo možno kdykoli získat benzín. Jeden svědek řekl: „Naplnil jsem si nádrž benzínem mnoho dní před sjezdem, když jsem narazil na otevřenou benzínovou stanici. Pak jsem vůz zaparkoval a chodil jsem pěšky až do odjezdu na sjezd.“ Jiní si to zařídili podobně, aby si zajistili dostatek benzínu a mohli se tak dostat do města, v němž se chtěli účastnit sjezdu.

Nesmíme přehlédnout chvályhodné úsilí, které vynaložily matky, aby se mohly účastnit i se svými kojenci a malými dětmi. Bylo skutečně povzbuzující vidět, jak něžně pečují o své malé děti a přitom se snaží získat co největší užitek ze sjezdového programu. Přítomnost celých rodin byla také znamenitým svědectvím pro pozorovatele. Bylo zřejmé, že naděje působí blahodárně na život lidí. Jedna žena v městě Portlandu v státě Maine poznamenala: „Považuji za podivuhodnou věc, že si vodíte s sebou děti — i docela malé, s připevněnými jmenovkami. Každý den pozoruji, jak chodíte na sjezd — je to nádherný pohled.“ Jeden poštovní doručovatel v témž městě zastavil jednoho svědka a jeho manželku a řekl jim: „Skutečně vás všechny obdivuji — všichni jste tak dobře oblečeni, i malé děti.“

NADĚJE, KTERÁ NESELHALA

Pro některé byla již skutečnost, že se mohli účastnit sjezdu, důkazem, že jejich naděje v Boha spočívá na pevném základě. Například Robin a její dvě dcerky Kim a Kari. Když se manžel, který není svědek, dověděl, že se chtějí účastnit sjezdu „Živá naděje“, řekl: „Nemohu si dovolit čtyřdenní prázdninový výlet na svůj účet.“ Robin vypráví, co se stalo:

„Přemýšlely jsme a modlily se. Podaří se nám vypěstovat na našem skromném záhonu dost jahod a prodat je za tolik, abychom si mohly zaplatit pobyt ve městě, kde bude sjezd? Náš soused nás nijak nepovzbuzoval. Ve srovnání s našimi rostlinami vypadaly jeho tak silné a zdravé. . .

Ale naše jahody měly tak bohatou úrodu, že jsme si vydělaly dost peněz a mohly jsme ještě pomoci dvěma jiným svědkům k účasti. Lidé z celého okolí se opravdu chodili dívat na sazenice jahod, které tak dobře rodily. Celý čas, kdy jsme sbíraly jahody, jsme vyprávěly kupcům o sjezdu a o tom, jaké tam získáme povzbuzení. Soused vůbec nemohl pochopit, jak to, že naše malé sazenice měly daleko větší úrodu než jeho.

Tím však byl vyřešen jen jeden z našich problémů. Ještě jsme nevěděly, jak se na sjezd dopravíme. V pravý čas byly opět vyslyšeny naše modlitby. Moje dcera Kari absolvovala tento rok střední školu. Jednoho dne se objevil její strýček z města s maturitním dárkem — autem.

A tak byly odstraněny všechny překážky a mohly jsme se účastnit sjezdu, kde jsme s dcerou Kim symbolizovaly svou oddanost křtem.“

POSILA Z NADĚJE

Naděje má skutečně nesmírnou sílu, což bylo obzvláště patrné u těchto účastníků sjezdu, kteří měli nějakou tělesnou vadu. Byli zde lidé, kteří jsou odkázáni na pojízdné křeslo, jiní, kteří byli úplně bezmocní, a jiní, kteří byli slepí i hluší, ale kteří přece mohli mít užitek z programu, protože jim pomáhali tlumočníci, kteří užívali dotykovou metodu.

Například pětapadesátiletý Marvin byl za mnoho let již na řadě sjezdů. S oceněním řekl: „Mohu se účastnit jedině proto, že mě matka připraví a jeden laskavý, milý a spolehlivý svědek vykoná těžkou práci, když mne zvedne a posadí na pojízdné křeslo a zase mě z něj vysadí. Byl jsem postižen mozkovým ochrnutím a jsem již devět let odkázán na křeslo. Během 32 let, kdy jsem svědkem Jehovovým, jsem měl výsadu a potěšení účastnit se mnoha sjezdů — mezinárodních, oblastních i krajských. Na každém z nich jsem se naučil něco nového a jiného. Díky znamenitým poučením a radám, které jsou tam poskytovány, může se člověk stát lepším služebníkem Jehovovým. A nesmíme samozřejmě zapomenout na to, jak je radostné a příjemné vidět drahé dávné přátele a setkat se s novými. Těším se na dobu, kdy ‚kulhavý vyběhne nahoru jako jelen a jazyk němého vykřikne potěšením‘.“ — Iz. 35:6.

