Potřeba práva

PO tisíciletí bojují lidé s problémem zachovat zákon a pořádek. Bylo formulováno množství předpisů, aby se chránili lidé i majetek jednotlivců. Byly vytvořeny soudní systémy a instituce prosazující zákon, které měly vést přestupníky zákona k odpovědnosti. Avšak přes všechno dobře míněné lidské úsilí nebylo žádné zařízení schopné zabezpečit všem dokonalé právo.

Zatímco se mnozí význační lidé snaží udělat co nejvíce, aby byla zajištěna lidská práva, jiní mají prospěch z konání bezpráví. Před několika lety byl například jeden severoamerický soudce shledán vinen, že přijal na úplatcích více než 600 000 dolarů. Skulinami zákona tak unikli potrestání známí zločinci. Jistí právní zástupci zbohatli tím, že vykonstruovali falešné alibi pro své provinilé klienty nebo že použili nevybíravých prostředků, aby v klíčové otázce získali svědectví věrohodných svědků.

Podplácení ovšem není jedinou překážkou, která stojí v cestě vykonávání práva. Někdy je problémem vyslovená nezpůsobilost. Projednávaly se případy před soudci, kteří byli opilí, příliš unudění, než aby naslouchali, příliš unavení, než aby během líčení neklímali, nebo tak neznalí zákona, že rozsudky ve skutečnosti psali jejich tajemníci.

Pro korupci a nezpůsobilost na vysokých místech již trpěl značný počet lidí. Mnozí byli nespravedlivě posíláni do ústavů a vězení, nebo byli dokonce odsuzováni k smrti. Ženy byly zbavovány finanční podpory svých manželů. Děti byly odebírány rodičům. Právoplatní dědicové přicházeli o celé své majetky.

A nebylo výjimkou, že bezzákonní lidé nebyli nikdy postaveni před soud. V přítomném systému věcí prostě neexistuje možnost, jak napravit všechna bezpráví způsobená pomlouváním, utrháním, klevetami, podvody, osnováním piklů, polopravdami, přeháněním a jinými mravními chybami.

Je jistě potřebné vyrovnat misky na vahách spravedlnosti. Jeden vynikající právník 20. století se zmínil o způsobu, jak by se toho mohlo dosáhnout. Když popisoval „ducha pravé svobody“, prohlásil, že tento duch „nikdy docela nezapomněl, že má být království, kde ten nejmenší bude vyslyšen a oceněn stejně jako ten největší“. Ale bude opravdu někdy existovat takový soud? Jaký máme důvod, abychom věřili, že bude? Jaký to může mít již dnes vliv na náš život?

Záruka dne účtování

PŘED více než 1 900 lety vyjádřil muž, který znal velmi dobře zákon svého národa, víru v budoucí den účtování. Učinil to na cizí půdě, před soudci na Areopágu ve starověkých Aténách. Byl to apoštol Pavel, pokřtěný Žid.

Jeho posluchači chvíli naslouchali, co říkal o Bohu. Pavel však potom učinil vzhledem ke stvořiteli překvapující prohlášení: „Neboť ustanovil den, v němž má v úmyslu soudit obydlenou zemi ve spravedlnosti mužem, kterého jmenoval, a dal záruku všem lidem tím, že jej vzkřísil z mrtvých.“ — Sk. 17:31.

Apoštol nebyl schopen pokračovat v řeči, protože posměvači pozdvihli své hlasy. Avšak pravdy, které vyslovil, byly prostředkem, jímž všemohoucí Bůh otevřel srdce některých lidí, kteří slyšeli Pavlovu obhajobu. Když apoštol odcházel, „někteří muži se k němu připojili a stali se věřícími“. — Sk. 17:32–34.

Snad se zeptáme: Kdo je ten muž, jehož prostřednictvím bude Bůh soudit obydlenou zemi? Proč můžeme mít důvěru, že bude vykonáno právo? Jak jistá je záruka dne účtování?

