„Znamenitý pastýř“ a „malé stádo“

„Neboj se, malé stádo, neboť vašemu Otci se zalíbilo vám dát království.“ — Lukáš 12:32.

1. Ke komu přirovnává žalmista David a prorok Izaiáš Jehovu jako opatrovníka?

KRÁL David, který byl kdysi jako chlapec pastýřem v Betlémě, začal jeden ze svých inspirovaných žalmů slovy: „Jehova je můj pastýř. V ničem nebudu mít nedostatek.“ (Žalm 23:1) Jiný biblický pisatel, prorok Izaiáš, také přirovnává Jehovu k pastýři, když říká: „Jako pastýř bude pást své vlastní stádo. Svou paží shromáždí beránky.“ (Iz. 40:11) Ale Jehova má nižšího pastýře. Výstižně jej nazývá: „Můj služebník David“.

2. a) Kdo je David, o němž mluví Ezechiel 37:24, 25? b) Jak uplatnil Ježíš proroctví u Zachariáše 13:7 a proč?

² Staletí po smrti krále Davida inspiroval Jehova jiného biblického pisatele, Ezechiela, aby prorokoval: „A můj služebník David bude nad nimi králem a. . . budou všichni mít jednoho pastýře; . . . a můj služebník David bude jejich náčelníkem na neurčitý čas.“ (Ezech. 37:24, 25) Toto proroctví se musí vztahovat na Jehovova nižšího pastýře, na většího Davida, Ježíše Krista. V noci 14. nisana roku 33 n. l. , když byl Ježíš Kristus zrazen, vzat do vazby a přiveden k výslechu před své nepřátele, splnilo se proroctví Zachariáše 13:7: „ ‚Vzbuď se, meči, proti mému pastýři i proti tělesně schopnému muži, který je mým společníkem,‘ je výrok Jehovy vojsk. ‚Bij pastýře, a ať se rozptýlí stádo.‘ “ Ježíš sám uplatnil toto proroctví tímto způsobem. — Mat. 26:31; Mar. 14:27.

3, 4. a) Proč zůstal hřích na Židech, kteří se přeli s Ježíšem, když uzdravil člověka od narození slepého? b) Proč později při zimním svátku zasvěcení chrámu nezařadil Ježíš Židy, kteří se s ním přeli, mezi své „ovce“?

³ Bylo tedy naprosto v pořádku a nebylo v tom žádné sebevyvyšování, jestliže Ježíš Kristus přirovnal sám sebe k pastýři a řekl o sobě, že je „znamenitý pastýř“. (Jan 10:6, 11, 14) Stalo se to v souvislosti se zázračným uzdravením muže, který byl od narození slepý. Nevěřící z jeho vlastního lidu se s ním o to přeli a zeptali se ho: „Nejsme snad i my slepí?“ Co následovalo po této vyzývavé otázce? „Ježíš jim řekl: ‚Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Ale nyní říkáte: „Vidíme.“ Váš hřích zůstává.‘ “ (Jan 9:40, 41) O něco později během svátku zasvěcení jeruzalémského chrámu, v zimě (v prosinci) roku 32 n. l. , řekl Ježíš jistým nevěřícím Židům, kteří jej obklopili:

⁴ „Skutky, které dělám ve jménu svého Otce, ty o mně svědčí. Ale vy nevěříte, protože nejste žádná z mých ovcí. Mé ovce naslouchají mému hlasu a já je znám a ony mne následují. A dávám jim věčný život a rozhodně nebudou nikdy zničeny a žádný je neuchvátí z mé ruky. Co mi dal můj Otec, je něco většího než všechno jiné a žádný je nemůže uchvátit z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno.“ — Jan 10:19–30.

5. K čemu přirovnal Ježíš u Jana 10:1–5 předchůdce, který jej měl představit Izraeli?

⁵ Tito nevěřící nejen zavrhli svědectví, jímž Ježíšovy skutky dokazovaly jeho totožnost, ale zavrhli i svědectví Ježíšova předchůdce, muže, který Izraelitům představil Ježíše jako Mesiáše, Krista. Ježíš se zmínil, že je nutné ukázat takovým způsobem totožnost nebo pověření pravého pastýře. Řekl o tom: „Vpravdě, vpravdě vám říkám: Ten, kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vlézá někudy jinudy, je zloděj a lupič. Ale ten, kdo vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Tomu vrátný otevírá a ovce naslouchají jeho hlasu a on volá své ovce jménem a vyvádí je ven. Když všechny své vlastní vypustil, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Někoho cizího rozhodně nebudou následovat, ale utečou od něho, protože neznají hlas cizích.“ — Jan 10:1–5.

„OVČINEC“ A „VRÁTNÝ“

6. Proč symbolický „ovčinec“, do něhož jej uvedl „vrátný“, nebylo uspořádání smlouvy Zákona?

⁶ Co tedy znamená „ovčinec“ a „vrátný“, jestliže Ježíš se stal tesařem v Nazaretu a nikdy nebyl pastýřem doslovných ovcí? Především neznázorňoval „ovčinec“ uspořádání smlouvy Zákona, které Jehova zavedl u izraelského národa skrze Mojžíše jako prostředníka. Ježíš rozhodně nemusel být uváděn do uspořádání smlouvy Zákona tak říkajíc nějakým židovským „vrátným“. Ježíš se do tohoto uspořádání narodil. V Galatským 4:4, 5 je řečeno: „Ale když přišla plná hranice času, Bůh vyslal svého Syna, který se narodil z ženy a přišel, aby byl pod zákonem, aby vyplacením osvobodil ty pod zákonem.“ Aby je osvobodil vyplacením, Ježíš zemřel.

