Jak řídíš svůj život?

„Šťastní jsou ti, kteří jsou bezúhonní na své cestě, ti, kteří chodí v zákoně Jehovově.“ — ŽALM 119:1.

1. Co je ve světle dějin důležité pro štěstí?

‚CO je třeba ke šťastnému životu?‘ Mnozí lidé v odpovědi poukáží na hmotné věci, například na jídlo, oblečení a přístřeší nebo na různé druhy rekreace a zábav. Dějiny však dokazují, že je mnohem důležitější tvůj náhled na život a tvůj způsob života, máš-li být šťastný. Když jednáš se svým zaměstnavatelem, se svými spolupracovníky a rodinou — budeš mluvit pravdu? Vezmeš si něco, co ti nepatří? Budeš se podílet na nějaké pochybné práci nebo zábavě?

2. Podle čeho se někteří lidé řídí ve svém životě a k jakým otázkám to vede?

² Při rozhodování o takových otázkách se někteří nejraději drží určitých pravidel, která buď znají nebo si je podle potřeby vyhledají. Jiní učiní to, co podle svého svědomí „považují“ za správné. Ty si však možná budeš chtít položit otázku: Co je vlastně „svědomí“, o němž Bible tolik mluví? Jak působí? Má důležitou úlohu při našem rozhodování a při tom, zda dosáhneme štěstí? A jak můžeme říci s apoštolem Pavlem: „Choval jsem se před Bohem s dokonale čístým svědomím až do dnešního dne“? — Sk. 23:1.

TVÉ SVĚDOMÍ — CO TO JE?

3, 4. Co je „svědomí“ a kdo je má?

³ Většina lidí se domnívá, že svědomí je všeobecný smysl pro to, co je správné a co nesprávné. Máme však zdroj daleko přesnějších informací o svědomí — totiž Boží slovo. Bible nám pomáhá pochopit, že svědomí je vnitřní svědek. Apoštol Pavel například řekl: „Mé svědomí svědčí se mnou ve svatém duchu.“ (Řím. 9:1) Použil řeckého slova syneidesis, jež doslova znamená spoluvědomí s vlastní osobou. Svědomí je tedy schopnost dívat se sám na sebe, posuzovat sám sebe, svědčit sám o sobě.

⁴ Svědomí není jen výsledkem společenského vývoje. Bible totiž ukazuje, že je Bůh vštípil již původní lidské dvojici. (1. Mojž. 3:7, 8) Když Pavel rozebíral otázku odpovědnosti Židů a pohanů, napsal: „Kdykoli tedy lidé z národů [pohané], kteří nemají zákon, činí přirozeně věci zákona, tito lidé, ačkoli nemají zákon, jsou zákonem sami sobě. Právě ti projevují, že mají obsah zákona napsaný ve svých srdcích, zatímco s nimi svědčí jejich svědomí a oni jsou svými vlastními myšlenkami obviňováni nebo též omlouváni.“ (Řím. 2:14, 15) Ano, i lidé, kteří nemají psaný zákon od Boha, považovali za nesprávné takové věci, jako je vražda, krádež a krvesmilstvo. Z těchto veršů také vidíme, že svědomí je součinnost srdce a mysli („myšlenek“).

5. Co je jednou z funkcí tvého svědomí?

⁵ Činnost svědomí, kterou pravděpodobně nejvíce známe, je souzení našeho chování ‚po skutku‘, po nesprávném skutku. Když dojdeme k závěru, že jsme učinili něco nesprávného nebo že jsme jednali nečestně, svědomí nás obviňuje a odsuzuje. (Srovnej 2. Samuelovu 24:10; 1. Jana 3:20.) Reagujeme-li na to, může nám tato úloha svědomí pomoci, protože nás podnítí, abychom již nesprávné jednání neopakovali. A může nás přimět k pokání, k tomu, abychom se omluvili nebo abychom odčinili škodu, je-li to možné. — Žalm 32:3, 5; Mat. 5:23, 24; Luk. 19:1–8.

6. Jak jinak může působit tvé svědomí?

⁶ Naše svědomí může sloužit i jiným způsobem. Někteří lidé sice říkají, že dobré svědomí je to, které mlčí, ale musíme-li se nějak rozhodovat nebo řešit nějaký problém, naše svědomí by mělo promluvit a podnítit nás k tomu, co je správné. Dobrý příklad vidíme u Josefa, který odmítl návrhy Putifarovy manželky. Ačkoli Bůh ještě nedal psaný zákon proti cizoložství, přimělo Josefa svědomí, aby zavrhl nemravnost. (1. Mojž. 39:1–9) Nasloucháme-li svému svědomí dříve, než budeme jednat, můžeme se vyhnout úzkosti, k níž vede zatížené svědomí.

7. Co toužíme poznat z tohoto studia?

⁷ Zbývá otázka: Jakým vlivem může působit svědomí? Domníváš se, že většinu morálních a osobních otázek můžeš rozhodnout na základě svědomí? Nebo je lépe dát přednost pravidlům? Musíme to vědět. Jsou také nějaká nebezpečí, jichž si máme být vědomi? Co ukazuje Boží slovo, o němž je řečeno, že je „prospěšné k učení, ke kárání, k napravování věcí, k výchově ve spravedlnosti“? — 2. Tim. 3:16.

