Můžeš mít důvěrný vztah k Bohu?

„Důvěrný vztah k Jehovovi patří těm, kteří se jej bojí, a také jeho smlouva, kterou jim dává poznat.“ — Žalm 25:14.

1. Jaký vztah má Bůh ke všem lidem?

BŮH jako stvořitel má určitý vztah ke všem lidem. Apoštol Pavel řekl skupině filozofů v Aténách: „On sám dává všem lidem život a dýchání a všechno.“ (Sk. 17:25) Ale ti, kteří jsou trvale špatní, nemohou se těšit z důvěrného vztahu k němu. (Přísl. 3:32) Přesto jim však dovoluje, aby měli děti, těšili se z dobrých věcí země a měli příležitost činit pokání, pokud k tomu mají sklon. — Sk. 14:16, 17.

2. Co je požadavkem k získání Boží přízně a mohou lidé splnit tento požadavek?

² Avšak k bližšímu vztahu než být pouze Božím stvořením je zapotřebí získat jeho přízeň a mít ho za přítele a důvěrného druha. Chceme-li získat věčný život, je důležitý soulad s ním a s jeho předsevzetím. Je podivuhodné, že každý může mít tento vztah, jestliže po něm opravdu touží. když se mu k němu otevřela příležitost, protože apoštol Pavel řekl Atéňanům, že Bůh také zařídil, aby lidé „hledali Boha, zda by jej snad mohli nahmatat a skutečně jej najít, ačkoli ve skutečnosti není daleko od nikoho z nás.“ — Sk. 17:27.

3. Jakou překážku, která existuje mezi lidmi a Bohem, musí uznat všichni ti, kteří doufají, že se přiblíží k Bohu?

³ Co to znamená hledat Boha? A jak Bůh jedná s tím, kdo jej upřímně hledá? Překážkou toho, abychom se přiblížili k Bohu, je naše lidská hříšnost. Naše hříchy mohou zamezit spojení jako těžké mraky. (Srovnej Pláč 3:44.) Mohou nás zdržovat, že se ani nechceme k Bohu obracet; mohou způsobit, že se cítíme nečistí a nehodní přiblížit se mu. Jestliže ovšem neuznáváme, že jsme všichni hříšníci, a děláme věci, které i naše vlastní svědomí každý den odsuzuje, nejsme v takovém stavu, abychom se přibližovali k Bohu, a Bůh také nevyslyší modlitby těch, kteří neuznávají, že se to vztahuje na všechny lidi. — 1. Petra 3:12.

ZÁKLADEM JE KRISTOVA SMRT A VZKŘÍŠENÍ

4. Jak učinil Bůh první krok k odstranění zábrany pro dorozumění a důvěrnost?

⁴ Bůh sám učinil první krok, abychom mohli k němu získat důvěrný vztah, když zařídil, aby byla odstraněna zábrana pro dorozumění a důvěrnost. Jaké to bylo opatření? Apoštol Pavel odpovídá: „Bůh nám doporučuje svou vlastní lásku tím, že Kristus za nás zemřel, zatímco jsme byli ještě hříšníky.“ (Řím. 5:8) Když byl Kristus na zemi, byl dokonalým, bezhříšným mužem, ale vzal na sebe trest všech hříšníků, jako by byl sám hříšníkem. I když byl nevinen, vytrpěl plný trest za hříchy lidstva. Apoštol Petr nám říká: „Sám vynesl naše hříchy ve svém vlastním těle na kůl . . . A ‚jeho podlitinami jste byli uzdraveni‘.“ (1. Petra 2:24) To bylo Božím předsevzetím již o staletí dříve, když prorok Izaiáš předpověděl: „On však byl probodnut pro naše přestoupení; byl rozdrcen pro naše provinění.“ (Iz. 53:5) Skutek Ježíše Krista v zastoupení lidstva vyvážil všechny právní požadavky za spáchané hříchy a položil základ pro to, aby bylo zrušeno odsouzení všech, kteří uznávají vlastní hříchy a projevují víru v toto Boží opatření. — Řím. 8:1.