7. a) Kterého dne roku 33 n. l. odstranil Jehova uspořádání smlouvy Zákona s Izraelem a proč? b) Proč od letnic roku 33 n. l. neexistovalo žádné uspořádání smlouvy Zákona, z něhož by mohl Ježíš vyvést Židy?

⁷ Ježíš byl třetího dne po své smrti v roce 33 n. l. vzkříšen z mrtvých, aby předložil Bohu kupní cenu. Čtyřicátého dne po svém vzkříšení vystoupil Ježíš zpět do nebe. O deset dnů později byl židovský jarní svátek letnic, totiž 6. sivana 33 n. l. Toho dne jej Bůh použil, aby vylil svatého ducha na své učedníky, kteří čekali v Jeruzalémě. To znamenalo, že se již předtím objevil v Boží přítomnosti, aby předložil hodnotu své dokonalé lidské oběti, aby vyplacením osvobodil všechny lidi prodané do hříchu, a to i Židy. Onoho dne tudíž Jehova Bůh odstranil smlouvu Zákona a nahradil ji slíbenou novou smlouvou, kterou neuzavřel s Židy, ale s duchem zplozenými učedníky prostředníka, Ježíše Krista. (Kol. 2:13, 14) A tak již neexistovala žádná židovská smlouva Zákona, ze které by mohl Pastýř Ježíš vyvést věřící Židy.

8. a) Co znázorňoval „ovčinec“? b) Co tedy hledali přirození potomci Abrahámovi?

⁸ Ve světle výše uvedených okolností ještě naléhavěji vyvstává otázka: Co skutečně symbolizuje „ovčinec“, o němž Ježíš mluvil u Jana 10:1? Bezpochyby musí znázorňovat něco dřívějšího, obsažnějšího a trvalejšího, než byla smlouva Zákona z roku 1513 př. n. l. Byla to abrahámovská smlouva. Když patriarcha Abrahám překročil v roce 1943 př. n. l. řeku Eufrates a vešel do Zaslíbené země, vstoupil v platnost Boží slib daný jemu a jeho budoucímu potomstvu: „Požehnám těm, kteří ti žehnají, a prokleji toho, kdo na tebe svolává zlé, a všechny rodiny země si budou jistě žehnat tvým prostřednictvím.“ (1. Mojž. 12:3) Po letech, když Abrahám dokázal, že je ochoten obětovat svého syna Izáka, dodal Bůh ke svému slibu: „A prostřednictvím tvého semene si jistě budou žehnat všechny národy země, protože jsi naslouchal mému hlasu.“ (1. Mojž. 22:17, 18) Od té doby začali Abrahámovi potomci vyhlížet po tomto budoucím „semeni“. „Ovčinec“ tedy symbolizoval uspořádání abrahámovské smlouvy. Ti, kteří se podobají ovcím a jsou do ní zahrnuti, znázorňovali osoby, které čekaly na příchod zaslíbeného „semene“.

9. Koho by „vrátný“ nepropustil do „ovčince“?

⁹ Ať již takové osoby podobné ovcím předem věděly o „semenu“ nebo ne, vítaly je, když jim bylo oznámeno a představeno. Kdokoli by se pokoušel zmocnit se těchto „ovcí“ nepravými prostředky, aby je využíval, byl by „zloděj a lupič“. „Vrátný“ ovčince by takového falešného Krista neboli Mesiáše neuvedl dovnitř. Kdo prošel kolem „vrátného“ a „dveřmi“, měl být pravý „pastýř“, Abrahámovo „semeno“.

10. Kdo byl tento „vrátný“? Podle jakého proroctví?

¹⁰ Kdo však byl onen „vrátný“? Ukázalo se, že to byl Jan Křtitel, muž z kněžské rodiny kmene Levi. Bůh slíbil, že před zaslíbeným Abrahámovým „semenem“ pošle předchůdce. U Malachiáše 3:1 bylo předpověděno: „ ‚Hle, posílám svého posla a vyčistí přede mnou cestu. A náhle přijde ke svému chrámu pravý Pán, jehož hledáte, a posel smlouvy, v němž máte potěšení. Hle, jistě přijde,‘ řekl Jehova vojsk.“ (Mar. 1:1–11) Jan tedy vyhlížel po příchodu zaslíbeného ‚Abrahámova semene‘ a byl tudíž jako ovce, stejně jako ti, kteří byli v ovčinci uspořádání abrahámovské smlouvy. Jan však byl usmrcen asi po roce své zvláštní služby nebo o něco později. Nedožil se tedy letnic roku 33 n. l. a nestal se členem „malého stáda“ pomazaných dědiců nebeského království. — Mat. 11:11–14; 14:1–12; Luk. 12:32; Gal. 3:16.

11. a) Jak potvrdil Ježíš, že Jan Křtitel je jeho předchůdcem? b) „Poslem“ jaké smlouvy byl Ježíš, když doprovázel Pána Jehovu k chrámu?

¹¹ Když Ježíš mluvil o úloze, kterou měl Jan Křtitel při splňování Jehovova předsevzetí, řekl Židům: „To je ten, o němž je psáno: ‚Hle, já vysílám svého posla před tvým obličejem, který připraví cestu před tebou!‘ “ (Mat. 11:10) Tak Ježíš uplatnil proroctví z Malachiáše 3:1 na Jana Křtitele jako na toho, kdo je poslán před Jehovou a před jeho ‚poslem smlouvy‘. Ježíš Kristus, který doprovází Pána Jehovu k prohlídce chrámu, je posel nikoli smlouvy Zákona, ale abrahamovské smlouvy. Ti, kteří byli v uspořádání abrahámovské smlouvy a měli víru v Jehovova proroctví, se těšili na příchod tohoto mesiášského „posla“.