EXTRÉMNÍ NÁZORY

8. Jaké jsou dva extrémní názory na morálku?

⁸ Konflikt mezi pravidly a svědomím je velice dávný. „Encyclopaedia Britannica“ (jedenácté vydání) vysvětluje v článku „Kasuistika“, že morálka „je někdy považována za vnější zákon, někdy za vnitřní sklon. . . Ti, kteří věří v zákon, se spoléhají na autoritu nebo na logiku; ti, kteří věří ve vnitřní sklon, spoléhají se hlavně na naše instinktivní schopnosti — svědomí, zdravý rozum nebo cit.“ Extrémy v obou směrech existovaly již v době, kdy byl na zemi Ježíš a jeho apoštolové. Povšimneme-li si tehdejší situace, lépe porozumíme, jakou pomocí je nám biblická rovnováha a zbožná moudrost.

9, 10. a) Jak farizeové projevovali jeden extrémní přístup? b) Jaký postoj byl naproti tomu běžný u Řeků a u Římanů?

⁹ Židovští farizeové se horlivě zastávali pravidel. Nespokojili se s mojžíšským Zákonem, a vytvořili si proto množství pravidel neboli ‚lidských příkazů‘, jež činily neplatnými příkazy Boží. Nejenže si vytvořili tato pravidla, jež šla nad to, co vyžadoval Bůh, ale svým lpěním na pravidlech podporovali názor, že spravedlnost je možné dosáhnout znalostí a zachováváním těchto lidských pravidel. — Mat. 15:1–20; 23:1–5; Luk. 18:9–12.

¹⁰ „Opačný postoj panoval ve starověkém Řecku,“ poznamenává znalec klasické kultury Samuel H. Butcher. „U Řeků nebyl v písemné podobě předán. . . žádný systém nauk nebo zvyků, žádné příručky obsahující autoritativní pravidla morálky. . . Neměnná pravidla paralyzovala jednání.“ O Římanech je v díle „Encyclopaedia Britannica“ řečeno: „Cicero a Seneca považovali za své vodítko zdravý rozum. Každý problém rozhodovali podle toho, co se jim zdálo objektivně správné nebo nesprávné, a přihlíželi přitom spíše k duchu než k liteře.“ Tato řecko–římská filozofie byla v prvním století populární. Bude přitažlivá pro křesťany? Pavel napsal: „Dejte pozor, aby vás snad někdo neodvedl jako svou kořist prostřednictvím filozofie a prázdného klamu. . . podle základních věcí světa, a ne podle Krista.“ — Kol. 2:8; Sk. 17:18–21.

11. Jak se později v dějinách projevily tyto dva extrémy?

¹¹ Také v pozdějších stoletích měly oba extrémy své zastánce, dokonce i mezi lidmi, kteří si říkali křesťané. Jezuité byli známí tím, že zdůrazňovali morálku založenou na nespočetných církevních zákonech. Po reformaci zdůrazňovali protestanté individualismus a svědomí, což vedlo k nynějšímu názoru známému jako „situační etika“, který popularizuje představitel episkopální církve Dr. Josef Fletcher. List „The National Observer“ píše: „Dr. Fletcher vyjádřil manifest, o kterém se velmi debatuje, manifest individuální svobody a odpovědnosti, jež jsou založeny na etice bratrské lásky. Říká, že by tak měl být moderní člověk osvobozen od strnulých archaických pravidel a zákonů, jako je ‚Desatero přikázání‘. . . Pokud je jediným vodítkem láska, stávají se věci jako potrat, předmanželský pohlavní styk, rozvod. . . a jiné běžné nešvary pro Dr. Fletchera něčím, co lze v určitých situacích považovat morálně za přijatelné.“

12. Jakého nebezpečí se musíme vyvarovat?

¹² Je zřejmé, že lidé mají sklon k extrémům — sklon dát se vést buď pravidly, nebo svědomím. Někteří lidé, kteří vidí slabé stránky jednoho extrému, přejdou k druhému extrému, jako se kyvadlo pohybuje od krajní polohy vpravo do krajní polohy vlevo. Například ve středověku se kyvadlo pohybovalo od postoje jezuitů, kteří byli zaměřeni na pravidla, k postoji přívrženců reformace, kteří zdůrazňovali svobodu a svědomí. Znáš také možná rodiče, kteří byli při výchově svých dětí přemrštěně přísní. Když však tyto děti vyrostly, přešly k opačnému extrému a dovolovaly svým dětem, aby naprosto dělaly, co chtějí, což mělo katastrofální důsledky. Vidíme, jak pravdivá je biblická poznámka: „Dobře vím, Jehovo, že pozemskému člověku nepatří jeho cesta. Muži, který chodí, ani nenáleží, aby řídil svůj krok.“ — Jer. 10:23.

BOŽÍ VYROVNANÉ VEDENÍ, KTERÉ JE POMOCÍ

13. Jakou pomoc nám poskytuje Bible ohledně morálky a svědomí?

¹³ Jehova opatřil křesťanům v Bibli vyrovnanou pomoc, takže se můžeme vyvarovat jak (1) legalistického přehnaného zdůrazňování pravidel, jež může vést k malichernému, strnulému názoru na život a uctívání, tak i (2) přehnaného zdůrazňování svobody svědomí, jež vedlo některé osoby k lidským úvahám, že lze dokonce i omluvit nesprávné jednání. Máme-li si osvojit vyrovnanost Božího slova a mít užitek z jeho vedení, musíme zaujmout stejný postoj jako David: „Způsob, abych poznal tvé vlastní cesty, Jehovo; uč mne svým stezkám. Způsob, abych chodil ve tvé pravdě, a uč mne, protože ty jsi můj Bůh záchrany.“ — Žalm 25:4, 5.

