Stvoření čeká na uskutečnění své naděje

„Naděje, že dokonce i tvorstvo bude také osvobozeno z otroctví zkaženosti a bude mít nádhernou svobodu Božích dětí.“ — Římanům 8:20, 21.

1, 2. Jak se lišíme od světských lidí, kteří mají vzhledem k lidskému stvoření ‚naději v beznaději‘?

NADĚJE pro lidstvo se zdá neopodstatněná! Nemálo lidí si to myslí.

² A přece jsou jiní, kteří mají „naději v beznaději“. Stále totiž doufají, ačkoli nemají žádný základ pro to, že se jejich naděje splní. My však máme pevný základ pro svou naději, která se velkolepým způsobem uskuteční. V tom se podobáme muži z dávných časů.

3. Komu se v tomto ohledu podobáme a jak se správně založená naděje tohoto dávného patriarchy uskutečnila?

³ Ten muž byl Orientálec jménem Abrahám, který původně žil na území dnešního Iráku. Uvěřil ve zvláštní naději, která mu byla předložena, a přestěhoval se do sousedství města zvaného Bersabé, na severu Sinajského poloostrova. V Abrahámově případě byla naděje pro jisté národy spojena s narozením syna jeho manželce Sáře. Bylo mu již devětadevadesát let a jeho manželce osmdesát devět. Za běžných okolností by jejich vysoký věk otřásl jejich nadějí na narození syna. Ale Abrahám obdržel zaslíbení od osoby, která nikdy neselže, pakliže něco slíbí, totiž od svého Boha, Jehovy. Co tedy Abrahám udělal? Držel se pevně naděje, kterou mu dal Bůh. Historická zpráva v Bibli říká: „Ačkoli to přesahovalo naději, přece měl na základě naděje víru, že by se mohl stát otcem mnoha národů ve shodě s tím, co bylo předtím [Bohem] řečeno: ‚Takové bude tvé semeno‘ “. (Řím. 4:18) Abrahámova naděje nebyla zklamána, protože zázrakem obdržel skrze svou manželku Sáru syna Izáka. Z jeho narození vzešly národy!

4. a) S čím je spojeno celé lidské stvoření a jak daleko do minulosti? b) Jaké otázky vyvstávají ohledně prvního muže, když se sám procházel svým pozemským domovem?

⁴ Dnes je všechno lidské stvoření spojeno s nadějí, kterou dává Bůh. Vztahuje se nejen k obyvatelstvu, které dnes žije, ale ke všemu lidskému stvoření až zpět k potomkům prvního muže na zemi, Adama. Ke cti svého stvořitele byl tento muž uveden do života naprosto dokonalý tělesně i duševně. Byl postaven do dokonalého zemského domova, zahrady Eden, se všemi opatřeními, která měla zajišťovat šťastný a dokonalý lidský život. Jeho stvořitel, nebeský Otec, se stal jeho druhem a pravidelně s ním rozmlouval z neviditelné říše. A navíc, se všemi pozemskými zvířaty, ptáky a rybami v zahradě Eden se Adam skutečně nemusel cítit osamělý. Ale proč ho nebeský Otec postavil do tohoto rozkošného ráje? Aby byl samotářským lesníkem či zahradníkem? Jak dlouho měl žít a těšit se ze všeho dobrého z ruky svého životodárce?

5. Na kterém jedinci závisely odpovědi na tyto otázky? Jakou příhodnou radu si mohl dokonalý Adam pamatovat?

⁵ Adamovi bylo dáno na srozuměnou, že to vše záleží pouze na něm. Se svou dokonalou pamětí nemohl Adam nikdy zapomenout na radu, kterou mu dal jeho nebeský Otec: „Z každého stromu zahrady smíš jíst do sytosti. Ale pokud jde o strom poznání dobrého a zlého, z toho jíst nebudeš, neboť v den, kdy z něj pojíš, určitě zemřeš.“ — 1. Mojž. 2:16, 17.

6. Co otevřel lidstvu tento božský příkaz a jak se zde měli objevit Adamovi potomci?

⁶ Ten božský příkaz otevíral Adamovi cestu k věčnému životu, pokud by to byla vzhledem k němu Boží vůle. Jak později zpráva ukazuje, žil Adam 930 let, ale mohl žít nekonečně déle. Stal se zodpovědným za naše dnešní umírání. Všichni bychom si měli uvědomit, že onen první člověk na zemi měl potomstvo; jinak bychom tu nebyli. Nedošlo však k tomu nějakým nelidským způsobem rozmnožování, které dnes vědci-experimentátoři nazývají vegetativním množením, jak je tomu u některých rostlin. Spíše jako v případě ptáků a suchozemských zvířat opatřil Bůh Adamovi ženský protějšek, manželku, tím, že mu vyňal žebro a z něho ji vytvořil. Když oženil prvního muže s první ženou na zemi, předložil jim Bůh naději na nekonečný život na rajské zemi. Požehnal jim a řekl jim, aby rozmnožili svůj druh a naplnili zemi, na níž se rozšíří jejich ráj. — 1. Mojž. 2:18–24; 1:26–28.

7. Jaký stav lidských záležitostí Adam a Eva nepředpokládali? Proč by vina za chod lidských záležitostí neměla být kladena na hada?