5. Proč byla pro nás důležitá nejen Ježíšova smrt, ale také jeho vzkříšení?

⁵ A navíc to, že Kristus nezůstal mrtvý, ale byl vzkříšen a nyní žije, zaručuje jeho všudypřítomnou pomoc, takže se člověk může radovat z důvěrného vztahu k Bohu. Písmo nás ujišťuje: „On byl vydán [aby utrpěl smrt] kvůli našim přestupkům a byl vzkříšen, abychom byli prohlášeni za spravedlivé.“ (Řím. 4:25) Objevil se v Boží přítomnosti, aby předložil hodnotu své oběti. Dnes je oslaveným Ježíšem, kterého Jan viděl ve vidění uprostřed sedmi zlatých svícnů představujících křesťanské sbory a se sedmi hvězdami neboli radami pomazaných dozorců ve své pravici. (Zjev. 1:12–16) O něm, jako o našem živém veleknězi, je psáno: „Může tedy také úplně zachránit ty, kteří se skrze něj přibližují k Bohu, protože je stále živý, aby se jich zastával.“ — Žid. 7:25.

6, 7. Jak Kristus zemřel „vzhledem k hříchu“, ale žije „vzhledem k Bohu“?

⁶ Proto ten, kdo věří v Krista, může žít, a to ne jako duchovně mrtvý pro své hříchy — oddělen od spojení s Bohem, ale jako živý, který slouží Bohu pozitivním, budujícím způsobem, poslouchá Boží přikázání a vzdělává jiné. O tom říká apoštol ‚svatým‘ v Římě: „Víme, že Kristus, když je nyní vzkříšen z mrtvých, již více neumírá; smrt nad ním již více nepanuje. Smrtí, kterou zemřel, totiž zemřel vzhledem k hříchu jednou provždy; a život, který žije, žije vzhledem k Bohu. Stejně také vy se považujte skutečně za mrtvé vzhledem k hříchu, ale za živé vzhledem k Bohu skrze Krista Ježíše.“ — Řím. 1:7; 6:9–11.

⁷ Zde apoštol zdůrazňuje, že Kristus přišel na zem pro zvláštní účel, aby se zabýval tou nečistou, odpornou věcí — hříchem — tou věcí nenáviděnou, ano odpuzující Bohu i Kristu. (Žid. 1:9) Ačkoli Kristus měl vždy radost z konání Otcovy vůle, hřích je nepřítel, a když se Ježíš vypořádával s hříchem, musel tudíž podstoupit mnoho nechutných a nepříjemných situací. Krátce před smrtí řekl: „Je dovršeno!“ (Jan 19:30) Tak trpěl a zemřel vzhledem k hříchu, aby odstranil hřích. Ale nyní „žije vzhledem k Bohu“. Je oslaven v nebi, navždy, ve spojení s Bohem, protože jeho oběť nemusí být opakována. Když bylo vše vykonáno, mohl začít budující dílo, aby opět uvedl lidi do důvěrného vztahu k Bohu a zprostředkoval Boží vůli všem, kteří chtějí žít. — Žid. 7:25; 8:1; 9:28.

BŮH PŘITRHUJE LIDI KE KRISTU

8, 9. Jak Bůh přitrhuje lidi ke Kristu?

⁸ Jehova Bůh projevil velkou lásku a nezaslouženou laskavost k lidstvu, když učinil toto opatření. Ba co víc, Bůh jedná ve spojení se svým předsevzetím. Je to Bůh, který přitrhuje upřímné lidi ke Kristu. Ježíš řekl: „Žádný ke mně nemůže přijít, jestliže jej nepřitrhne Otec, který mne poslal.“ Mluvil o svých apoštolech jako o těch, které mu Otec dal. — Jan 6:37, 39, 44.

⁹ Jak Bůh přitrhuje? Jistě to nečiní despoticky, stranicky nebo násilným nucením člověka. Vůle svéhlavého, hříšného člověka přirozeně netíhne sama od sebe k podřízenosti Bohu. Ale Bůh může způsobit změnu v jeho vůli. Ví, co je v největší hloubce lidského srdce. Může nejen způsobit, aby takový člověk slyšel o Kristu a cestě záchrany, ale dát mu také porozumění o tom, co pro něho dělá. Je schopen otevřít slepé oči. Bůh přitrhuje muže a ženy, aby uvěřili v Krista v tomto systému věcí, i když by to sami neučinili, tím způsobem, že vkládá do jejich srdcí poznání o znamenitosti Krista a ocenění pro podivuhodnou přednost být s ním spojen.

10. Jaký účinek má Boží přitržení na upřímné jednotlivce?

¹⁰ Pokud jde potom o jednotlivce, ten ze srdce touží následovat Krista a připojit se k němu, stejně jako lidé, když vidí a poznají dobrotu nějakého člověka, touží se k němu přiblížit a stát se jeho přáteli. Příklad toho, jak Bůh přitrhoval srdce, najdeme u lidu starého Izraele ve dnech Davida, syna Izai. Bůh slíbil Davidovi království. Když pak přišel čas, aby Bůh dal Davidovi království, přitrhl srdce lidu k Davidovi, aby ochotně pod ním sloužili. (2. Sam. 2:4; 3:36; 5:1–3) Stejně tak přitrhuje Bůh srdce lidí ke Kristu.