Muž, kterého Bůh vyvolil, je Syn, který se vzdal své nebeské slávy a pak se z božské moci začal vyvíjet jako dokonalé dítě v lůně židovské panny Marie. (Luk. 1:30–35; Fil. 2:7) Tento Syn je známý pod jménem Ježíš Kristus.

Ježíš prohlásil o své soudcovské autoritě: „Vždyť Otec nesoudí vůbec nikoho, ale svěřil celý soud Synu.“ (Jan 5:22) „Nemohu dělat sám od sebe vůbec nic; jak slyším, tak soudím a můj soud je spravedlivý, protože nehledám svou vlastní vůli, ale vůli toho, jenž mne poslal.“ — Jan 5:30.

SOUDCE, KTERÝ SE STARÁ

Prorocky bylo vyjádřeno, jakým soudcem bude Ježíš: „Nebude soudit podle pouhého zdání svých očí ani kárat jen na základě toho, co uslyší jeho uši. A bude spravedlivě soudit pokorné a v přímosti bude udílet pokárání ve prospěch mírných země.“ (Iz. 11:3, 4) Na Ježíše Krista neučiní dojem nějaká mimořádná osobnost nebo vnější krása či půvab. Vidí pod povrch vnějšího vzhledu a posoudí skutečné pohnutky v srdci jednotlivce. (Zjev. 2:23) Chytrá slova a argumenty mu nezabrání, aby nedošel k jádru celého případu a nevynesl nestranný soud. Bez ohledu na to, jak nízcí jsou lidé, bude s nimi Ježíš Kristus jednat podle práva. „Jejich krev bude cenná v jeho očích.“ — Žalm 72:14.

Máme důvod důvěřovat v naprostou nestrannost Ježíšova soudu. Dokázal svůj zájem o lidstvo největším činem obětavé lásky, když dobrovolně položil svůj život. Když upozorňoval své učedníky na to, co učiní, řekl: „Nikdo nemá větší lásku než tu, že by se vzdal své duše pro své přátele.“ — Jan 15:13.

VYVÝŠENÝ SOUDCE

Mrtvý člověk by ovšem nemohl jednat v hodnosti soudce, a apoštol Pavel objasnil, že Bohem jmenovaný soudce byl vzkříšen z mrtvých. Toto vzkříšení je neotřesitelnou zárukou budoucího dne účtování. Není to běžná záruka. Více než 500 svědků vidělo vzkříšeného Božího Syna. Aby nebylo pochyb o opravdovosti vzkříšení, mluvil Ježíš Kristus se svými učedníky, žádal je, aby se jej dotkli, a v jejich přítomnosti jedl. (Luk. 24:36–43) Bible říká: „Potom, co trpěl, se jim také ukázal živý mnoha nespornými důkazy tím, že ho vídali po čtyřicet dnů.“ (Sk. 1:3) Protože důkazy byly nepopíratelné, učedníci odvážně svědčili o vzkříšení Ježíše Krista vzdor potupě, hanobení a hrozbě smrtí.

Učedníci Ježíše Krista byli nejen svědky jeho vzkříšení, ale byli též svědky jeho vystoupení do nebe. Deset dní po tomto vystoupení dostalo 120 učedníků důkaz, že Syn byl vyvýšen na pravici svého Otce. Jaký důkaz dostali? Před svým vystoupením poučil Ježíš Kristus své učedníky: „Nevzdalujte se z Jeruzaléma, ale očekávejte to, co slíbil Otec, o čem jste ode mne slyšeli, protože Jan sice křtil vodou, ale vy budete za nemnoho dnů pokřtěni ve svatém duchu.“ (Sk. 1:4, 5) Když proto v den letnic roku 33 n. l. asi 120 učedníků přijalo slíbeného svatého ducha a byli jím zmocněni, aby mluvili v cizích jazycích s Židy a proselyty, kteří přišli ze vzdálených míst na svátek letnic, věděli tito učedníci, že Syn je již s Otcem.