⁷ Vyhlídka pro celé lidstvo byla tedy velice nadějná. Adam a Eva nikdy neočekávali, že jejich potomstvo bude ‚spolu sténat a bude v bolesti‘ pro fyzické, mravní a společenské podmínky, v nichž se dnes nalézáme. Jíst neposlušně ovoce stromu poznání se mohlo zdát samo o sobě maličkostí, ale právě to způsobilo dnešní stav. Tím, že hříšně pojedli, nejdříve Eva a pak Adam, rozbili svou naději, kterou jim dal Bůh dříve, než měli děti. Pokud by Bůh nějak nezasáhl, byli bychom dnes poddáni naprosté beznaději. Ano, do běhu věcí v Edenu se zapletl had, ale neobviňujme ze všeho onoho plaza. Bible naopak poukazuje na nějakého neviditelného duchovního činitele, který stál za hadem. Kdo to byl? Nebeský anděl, jenž se rozhodl odvrátit Adama a Evu od toho, aby učinili Jehovu Boha svou nadějí.

8. K jakému činu byla Eva svedena a proč dnes nežijeme v původní zahradě Eden?

⁸ Ten vzpurný pletichář, který mluvil skrze hada, oklamal Evu, aby se pokusila stát se podobnou Bohu. Tak by si mohla vybudovat naději podle vlastní volby. Až do té doby byl pro ni její manžel Adam Božím prorokem. Adam působil jako Boží mluvčí, když jí řekl o Božím příkazu nejíst zakázané ovoce. Ale potom, když se pokusila udělat ze sebe požitím zakázaného ovoce bohyni, jednala jako prorokyně hadova a využila svého krásného hlasu, aby přiměla Adama připojit se k její bezzákonnosti. Nakonec, z důvodů, jež zneuctívaly Boha, Adam ‚naslouchal hlasu své manželky‘, falešné prorokyně. (1. Mojž. 3:17) Proto Jehova Bůh vynesl nad svým nevěrným prorokem Adamem spravedlivý rozsudek smrti. Adamovy manželky Evy se rozsudek týkal rovněž. Už vlastně jako mrtví byli vyhnáni ze zahrady Eden, aby prožili zbytek svých dnů na neobdělané zemi. My všichni, ještě nenarození v rozmnožovacích orgánech Adama a Evy, jsme byli vyhnáni s nimi.

9. Byla nějaká jiná naděje než ta, jež byla vyjádřena v Božím příkazu Adamovi a která byla předložena dvěma svévolným lidským hříšníkům? Jaká byla situace vzhledem k nám, jejich potomkům?

⁹ Žádná jiná vyhlídka než ta, jež byla vyjádřena v Božím příkazu Adamovi, nebyla dána oněm prvním svévolným přestupníkům zákona, Adamovi a Evě. Po právu jim nebyla předložena žádná naděje, protože odmítli původní naději danou Bohem. Zůstala situace beznadějná i pro nás, kteří za to neneseme odpovědnost a jsme jejich potomky? Naštěstí NE!

BŮH NABÍZÍ NADĚJI

10. Kdo byl v Edenu jako první odsouzen, jak byl nazván a jak měl skončit v předpovězeném sporu?

¹⁰ Slova naděje nebyla adresována Adamovi a Evě osobně; jen je zaslechli. Boží slova, jež obsahovala základ pro naši naději, byla určena vzpurnému duchu, který zákeřně použil hada ke svedení Evy, aby se stala jeho úspěšnou prorokyní. Byl označen jménem satan ďábel. Protože však byl první, kdo k podvodu použil vychytralého a zákeřného způsobu jednání, právě prostřednictvím hada v Edenu, byl také nazván „prahadem“. (Zjev. 12:9; 20:2) Tento sebezbožňující duchovní tvor, který se první dopustil lži o Bohu a vůči ženě, byl také první, koho postihlo v Edenu Boží soudní rozhodnutí. Bůh nad ním vyslovil své prokletí a pak předpověděl boj, ve kterém „prahad“ a ti, kdo se ho ve sporu zastanou, utrpí porážku.

11. Jak slova rozsudku proti „prahadovi“ dávala jistou naději vzhledem k potomkům Adama a Evy?

¹¹ „Prahadovi“ řekl Bůh: „A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi tvé semeno a její semeno. Ono ti rozdrtí hlavu a ty mu rozdrtíš patu.“ (1. Mojž. 3:14, 15) To znamenalo pro „prahada“ a jeho potomstvo zničení. Ale dalo toto Boží soudní rozhodnutí nějaký základ pro naději vzhledem k budoucím potomkům Adama a Evy? Nikoli přímo, pouze druhotně.

12. Jakou „ženu“ připomněla Boží slova satanovi a proč nemohla být touto „ženou“ Marie, matka Ježíše Krista?

¹² Ano, do celé záležitosti byla uvedena osoba ženy. Kdo to byl? Musela prokázat nepřátelství, nenávist vůči „prahadovi“ a jeho potomstvu. Eva, která ze sebe učinila „prahadovu“ falešnou prorokyni, nemohla být vhodná. Dala se přesvědčit, že Jehova Bůh je lhář. Ani Marie, matka Ježíše Krista, nemohla být vhodná. Uplynou čtyři tisíce let, než se tato židovská dívka narodí jako potomek Abrahámův a pod židovským Zákonem. Její prvorozený syn Ježíš žil na zemi jen 33 a půl roku. Když jeho pozemská matka viděla, co dal „prahad“ na Kalvárii učinit tomuto synovi, kterého obdržela zázrakem, měla za sebou už větší část života. Proto mohla projevovat „prahadovi“ nepřátelství jen několik desetiletí života.