12. Co řekl Jan Křtitel o tom, jak „poznal“ toho, který byl základním ‚Abrahámovým semenem‘?

¹² O tom, který byl hlavním a základním z ‚Abrahámova semene‘, Jan Křtitel řekl: „Viděl jsem ducha sestupujícího jako holubice z nebe, a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale právě ten, kdo mne poslal křtít ve vodě, mi řekl: ‚Nad kým uvidíš sestupovat a zůstávat ducha, to je ten, kdo křtí ve svatém duchu.‘ A já jsem to viděl a svědčil jsem, že to je ten Boží Syn.“ — Jan 1:31–34.

13. a) Kdy Jan Křtitel otevřel „dveře“ pravému Pastýři? b) Na jaký druh ‚Abrahámova semene‘ tehdy Jan poukazoval?

¹³ Ježíš neuhnul a prošel „dveřmi“ do ovčince. Když mu bylo 30 let, přišel k Janu Křtiteli, aby se dal ponořit do vody. Strávil 40 dnů v pustině, kde byl pokoušen, a pak se s důvěrou vrátil tam, kde byl Jan Křtitel s řadou svých učedníků. Když se přibližoval k obraznému „vrátnému“ ovčince abrahámovské smlouvy, viděl jej Jan přicházet a zvolal: „Hle, Boží Beránek, který snímá hřích světa!“ (Jan 1:29, 36) Nikoli Beránek, který snímá hřích izraelského národa, ale „Beránek, který snímá hřích světa“. Jan Křtitel tedy otevřel obrazné „dveře“ pravému Pastýři, o jehož totožnosti a pověření podal nutné důkazy univerzální Pastýř, Jehova Bůh. Když Jan obracel pozornost svých učedníků na přibližujícího se Ježíše, nepoukazoval jen na obřezaného Žida a tělesného potomka pozemského Abraháma. Nikoli, poukazoval na Pomazaného, duchem zplozeného potomka většího Abraháma, Jehovy Boha. Byl hlavní neboli prvotní z onoho „semene“ nebeského Abraháma, jehož prostřednictvím si budou žehnat všechny rodiny země.

14. a) Když Ježíš přistupoval k „ovčinci“, hledal jen přirozené Židy nebo jiné lidi všeobecně? b) Jak mohl pastýř na Středním východě k sobě přivolat jednotlivou ovci?

¹⁴ Ten si proto zasloužil, aby jej „vrátný“ vpustil do obrazného „ovčince“, uspořádání abrahámovské smlouvy. Byl to pravý pastýř a nepřišel hledat Židy nebo nějaké jiné lidi všeobecně, ale ty, kteří budou reagovat na příležitost stát se s ním částí složeného ‚Abrahámova semene‘, jehož prostřednictvím má přijít požehnání všem národům. Většina přirozených Židů jej zavrhla, ale ostatek tělesných Židů jej skutečně přijal. To byly „ovce“, které naslouchaly jeho hlasu. A tak když volal „své ovce jménem“, reagovaly a on je vyvedl na pastvinu. Na Středním východě pastýř obvykle dával každé ze svých ovcí jednotlivě jméno.

15. a) Jak zavolá pastýř celé stádo najednou? Proč se ovce nedají svést, aby šly za někým „cizím“? b) Kdo se má dnes řídit tímto bezpečným příkladem?

¹⁵ Když však pastýř chtěl k sobě svolat celé stádo najednou, vykřikl pro všechny a tento zvuk zněl jako dr-r-r-r-r-rt, a to v určité výšce a určitou silou hlasu, což jiní pastýři nemohli napodobit. A tak, „když všechny své vlastní vypustil, jde před nimi a ovce ho následují“, protože poznají jeho nenapodobitelný hlas. Mají natolik vnímavý sluch, že mohou poznat „cizí“ a napodobitele. Nedají se oklamat a nejdou za takovými podezřelými a snad i zlomyslnými „cizími“. To je dobrý příklad, jímž se mají přesně řídit ti, kteří se podobají ovcím a tvoří „malé stádo“, jemuž větší Abrahám podle svého zalíbení a schválení dává království.

16. Proč Židé nepochopili význam přirovnání, když k nim Ježíš mluvil o pastýři a o jeho stádu?

¹⁶ Rozumíme dnes významu toho, o čem Ježíš tehdy mluvil? Nevěřící Židé, kteří byli v uspořádání smlouvy Zákona, nepochopili, čemu odpovídá Ježíšovo přirovnání. Zpráva o tom říká: „Ježíš jim vyprávěl toto přirovnání, ale oni nepoznali, co znamená to, co jim říkal.“ (Jan 10:6) Neznali hlas mesiášského pastýře a on neznal je a nevolal je jejich osobním jménem. Sami si způsobili slepotu, následkem které jej nepoznali. Nebuďme jako oni.

„DVEŘE PRO OVCE“

17. K čemu jinému v souvislosti s ovčincem přirovnal Ježíš sám sebe podle slov u Jana 10:7–10?

¹⁷ Na tomto místě Ježíš změnil osoby, o nichž mluvil, aby znázornil jinou důležitou stránku této věci. „A tak Ježíš řekl znovu: ‚Vpravdě, vpravdě vám říkám: Já jsem ty dveře pro ovce. Všichni ti, kteří přišli místo mne, jsou zloději a lupiči; ale ovce jim nenaslouchaly. Já jsem ty dveře; kdokoli vchází skrze mne, bude zachráněn a bude vcházet a vycházet a najde pastvu. Zloděj nepřichází, leda aby kradl, zabíjel a ničil. Přišel jsem, aby měly život a mohly jej mít v hojnosti.‘ “ — Jan 10:7–10.