VŮLE JEDNOTLIVCE MUSÍ BÝT CVIČENA

11. Jakou úlohu hraje vůle jednotlivce v přístupu ke Kristu a jak se mění vůle neznalých?

¹¹ To ovšem neznamená, že by vůle jednotlivce s tím neměla co dělat. I když snad z počátku nemá vůli aktivně přijít ke Kristu, jeho vůle se může změnit, když se učí — když jsou otvírány ‚oči jeho srdce‘. (Ef. 1:18) Ježíš citoval z Izaiášova proroctví o těch, kteří se stávají dětmi Jehovovy nebeské ženy, Sióna, během tohoto systému věcí: „V Prorocích je psáno: ‚A všichni budou vyučeni Jehovou.‘ Každý, kdo slyšel od Otce a naučil se, přichází ke mně.“ (Jan 6:45; Iz. 54:1, 13) Člověk, který vidí a rozumí, mění svou vůli. Nechce-li to učinit, není ovšem nucen, aby ji změnil. Porozumění přináší víru a víra jedince přiměje Boha a jeho Syna, aby jej přijali. Jak to řekl Ježíš později svým následovníkům: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje. Kdo pak miluje mne, bude milován mým Otcem, a já jej budu milovat a jasně se mu ukáži. . . Jestliže mě někdo miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec jej bude milovat a přijdeme k němu a budeme s ním přebývat.“ — Jan 14:21–23.

12. Jak naopak Kristus přivádí člověka blíže k Bohu?

¹² Jelikož Otec byl vždy lidem neviditelný, zjevuje se prostřednictvím Krista. Když byl Ježíš na zemi, odhalil Boží znamenitou osobnost, takže mohl říci: „Kdo viděl mne, viděl také Otce.“ (Jan 14:9) Ti, kdo přicházejí ke Kristu a pěstují víru, poznávají Otce více a více, tak, jak Kristus jejich srdcím otevírá hloubku a vznešenost Božích vlastností.

13. Jaký názor o sobě musí mít člověk, aby byl schopen přijatelně se přiblížit k Bohu?

¹³ Jaké kroky pak musí učinit jednotlivec, aby získal přístup a důvěrný vztah k Bohu? Musí mít pocit potřeby, cítit, že všechno v jeho životě není uspokojující. Musí se vidět jako nedokonalý, nesoběstačný; musí poznat, že je hříšníkem a uvědomit si marnost svého postavení. Jestliže někdo plně nevidí svou nedobrou situaci, úvaha o Zákoně, který byl dán Bohem skrze Mojžíše Izraeli, jej přesvědčí, že hříšníkem skutečně je. Účelem Zákona bylo ukázat, že žádný člověk není spravedlivý, a řídit upřímné a hledající lidi, aby poznali potřebu vykupitele. — Gal. 3:19, 24.

14. Jaké další kroky jsou nutné ze strany toho, kdo chce mít důvěrný vztah k Bohu?

¹⁴ Jestliže spravedlivě smýšlející člověk pozná tuto potřebu, podívá se upřímně a vážně do Bible a poučí se o Božích cestách skrze Krista. Když pozná, že nemá vůbec žádný vztah k Bohu, přesvědčí se tím také o špatnosti hříchu a o tom, co mu hřích všechno způsobil. Vidí, že je ve skutečnosti Božím nepřítelem. A potom se chce změnit. (Řím. 5:10) Současně činí pokání a žádá o odpuštění. Musí zároveň uznat, že to není jeho vlastní vynikající pochopení nebo dobrota, ale Bůh, který jej přitrhuje. Takový jednotlivec shledal, že mu může být odpuštěno na základě Kristovy usmiřující oběti. Když poznal a ocenil Boží předsevzetí, vyjádří přání a rozhodnutí stát se plně oddaným Božím služebníkem a projeví svou víru a rozhodnutí před jinými žádostí o křest ve vodě.

NOVÝ VZTAH K BOHU

15. Co je „dobré svědomí“, o něž žádá ten, kdo je křtěn?

¹⁵ Křtem žádá člověk Boha o dobré svědomí. (1. Petra 3:21) „Dobré svědomí“ znamená, že pocit viny za minulé hříchy již jeho svědomí netíží. Kromě toho znamená, že má takový člověk nový vztah k Bohu a Kristu jako ke svým přátelům. (Jan 15:14, 15) To proto, že jeho víra v Kristovu oběť pro něj získává odpuštění za minulé hříchy, a dokonce ještě více než jen to.