13. Kdo nebo co jedině mohlo být výše zmíněnou „ženou“ a z jakého určeného postavení vůči symbolickému hadu a jeho potomstvu měla radost?

¹³ „Žena“ z Božího proroctví musela být tedy logicky někým, kdo žil a naslouchal, když Bůh mluvil k „prahadovi“ v Edenu. Symbolická „žena“ měla žít dlouho po smrti Evy, ano, až do Božího určeného času, kdy měla porodit zaslíbené „semeno“, což se uskutečnilo více než 3 000 let po Evině smrti. Kdo tedy mohl být touto symbolickou „ženou“, ne-li Boží vlastní „manželka“, totiž jeho nebeská organizace svatých duchovních tvorů, kteří odmítli připojit se k „prahadovi“ v jeho vzpouře? Uznávali manželství Boha s jeho věrnou univerzální organizací a nerozvedli se s ním, aby se připojili k organizaci, která si brala „prahada“. Měli velkou radost, že Bůh položil nepřátelství mezi ně a organizované „semeno“ „prahada“.

14. a) Co měla očekávat Boží „žena“ jako později jiné lidské ženy? b) Narodili jsme se jako Boží děti? A přece, jaká naděje je lidstvu předložena?

¹⁴ V Edenu tedy Bůh předložil své nebeské organizaci, podobné manželce, vyhlídku na mateřství. Od té doby mohla doufat, že se stane matkou „semene“, jehož Otcem bude její manžel Jehova Bůh. Jeho „ženě“ stálo za to čekat na uskutečnění této naděje 4 000 let. Byla ochotna podstoupit jakékoli porodní bolesti právě tak, jako symbolická žena spatřená ve vidění křesťanského apoštola Jana ve Zjevení 12:1–5. Mateřství je normální touhou všech dospělých žen. Proč tedy nenabídnout mateřství Boží nebeské organizaci — „ženě“? Vhodně byla naděje na mateřství sdělena Boží „ženě“ dříve, než Bůh milosrdně dovolil Evě, manželce hříšného Adama, prožít mateřství vně Edenu. Nebylo to však žádné požehnání, když Bůh řekl hříšné Evě: „Velice zvětším útrapy tvého těhotenství; v porodních bolestech budeš rodit děti a budeš velmi toužit po svém manželovi, a on bude nad tebou panovat.“ (1. Mojž. 3:16 na rozdíl od 1:28) Když předával potomstvu zprávu o Božím proroctví týkajícím se „semene“ „ženy“, nejednal Adam jako Boží prorok; ani jeho manželka Eva nejednala jako Boží prorokyně. Ať už Adam a Eva věřili Božímu slibu zaznamenanému v 1. Mojžíšově 3:15 nebo ne, chtěl Bůh, aby jejich potomstvo založilo na tomto slibu svou naději. Adam byl stvořen jako „Boží syn“, ale my, jeho nedokonalé potomstvo nakažené hříchem, jsme se nenarodili jako synové Jehovy Boha. (Lukáš 3:38) Nemáme proto přirozené svědectví Božího svatého ducha se svým vlastním duchem, že jsme Boží děti. Je však pro nás nějaká naděje, že se dostaneme zpět do rodiny Božích synů? Ano!

15. Co je naznačeno vzhledem k situaci lidstva, když nás dnes na zemi žije více než 4 miliardy?

¹⁵ Jestliže byla situace pro nás beznadějná, proč Bůh dovolil, aby se Adamovi a Evě narodilo tolik potomků — více než sto generací až do nynějška? Dnes, po všech válkách a jiných katastrofách, kromě nemocí a přirozené smrti, nás žije přes 4 200 miliónů, a předvídá se, že do roku 2000 n. l. bude na zemi 6 miliard lidí. Bylo to vše marné? Rozhodně ne!

16. a) Na kom závisí uskutečnění naší naděje, protože člověk sám je bezmocný? b) Čí narození a život na zemi znamenaly obrat v lidských dějinách?

¹⁶ Člověk se samozřejmě nemůže ‚vytáhnout za vlastní tkaničky od bot‘. A přece stav lidského stvoření není beznadějný, přestože věci nevypadají slibně. Ne že by něco dokázal člověk sám, ale protože pevný základ dal Bůh tím, co již učinil a co ještě učiní podle svého nezrušitelného slibu. Jelikož Bůh dovolil, aby z Adama a Evy vzešlo asi 70 generací, mohl se jeho nebeský Syn narodit jako člověk Ježíš Kristus. Na zemi konal tento Boží Syn Boží vůli pro dobro lidstva. To znamenalo obrat v dějinách lidí.

LIDSKÉ STVOŘENÍ „PODROBENO MARNOSTI“ S NADĚJÍ NA SVOBODU

17. Co napsal apoštol Pavel v Římanům 8:19–24 o tom, jak je lidstvo podrobeno marné snaze pomoci si, a o tom, nač čeká stvoření se sténáním?