Proto apoštol Petr mohl toho dne prohlásit k tisícům: „Toho Ježíše Bůh vzkřísil, a my všichni jsme svědky této skutečnosti. Protože byl tedy vyvýšen na Boží pravici a dostal od Otce zaslíbeného svatého ducha, vylil to, co vidíte a slyšíte.“ — Sk. 2:32, 33.

SPOLEHLIVÉ VYKONÁNÍ BOŽSKÉHO PRÁVA

Dobře potvrzené události, které se staly v prvním století ve spojení s Ježíšem Kristem, jsou neotřesitelnou zárukou, že musí nastat den účtování se všemi národy. Věrní učedníci Ježíše Krista se těšili s horlivou předtuchou na tento den vykonání božského práva. Křesťanský apoštol Pavel na to poukázal v jednom ze svých dopisů Tessaloničanům, kde napsal:

„Je od Boha spravedlivé, aby odplatil soužením těm, kteří vám [věřícím] působí soužení, ale vám, kteří trpíte soužení, ulehčením spolu s námi při zjevení Pána Ježíše z nebe s jeho mocnými anděly v planoucím ohni. Tehdy uvede pomstu na ty, kteří neznají Boha, na ty, kteří neposlouchají dobré poselství o našem Pánu Ježíši. Právě ti podstoupí soudcovský trest věčného zničení, pryč od Pánovy tváře a od slávy jeho síly, v době, kdy přijde, aby byl oslaven ve spojitosti se svými svatými a aby se na něj v ten den pohlíželo s údivem ve spojitosti se všemi těmi, kteří projevovali víru.“ — 2. Tess. 1:6–10.

Příchodem Ježíše Krista v hodnosti vykonavatele božského práva začne doba pro napravování všeho špatného. Bůh bude prostřednictvím Krista soudit dokonce „tajné věci lidské“. (Řím. 2:16) I když neznáme den a hodinu, kdy přijde tento vytoužený den, máme Boží záruku, že přijde a že je stále blíže. To by nás mělo pohnout k tomu, abychom žili v souladu s touto zárukou. Ale co to od nás vyžaduje?

Žít v souladu s Boží zárukou

MÁME-LI dokonalou víru v Boží záruku, že přijde soud, měly by naši víru dokazovat skutky. Bible říká: „Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je i víra bez skutků mrtvá.“ — Jak. 2:26.

Jestliže očekáváme, že soud Ježíše Krista bude zcela nestranný, neměli bychom dělat stranické rozdíly. Měli bychom tudíž projevovat všem lidem úctu, kterou si zaslouží, neměli bychom pohlížet svrchu na druhé pro jejich nízké postavení nebo nějaké omezení ani bychom neměli dávat zvláštní přednost jednotlivcům, protože jsou třeba bohatí nebo významní. Pak se také budeme chtít vyhnout tomu, abychom nepřiměřenou přízeň prokazovali sami sobě. Jak by to bylo nedůsledné trápit se mravní špatností, které se dopouštějí druzí, a přitom sobecky hledat při každém kroku vlastní prospěch!

Učiníme dobře, když budeme mít na mysli, že božský soud skrze Ježíše Krista není pouze pro lidi v našem okolí. Týká se i nás osobně. Písmo říká: „Jestliže vzýváte Otce, který soudí nestranně každého podle jeho díla, chovejte se se strachem během svého pobytu v cizině.“ (1. Petra 1:17) Máme-li zdravý strach před stvořitelem a úctu k němu a k jím jmenovanému soudci, budeme méně náchylní k tomu, abychom sledovali, co snad dělají nebo nedělají druzí. Budeme naopak dbát na to, jak vyřizujeme své vlastní životní záležitosti. Uznáváme, že pouze Jehova Bůh může prostřednictvím Ježíše Krista napřímit všechny záležitosti, a proto se budeme krotit, abychom se nepřiměřeně rozčilovali nad nespravedlnostmi a vzplanuli v hněvu tak, že bychom snad vzali věci do vlastních rukou. Bible nám říká: „Nemstěte se sami, milovaní, ale poskytněte místo zlobě; neboť je napsáno: ‚Pomsta je má; já odplatím, říká Jehova.‘ “  —Řím. 12:19.