14, 15. Co se dovídáme z Křesťanských řeckých písem o názoru, který měli na Zákon Židé, a o názoru Božím?

¹⁴ Bible ukazuje, že Ježíš neschvaloval způsob myšlení znalců Písma a farizeů zaměřených na pravidla. Někteří Židé, kteří nechtěli užívat Bohem dané schopnosti přemýšlet, snad měli rádi pravidla o tom, jak vysoko si mají mýt paže, co to znamená „pracovat“ v sabatu, z jaké úrody se mají dávat desátky, a tak dále. Takový přístup vedl k tomu, že vznikla obtížná pravidla, jež vyžadovala nekonečné výklady a odváděla pozornost od ducha a závažnějších hledisek Písma. Ježíš řekl náboženským vůdcům: „Dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale nedbáte na závažnější věci Zákona, totiž na právo a milosrdenství a věrnost.“ — Mat. 23:23; Mar. 7:3, 4.

¹⁵ Mojžíšský Zákon přispíval k duchovnímu smýšlení, morálce a zdraví Židů, a také jim dokazoval, že jako hříšníci potřebují Mesiáše. (Gal. 3:19, 23–25; Řím. 7:7–14) Bylo to dokonalé měřítko, a proto je žádný Izraelita nemohl bezvadně dodržovat a nemohl tedy dosáhnout dokonalého svědomí. (Žid. 9:9, 10) Ačkoli tato sbírka zákonů byla božského původu, Bůh ji odstranil, jakmile splnila svůj účel. Potom již Bůh nejednal s lidem pro své jméno na základě podrobného psaného zákoníku, ale místo toho měl v úmyslu ‚vložit jim svůj zákon do mysli a do srdce‘. — Jer. 31:33; Žid. 10:16; 2. Kor. 3:5–11.

16. Jaké je zde poučení a) pro osoby, které jsou velmi přísné samy k sobě, a b) pro nás a pro náš názor na pravidla?

¹⁶ Ti, kteří v dnešní době dohlížejí nad činností jiných nebo ji koordinují, musí na to pamatovat a dávat pozor, aby je nezatěžovali zbytečnými lidskými pravidly. K takovému jednání mohou mít silný sklon ti, kteří jsou velmi přísní nebo nároční sami k sobě, a mají proto pocit, že by se druzí měli dívat na věci stejně. Pavel však napsal křesťanům: „Ne že jsme pány nad vaší vírou, ale jsme spolupracovníci k vaší radosti, protože stojíte svou vírou.“ (2. Kor. 1:24) Vzhledem k tomu by dnes měli křesťané všeobecně dávat pozor, aby nechtěli od někoho, kdo má autoritu, aby určoval pravidla v každé věci. Měli bychom spíše růst v poznání o tom, co říká Boží slovo, a tak bychom měli cvičit své svědomí a svou vnímavost. — Žid. 5:14.

17. Před jakým nesprávným názorem se musíme mít na pozoru?

¹⁷ Jiným nebezpečím však je přejít do opačného extrému a domnívat se, že každý křesťan může opravdu činit cokoli, co mu dovoluje svědomí. Někteří z toho v poslední době vytvořili spornou otázku. Řekli: „Křesťanství není náboženství pravidel“, a dovolávali se pasáží, jako jsou například slova: „Byli jste ovšem povoláni ke svobodě; jen této svobody nepoužívejte jako popudu pro tělo, ale s láskou si navzájem služte jako otroci. Vždyť celý Zákon je naplněn v jednom výroku, totiž: ‚Budeš milovat svého bližního jako sebe.‘ “ (Gal. 5:13, 14) Je pravda, že křesťané nejsou pod mojžíšským Zákonem ani pod žádným jiným podrobným souborem božských zákonů. Ale měli bychom dávat pozor, aby nás ‚nikdo neoklamal výmluvnými argumenty („přesvědčivými a přitažlivými argumenty a podvodnou řečí“, „Amplified Bible“)‘, protože poctivé zkoumání Bible ukazuje, že nám opravdu dává nějaké zákony a nějaká pravidla. — Kol. 2:4.

KŘESŤANÉ NEJSOU BEZ ZÁKONA

18, 19. Jaký je postoj křesťanů, pokud jde o biblické zákony a pravidla?

¹⁸ Pavel napsal křesťanům, že muž, který se provinil smilstvím, by měl být vyloučen. Dodal, že modláři, cizoložníci, homosexuálové, zloději, chamtivci, opilci, utrhači a vyděrači „nezdědí Boží království“. (1. Kor. 5:1, 6, 7, 11–13; 6:9–11) Také čteme, že křesťané se musí ‚zdržovat věcí obětovaných modlám, krve, zardoušeného a smilstva‘ a že údajní bratři, kteří podporují falešné nauky, mají být zamítnuti. (Sk. 15:28, 29; Tit. 3:10; 2. Jana 9–11) Je zřejmé, že zde jde o zákony. Kdo pěstuje takové věci, nemůže se stát pravým křesťanem. A jestliže některý Boží služebník nečiní pokání a pokračuje v takových hříších, musí mu být odňata pospolitost.