18. a) Kdo se na zemi pokouší jednat jako vrátný pro Ježíše, který je jako symbolické „dveře“? b) O které třídě Ježíš řekl, že bude charakteristickým rysem „skonávání systému věcí“? Slouží tato třída jako vrátný pro Ježíše, který je jako „dveře“?

¹⁸ Povšimněme si, že Ježíš nemluví v této souvislosti o „vrátném“, když mluví o sobě jako o „dveřích“. Nemluví o tak zvaném „zástupci Kristovu“, o hlavě nějaké náboženské sekty, o někom, kdo by si činil nárok na neomylnost. Ježíš řekl: „Já jsem ty dveře pro ovce.“ A o několik měsíců později dodal prohlášení: „Já jsem cesta, pravda a život. Žádný nepřichází k Otci, jen skrze mne.“ (Jan 14:6) Přitom nelze pustit ze zřetele, že Ježíš předpověděl „věrného a rozvážného otroka“, kterého jeho pán „ustanoví. . . nade vším svým majetkem“, když pronášel své rozsáhlé proroctví o „znamení své přítomnosti a skonávání systému věcí“. (Mat. 24:3, 45–47) To se však vztahuje na třídu „otroka“, na jeho věrné a rozvážné následovníky, jimž svěří dohled nad svým viditelným majetkem na zemi, obzvláště během tohoto „skonávání systému věcí“. Z této třídy „otroka“ se však tímto jmenováním nestává Ježíšův „vrátný“.

19. Jak velké „stádo“ tvoří ti, kteří jsou v „ovčinci“ podobném uspořádání abrahámovské smlouvy? Jakým způsobem mohou vstoupit do záchrany?

¹⁹ Ježíš je v obrazném smyslu jako „dveře“ pro ty své následovníky podobající se ovcím, kteří jsou spolu s ním učiněni částí ‚Abrahámova semene‘. Jsou tedy v „ovčinci“ uspořádání abrahámovské smlouvy. Společně tvoří obrazně řečeno jen „malé stádo“, pouhých 144 000, kteří jej mají jako pastýře. Tvoří jakoby 12 kmenů duchovního izraele a stojí na duchovní hoře Siónu s Ježíšem Kristem, „Beránkem“ Božím. (Luk. 12:32; Zjev. 7:1–8; 14:1–5) Za svou záchranu vděčí nebeskému dědictví, nikoli nějakému Kristovu zástupci, ale tomu, který je „dveřmi pro ovce“. Ježíš totiž řekl: „Kdokoli vchází skrze mne, bude zachráněn a bude vcházet a vycházet a najde pastvu.“ (Jan 10:9) Apoštol Pavel mluví za „malé stádo“ s nebeskou nadějí, když se zmiňuje o ‚našem Pánu Ježíši Kristu, skrze něhož jsme také vírou získali přístup do této nezasloužené laskavosti, v níž nyní stojíme; a jásejme na základě naděje na Boží slávu‘. — Řím. 5:1, 2; Ef. 2:18; 3:12.

20. Jak se Jehovův nižší pastýř liší od „falešných Kristů a falešných proroků“, kteří přišli „místo“ něj?

²⁰ Ve svém proroctví o „skonávání systému věcí“ předpověděl Ježíš, že povstanou „falešní Kristové a falešní proroci“ s velkou schopností klamat. Ti přišli „místo“ pravého Krista, a oklamaní lidé, kteří následovali takové podvodníky, byli v náboženském ohledu uloupeni, zabiti a duchovně, ne-li doslova, zničeni. (Mat. 24:3, 24, 25; Jan 10:8, 10) Ježíš naproti tomu přišel jako zachránce života, aby dal lidským tvorům možnost radovat se ze života hojnější měrou než nyní, radovat se věčně ze života v dokonalosti a v rámci opatření, která pro bezpečnost učinil velký Pastýř všech, Jehova Bůh. Toužíme-li tedy získat věčný život jako Boží „ovce“, musíme nyní následovat jeho obětavého nižšího pastýře, Ježíše Krista.

„Znamenitý pastýř“ a jeho „jiné ovce“

„A mám jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince; i ty musíme přivést.“ — Jan 10:16.

1. Jak se „znamenitý pastýř“ liší od „nádeníka“?

ZNAMENITÝ pastýř se liší od nádeníka, jenž má zájem jen o plat, který má dostat. Ježíš řekl: „Já jsem znamenitý pastýř; znamenitý pastýř se vzdává své duše ve prospěch ovcí. Nádeník, který není pastýřem a kterému ovce nepatří jako jeho vlastní, spatří přicházejícího vlka, opouští ovce a prchá — a vlk je uchvacuje a rozhání –, protože je to nádeník a nepečuje o ovce.“ — Jan 10:11–13.

2. a) Na co ze svých vlastních zážitků poukazoval Ježíš slovy, že „znamenitý pastýř se vzdává své duše ve prospěch ovcí“? b) K čemu všeobecně sloužilo to, že se Ježíš vzdal své lidské duše?

² Pasení ovcí na pastvinách bylo tehdy na Středním východě spojeno s nebezpečím. Vzpomínáme si, jak chlapec David jako pastýř musel kdysi zabít medvěda a lva, aby zachránil život ovcí svého otce Jesseho. (1. Sam. 17:34–36) Ježíš mluvil o vlcích, kteří loví ovce jako kořist. Když pastýř odháněl vlka, mohl se dostat do nebezpečí, že utrpí tělesnou škodu. Znamenitý pastýř neutíkal pryč jako nádeník, aby zůstal osobně v bezpečí, ale chránil ovce před loupeživými šelmami. „Znamenitý pastýř“ byl ochoten dokonce se ‚vzdát své duše ve prospěch ovcí‘, aby neztratil ani jednu z nich. Když na to Ježíš upozorňoval, předpovídal svou vlastní smrt, kdy zemře jako lidská duše za Jehovovy „ovce“. Ježíš však byl ochoten dostát tomuto požadavku, jímž se měl vyznačovat „znamenitý pastýř“. Jeho nebeský Otec, Jehova Bůh, který je majitelem pozemských „ovcí“, byl ochoten připustit, aby se jeho Syn vzdal své lidské duše za „ovce“, které jeho Otec tak miloval. Ježíšova lidská „duše“ byla obětována jako vykupující oběť, aby bylo lidstvo vykoupeno ze smrti, kterou zdědilo po hříšném Adamovi.