16. Jaké dobré postavení má nyní takový člověk před Bohem a jak si je může udržet?

¹⁶ Uveďme si příklad: Prominutí trestu světskými autoritami vymazává minulé viny potrestaného. Ale přestupník je v tom okamžiku pouze tam, kde začal. Nemá útěchu či ujištění, že v budoucnosti dostane pomoc nebo že špatné činy, které snad v budoucnosti provede, nebudou použity proti němu. Avšak ten, kdo projevuje víru v Krista, je přijímán Bohem jako přítel, s nímž Bůh dále jedná jako s důvěrným druhem, nyní i v budoucnosti, dokud nebude nakonec učiněn dokonalým. (1. Petra 5:10) Dokud si udržuje stejnou víru a věrnost, může se modlit za odpuštění svých každodenních hříchů a zachovává si tento důvěrný vztah. Nesmí ovšem ‚přijímat Boží nezaslouženou laskavost a opomíjet její účel‘. (2. Kor. 6:1) Nemůže si oprávněně myslet, že může zneužívat tento důvěrný vztah a přitom mít i nadále dobré postavení před Bohem.

SVĚŘIT SE DO KRISTOVY PÉČE

17. Když Bůh přitrhl člověka ke Kristu, co pro něj může Kristus dále dělat?

¹⁷ Když Bůh přitrhne člověka k Ježíši Kristu, jaké je jeho postavení? Ježíš potvrdil, že všichni lidé patří Otci a že ti, které Jehova přitrhuje, jsou Ježíšovi dáni a svěřeni, pokud jde o péči a křesťanský růst. (Jan 17:9, 10) Bůh vzhledem ke Kristu slíbil prostřednictvím proroka Izaiáše: „Pro strasti své duše uvidí, bude nasycen.“ (Iz. 53:11) Proto Ježíš čekal od Boha pomoc pro své dílo a oběť, aby přinesl ovoce. Ježíš také řekl, že Bůh mu dal autoritu nad vším tělem. (Jan 17:2) Když vykonává tuto autoritu, může ochraňovat ty, které k němu Bůh přitrhuje, a chránit je před zlými, škodolibými odpůrci pravdy. Ježíš řekl o „ovcích“, které mu byly dány: „Dávám jim věčný život a rozhodně nebudou nikdy zničeny a žádný je nemůže uchvátit z Otcovy ruky.“ (Jan 10:28, 29) Proto se křesťan nemusí bát pronásledování, nemoci, těžkostí, odporu ani čeho jiného, dokonce ani smrti. — Řím. 8:38, 39.

18. Jaký je konečný úděl člověka, který věrně následuje znamenitého Pastýře?

¹⁸ Pod Ježíšem Kristem, znamenitým Pastýřem, mohou si být ti, kteří jej věrně následují, jisti věčným životem. Ježíš řekl: „Bůh totiž tak velice miloval svět, že dal svého jednozplozeného Syna, aby každý, kdo projevuje víru v něj, nebyl zničen, ale měl věčný život.“ — Jan 3:16.

19, 20. Jakou hodnotu má tedy důvěrný vztah k Bohu?

¹⁹ Věčný život! I když člověk snad umře, jeho naděje tím není ztracena. Ježíš potvrdil stálost a neotřesitelnost úzkého vztahu Syna k těm, které mu Otec přivádí jako členy „malého stáda“ svých ovcí: „Všechno, co mi dává Otec, přijde ke mně, a toho, kdo ke mně přijde, v žádném případě neodeženu.“ — Luk. 12:31, 32; Jan 6:37.

²⁰ Proto v péči znamenitého pastýře mohou ti, kteří k němu přicházejí, očekávat pomoc a vedení v každé životní záležitosti, navíc s nadějí na věčný život. Co může být lepšího než vytvořit si pěkný vztah k Bohu a jeho Synovi? Ale jak je možno v každodenních životních záležitostech dokázat, že tento pěkný vztah, tento důvěrný, vřelý, bezpečný poměr je opravdu skutečností?

Může nám pomáhat vztah k Bohu již dnes?

„Jehova je blízký všem, kteří jej vzývají, . . . a uslyší jejich volání o pomoc a zachrání je.“ — Žalm 145:18, 19.

1, 2. Jak nám Davidova slova popisují znamenité postavení člověka, který má důvěrný vztah k Bohu?