¹⁹ Také nacházíme biblická pravidla ohledně věcí, které nejsou takovými přestupky, že by vyžadovaly odnětí pospolitosti. Například Pavel napsal, že svobodní křesťané by měli vstoupit do manželství „pouze v Pánu“, a přikázal: „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí.“ (1. Kor. 7:39; 2. Tess. 3:10) Někdo si možná řekne: ‚Jestliže mi nebude odňata pospolitost za nerespektování této rady, jistě to nejsou vážná pravidla.‘ Jak je to nemoudré uvažování! Bůh považuje tato pravidla za vážná. Cožpak Pavel neřekl Tessaloničanům, aby si ‚označili‘ líné lidi, kteří svévolně neposlouchali toto pravidlo o práci, a aby se s takovým ‚přestali stýkat‘? — 2. Tess. 3:14, 15.a

20, 21. Co můžeme poznat ohledně sborových směrnic? Jak bychom se na ně měli dívat?

²⁰ Některá pravidla jsou výslovně pro dobro sboru. Například v minulosti mohli někteří křesťané mluvit jazyky. Pavel dal pokyn, že mají při určité příležitosti mluvit jen dva nebo tři z nich, že mají mluvit jeden po druhém a že má být přítomen překladatel — to byla pravidla, jež podporovala pokoj a pořádek. (1. Kor. 14:26–33) Podobně i dnes by měli starší ve sboru dát pokyny, aby východy ze sálu království zůstávaly volné, aby se zbytečně nedržela místa, aby parkování vozidel se dělo s ohledem na sousedy a na bezpečnost. Taková sborová pravidla nejsou nebiblická, protože sledují stejný účel (pokoj a dobrý pořádek) jako Pavlova rada o jazycích. Souvisí s tím biblická rada: „Poslouchejte ty, kteří se mezi vámi ujímají vedení.“ (Žid. 13:17) Jestliže se vystříháme hříchu, jako je lhaní a krádež, posloucháme tím Boha, a proto se tento text musí vztahovat na to, že máme ve sborových záležitostech poslouchat vedení starších. Není to obtížné, jestliže starší nepůsobí jako zákonodárci a ‚nepanují nad těmi, kteří jsou Božím dědictvím‘. — 1. Petra 5:3.

²¹ Jiná „pravidla“ nebo způsoby, jak se něco dělá, jsou k užitku stáda na celém světě. Od svědků Jehovových se například žádá, aby podávali zprávy o své svědecké činnosti. (Srovnej Skutky 2:41, 42; 8:14.) Kdo má sklon k extrému, pokud jde o osobní svobodu, možná že s tímto postojem nesouhlasí. Ale uvědom si, jak je to dobré, protože ti, kteří dohlížejí na stádo, mohou ze zpráv poznat, v jakém rozsahu se vydávalo svědectví o království, kde je třeba pomoci a kdy je možné vytvořit z nových učedníků sbor. A neradujeme se snad, když čteme zprávy z celého světa? (Ezech. 9:11; Mar. 6:30; Sk. 14:21–23; 15:3; 19:1–6) Doufáme, že Bůh řídí svůj lid, a proto můžeme projevit ducha podpory a spolupráce.

22. Proč musíme dále studovat tento námět o svědomí?

²² Kromě výslovných zákonů a pravidel Písmo obsahuje i zásady, které jsou pomocí a které mohou moudří křesťané uplatnit, aby byli „bezúhonní na své cestě“. (Žalm 119:1) Zásady nám obzvláště pomáhají, chceme-li přizpůsobit své svědomí Božímu myšlení. Co to však znamená, jde-li o ‚věci svědomí‘? Někteří se domnívají: ‚Je-li to něco, co závisí na mém svědomí, je zcela mou osobní věcí, co udělám.‘ Prozkoumejme tuto věc v dalším článku a poučme se dále, jak můžeme cvičit své svědomí, abychom z něj měli co největší užitek.

Měj užitek ze svědomí, které jsi dostal od Boha

„Zákon jeho Boha je v jeho srdci; jeho kroky nebudou kolísat.“ — ŽALM 37:31.

1, 2. Proč bychom se měli zajímat o to, jaké vedení nám poskytne naše svědomí? (Přísl. 12:15; 14:12)

AČKOLI Bůh nedal křesťanům nějaký rozsáhlý zákoník, přece nám poskytl určité zákony nebo přímá pravidla, a také mnoho zásad, jež máme uplatňovat v souladu se svou vírou a svědomím. Mít svědomí je však jedna věc, a něco jiného je mít z něho plný užitek. Mnozí lidé si myslí: ‚Pokud něco netrápí mé svědomí, je to v pořádku‘. Je takové uvažování správné?

² Bible ukazuje, že naše tělo je hříšné, a proto nás může svědomí svést; může být slabé, svedené nebo poskvrněné. Názor „dej se vést svým svědomím“ je nebezpečný, a my to lépe pochopíme, zamyslíme-li se nad tím, jací byli v prvním století obyvatelé Kréty. Bylo o nich známo, že to jsou „lháři, škodlivá divoká zvířata, nezaměstnaní žrouti“. — Tit. 1:10–12.