3. a) K čemu přirovnal Ježíš sám sebe ve spojitosti se svým Otcem, jak je ukázáno u Jana 10:14, 15? b) Co byl Ježíš ochoten učinit, aby se mohl podílet na abrahámovském slibu spolu s „malým stádem“?

³ „Znamenitý pastýř“ také dobře zná každou jednotlivou ovci ze stáda a dává jí jednotlivě jméno, jímž ji k sobě volá, mazlí se s ní a pečuje o její potřeby. Ježíš měl na mysli tento charakteristický rys pastýře ze Středního východu, a proto dále řekl: „Já jsem znamenitý pastýř a znám své ovce a mé ovce znají mne, tak jako Otec zná mne a já znám Otce; a já se vzdávám své duše ve prospěch ovcí.“ (Jan 10:14, 15) Ježíš považoval sám sebe za obraznou „ovci“. Byl „Boží Beránek, který snímá hřích světa“. (Jan 1:29) V poslední knize Bible, ve Zjevení, je označován jako „Beránek“ osmadvacetkrát. Ježíš se považoval za protiobraz berana, jehož patriarcha Abrahám obětoval místo svého syna Izáka; Izáka byl Abrahám ochoten obětovat na Jehovův příkaz. (1. Mojž. 22:1–13) Izák dostal abrahámovský slib a předal jej dále Jákobovi. Stejně jako Izák, zdědil i Ježíš abrahámovský slib a byl ochoten obětovat se, aby mohl tento slib sdílet se svým „malým stádem“.

4. „Uchvátil“ Ježíš „malé stádo“ z ruky svého Otce? Jak se Ježíš díval na toto „stádo“?

⁴ Ježíš měl tedy zřejmě upřímný zájem o záchranu „malého stáda“ v „ovčinci“ podobném uspořádání abrahámovské smlouvy. Považoval je za nesmírně cenný dar od svého nebeského Otce. Řekl o tom: „Co mi dal můj Otec, je něco většího než všechno jiné, a žádný je nemůže uchvátit z Otcovy ruky.“ — Jan 10:29

„MÁM JINÉ OVCE“

5. Co ukazuje, že Ježíš chtěl zachránit lidi podobné ovcím nejen k nebeskému životu?

⁵ I když si to církve křesťanstva nemyslí a neučí to, má Ježíš větší zájem než jen o záchranu lidských tvorů k nebeskému životu. Ježíš řekl: „A mám jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince; i ty musím přivést, a budou naslouchat mému hlasu, a stanou se jedním stádem jednoho pastýře.“ (Jan 10:16) Kdo tedy jsou tyto „jiné ovce“?

6. a) Co učí církve křesťanstva ohledně „tohoto stáda“ a „jiných ovcí“? b) Co naznačuje Ježíšova zmínka o ráji u Lukáše 23:43 a jeho podobenství o ovcích a kozlech?

⁶ Církve křesťanstva tvrdí, že „ovčinec“, o němž zde Ježíš mluví, měl zahrnovat pouze židovské křesťany, zatímco „jiné ovce“ jsou ti, kteří se stali křesťany z nežidů neboli pohanů; a že jak věřící Židé, tak věřící pohané se stávají „jedním stádem“ pod „jedním pastýřem“ v jednom duchovním ovčinci. Ale toto učení je v rozporu s jinými biblickými texty, jež se vztahují k tomuto námětu. Ačkoli se o tom apoštol Jan nezmiňuje ve zprávě svého evangelia, přece Ježíš mluvil o pozemském ráji pod svým královstvím a mluvil o tom, že kromě „malého stáda“ jeho nebeských spoludědiců jsou i jiní „ovcemi“. Když Ježíš pronesl své proroctví o „znamení“ své tehdy ještě budoucí přítomnosti a o skonávání systému věcí, ukončil je podle Matoušovy zprávy podobenstvím o ovcích a kozlech. Tyto „ovce“ měly označovat někoho jiného než Kristovy duchovní „bratry“, jimž tyto osoby podobné ovcím prokazují dobro. — Luk. 23:43; Mat. 24:3; 25:31–46.

7. Proč si Jan mohl dobře vzpomenout na Ježíšovo podobenství o ovcích a kozlech? Proč mohl ocenit, že byl odhalen počet členů „tohoto ovčince“?

⁷ Apoštol Jan znal toto podobenství, protože on a jeho bratr Jakub a také Petr a Ondřej podnítili Ježíše k tomuto proroctví, když se jej soukromě zeptali na „znamení“, a Jan slyšel toto proroctví úplné. (Mar. 13:3, 4) Když tedy zaznamenával Ježíšova slova o „jiných ovcích“, mohl si vzpomenout na Ježíšovo podobenství o ovcích a kozlech. On byl ten apoštol pokročilého věku, jemuž bylo dáno Zjevení, v němž bylo ukázáno, že 12 kmenů duchovního izraele bude mít pouze 144 000 členů. A tak věděl, že „ovčinec“, v němž bude „malé stádo“, bude obsahovat jen omezený počet ze všech těch, kteří budou zachráněni.

8. K čemu apoštol Pavel přirovnává 12 kmenů duchovního izraele ve spojitosti s kmenem? Co symbolicky znázorňují hlavní části tohoto „kmene“?