KRÁL DAVID, který byl také prorokem, mluvil o štěstí člověka, jemuž Bůh počítá „spravedlnost bez skutků“: „Šťastni jsou ti, jimž byly prominuty bezzákonné skutky a jejichž hříchy byly přikryty; šťastný je muž, kterému Jehova rozhodně nepřičte hřích.“ (Řím. 4:6–8; Žalm 32:1, 2) Takovému člověku jsou odpuštěny jeho hříchy — je čistý v Božích očích. Jehova jej přijímá jako důvěrného přítele a dívá se na něj, jako by nebyl nespravedlivý, protože nespravedlnost působí oddělení od Boha.

² Když mluvil o znamenitosti takového postavení před Bohem, David řekl: „Žehnej Jehovovi, má duše, a nezapomínej na všechno jeho konání, tomu, který odpouští všechna tvá provinění, který uzdravuje všechny tvé neduhy, který žádá zpět tvůj život ze samotné jámy, který tě korunuje milující laskavostí a projevy milosrdenství, který uspokojuje tvůj celý život tím, co je dobré; tvé mládí se stále obnovuje jako u orla.“ — Žalm 103:2–5.

BOŽÍ PŘÁTELÉ

3. a) Jakým důvěrným výrazem se mohou na Boha obracet ti, jejichž hříchy jsou odpuštěny skrze Kristovu oběť? b) Jak si jednotlivec může zachovat toto postavení?

³ Takový člověk se může obracet na Boha jako na Otce. (Mat. 6:9) Když chybuje a hřeší, jako ostatně všichni nedokonalí lidé, může — když shledal, že tak jednal — prosit Boha o odpuštění a očištění a přitom si zachovat své správné postavení. Apoštol Jan o tom napsal: „Jestliže prohlašujeme: ‚Nemáme hřích‘, svádíme sami sebe a pravda není v nás. Když vyznáváme své hříchy, on je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil naše hříchy a očistil nás od každé nespravedlnosti.“ — 1. Jana 1:8, 9.

4. Jak projevil Kristus důvěrný vztah k těm, kteří byli jeho učedníky?

⁴ Jak může v každodenním životě důvěrný vztah k Bohu ‚uspokojovat tvůj celý život tím, co je dobré‘? A jak vypadá takový vztah? Ježíš objasnil tento druh důvěrného vztahu, který měl k věrným apoštolům, když jim řekl: „Již vás nenazývám otroky, protože otrok neví, co dělá jeho pán. Ale nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám dal vědět všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (Jan 15:15) Dále „se nestydí nazývat je ‚bratry‘ “. (Žid. 2:11) Je pravda, že Bible mluví o křesťanech jako o otrocích Boha a Krista. Avšak Bible často užívá lidských výrazů, to jest výrazů, které nám jsou běžné, aby nám určité věci objasnila. Je to kvůli naší nedokonalosti a často kvůli naší nezralosti v křesťanském poznání a porozumění. (Srovnej Řím. 6:19; 1. Kor. 3:1, 2; viz též Luk. 17:7–10.) Proto, i když je používáno slovo „otrok“, nás Ježíš Kristus ve skutečnosti miluje daleko více, než jakýkoli pán kdy miloval svého otroka, a přeje si, abychom byli ujištěni, že se na nás dívá jako na své přátele.

5. Jak zdůraznil Ježíš, že Bůh je nakloněn a blízký těm, kteří jej milují?

⁵ Ježíš zdůraznil, že Bůh je stejně blízký těm, kteří přicházejí ke Kristu, když řekl: „Jestliže mne někdo miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec jej bude milovat a přijdeme k němu a budeme s ním přebývat.“ (Jan 14:23) Jaký důvěrnější vztah si můžeme žádat? (Srovnej Zjevení 3:20.) Když Ježíš řekl učedníkům, že odchází, aby byl se svým Otcem, ukázal, že Bůh je jim bližší, než si vůbec mohou představit: „V ten den se mě vůbec nebudete ptát. Vpravdě, vpravdě vám říkám: Požádáte-li Otce o něco, dá vám to v mém jménu. Dosud jste vůbec o nic nežádali v mém jménu. Žádejte a dostanete, aby vaše radost byla dovršena. To jsem k vám mluvil v přirovnáních. Přichází hodina, kdy k vám již nebudu mluvit v přirovnáních, ale budu vám zřetelně oznamovat o Otci. V ten den budete žádat v mém jménu a já vám neříkám, že za vás budu prosit Otce. Vždyť sám Otec je vám nakloněn, protože jste měli náklonnost ke mně a uvěřili jste, že jsem vyšel jako Otcův zástupce.“ — Jan 16:23–27.