A jestliže zároveň můžeme pomáhat druhým, aby ocenili důležitost žít v souladu s Boží zárukou nastávajícího soudu, jistě to budeme chtít dělat. Můžeme to činit, jestliže jsme laskaví k těm, kteří jsou vůči nám nespravedliví. Bible doporučuje: „ ‚Je-li tvůj nepřítel hladový, nakrm jej; je-li žíznivý, dej mu něco pít; neboť učiníš-li to, nakupíš žhavé uhlí na jeho hlavu.‘ Nedej se přemoci zlem, ale neustále přemáhej zlo dobrem.“ (Řím. 12:20, 21) Laskavá odpověd může způsobit, že nespravedlivý člověk se zastydí a lituje způsobu svého jednání. Tak na něj může mít laskavé jednání zjemňující účinek a ukázat jeho lepší vlastnosti.

Naše příkladné chování ovšem nestačí k tomu, aby druzí byli upozorněni na nutnost žít v souladu s Boží zárukou. Musíme jim oznamovat Boží vůli a předsevzetí. Apoštol Pavel řekl aténskému lidu: „Bůh. . . říká lidstvu, že by měli všichni všude činit pokání.“ (Sk. 17:30) Jelikož den vykonání božského práva ještě nepřišel, musí být poselství stále daleko široko oznamováno. Zvěstovatelé by měli být ovšem lidmi, kteří přijali Ježíše Krista jako Jehovova jmenovaného soudce. Ti, kteří opravdu věří Boží záruce, nemohou jinak než mluvit, protože ‚z hojnosti srdce mluví ústa‘. — Mat. 12:34.

Čas, kdy mohou jednotlivci reagovat na pozvání k pokání, je omezen. Žádný člověk neví, co mu přinese příští den. Zítra už může být pozdě. (Přísl. 27:1; Jak. 4:13, 14) Proto jsou skutečně moudří ti lidé, kteří neváhají odpovědět na Jehovovo pozvání k pokání a začnou vést život, jenž dokazuje jejich víru v uskutečnění božského práva.

Již dnes je užitečné vést takový život. Přispívá k tomu, abychom se mohli radovat z čistého svědomí vůči Bohu a ostatním lidem a působí vnitřní pokoj a spokojenost. Jsme-li nesobečtí ve svém jednání s druhými, těšíme se z většího štěstí, které pochází z dávání. (Sk. 20:35) Před námi je jasnější budoucnost. Nejenže uvidíme, jak se právo uplatňuje nestranicky, ale všechno utrpení, kterému bylo lidstvo podrobeno po tisíciletí, se stane věcí minulosti. Písmo dává potěšující slib: „[Bůh] jim setře každou slzu s očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly.“ — Zjev. 21:4.

Máme skutečně dobré důvody, abychom žili v souladu s Boží zárukou. Chceš-li se dozvědět více o stvořitelově velkém předsevzetí a o tom, co chce, abys učinil, podělí se s tebou svědkové Jehovovi v tvém okolí o poznání, které získali z Písma. Zveme tě, abys přijal jejich nabídku bezplatného domácího biblického studia.

Ještě více jazyků

Jak oznámili dva jihoafričtí badatelé, není v Africe pouze 800 až 1 000 jazyků, jak se dříve uvádělo. V knize těchto badatelů (African Languages, a Genetic Decimalised Classification for Bibliographic and General Reference) je uvedeno kolem 1 500 afrických jazyků. „Při nejnovějších výzkumech se narazilo na mnohem méně známé ‚menšinové jazyky‘,“ vysvětlil jeden badatel, profesor Derek Fivaz z univerzity v Rhodésii.