⁸ V 11. kapitole Římanům přirovnává apoštol Pavel těchto 12 kmenů duchovního izraele k ratolestem zdomácnělého olivovníku. Kořeny tohoto symbolického olivovníku předstiňoval patriarcha Abrahám, praotec izraelského národa podle těla. Kmen tohoto stromu tudíž znázorňoval další patriarchy, Izáka, Jákoba a 12 praotců, kteří byli hlavami 12 kmenů přirozeného Izraele. (Sk. 7:8) Ratolesti vyrůstající z tohoto kmene znázorňovaly židovské členy 12 kmenů přirozeného, obřezaného Izraele. Ti byli přirozeně dědici abrahámovského slibu ohledně „semene“, jehož prostřednictvím si mají žehnat všechny rodiny a národy země ve spojitosti se získáním věčného života. Proto přirození, obřezaní Židé dostali jako první příležitost, aby vytvořili toto ‚Abrahámovo semeno‘.

9. Co byly tyto symbolické „ratolesti“, pokud jde o jejich povahu? Kdo tedy byl skutečným „kořenem“? Kdo byl kmenem stromu?

⁹ Víme tedy, že toto „semeno“ je semeno duchovní, semeno, které zplodil Jehova Bůh, a jeho členové mají být jeho duchovními syny. On byl skutečným „kořenem“ tohoto duchovního olivovníku. Jeho Syn, Ježíš Kristus, byl nejdůležitějším a hlavním členem tohoto „semene“ většího Abraháma, Jehovy Boha, a proto byl Ježíš Kristus znázorněn kmenem tohoto symbolického olivovníku. Podle toho „ratolesti“ takového stromu znázorňují věrné učedníky, kteří se s ním stávají spoludědici jako druhotní členové duchovního ‚Abrahámova semene‘. Mělo být „ratolestí“ neomezený počet?

10. Jak ukazuje Pavel v Římanům 11:11–32, že na symbolickém olivovníku byl jen omezený počet „ratolestí“?

¹⁰ Apoštol Pavel ukazuje, že na tomto duchovním olivovníku měl být pouze omezený počet „ratolestí“. Jak to? Zdůrazňuje totiž, že ze stromu nenarostla jiná přirozená větev tam, kde byla jedna přirozená ratolest vylomena. Na její místo měla být vsazena větev z divokého olivovníku. Když byla takto přenesena větev z divokého olivovníku, nevzrostl tím počet větví na stromu. Počet větví na kmeni tohoto stromu měl zůstat stejný. Když tedy byli z tohoto duchovního stromu vylomeni obřezaní Židé, protože neprojevovali víru a zavrhli Ježíše Krista jako hlavní semeno většího Abraháma, byli na místo těchto vyťatých přirozených „ratolestí“ vštípeni Nežidé neboli pohané. — Řím. 11:11–32.

11. Jak v Galatským 3:26–29 Pavel ukazuje, že ti, kteří jsou v ovčinci duchovního izraele, nemají být chápáni jako Židé nebo pohané?

¹¹ Tyto ratolesti na stromu abrahámovské smlouvy tedy nemají být chápány jako přirození Židé a cizí pohané. Všichni jsou považováni za duchovní izraelity. Právě to zdůrazňuje apoštol Pavel. Mluvil o abrahámovském slibu a o Abrahámovu semeni a potom pokračoval: „Všichni jste skutečně Božími syny prostřednictvím své víry v Krista Ježíše. Vy všichni totiž, kteří jste byli pokřtěni v Krista, jste oblékli Krista. Není Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž ani žena; neboť všichni jste jeden člověk ve spojení s Kristem Ježíšem. Jestliže nadto patříte Kristu, jste skutečně Abrahámovým semenem, dědici vzhledem k zaslíbení.“ — Gal. 3:8, 16, 26–29.

12–14. a) Na koho poukazuje Pavel galatským křesťanům v Galatským 4:21–31 jako na jejich duchovní matku? b) Zdůrazňuje tedy Pavel nějaký židovský prvek v „malém stádu“ uvnitř „tohoto ovčince“?

¹² Apoštol Pavel napsal dopis Galatským asi v letech 50–52 n. l. To bylo nejméně 17 let po tom, kdy Jehova přibil smlouvu Zákona na kmen, na nějž byl přibit jeho Syn Ježíš Kristus. V galatských sborech však byli někteří křesťané, kteří chtěli jít do otroctví Zákona oné smlouvy, kterou zprostředkoval Mojžíš na hoře Sinaj v Arábii. Chtěli se v tom připojit k protikřesťanským Židům, kteří lpěli na pozemském Jeruzalémě a na hmotném chrámu, který tam vybudoval král Herodes Veliký, jenž se pokoušel usmrtit Ježíše, tehdy malé děcko. Tento Jeruzalém byl kdysi předstíněn Abrahámovou otrokyní Agar a pro Židy, kteří nechtěli přijmout Ježíše Krista jako většího Mojžíše, ale raději chtěli zůstat v poutech mojžíšovského Zákona, byl jako matka. Apoštol Pavel o tom napsal:

¹³ „Ale Jeruzalém nahoře je svobodný, on je naše matka. . . Bratři, jsme děti, které patří k stejnému zaslíbení jako Izák. . . Bratři, proto nejsme dětmi služebné, ale svobodné. Pro takovou svobodu nás Kristus osvobodil. Stůjte proto pevně a nedejte se opět zapřáhnout do jha otroctví.“ — Gal. 4:21 až 5:1.