3. Jak působilo svědomí na Kréťany?

³ Stejně jako všichni lidé měli Kréťané vrozené svědomí. Neměli z něho však žádný užitek. Když apoštol Pavel psal Titovi na Krétu, řekl: „Čistým je vše čisté. Avšak poskvrněným a nevěřícím není čisté nic, ale jak jejich mysl, tak jejich svědomí je poskvrněné.“ (Tit. 1:15; Řím. 2:14, 15) Většina Kréťanů měla necitlivé svědomí, které jim nepomáhalo činit to, co bylo mravné nebo čisté. (1. Tim. 4:2) Mnoha Kréťanům ‚nic nebylo čisté‘. Jak to? Měli poskvrněné svědomí, a proto v každé situaci viděli příležitost udělat něco ničemného. Možná, že si říkali: ‚Svědomí mě netrápí.‘ Ale mělo je trápit! Někteří krétští Židé nebo proselyté však byli v Jeruzalémě o letnicích roku 33 n. l. Jejich duchovní poznání by jim bylo pomohlo, aby přestali být lháři, aby přestali být škodliví nebo požívační. A ti, kteří přijali Ježíše, dostali další pomoc na základě jeho učení, takže mohli mít dobré a působivé svědomí. — Sk. 2:5, 11; Tit. 1:5; 2:2–5; 3:3–7.

4, 5. Čemu se můžeme naučit z Pavlova případu, pokud jde o svědomí?

⁴ Ale svědomí může svést dokonce i někoho, kdo chce být pod vlivem Božího slova a chce činit to, co je správné. Saul neboli Pavel znal Písma a horlivě se věnoval uctívání podle Zákona. Ale nesledoval, jak se postupně plní Boží vůle. Když Mesiáš přišel, kázal a zemřel, čímž se splnilo proroctví, praktikoval Pavel dále farizejský judaismus. Svědomí mu nezabránilo v tom, aby nebyl ‚pronásledovatelem sboru‘ a aby ‚nesoptil hrozbami a vražděním proti Pánovým učedníkům‘. — Fil. 3:4–6; Sk. 9:1, 2.

⁵ Tyto příklady nám ukazují, že nás svědomí může vést špatně. Musíme činit mnohá rozhodnutí, na něž se nevztahují nějaké určité biblické zákony, ale je to věc svědomí. Proto musíme vědět, jak máme své svědomí cvičit a jak z něho můžeme mít co nejplnější užitek. Budeme nyní uvažovat o třech oblastech.

CO NAZNAČUJE BOŽÍ SLOVO

6, 7. Jaký je jeden způsob, jímž nám Boží slovo může pomáhat ve věcech svědomí?

⁶ Dokonalé Boží slovo obsahuje mnohé, co nám může objasnit Boží smýšlení nebo zásady a čím můžeme vzdělat své svědomí. Jak jsme se již zmínili, Josef neměl žádný psaný Boží zákon proti cizoložství. Ale jeho svědomí bylo správně vyškoleno. Bezpochyby uvažoval o tom, že si Bůh přál, aby manžel a manželka („ti dva“) byli jedno tělo, že se mezi ně neměla vměšovat žádná třetí cizoložná strana. A Josef jistě věděl o zkušenosti Božího přítele Abraháma, v níž je náznak toho, jak se Bůh dívá na cizoložství. — Mat. 19:5; 1. Mojž. 2:24; 20:1–18.

⁷ Podobný užitek můžeme mít i my. Můžeme například stát před rozhodnutím, zda přijmeme pozvání k jídlu nebo k nějaké obchodní záležitosti s někým jiné národnosti, rasy nebo společenského původu. To je věc osobního rozhodování. Jestliže jsme však z Bible přijali Boží názor na nestranickost a na čestné jednání, bude naše vyškolené svědomí působit proti jakémukoli předsudku, který by snad byl obvyklý v prostředí, v němž jsme vyrůstali. Budeme jednat podle toho. (Sk. 10:34, 35; Jak. 2:1–4) Tak mohou biblické zásady pomoci i nám.

8. Co bychom měli dělat, stojíme-li před rozhodnutím, při němž jde o svědomí?

⁸ Máme-li se rozhodovat v nějaké věci, abychom si „zachovali dobré svědomí“, měli bychom pátrat po tom, co říká Jehova a co se k této věci vztahuje. To může a má totiž zapůsobit na naše svědomí a rozhodování. (1. Petra 3:16) Měli bychom nejen hledat výslovné zákony, ale měli bychom se také zajímat o to, zda jsou ve vztahu v dané otázce nějaké biblické zásady. Učinil nebo řekl Ježíš něco, co by naznačovalo, jak on smýšlí o takovém rozhodování? Můžeme prozkoumat biblické pomůcky, které se zabývají touto věcí. A můžeme se poradit se spolukřesťany, kteří nám mohou pomoci najít odpovídající biblické zásady. Tento krok bychom ovšem neměli podniknout s myšlenkou, že by oni měli nést odpovědnost za nás, a neměli bychom se také ptát: ‚Kdyby záleželo na tobě, co bys udělal?‘ — Gal. 6:5.

9. Co je naším cílem, rozhodujeme-li se v otázkách svědomí?

⁹ V situacích, kdy je nutné podniknout osobní rozhodnutí, měli by upřímní křesťané jednat tak, aby jejich svědomí zůstalo před Bohem čisté a nezatížené. Mělo by jim záležet na tom, aby mohli kdykoli říci: „Naše svědomí svědčí, že jsme se chovali ve světě, ale zvláště vůči vám, se svatostí a zbožnou upřímností.“ (2. Kor. 1:12) Jak dalece křesťan miluje Jehovu a jeho zásady, to se může projevit ve způsobu, jak se rozhoduje v otázkách svědomí.

JAK TO ZAPŮSOBÍ NA DRUHÉ?