¹⁷ Asi 23 let po tom, co Ježíš Kristus dokončil svůj běh na zemi a vystoupil do nebe, psal křesťanský apoštol Pavel sboru v Římě v Itálii: „[Lidské] tvorstvo totiž vyhlíží s dychtivým očekáváním zjevení Božích synů. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno marnosti, ne ze své vlastní vůle, ale skrze toho, který je podrobil, na základě naděje, že i tvorstvo bude osvobozeno ze zotročení zkaženosti a bude mít slavnou svobodu Božích dětí. Víme totiž, že všechno tvorstvo nadále spolu sténá a je spolu v bolesti až dosud. Nejen to, ale též my sami, kteří máme první ovoce, totiž ducha, ano my sami sténáme v sobě, zatímco vážně očekáváme přijetí za syny, uvolnění ze svých těl výkupným. Byli jsme totiž zachráněni v této naději.“ — Řím. 8:19–24.

18. a) Kdo podrobil lidské stvoření marnosti a jak? b) Kam až nás dovedly lidské instituce? Je to, co nám hrozí, oním „dychtivým očekáváním“ sténajícího stvoření?

¹⁸ Ten, skrze něhož bylo lidské stvoření podrobeno marnosti neboli pocitům zbytečnosti, byl Bůh. Nepodrobili jsme se jí ze své vůle, protože jsme se ze své vůle nenarodili. Bůh chtěl, abychom začali existovat, přestože odsoudil Adama a Evu k smrti. (1. Mojž. 3:16–24; 5:1–4) Nenarodili jsme se však se ‚slavnou svobodou‘, jakou měli zprvu Adam a Eva v zahradě Eden jako „Boží děti“. Narodili jsme se v „zotročení zkaženosti“, pod odsouzením všeho Adamova potomstva k smrti. (Řím. 5:12) Nemohli jsme se tedy zachránit sami. Všechny naše pokusy zachránit se byly odsouzeny k marnosti, k pocitům zbytečnosti. Kam nás dovedly všechny snahy lidských vlád? Kam nás dovedly až do dnešního dne všechna sociální, hospodářská, finanční, lékařská a vědecká opatření usilovně se snažícího lidstva? Všichni stále trpíme duševní, tělesnou a mravní zkažeností. A navíc, dnes se zdá, jako by jaderná válka s interkontinentálními balistickými střelami, které se vynořují z moře a padají z nebe, měla znamenat náhlý konec nás všech. Dá se to nazvat „dychtivým očekáváním“ sténajícího stvoření?

19. S jakým záměrem podrobil Bůh člověka marnosti neboli pocitům zbytečnosti, ale na základě jaké naděje to učinil?

¹⁹ Stvořitel člověka však sám není podroben marnosti neboli pocitům zbytečnosti. Zkažené lidstvo nemůže zmařit stvořitelův záměr. Proto je naší nadějí on sám. Chce tedy, abychom neskládali naději v sebe, ale v něho. Všechny nás podrobil lidské neschopnosti proto, abychom neměli žádný základ pro naději v sebe. Jako jediný zdroj naděje, podrobil lidstvo marnosti, ale ne bez naděje. Spíše, jak se říká v Římanům 8:20, 21, „na základě naděje, že i tvorstvo bude osvobozeno ze zotročení zkaženosti a bude mít slavnou svobodu Božích dětí“.

20. a) Má tak zvaný „svobodný svět“ „slavnou svobodu Božích dětí“? b) Na jaké zjevení se vztahuje „dychtivé očekávání“ tvorstva?

²⁰ Dnes někteří vládci na základě určité politické ideologie prohlašují svou říši za „svobodný svět“ v protikladu k lidem pod odlišným panstvím. Ale ať tvrdí odporující si politické skupiny cokoli, žádná z nich nemá „slavnou svobodu Božích dětí“. Bůh a Otec Pána Ježíše Krista sám předkládá naději pro celou lidskou rodinu: dostane se do takového vztahu k Bohu, v jakém byli Adam a Eva, když byli stvořeni v Edenu. Ale toto obnovení musí počkat na jeden budoucí Boží skutek. Co to bude, se dozvídáme z apoštolových slov: „Tvorstvo totiž vyhlíží s dychtivým očekáváním zjevení Božích synů.“ (Řím. 8:19) Apoštol Pavel, který zapsal slova v Římanům 8:15–17, se sám zařazoval mezi tyto „Boží syny“.

21. Kdo je hlavním z těchto „Božích synů“? Jak byla uzdravena jeho „rána na patě“, a s jakým záměrem vzhledem k Židům 2:14, 15?

²¹ Tito zvláštní „Boží synové“ jsou semenem Boží „ženy“, jak říká Boží proroctví z Edenu v 1. Mojž. 3:15. Hlavním z tohoto „semene“ Boží nebeské organizace je Ježíš Kristus, ten, jemuž směl „prahad“ rozdrtit patu při jeho smrti na mučednickém kůle v roce 33 n. l. Bůh však uzdravil tu ránu na patě tak, že vzkřísil svého věrného Syna třetí den po jeho smrti. Protože byl vzkříšen jako nebeský duchovní Syn Boží, ne jako lidský Syn, mohl být přijat zpět Boží nebeskou „ženou“. Ten podle Židům 2:14, 15 ‚svou smrtí zničí toho, který má prostředek k působení smrti, totiž ďábla, a vymaní všechny ty, kteří byli ze strachu před smrtí po celý život podrobeni otroctví‘.