OCHRANA PŘED ŠPATNÝM JEDNÁNÍM

6, 7. a) Pokouší Bůh někoho ke hříchu? b) Jak k němu ‚postaví stráž a hlídku‘?

⁶ Ten, kdo má důvěrný vztah k Bohu, se jistě může těšit z ochrany před pádem do špatnosti. Ježíš řekl, že se k Bohu máme modlit: „A neuveď nás do pokušení, ale osvoboď nás od toho zlého.“ (Mat. 6:13) Je to podobné jako žalmistova modlitba: „Postav, Jehovo, stráž mým ústům, postav hlídku ke dveřím mých rtů. Nepřikláněj mé srdce k ničemu špatnému.“ — Žalm 141:3, 4.

⁷ I když Bůh připustil, aby se Kristus utkal s pokušením — věcí běžnou všem lidem — sám nikoho nezkouší špatnými věcmi. (Jak. 1:13) Na druhé straně však nebude násilím bránit člověku, aby si vybral špatnou cestu. Když se vyskytnou pokušení nebo zkoušky, Bůh ochraňuje člověka, který má k němu důvěrný vztah, tím, že mu otevře oči, aby jasně a ostře viděl nebezpečí, které mu hrozí. ‚Postaví k němu stráž a hlídku.‘ Ten, kdo je spojen s Bohem, dostane silné varovné signály, které upoutají jeho pozornost.

8. Jak odpovídá Bůh na modlitbu „Neuveď nás do pokušení“?

⁸ Například člověku, který je v pokušení, aby kradl nebo pomlouval, jsou okamžitě připomenuty určité varovné skutečnosti: špatný čin poškodí nebo zničí jeho výborný vztah k Bohu; takové skutky jsou proti zákonu lásky; uvádějí potupu na dobré jméno Boha a Krista, protože křesťan vyznává, že je jejich zástupcem; když se poddá špatným žádostem, přivodí potupu a zármutek sobě i svým milým; zneuctí křesťanský sbor, jehož je členem. Dobré svědomí, o něž žádal, když projevoval víru v Kristovu oběť za hříchy, bude vážně poraněno. Tyto varovné myšlenky vzniknou proto, že křesťan čte ustavičně Bibli, nebo působením Božího svatého ducha či někdy i některého spolukřesťana. Působí k jeho odstranění, aby bezhlavě a ukvapeně nenásledoval tělesné žádosti, jak je tomu u lidí, kteří nepečují o dobrý vztah k Bohu. — Srovnej Přísl. 7:22, 23 s Davidovou zkušeností v 1. Sam. 25:32–35.

SVOBODA MYŠLENÍ A ŘEČI

9. Jak se ukazuje síla Božího slova, když se podíváme na národy nazývané „křesťanstvo“?

⁹ Největším požehnáním vyplývajícím ze vztahu k Bohu je radost z velké svobody myšlení a řeči. Jako důkaz síly Božího slova se podívejme na národy, které se nazývají „křesťanstvem“. Ačkoli nikdy nebyly blízké Bohu, v minulých dvou stoletích bylo všeobecně dovoleno velké rozšiřování Božího slova. Bible se stala domácí knihou, a ačkoli ji nyní mnozí zavrhují, existovali mužové — i ve vládnoucích postaveních — kteří usilovali o to, aby se drželi znamenitých mravních zásad Bible. To podporovalo svobodu myšlení a řeči a osvobodilo lidi z pout náboženských tradic a pověr „temného věku“. Do jaké míry byla v těchto zemích rozšířena Bible, do té míry se zlepšila životní úroveň lidí.

10. a) Jak daleko došli k porozumění Boha vědci i jiní, kteří studují zázraky stvoření? b) Co musí dělat člověk, který opravdu touží po důvěrném vztahu k Bohu?

¹⁰ Zatímco takové náhodné spojení s Bohem prostřednictvím jeho Slova přineslo osvícení a lepší život, lidé, kteří skutečně čtou Bibli a učinili ji vůdcem svého života, jsou ve výhodě ještě v daleko větším měřítku. Patriarcha Job zdůraznil, že je zapotřebí více než jen povrchní poznání Boha. Když si povšiml některých zázračných skutečností stvoření, které mohou vědci pochopit a vysvětlit až po dlouhém bádání, řekl: „Podívej se, to jsou okraje jeho [Božích] cest, a jaké šeptání nějaké věci je o něm slyšet!“ Později Job zdůrazňuje, že pravá moudrost vyžaduje od nás víc, než abychom jen poznali „okraje jeho cest“ — více než jen pouhé vědecké skutečnosti. Musíme poznat znamenitost Boží osobnosti, abychom se Boha báli jako toho, kdo podporuje pravé zásady, a pak tyto zásady následovali. Tato moudrost se dá získat pouze studiem jeho Slova. Job říká: „Hle, bázeň před Jehovou — to je moudrost, a odvrátit se od zlého je rozumnost.“ (Job 26:14; 28:28) Tomu, kdo se nahlížením do Bible snaží získat vztah k Bohu, žalmista říká: „Šťastný je ten, kterého si vybereš a jemuž dáš, aby se přiblížil a přebýval v tvých nádvořích. Jistě bude uspokojen tvým dobrým domem.“ — Žalm 65:4; 65:5, „KB“.