10, 11. Které druhé hledisko ohledně otázek spojených se svědomím je patrné z problému, který ve starověkém Korintu vyvstal v souvislosti s jídlem?

¹⁰ Křesťané si přejí, aby je svědomí podněcovalo napodobovat Boha. Rozhodují-li se v otázkách, při nichž jde o svědomí, měl by je proto silně ovlivňovat milující zájem o druhé. Toto hledisko bral v úvahu Pavel, když psal o různých věcech souvisejících s jídlem.

¹¹ V korintském sboru vznikl problém ohledně masa, které bylo původně obětováno modlám. Bylo by modlářstvím, kdyby křesťan jedl obětní maso v průběhu obřadu, který souvisel s modlou. Ale Pavel vysvětlil, že nebylo hříchem jíst maso, které zbylo a bylo prodáváno v obchodech, jež se podobaly restauracím a byly spojeny s chrámem, nebo ve veřejných masných tržnicích. (1. Kor. 8:10; 10:25; Sk. 15:29) Ale někteří křesťané, kteří předtím uctívali modly, byli citliví (měli slabé svědomí) ohledně jedení takového masa, i když bylo prodáváno veřejně a nesouviselo s žádným náboženským obřadem. Pavel nepřehlížel slabé svědomí, a proto nabádal druhé, aby brali ohled na tyto bratry. Bylo by projevem nelásky, kdyby někdo dělal něco, co by mohlo přivést tyto bratry ke klopýtání nebo co by v nich mohlo vyvolat dojem, že není v rozporu se svědomím, budou-li se opět podílet na modlářství.

12, 13. Proč bychom měli brát v úvahu názory a svědomí druhých? Znázorni to.

¹² Pavel projevil postoj, který máme mít my všichni: „Jestliže. . . jídlo [nebo cokoli jiného] přivádí mého bratra ke klopýtání, již vůbec nikdy nebudu jíst maso.“ Jestliže ve věci, při níž záleží na našem svědomí a můžeme si tedy vybrat způsob jednání, přehlížíme svědomí druhých a tak ‚ničíme své bratry, za něž zemřel Kristus‘, mohli bychom ztratit své dobré postavení před Bohem. Pavel se zeptal: „Proč by měla být moje svoboda souzena svědomím někoho jiného?“ (1. Kor. 8:3, 11–13; 10:29) I když tedy má člověk pocit, že jde o ‚osobní věc svědomí‘, pokud jeho jednání škodí druhým, může mu přivodit záporný soud od Jehovy. To ukazuje, jak klamná může být úvaha: ‚Pokud záleží na mém svědomí, je to v pořádku.‘

¹³ Zamysli se nad případem jedněch manželů, s nimiž se vedlo biblické studium. Chodili na shromáždění a připravovali se ke křtu. Jeden starší ve sboru řekl tomuto muži, že se mu líbil určitý film. Muž odpověděl: „Cože, vy chodíte na filmy, které jsou označené jako mládeži nepřístupné?“a Starší se snažil omluvit své jednání a říkal, že některé z těchto filmů (jež i svět považuje za pochybné) mají určitou cenu, pokud si člověk závadných hledisek nevšímá. Ale toho muže se to zřejmě dotklo. Pokračoval potom pomaleji než jeho manželka. Kdyby byl starší uvažoval o takových textech jako Kolosenským 3:2–8, Efezským 5:3–5 a Matouš 7:12, mohly zapůsobit na jeho svědomí a chování. — 1. Kor. 9:22, 25–27.

14, 15. Jak by mohlo v určitých osobních záležitostech mít významnou úlohu svědomí rady starších?

¹⁴ Chceme-li brát ohled na druhé, znamená to také, že na nich nebudeme chtít, aby souhlasili s něčím, co je proti jejich svědomí. Starší ve sboru jsou například odpovědní za to, zda dovolí v sále království svatební obřad, za to, jak tento obřad bude probíhat, jak bude sál vyzdoben atd.b Starší v jednom sboru píší: „Při jedné svatbě šly všechny družičky uličkou mezi sedadly a ovívaly se. Další svatba měla předcházející překonat, a proto družičky procházely uličkou a točily slunečníky. Další měla být ještě větší a lepší; chtěli dvacet družiček a dvacet mládenců. Sál začal být užíván jako cirkus.“

¹⁵ Byla to ‚věc svědomí‘, při níž šlo o soukromé rozhodnutí? Nikoli. I kdyby svědomí snoubenců dovolovalo něco výjimečného nebo výstředního, nemělo být přehlíženo kolektivní svědomí starších. Nechtějí sice nikomu vnucovat svůj osobní vkus, ale záleží jim na pokoji, souladu a duchovním stavu celého sboru. A měli by svědomitě pomáhat lidem, aby ‚věděli, jak by se měli chovat v Boží domácnosti, kterou je sbor živého Boha, sloup a opora pravdy‘. — 1. Tim. 3:15; 1. Kor. 10:31.

16. Máš-li rozhodovat nějakou věc, při níž záleží na tvém svědomí, co bys měl brát v úvahu?

¹⁶ Stojíme-li tedy před nějakým rozhodnutím ‚ve věci svědomí‘, musíme přemýšlet o tom, (l) co v souvislosti s tím říká Boží slovo a (2) jak by naše rozhodnutí mohlo zapůsobit na druhé nebo jak by se jich mohlo týkat. Je však ještě třetí důležité hledisko.

JAK TO ZAPŮSOBÍ NA NÁS SAMOTNÉ?