22. Kdo jsou druhotní členové „semene“ „Boží ženy“?

²² Druhotní členové „semene“ Boží mnohočetné „ženy“ jsou ti učedníci Ježíše Krista, kteří jsou zplozeni Božím duchem, aby se stali duchovními „Božími syny“ a spoludědici se svým starším bratrem Ježíšem Kristem v nebi.

23. K jaké naději zplodil Bůh podle 1. Petra 1:3, 4 druhotné členy „semene“? Žije ta naděje ještě v této pozdní době?

²³ Apoštol Petr mluví o jejich nebeské naději jako o „živé“, když jim píše: „Buď požehnán Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, neboť podle svého velkého milosrdenství nám dal nové zrození k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých, k neporušitelnému a neposkvrněnému a nevadnoucímu dědictví. Je vyhrazeno v nebesích pro vás.“ (1. Petra 1:3, 4) Tato jejich naděje je dnes stále „živá“. Nezemřela, přestože se pro ostatek, který je dosud na zemi, její uskutečnění zdánlivě zdrželo. Pomazaní očekávají, že se tato naděje zakrátko splní, a to ve stanovený čas jejich Boha a Otce, Jehovy. Apoštol Pavel nám připomíná 1. Mojžíšovu 3:15, když píše duchem zplozenému sboru v Římě: „Neboť Bůh, který dává pokoj, zakrátko rozdrtí satana pod vašima nohama.“ — Řím. 16:20.

24. Kdo dychtivě očekává zjevení těchto „Božích synů“ a po jaké události k němu dojde?

²⁴ „Zjevení“ těchto „Božích synů“ spolu s hlavním Božím Synem, Ježíšem Kristem, je to, co „dychtivé očekávání [lidského] stvoření“ toužebně vyhlíží. Nicméně krátce před touto událostí očekáváme „velké soužení“, jež nebeský Otec, Jehova Bůh, dopustí na protivníky a pronásledovatele, kteří působí utrpení jeho duchovním synům a jejich věrným společníkům. — Zjev. 7:14, 15; 2. Tess. 1:6–10.

Proč se naše naděje zcela jistě uskuteční

„Bůh nechává všechna svá díla spolupůsobit k dobru těch, kteří milují Boha.“ — Římanům 8:28

1. O čem se v našem 20. století dozvídá stále více jednotlivců sténajícího stvoření? Jaký je stav jejich naděje po všech těch desetiletích a proč?

V NAŠEM 20. století se stále více jednotlivců lidského stvoření dozvídá o blížícím se „zjevení synů Božích“, a nyní vědí, co mají záhy očekávat. Přes všechno ‚sténání a bolesti‘, jimž bylo až dosud podrobeno lidské stvoření, se tyto informované čekající osoby radují v naději. Přestože uplynula už desetiletí od chvíle, kdy se tento „velký zástup“ začal utvářet, jejich naděje je také živá. Jako „strom života“ žije v jejich srdcích, protože je založena na Božím slibu, který je zapsán na stránkách Bible. — Přísl. 13:12; Zjev. 7:9; 21:5; Řím. 8:19–22.

2. a) V kterém právoplatném postavení se „velký zástup“ modlí za ospravedlnění Jehovy Boha? b) Když se modlí „Buď posvěceno tvé jméno“, za jaký čin se modlí a kdy se to splní?

² Především doufají v brzké ospravedlnění univerzální svrchovanosti Jehovy, Stvořitele. Oceňují, že je spravedlivý, když uplatňuje svou svrchovanost nad celým jím stvořeným vesmírem. Proto neochvějně odporují „prahadovi“, satanu ďáblovi, který nesprávně posuzuje a představuje Jehovovu svrchovanost a který obrátil většinu lidského stvoření proti ní. Modlí se Pánovu modlitbou k Jehovovi a říkají: „Buď posvěceno tvé jméno.“ (Mat. 6:9, 10) Tak se modlí, aby Jehova sám posvětil své jméno, a on vyslyší tuto modlitbu během nadcházejícího „velkého soužení“, které vyvrcholí „válkou velikého dne Boha, Všemohoucího“ v Armageddonu a po němž bude následovat spoutání „prahada“ a jeho démonského „semene“ a jejich uvržení do propasti. — Ezech. 36:23; 38:16, 23; Zjev. 16:14, 16; 20:1, 2.

3. Jakých událostí bude podle Zjevení 7:9, 10 „velký zástup“ doufajících svědkem?

³ „Velký zástup“ doufajících přežije, aby byl svědkem ospravedlnění Jehovovy univerzální svrchovanosti a posvěcení jeho jména. Zcela vhodně je tedy Zjevení 7:9, 10 prorocky zobrazuje, jak stojí před trůnem ospravedlněného Boha a před jeho obětovaným Synem Ježíšem Kristem a vděčně říkají: „Za záchranu vděčíme svému Bohu, který sedí na trůnu, a Beránkovi.“

4. Protože „velký zástup“ nesdílí obavy světských lidí, co dělá s mírností a hlubokou úctou před světskými autoritami?

⁴ V dnešní situaci před vypuknutím „velkého soužení“, kdy svět je ochromen strachem, se „velký zástup“ nebojí toho, čeho se bojí světští lidé. Odvážně poslouchá to, co napsal apoštol Petr: „Ve svých srdcích však posvěcujte Krista jako Pána, vždy připraveni k obhajobě před každým, kdo od vás žádá důvod pro naději, která je ve vás, ale čiňte to s mírností a hlubokou úctou.“ — 1. Petra 3:15.