¹⁴ Abrahámův syn Izák nebyl Žid neboli Izraelita. Jako syn Abrahámovy svobodné manželky Sáry byl otcem Jákoba, jemuž bylo dáno jméno Izrael a který se stal otcem Judovým. Křesťané, kteří patří k „malému stádu“ v „tomto ovčinci“ znamenitého pastýře Ježíše Krista, jsou jako Izák, protože jsou dědici abrahámovského slibu. Nebeský Jeruzalém je jejich duchovní matkou, jež byla předstíněna Sárou, matkou Hebrejce Izáka, který nebyl Žid.

15, 16. Říká Ježíš u Jana 10:16–18, že musí přivést „jiné ovce“ do jednoho „ovčince“, aby měly „jednoho pastýře“?

¹⁵ Když Ježíš pronesl myšlenky o „ovčinci“, v němž jsou členové složeného ‚semene Abrahámova‘, zaměřuje se jiným směrem a dále říká: „A mám jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince; i ty musím přivést, a budou naslouchat mému hlasu, a stanou se jedním stádem jednoho pastýře. Proto mne Otec miluje, neboť se vzdávám své duše, abych ji zase přijal. Nikdo mi ji nevzal, ale já se jí vzdávám sám od sebe. Mám moc vzdát se jí a mám moc ji zase přijmout. Dostal jsem k tomu přikázání od svého Otce.“ — Jan 10:16–18.

¹⁶ Vidíme, že Ježíš neříká, že ‚musí přivést‘ tyto „jiné ovce“ do „tohoto ovčince“. Říká spíše, že se „stanou. . . jedním stádem jednoho pastýře“, protože bude jen „jeden pastýř“.

17. Co by se dalo vyvozovat z toho, že Ježíš plynule a nepřerušovaně přechází z úvahy o tomto „ovčinci“ ke slovům o „jiných ovcích“? Je to však rozhodně pravdivé?

¹⁷ Ježíš přechází plynule od úvahy o „tomto ovčinci“ ke slovům o „jiných ovcích“, a proto by si mohl čtenář myslet, že tyto dvě činnosti následují krátce po sobě, aniž je mezi nimi nějaká velká časová mezera, rozhodně ne celá staletí. Také by si mohl myslet, že Ježíš zde jistě mluví o tom, že do „tohoto ovčince“ uvede nežidovské národy, pohany, podle toho, jak se rozšiřoval křesťanský sbor ve dnech apoštolů. Z toho by mohl vzniknout závěr, že Ježíš zde nepředkládal dlouhodobé proroctví o něčem časově vzdáleném. Takový závěr však nemusí být správný, protože nečiní rozdíl mezi „tímto ovčincem“ a „jedním stádem“. — Srovnej Zjevení 7:8, 9.

18. Mohl Ježíš podat dlouhodobé proroctví? Co musí nastat dříve, než si budou žehnat všechny rodiny země?

¹⁸ Ježíš byl obdařen prorockým viděním, a proto mohl poskytnout podobenství o ovcích a kozlech, ačkoli se mělo splnit až o 1 900 let později. On byl základním členem zaslíbeného ‚Abrahámova semene‘, a proto měl vrcholný zájem o záchranu všech rodin a národů lidstva tím, že si budou navždy žehnat prostřednictvím tohoto semene. K takovému žehnání bylo nutno počkat, až toto složené ‚Abrahámovo semeno‘, které má pod ním 144 000 členů, bude úplné. To mělo trvat 19 století, jak ukazují dějinné skutečnosti. Ti, kteří si budou žehnat, budou ovšem lidé podobní ovcím ze všech rodin a národů, ale budou to „jiné ovce“, protože nepatřili do „tohoto ovčince“ dědiců abrahámovského slibu. Nemohli to tedy být duchovní izraelité, ale relativně řečeno, byli to pohané.

19. Z koho se skládá „velký zástup“ popsaný ve Zjevení 7:9–17, vezmeme-li v úvahu to, co v 7. kapitole Zjevení předchází?

¹⁹ Tomu úplně odpovídá skutečnost, že když apoštol Jan nejprve viděl zapečetění dvanácti kmenů duchovního izraele, jak je to popsáno ve Zjevení 7:1–8, měl vidění nespočetného „velkého zástupu“ těch, kteří nejsou duchovními izraelity a jsou tedy „jinými ovcemi“. Bylo vidět, jak stojí před božským trůnem a říkají: „Za záchranu vděčíme svému Bohu, který sedí na trůnu, a Beránkovi.“ O nich je řečeno, že přežijí „velké soužení“ a přinášejí Jehovovi Bohu v jeho chrámu dnem i nocí svatou službu. „Znamenitý pastýř“ poskytuje těmto „jiným ovcím“ milující péči. Čteme o tom: „Beránek. . . je bude pást a povede je k pramenům vod života.“ — Zjev. 7:9–17.

20. Kdy a kde se začalo splňovat vidění o „velkém zástupu“? Jak se to projevilo?

²⁰ V souladu s uspořádáním věcí, jak je vyjádřeno v 7. kapitole Zjevení, bylo na jaře roku 1935, 20 let po začátku „skonávání systému věcí“ v roce 1914, podáno vysvětlení ohledně vidění o „velkém zástupu“ ze Zjevení. To se stalo 31. května 1935 na sjezdu v hlavním městě Spojených států amerických. J. F. Rutherford, prezident Biblické a traktátní společnosti Strážná věž, pronesl při této příležitosti přednášku na téma „Velký zástup“ a vysvětlil, že to není nějaká podružná nebeská třída, ale pozemská třída, „jiné ovce“ „znamenitého pastýře“. Toto poučení bylo později uveřejněno ve sloupcích časopisu „Strážná věž“. Tehdy „znamenitý pastýř“ skutečně začal přivádět své „jiné ovce“ a ty začínaly naslouchat jeho hlasu a následovat jej. Příštího dne po tomto vysvětlení Zjevení 7:9–15 symbolizovalo totiž 840 osob svou oddanost Bohu skrze Krista křtem ve vodě. Většina těchto lidí se hlásila k „velkému zástupu“ Kristových „jiných ovcí“.