17. Jak ovlivnilo svědomí jednoho bratra ve městě New Yorku?

¹⁷ Časopis „Natural History“ ze srpna 1981 obsahoval článek o newyorských doručovatelích, kteří na kolech rozvážejí expresní zásilky a dopisy do obchodů a kanceláří po celém městě. V článku se mluví o mužích, kteří přijali tuto práci. Mimo jiné tam čteme: „Donald, jedenačtyřicetiletý doručovatel, může ze svého výdělku uživit manželku a patnáctiletého syna. Donald byl zaměstnán vyvoláváním filmů, ale zanechal své zaměstnání, protože jako svědek Jehovův se nemohl smířit s tím, že by se podílel na výrobě pornografického materiálu. Jako doručovatel má nejen pocit čistého svědomí, ale může také podle svého uvážení této práce zanechat, aby mohl věnovat více času získávání stoupenců.“

18. a) Jak zřejmě došel tento bratr ke svému rozhodnutí? b) O čem se z toho můžeme poučit?

¹⁸ Při rozhodování o zaměstnání mají úlohu různé faktory (viz rámeček na stránce 16). Může se stát, že některý křesťan pracuje, podobně jako Donald, pro firmu, která vyvolává filmy — krátké záběry, filmy soukromě natočené, filmy reklamní a obchodní. Postupně firma přijímá i pornografické materiály. V určitém okamžiku začne křesťana trápit svědomí. Zjistí možná, že je nucen zabývat se pornografií nebo nějakou jinou nezákonnou činností. Protože je buď ztotožňován s firmou, která se zabývá pornografií, nebo jsou na něj kladeny takové pracovní požadavky, zjistí možná, že musí s takovou prací přestat, aby zůstal „bezúhonný“, což může být obzvláště závažné pro osoby, jež se snaží získat přednosti ve sboru. Takový člověk může při hledání jiné práce s důvěrou očekávat Jehovovo požehnání. (1. Tim. 3:2, 8–10; Řím. 13:5) Bezpochyby mnozí křesťané zanechali takovou práci a nepřipustili, aby je ohrozila nečistota. (Srovnej Matouše 5:28.) Stojíme-li tedy před rozhodnutím, při němž jde o svědomí, měli bychom si položit otázku: ‚Udělám-li tuto věc nebo odmítnu-li ji udělat, jak to zapůsobí na mne?‘ Jistě bychom neměli přehlížet své svědomí, neměli bychom je činit necitlivým, takže bychom se pak v budoucnosti snadněji dopustili něčeho špatného. — 1. Tim. 4:2; Juda 10; Ef. 4:18, 19.

19, 20. a) Jak nás může v naší službě ovlivňovat svědomí i víra? b) Po čem bychom měli toužit, ať jsme bohatí, nebo ne?

¹⁹ Když uvažujeme o rozhodnutí, které na základě svého svědomí učinil Donald, měli bychom si povšimnout, že nejen usiloval o schválený vztah k Jehovovi, ale také toužil více oznamovat svou víru. To odpovídá způsobu, jak Pavel spojil svědomí a víru: „Cílem tohoto pověření je skutečně láska z čistého srdce a z dobrého svědomí a z nepokrytecké víry.“ — 1. Tim. 1:5.

²⁰ Je chvályhodné, jestliže někoho víra a touha po dobrém svědomí přiměje ke změnám, aby ‚jeho kroky nekolísaly‘ a tak aby mohl věnovat více času a pozornosti rozšiřování „celé Boží rady“. (Sk. 20:26, 27) Ale jak bychom se měli dívat na druhé, kteří jsou zřejmě v okolnostech, jež jim umožňují kázat více, ale kteří to nečiní? Mají možná velký příjem ze své práce nebo ze svého obchodního podnikání a zdá se, že již mají finančně zcela zajištěný pohodlný život v tomto systému. A přece dále pracují na rozšiřování své obchodní činnosti, rozšiřují své domy a jejich luxusní vybavení, místo aby s radostí pracovali jako průkopníci plným časem a činili učedníky.c (Srovnej Marka 10:17–22; Lukáše 12:16–21.) Není naší věcí, abychom v tomto směru soudili druhé, protože „každý z nás bude Bohu skládat účty sám za sebe“. Ať nás proto raději naše víra nepokrytecky podněcuje, abychom plnou měrou sloužili Bohu a mohli tak mít čisté svědomí. — Řím. 14:1–4, 10–12.

DÁT SE VÉST DOBRÝM SVĚDOMÍM

21. Jak na nás může kladně zapůsobit naše svědomí?

²¹ Správně vyškolené a citlivé křesťanské svědomí nás povede k takovému jednání, které je dobré. Bylo tomu tak v případě Pavlově. Měl takový zájem o ‚své bratry‘, o Židy, jako byl on, že napsal: „Mé svědomí svědčí se mnou ve svatém duchu, že mám velký zármutek a bolest v srdci.“ (Řím. 9:1–3) Ano, činil všechno, co mohl, aby se s nimi dělil o dobré poselství křesťanství.