5. Jak se podílejí na splňování Ježíšova proroctví u Matouše 24:14 a jaký je jejich postoj k Ježíšovu příkazu u Matouše 28:19, 20?

⁵ Nesobecky sdílejí svou slavnou naději s každým ve svém okolí. Tak se účastní splňování Ježíšova proroctví: „Toto dobré poselství o království bude kázáno po celé obydlené zemi na svědectví všem národům.“ Je pro ně dnes naléhavější než kdy jindy uposlechnout Ježíšova příkazu: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je. . . a učte je“. — Mat. 24:14; 28:19, 20.

6. Proč budeme mít větší přednost než dřívější křesťané, kteří měli stejnou naději v minulých stoletích?

⁶ Nikdo jiný kromě nás nemá naději založenou na Bibli. Je to ta nejkrásnější věc, kterou můžeme sdílet s jinými. Naše naděje je poklad, z něhož se máme radovat. „Radujte se v naději,“ je nám řečeno. (Řím. 12:12) Můžeme s důvěrou očekávat její splnění. Ne nadarmo očekáváme vytrvale její uskutečnění. Dřívější křesťané se pouze těšili na to, co my brzy uvidíme ve skutečnosti. Budeme mít velkou přednost, že skutečně prožijeme její veliké splnění.

BOŽÍ DÍLA SPOLUPŮSOBÍ K DOBRÉMU

7, 8. a) Proč nedoufáme přehnaně, že se věci splní? b) Co víme v tomto ohledu stejně jako apoštol Pavel, jak je uvedeno v Římanům 8:28–30?

⁷ Nedoufáme přehnaně v to, co se má uskutečnit, jestliže je to zapsáno v Božím slově. Nic zapsaného nebude Bohu nemožné splnit! Nemůže nesplnit svůj slavný slib, protože je všemohoucí Bůh. Jestliže ho milujeme a dokazujeme to poslušností, bez pochyby slavně uskuteční všecky své dobré sliby. Víme to stejně jako apoštol Pavel v prvním století n. l. V dopise Římanům 8:28–30, napsaném kolem roku 56 n. l. , prohlásil:

⁸ „Víme pak, že Bůh nechává všechna svá díla spolupůsobit k dobru těch, kteří milují Boha,a těch, kteří jsou povoláni podle jeho předsevzetí, protože ty, jimž dal své první uznání, ty také předem určil, aby byli utvořeni podle obrazu jeho Syna, aby on byl prvorozeným mezi mnoha bratry. Nadto ty, které předem určil, ty také povolal; a ty, které povolal, ty také prohlásil za spravedlivé. Konečně ty, které prohlásil za spravedlivé, ty také oslavil.“

9. Jak uvádí „Překlad krále Jakuba“ a řada moderních překladů Bible Římanům 8:28? Jak jiné moderní překlady znějí podobně jako „Překlad nového světa“?

⁹ V biblickém „Překladu krále Jakuba“ zní Římanům 8:28: „A my víme, že všechny věci spolupracují k dobrému těch, kdo milují Boha, těch, kdo jsou povoláni podle jeho záměru.“ Řada dalších moderních překladů tohoto biblického verše Bible zní stejně. Ale Byingtonova „Bible v živé angličtině“ říká: „A my víme, že těm, kdo milují Boha, poskytuje Bůh veškerou spolupráci k dobrému, těm, kteří, jak to vyhovuje jeho záměru, jsou povoláni.“ Rotherhamova „Zdůrazněná Bible“ uvádí: „Dále víme, že těm, kdo milují Boha, Bůh způsobuje, aby všechny věci spolupracovaly k dobrému.“ A katolický „Nový zákon“ dr. O. Petrů: „Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo z Boží vůle jsou povoláni.“ — Viz též „Ekumenický překlad“ z r. 1979.

10, 11. a) Jaká díla nechává Bůh spolupůsobit k dobru povolaných? b) Jaký druh osobního jednání by neměl být zařazován mezi „všechny věci“ uvedené v Římanům 8:28?

¹⁰ ‚Všechny věci‘, o nichž je zmínka v Římanům 8:28–30, jsou Boží díla, ne lidské činy. Jsou to Boží díla, jež podle zprávy nechává spolupůsobit k dobru povolaných, kteří ho milují, protože si přeje, aby získali království, k němuž je povolal. Jestliže však ten, kdo prohlašuje, že je pokřtěný křesťan s vyhlídkou na nebeské království, jedná v rozporu se svým nebeským povoláním, pak není možno očekávat, že Bůh způsobí, aby takové jednání vedlo u přestupníka k dobrému, nebo že dokonce jeho jednání bude působit k jeho dobru automaticky. Když například oddaný křesťan s nebeským povoláním příliš horlivě pěstuje ve svém volném čase sport a zlomí si nohu nebo si poraní kotník, způsobí snad Bůh, aby tento úraz vedl k dobru sportovce? Nebo jestliže se v období určité slabosti a nesprávných sklonů povolaný křesťan rozhodne projít ze zvědavosti vykřičenou ulicí, aby viděl s prostitutkami jiné muže zlákané k nemravnosti, a sám padne za oběť dotírání lehké ženy a dopustí se smilstva, dá se od Boha očekávat, že nechá tento zážitek působit k dobru hříšníka? Působí snad k dobru, je-li Bůh tímto způsobem zkoušen?