KDO SE MŮŽE TĚŠIT Z DŮVĚRNÉHO VZTAHU K BOHU?

11, 12. Jaký druh lidí přijímá Bůh do důvěrného, přátelského vztahu?

¹¹ Vztah, jímž Bůh uzná určitého jednotlivce jako svého přítele, přináší tedy nekonečně velká a trvalá požehnání. Ten, jehož Bůh vybírá pro takový důvěrný vztah, je popsán v 15. žalmu:

„Ó Jehovo, kdo bude hostem v tvém stanu?

Kdo bude bydlet na tvé svaté hoře?

Ten, kdo chodí v bezúhonnosti a činí spravedlnost

a mluví pravdu ve svém srdci.

Nepomlouval svým jazykem,

neučinil nic zlého svému druhu

a neuvedl žádnou pohanu na svého důvěrného známého.

V jeho očích je jistě odmítnut každý opovrženíhodný,

ale ctí ty, kteří se bojí Jehovy.

Přísahal na to, co je špatné pro něho samotného, a přece to nezmění.

Nevydával své peníze za úroky

a nebral úplatek proti nevinnému.

Ten, kdo činí tyto věci, nebude nikdy zviklán.“ — Žalm 15:1–5.

¹² Pouze takový člověk se bude bát Boha a skutečně jej pozná. Boží přítel čelí stejným všeobecným problémům, jaké potkávají kohokoli jiného. Není však zanechán bez pomoci.

POMOC BĚHEM NEMOCI

13. Co dělá Bůh pro křesťana, který je vážně nemocen, a jak se dívá křesťan na vytrvalost během nemoci?

¹³ Křesťan může být vážně nemocen. Často má tělesná nemoc nežádoucí účinek na jeho duchovní zdraví. Při nemoci je těžké udržet dobrou rovnováhu. Bůh hluboce soucítí s nemocným. A co více, pomáhá. Žalmista říká: „Jehova sám jej bude podporovat na lůžku nemoci; celé jeho lože jistě změníš během jeho choroby.“ (Žalm 41:3; 41:4, „KB“) Bůh neslibuje, že jeho služebník se v každém případě zcela uzdraví. Ale ujišťuje křesťana, že bude při něm stát a učiní jeho nemoc snesitelnou. Slova žalmu nám připomínají ošetřovatelku, která ustavičně posluhuje pacientovi, takže žádná část jeho těla se necítí nepohodlně, nebo matku, která s láskou pečuje o nemocné dítě, obveseluje je, myje je, převléká a upravuje mu postel, takže se cítí osvěžené a povzbuzené. Je-li to pro člověka nejlepší, Bůh jej může pozdvihnout z lůžka nemoci a změnit je v lože zdraví. Ale i když se neuzdraví, Bůh působí, aby všechno pracovalo k jeho dobru. (Řím. 8:28) Je duchovně posilován a nemoc snáší, protože ji považuje za určitou formu kázně nebo školení, které způsobí, aby byl silnějším, rozvážnějším, soucitnějším křesťanem. Pamatuje na to, že Kristus trpěl. Ježíšova zkouška působila jak k jeho, tak i našemu dobru. Bůh Ježíše neopustil a jeho odměna za trpělivou vytrvalost byla veliká. — Žid. 4:15; 5:8, 9.

POMOC V PRONÁSLEDOVÁNÍ

14. Měli bychom být překvapeni, když dojde k pronásledování? Jaké ujištění pomoci máme?

¹⁴ Když se křesťan zastává biblických zásad, může počítat s odporem a snad i s pronásledováním. To se stalo i Davidovi; byl jako zvíře pronásledován králem Saulem, zrazen nejbližším přítelem a když byl nemocen, spikli se proti němu jeho vlastní synové. (1. Sam. 24:2; Žalm 41:9; 41:10, „KB“; 2. Sam. 15:31; 1. Král. 1:1, 5) A přece z vlastní zkušenosti napsal: „Ukryje mne [Jehova] totiž ve své skrýši ve dni neštěstí; uschová mne na tajném místě svého stanu.“ „I kdyby mne opustil můj vlastní otec a má vlastní matka, přece by se mne Jehova ujal.“ — Žalm 27:5, 10.