Jiný svědek, Wayne, je ochrnutý od narození. Ale také on se účastnil jednoho ze sjezdů „Živá naděje“. Rodina má pojízdné obydlí, které je vybaveno zvukovým spojením, takže Wayne může slyšet sjezdový program ze svého lůžka uvnitř. Jeho matka vypráví, jak její syn získal naději od Boha:

„Můj syn Wayne byl při porodu poraněn nástroji. To mělo za následek spastické ochrnutí, určitou formu mozkového ochrnutí. Když začal růst, bylo mi řečeno, že jeho mysl je schopna se učit, ale že bude nutné mnohokrát mu všechno opakovat.

Brávala jsem Wayneho s sebou, když jsem chodila dům od domu a sdělovala lidem biblickou pravdu. Mnoho let jsem jej nosila v náruči, dokud pro mne nebyl příliš těžký. Již od nejútlejšího dětství projevoval lásku k pravdě a to, co se učil, zřejmě působilo na jeho srdce. Tak žíznil po poznání, že mi slabikoval slova a ptal se mne, jak se mají vyslovovat. Někdy mě nutil opakovat nějaké slovo několikrát, dokud si je nezapamatoval a nepochopil je. V roce 1960 byl Wayne ve svých 19 letech pokřtěn.

Nemůže se osobně účastnit shromáždění v sále království, protože je doma upoután na své lůžko. Může však pomocí televize sledovat, co se děje v sálu království. Máme také přímé telefonní spojení, a může se proto pravidelně účastnit shromáždění. Již přes dva roky slouží Wayne ze svého lůžka jako starší ve sboru. Vede nyní pět biblických studií s lidmi, kteří přicházejí k jeho pojízdnému obydlí, a jednou jich vedl dokonce jedenáct.“

Wayne sám prohlásil: „Jsem přesvědčen, že můžete-li přijímat poznání, Jehova vám ukáže způsob, jak je vydávat a jak mu sloužit. I když nemůžete mluvit nebo slyšet, vaše štěstí, víra a vytrvalost může pomoci jiným lidem, a to může vést ke svědectví“

Během sjezdu přišli Wayneho navštívit všichni účinkující v jednom biblickém dramatu, oblečeni v úborech, v nichž hráli. Odešli velmi povzbuzeni, protože viděli tak vynikající příklad víry a naděje.

ZÍSKALI NADĚJI

Nemálo osob, jež se účastnily sjezdů „Živá naděje“, pochopilo, v jak smutném stavu byly před tím, než získaly přesné poznání o pravdě. V některých případech byla jejich tužba po pravdě uspokojena až v jejich pokročilém věku.

Například sedmasedmdesátiletý Chris, který byl pokřtěn na sjezdu v Billings ve státě Montana, řekl: „V roce 1934 jsem vystoupil z katolické církve a začal jsem hledat pravdu.“ Potom přecházel z církve do církve a utratil tisíce dolarů, když ve Spojených státech cestoval do různých míst. Několikrát si myslel, že již nalezl pravdu. Ale pak se vždy ukázalo, že to ‚nebylo přesně to‘, a proto hledal pravdu dále. Vypráví: „Nakonec jsem se spojil s jedním ‚televizním náboženstvím‘, posílal jsem jim velké peněžní obnosy a vydával jsem se na křižácké výpravy na různá místa na světě. Když jsem od jednoho z ‚televizních kazatelů‘ dostal dopis se zprávou, že mé měsíční poplatky mají být 295 dolarů, uvědomil jsem si, že to nemůže být pravda; bylo to veřejné lupičství. Řekl jsem si: ‚Ruce pryč,‘ ale nemohl jsem ho setřást. Stále mi chodily dopisy, v nichž se snažili získat mou přízeň a peníze.