¹¹ Výsledek takového tělesného nebo morálního zranění zcela závisí na zasaženém jedinci, jak totiž reaguje na následky svého nerozvážného jednání. Může se z takové tvrdé zkušenosti poučit. Ale změní se takovým poučením celá záležitost v jedno z Božích děl, zejména proto, že Bůh snad přitom prokáže milosrdenství? Jistě ne! Takové případy by nebylo vhodné zařazovat mezi „všechny věci“, o nichž Pavel mluví v Římanům 8:28.

12. Jaké povahy jsou všechna Boží díla podle záznamu v Římanům 8:29, 30 a v jakém pořadí je Pavel vypočítává?

¹² Když čteme dále verše 29 a 30 a povšimneme si Božích děl, jež jsou tam uvedena, zjistíme, že bez výjimky všechna ta Boží díla vzhledem k předem určeným, povolaným křesťanům jsou dobrá. Působí také k dobru dědiců království v každé etapě Božího jednání. Pavel obrací pořadí etap, když píše: „Protože ty, jimž dal své první uznání, ty také předem určil, aby byli utvořeni podle obrazu jeho Syna, aby on byl prvorozeným mezi mnoha bratry. Nadto ty, které předem určil, ty také povolal; a ty, které povolal, ty také prohlásil za spravedlivé. Konečně ty, které prohlásil za spravedlivé, ty také oslavil.“

13. a) Kdy Bůh oslavuje ty, které prohlásil za spravedlivé? b) Na jakém základě se koná prohlášení jednotlivců za spravedlivé?

¹³ Kdy Bůh oslavuje? Když dává příznivě nakloněným osobám slavné poznání o svém prvorozeném Synu, nyní oslaveném po jeho pravici. Tak je Bůh staví na cestu, která vede k nebeské slávě. Po tomto úvodním díle je může Bůh dále prohlásit za spravedlivé, ale jen pokud uvěří v oslaveného Krista natolik, že se vydají neboli oddají Bohu zcela a bez výhrad.

14. a) Jak se někdo dostává mezi „povolané“? b) Jak může být někdo zařazen mezi ty, které Bůh „předem určil“?

¹⁴ Jak nyní Bůh povolává oddaného, pokřtěného služebníka svého oslaveného Syna, aby mohl být ‚přenesen do království Syna jeho lásky‘? (Kol. 1:13) Bůh to činí tím, že ho zplozuje svým duchem, aby se stal duchovně zplozeným synem Božím. Pak může Bůh povolat či pozvat takového duchovního syna, aby se stal částí nebeského království, z něhož se mohou radovat jen ti, kdo jsou nakonec vzkříšeni k duchovnímu životu v nebi. (1. Kor. 15:43–50) Bůh předem určil, že s jeho Synem má být spojena skupina bratrů, kteří budou mít stejnou božskou přirozenost a budou utvářeni podle obrazu jeho prvorozeného Syna, Ježíše Krista. Tak se po svém povolání duchem zplozené dítě Boží stává členem předem určené třídy, v níž se musí prokázat věrné až do své pozemské smrti. Bůh předem určil tuto třídu, ne jmenovitě nějakého určitého jedince, jenž se stává součástí této třídy. Bůh předem určil, že počet Kristových nebeských bratrů bude 144 000, a v té souvislosti jmenovitě neuvedl žádné jednotlivce. — Zjev. 14:1–3.

15. Kdy a jak dal Bůh své „první uznání“ těm, které „předem určil“?

¹⁵ V Římanům 8:29, 30 poukazuje apoštol Pavel na to, že třídě křesťanů, kterou Bůh oslavuje neboli opatřuje úctou a vážností, kterou prohlašuje za spravedlivou, povolává a předem určuje, dal Bůh své „první uznání“. To Bůh učinil kdysi dávno v zahradě Eden, když pronesl své proroctví o „semeni“ své vlastní „ženy“ a o vítězném počínání tohoto „semene“. (1. Mojž. 3:15) A tak tisíciletí předtím, než „semeno“ vzniklo, byl Bůh první, kdo uznal nutnost jeho existence a jeho zvláštní úkol. Od té doby dával Bůh své „první uznání“ svému závazku vytvořit takové „semeno“. Tato skutečnost stála v Božím programu na prvním místě. Co Bůh považoval za hodné svého „prvního uznání“, to choval v mysli a srdci po celý čas až k vytvoření „semene“ v osobě svého Syna Ježíše Krista a jeho věrných duchem zplozených učedníků. Během celé doby až do vzniku tohoto „semene“ je Bůh předvídal a věnoval mu zvlášť příznivé uznání.