22. Proč nás svědomí může podněcovat ještě v širším rozsahu než pravidla?

²² Stejný postoj bychom měli mít my. Oceňujeme-li hodnotu svědomí, které jsme dostali od Boha, nebudeme chtít uvažovat jen o pravidlech. Pravidla možná určují jen minimální počet požadavků nebo cílů. Ale svědomí podněcované láskou a vírou na nás bude pravděpodobně klást ještě větší nároky a bude nás podněcovat k větším obětem a projevům nesobeckosti. Tak budeme mít jistě užitek ze svého svědomí. Bude nás chránit před věcmi, jež by mohly vést k projevu nesouhlasu od Boha. Pomůže nám činit věci, které Bůh rozhodně schvaluje. Je to tak zejména proto, že nás svědomí vede k tomu, abychom se více podíleli na oznamování dobrého poselství. Co by mohlo být užitečnější než jednání, o němž se Pavel zmínil Timoteovi? Řekl: „Dávej neustále pozor na sebe a na své vyučování. Zůstaň u těch věcí, neboť takovým jednáním zachráníš jak sebe, tak ty, kteří ti naslouchají.“ — 1. Tim. 4:16.

[Poznámky pod čarou]

Pamatuješ si?

◆ Proč je nebezpečný názor, že „pokud mě v nějaké věci netrápí svědomí, je to jistě v pořádku“?

◆ Stojíš-li před otázkou, při níž záleží na tvém svědomí, o kterých třech činitelích bys měl vážně přemýšlet?

◆ Jak by tě mělo svědomí povzbuzovat, abys veřejně chválil Boha?

[Rámeček na straně 16]

Okolnosti, jež je nutné uvážit v souvislosti se zaměstnáním

Musí-li se křesťan rozhodovat ohledně určitého zaměstnání, měl by se především zamyslet nad tím, co by ve skutečnosti dělal. Měl by uvážit tato dvě hlediska:

◆ Je ta práce, která by přicházela v úvahu, odsouzena v Bibli?

Bible odsuzuje věci jako krádež, modlářství a zneužívání krve. Křesťan by se tedy sotva mohl věnovat práci, při níž by přímo podporoval takové věci.

◆ Uvedla by tato práce člověka do tak úzkého spojení s odsouzenou činností, že by byl výslovně spolupachatelem?

I vrátný nebo recepční v krevní bance nebo v továrně, která vyrábí jedině válečné zbraně, je v přímém spojení s prací, která je v rozporu s Božím slovem. — 3. Mojž. 17:13, 14; Iz. 2:2–4.

Kromě toho, co by člověk skutečně dělal, mohou být v celkové situaci důležité ještě další faktory:

◆ Je to práce v rámci lidských služeb, jež nejsou z biblického hlediska nesprávné?

Poštovní doručovatel vykonává službu doručování pošty do domácností a podniků. Byl by křesťan odsouzen, kdyby mezi místy, kam doručuje poštu, bylo také několik domácností zlodějů nebo nějaká firma, která prodává modly? — Mat. 5:45.

◆ Do jaké míry má člověk pravomoc nad tím, co se dělá?

Křesťan, který je majitelem obchodu, nebude brát na sklad a prodávat modly nebo krevní uzenářské výrobky. V jiné situaci je však jako zaměstnanec obchodního domu, který mezi tisíci jiných druhů zboží prodává cigarety nebo krevní tlačenku.

◆ Do jaké míry s tím má člověk co dělat?

Zaměstnanec, který pracuje jako pokladní a jen příležitostně má co dělat s cigaretami, může dojít k závěru, že jeho situace je jiná než situace jiného zaměstnance, který má cigarety na regálech téměř celý den.

◆ Jaký je zdroj příjmu nebo místo, kde se provádí výplata?

V zemi, kde vláda poskytuje církvi dohled nad veškerými sociálními programy, může se stát, že člověk dostane svůj výplatní lístek od nějaké náboženské korporace. Ale ve skutečnosti pracuje při udržování veřejných sadů, které nejsou církevním majetkem. Tato práce také nemá svou podstatou nic společného s náboženstvím a nelze ji považovat za takovou, která by podporovala falešné náboženství.

◆ Jaký je celkový účinek vykonávání určité práce?

Přimělo by vykonávání této práce mnohé ke klopýtání, takže by člověk nebyl ‚bezúhonný‘? (1. Tim. 3:2, 10) Jak to bude působit na pracovníkovo svědomí?

Zprávy a jejich hlubší význam

Potrat je menší hřích?

● Britský sociolog Colin Francome poukázal ve dvouletém přehledu z klinik v Bostonu, Massachusetts, a Long Island, na nichž se provádí potraty, na některé otřesné skutečnosti. „Jeden překvapující statistický údaj, který se ukázal při této studii, je, že 66 procent pacientek, které na bostonské klinice podstupovaly potrat, byly katoličky, zatímco v Bostonu je v celém obyvatelstvu pouze 35 procent katolíků,“ řekl. Největším překvapením z této studie však bylo, že většinu pacientek tvořily neprovdané katolické ženy, které se domnívaly, že potrat je menší ze dvou zel. Proč? Studie ukazuje, že tyto ženy na základě svého náboženství dospěly k závěru, že je lépe podstoupit potrat než „opakovaně hřešit používáním antikoncepce“!

Církev, která dělá velký problém z kontroly porodnosti — o čemž se dokonce výslovně v Bibli nemluví, zatímco se mluví o zabití zárodku, jež je výslovně zakázáno —, zřejmě vštípila lidem velmi nevyrovnaný názor na hřích. Zatímco panuje pobouření nad kontrolou porodnosti, téměř bez povšimnutí zůstává hříšnost smilstva, při němž v první řadě dochází k nechtěnému početí dítěte. — 2. Mojž. 20:13; 21:22, 23; 1. Kor. 6:9, 10.