Vzhledem ke svému věku jsem se rozhodl, že již přestanu hledat pravdu a zůstanu doma na své farmě. Tehdy v našem odlehlém místě navštěvoval domácnosti jeden ze svědků Jehovových a začal mluvit s mým zetěm, který také žije a pracuje na mé farmě. Ten neměl zájem. Ale to, co svědek říkal o království, mi bylo pochopitelné. Požádal jsem jej, aby zase přišel a řekl mi více.“

K čemu to vedlo? Bylo zahájeno biblické studium. Chris končí slovy: „Poznání pravdy z Bible mi poskytlo skutečnou naději do budoucnosti.“

Jeden svědek, který je hluchý a je také uznán jako slepý, velmi jasně ukázal, jak mu biblické poselství dalo naději a skutečný smysl života. Řekl:

„Po celý svůj život jsem byl rozhodnut nepřipustit, aby mi mé tělesné postižení překáželo v plném a šťastném životě. Byl jsem ve středoškolském družstvu pro přetahování lanem, získal jsem první místo v kuželkářské lize slepých a nakonec jsem získal odměnu za vynikající výkony jako tělesně postižený. Pro to všechno jsem byl hrdý a sebejistý, ale nebyl jsem šťastný. Stal jsem se prvním tělesně postiženým člověkem, který byl zaměstnán u firmy Polaroid, a měl jsem tam odpovědné postavení. Abych si získal ženy, koupil jsem si velký dům a člun. Ale ani hmotný majetek, ani nemravný život mi neposkytly pocit naplnění. Neměl jsem již žádné cíle v životě, žádnou představu o budoucnosti. Jako katolík jsem se snažil získat nebeský život úzkostlivým dodržováním obřadů. Nikdo mi však nevysvětlil, jak Boží zákony souvisejí s mým způsobem života. Byl jsem zklamaný a skeptický.

V tomto stavu mě našel jeden svědek Jehovův. Vrátil se následující týden s jednou svědkyní, která uměla znakovou řeč. Mohl jsem se dorozumět, když dělala znaky a já jsem ji držel za ruku. Téměř na každou větu jsem odpovídal: ‚Jaký je o tom důkaz?‘ Vždy jsem dostal biblickou odpověď.

Nejdříve jsem se skutečně nezajímal o Bibli, ale chtěl jsem svědky Jehovovy vyzkoušet a očekával jsem, že jsou jako členové jiných náboženství. Stále jsem čekal, kdy mi předloží účet za biblické hodiny, ale ten den nikdy nepřišel. Žádal jsem je, aby pro mne konali malé pochůzky, ne protože bych je nemohl vyřídit sám, ale protože jsem se chtěl přesvědčit, zda budou ochotni udělat něco jiného než se mnou studovat Bibli. Když jsem přicházel na shromáždění svědků Jehovových, přibližoval jsem se k přítomným a čichem jsem zkoumal, zda je z jejich dechu cítit alkohol nebo tabák. Zval jsem hluchého svědka k posezení u mne venku a potom jsem zkoumal, zda se mi něco doma neztratilo. Nakonec jsem pochopil, že tito lidé jsou jiní a že jejich poselství je pravda.

Jak jsem vděčný Jehovovi za to, že mi poskytl čas, abych si mohl vytvořit dobré srdce, a že mi poskytl skutečnou naději do budoucnosti! Je radostné podílet se pravidelně na kázání ‚dobrého poselství‘ jiným, nejen hluchým lidem v našem kraji, ale také dům od domu. Těším se na dobu, až uslyším a uvidím. Plně věřím v Boží sliby, protože Bůh nemůže lhát.“ — Žid. 6:17, 18.

VĚNUJÍ ČAS, ABY SDĚLOVALI JINÝM SVOU NADĚJI

V době sjezdu mnozí svědkové využili příležitosti a během pátečního rána mluvili o své naději s obyvateli měst, kde se konal sjezd. Sdělovací prostředky se o toto veřejné svědectví velmi zajímaly. Mnozí reportéři jako pozorovatelé doprovázeli svědky při této činnosti.

Ve městě Providence, ve státě Rhode Island, jeden reportér slyšel, jak jakási 72letá žena řekla svědkovi: „Dnes ráno jsem byla tak rozčilená, že jsem chtěla jít do Washingtonu a vyhodit jej do povětří.“ Když svědek obrátil její pozornost na to, jak Bible odpovídá na světové problémy, řekla: „Myslím, že máte pravdu. Máte asi správný postoj — pozitivní smýšlení. Víte co? Už mám lepší náladu. Dokonce už nemám chuť vyhodit Washington do povětří.“

Řada sjezdů „Živá naděje“ byla skutečně požehnáním pro všechny účastníky i pro mnoho jiných lidí, kteří ve sjezdových městech slyšeli biblické poselství. Jsi-li mezi těmi, kteří hledají krásnou naději do budoucnosti, zveme tě, abys promluvil se svědky Jehovovými, až příště navštíví místo, kde žiješ. Proč by ses sám nepřesvědčil, jak mohutnou silou může být ve tvém životě naděje od Boha?