OSVOBOZENÍ OD OBAV Z HOSPODÁŘSKÉ SITUACE

15. Proč by se křesťan neměl obávat, že nebude mít potřeby nutné k životu?

¹⁵ Ani s hospodářskou situací by si křesťan neměl dělat přílišné starosti. Apoštol Pavel napsal: „Ať ve vašem způsobu života není láska k penězům a buďte spokojeni s tím, co je, protože on řekl: ‚Rozhodně tě neopustím a rozhodně tě nezanechám.‘ Takže můžeme být dobré mysli a říci: ‚Jehova je můj pomocník, nebudu se bát. Co mi může učinit člověk?‘ “ (Žid. 13:5, 6) David také prohlásil: „Ti, kteří hledají Jehovu, nebudou mít nedostatek v tom, co je dobré.“ A opět řekl: „Byl jsem mladý a též jsem zestárnul, ale přece jsem neviděl spravedlivého, aby byl úplně opuštěn, ani jeho potomky, aby hledali chleba.“ — Žalm 34:10; 34:11, „KB“; 37:25.

POKOJ A RADOST Z POMOCI DRUHÝM

16. Jaké jsou některé z nejcennějších dobrodiní, které má nyní křesťan pro svůj vztah k Bohu?

¹⁶ Mezi největšími přítomnými přednostmi důvěrného vztahu k Bohu jsou pokoj mysli a osvobození od strachu z věcí, které přicházejí na svět i na nás. Křesťan, který zažil Boží milující péči a ochranu vůči těm, kteří jsou s Bohem v důvěrném vztahu, má pevnou naději, že přijde něco lepšího. Podle Božího slibu vyhlíží po nových nebesích a nové zemi, kde má přebývat spravedlnost. (2. Petra 3:13) Má naději, že kdyby měl zemřít, zažije vzkříšení do spravedlivého systému věcí. (Sk. 24:15) Denně dostává důkazy toho, co apoštol Pavel napsal z vlastní zkušenosti: „Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení [všechno krásné, co si křesťan může představit], bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly prostřednictvím Krista Ježíše.“ — Fil. 4:7.

17. Jakou další radost může mít křesťan pro důvěrný vztah k Bohu?

¹⁷ Křesťan, který se těší z tohoto výborného vztahu, může pomáhat druhým, aby se tomu naučili. Není větší radost než pomáhat druhým, aby poznali Boží pravdu a byli přitrženi do dobrého vztahu k Bohu a jeho Synovi. Proto svědkové Jehovovi navštěvují domy lidí po celé zemi a oznamují jim „dobré poselství“, a potom znovu přicházejí, aby s nimi vedli biblická studia. Když jsou noví přivedeni do společenství s křesťanským sborem, zakusí také oni radost, že důvěrně znají Otce a toho, kterého poslal, Ježíše Krista. Pro ně všechny „to znamená věčný život.“ — Jan 17:3.

Jako lékaři, kteří neplní své povinnosti

Ve dnech proroka Jeremiáše byli obyvatelé Jeruzaléma a Judeje mravně zpustlí. Kněží a falešní proroci ještě přispívali ke špatným poměrům. Jehova řekl prostřednictvím Jeremiáše: „Vždyť od nejmenšího z nich až po největšího z nich každý pro sebe dosahuje nepoctivého zisku; a od proroka až po kněze každý jedná falešně. A pokoušejí se uzdravovat zhroucení mého lidu lehkovážně a říkají: ‚Je mír! Je mír!‘, když žádný mír není.“ — Jer. 6:13, 14.

Všichni, od nejmenšího až do největšího, byli úplatní. Mysleli jen na své vlastní zájmy, ne na zájmy druhých. Při všem, co dělali, usilovali o zisk. Kněží a proroci, kteří měli poučovat národ, byli nepoctiví. Podobali se lékařům, kteří neprovádějí důkladné vyšetření a potom předepisují falešné léky, protože nepřipisovali „zhroucení“ Izraelitů žádný význam. Tvrdili, že je všechno v pořádku, že panuje mír, zatímco byl národ v morálním ohledu skutečně velice nemocný. Pokoušeli se tedy ‚uzdravovat lehkovážně zhroucení Izraelitů‘.