16. a) Jak každé ze „všech jeho děl“, o nichž se mluví v Římanům 8:28–30, plní svou úlohu? b) Co je tedy jisté pro všechny „povolané podle jeho předsevzetí“?

¹⁶ Čí tedy jsou od začátku až do konce „díla“, která jsou uvedena v Římanům 8:28–30? Jsou to Boží „díla“. A protože je Bůh důsledný ve všem svém jednání, v naprosté harmonii sám se sebou, „nechává všechna svá díla spolupůsobit k dobru těch, kteří milují Boha“. Žádné ze všech jeho „děl“ nevybočuje z řady, neporušuje soulad se všemi ostatními díly jeho záměru. Tato díla jdou za sebou v naprostém pořádku, jedno vede k druhému a připravuje mu cestu. Boží předsevzetí je velkolepé; Bůh přesně ví, jak je úspěšně provést. Proto „ti, kteří jsou povoláni podle jeho předsevzetí,“ si mohou být jisti, že nikdy neselže. Jestliže zůstanou věrní a budou s ním v lásce spolupracovat, jistě budou mít účast na uskutečnění jeho předsevzetí. Budou mít aktivní účast na jeho nebeském království s Ježíšem Kristem.

JINÁ PŘEDVÍDANÁ TŘÍDA

17. Jaké láskyplné předsevzetí pojal Bůh v souvislosti s povolanými, předem určenými a odkdy?

¹⁷ Skrze „povolané“, jimž dal své „první uznání“, splňuje Bůh určité láskyplné předsevzetí. To se zřetelně projevilo 2 083 let po Adamově stvoření, totiž v roce 1943 př. n. l. Tehdy řekl Bůh věrnému praotci Abrahámovi: „Všechny rodiny země si budou jistě žehnat tvým prostřednictvím.“ Tak toto požehnání zahrnovalo celý svět a mělo být opatřeno skrze Abrahámovo „semeno“. (1. Mojž. 12:1–3; 22:17, 18) Toto předem určené „semeno“ se mělo skládat z Ježíše Krista a jeho 144 000 „povolaných“ učedníků. (Zjev. 7:1–8; 14:1–3; Gal. 3:16, 29) Boží prostý slib Abrahámovi ukazoval, že Bůh předvídá třídu „semene“, aniž uvádí přesný počet jejích členů. Jen poslední kniha Bible nám tento počet udává.

18. K jakému předobrazu neboli prorockému znázornění používal Bůh za dávných časů před Kristem jednotlivce a skupiny?

¹⁸ V dávných dobách před Kristem byli jedinci a skupiny, kteří se chovali přátelsky k Abrahámovým přirozeným potomkům. Bůh je použil jako předobraz neboli prorocké znázornění lidí naší moderní doby, kteří se budou chovat přátelsky k malému ostatku „povolaných“, jenž je dosud na zemi, a spojí se s ním.

19. Jak Zjevení 7:9–14 zobrazuje tyto činné společníky ostatku „povolaných“ Kristových učedníků a jaké přednosti se jim má v blízké budoucnosti dostat?

¹⁹ Poslední kniha Bible, zapsaná křesťanským apoštolem Janem kolem roku 96 n. l. , předpověděla a zobrazila tyto činné společníky ostatku „povolaných“ jako bezpočetný „velký zástup“. Členové tohoto „velkého zástupu“ mají být zachováni naživu během přicházejícího „velkého soužení“, ano během „války velkého dne Boha, Všemohoucího“ v Armageddonu, a vejdou do nového pořádku na očištěné zemi pod tisíciletou vládou Ježíše Krista a jeho 144 000 „povolaných“. Prorocký obraz tohoto „velkého zástupu“, jak je předložen ve Zjevení 7:9–14, byl vysvětlen ústně i tiskem v roce 1935. — Zjev. 16:14, 16.

20. Kolik předobrazů a proroctví poukazujících na velký zástup bylo od roku 1935 předloženo v našich publikacích? Proč je jeho naděje jedinečná, a přece se jistě uskuteční?

²⁰ Za 45 let od té doby bylo v publikacích Společnosti Strážná věž uvedeno nejméně 42 předobrazů nebo prorockých znázornění tohoto „velkého zástupu“, který přežije Armageddon. (Viz knihu „Můžeš přežít Armageddon do Božího nového světa“, vydanou r. 1955, a strany 367, 368, angl.) Všechny tyto předobrazy a proroctví ukazují, že Bůh zamýšlel pro členy svého předvídaného „velkého zástupu“ jedině dobro. Je to proto, že i oni ho milují. Mnozí z nich byli ochotni prokázat svou nezlomnou lásku k němu mučednickou smrtí. Skutečně, naděje předložená „velkému zástupu“ nebyla dána obrovské většině lidského stvoření. Ačkoli jejich naděje je jedinečná a zázračná, vyhlížejí s důvěrou po jejím brzkém uskutečnění. Nikdy nebude tato jejich naděje zklamána, protože Bůh, který dává naději, je věrný. Jeho slib vůči nim je důvěryhodný a jistě se splní: „Ten, který sedí na trůnu, rozprostře nad nimi svůj stan. Nebudou již hladovět ani žíznit a nebude na ně bít slunce ani sálající vedro, protože Beránek, který je uprostřed trůnu, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh setře každou slzu s jejich očí.“ — Zjev. 7:15–17.