21. a) Za koho kromě „malého stáda“ se tedy „znamenitý pastýř“ ještě vzdal své duše? b) Jak tento pastýř zase přijal svou duši? Čí projev lásky to byl?

²¹ „Znamenitý pastýř“ dal svou „duši“ také za tyto „jiné ovce“, jež nepatří do „ovčince“ dědiců abrahámovského slibu. Apoštol Jan, který patřil do třídy abrahámovského „semene“, napsal: „On [Ježíš Kristus] je usmiřující obětí za naše hříchy, ne však pouze za naše, ale také za hříchy celého světa.“ (1. Jana 2:1, 2) Jehova Bůh, nebeský Otec, miloval svého Syna za to, že to udělal. Ježíš, „znamenitý pastýř“, to hluboce oceňoval, a proto řekl před těmi ze Židů, kteří jej nenáviděli: „Proto mne Otec miluje, neboť se vzdávám své duše, abych ji zase přijal.“ (Jan 10:17) Otec projevil svou lásku k tomuto obětavému „znamenitému pastýři“ tím, že jej třetího dne vzkřísil z mrtvých. Tak Boží syn opět přijal svou „duši“ neboli existenci, ale na nebeské úrovni života.

22. Ačkoli lidé usilovali Ježíšovi o život, proč mu nikdo nevzal jeho lidskou duši do chvíle, kdy řekl slova zaznamenaná u Jana 10:18?

²² V době, kdy Ježíš mluvil o „jiných ovcích“, docházelo k pokusům zbavit tohoto „znamenitého pastýře“ života. On se však nikdy nedopustil ničeho, zač by si zasloužil smrt z ruky lidí. To vysvětluje, proč řekl: „Nikdo mi ji nevzal, ale já se jí vzdávám sám od sebe. Mám moc vzdát se jí a mám moc ji zase přijmout. Dostal jsem k tomu přikázání od svého Otce.“ — Jan 10:18.

23. Kdy se Ježíš ze svého vlastního podnětu vzdal své lidské duše a proč?

²³ Za několik měsíců se ukázalo, že toto tvrzení bylo pravdivé. V noci, kdy byl zrazen v Getsemanské zahradě, když se jej učedník Petr snažil chránit mečem, řekl Ježíš: „Nebo si myslíš, že se nemohu obrátit na svého Otce, aby mi opatřil v tomto okamžiku víc než dvanáct legií andělů? Jak by se však v tom případě splnila Písma, že se to tak musí stát?“ (Mat. 26:53, 54) Dovolil tedy apoštolům, aby od něj utekli, a sám od sebe se pak vzdal zástupům, které jej přišly zatknout a které se chtěly naposled pokusit jej usmrtit. Tím se Ježíš nezbavoval svého života.

24. Jakou plnou moc ohledně své duše přijal Ježíš od svého Otce? Jak selhal poslední pokus zabránit mu v projevu této moci?

²⁴ Ježíš měl moc od svého nebeského Otce, aby šel touto cestou, ale bylo to ponecháno jeho vlastní svobodné vůli. Moc přijmout opět svou duši vzkříšením závisela na tom, zda bude ochoten sám se jí vzdát. Vzdal se své duše ve smrti, a proto mu jeho nebeský Otec dal moc opět ji přijmout od toho jediného, který jej mohl vzkřísit z mrtvých. Žádná mocnost v nebi ani na zemi nemohla stát v cestě této moci Ježíšově přijmout opět svou „duši“ neboli svůj život. Vladař dal zapečetit velký kámen, který uzavíral vchod do hrobky, v níž byl Ježíš pohřben po své smrti na kmenu, a vojenská hlídka byla postavena u hrobky, aby jeho učedníci nemohli ukrást mrtvé tělo. To však nemohlo zabránit Ježíši, aby třetího dne neuplatnil moc, kterou dostal od Boha. — Mat. 27:62 až 28:15.

25. Protože Ježíš nepřišel o svůj lidský život na základě neposlušnosti vůči Bohu, jak měl tento život opět k dispozici, aby jej mohl uplatnit pro lidstvo?

²⁵ Ano, Ježíš měl od svého nebeského Otce příkaz, aby to všechno učinil. Proto třetího dne po Ježíšově smrti vydal Jehova Bůh příkaz, aby jeho poslušný Syn vstal z mrtvých a opět přijal život, a to v duchovní říši spolu se svým nebeským Otcem. Nepřišel o svůj lidský život tím, že by neposlouchal Boha, a proto také dostal právo na dokonalý lidský život, jež mohl předložit Jehovovi Bohu v jeho nebeském chrámu a způsobit tak smíření za hřích celého světa.

26. a) K čemu tím byla otevřena cesta všem rodinám země? b) Kdy si výrazným způsobem začali žehnat členové „velkého zástupu“ Ježíšových „jiných ovcí“?

²⁶ Tak byla otevřena cesta pro všechny rodiny a národy na světě, aby si „žehnaly“ prostřednictvím hlavního člena ‚Abrahámova semene‘. (1. Mojž. 12:1–3; 22:15–18) Členové „velkého zástupu“ „jiných ovcí“ znamenitého pastýře si začali jeho prostřednictvím „žehnat“, když se skrze něj oddali Jehovovi Bohu a symbolizovali tuto oddanost křtem ve vodě. Potom naslouchali hlasu znamenitého pastýře a šli za ním spolu s pomazaným ostatkem abrahámovského semene. To se začalo výrazně splňovat na sjezdu ve Washingtonu (D. C.) v roce 1935. Od té doby pomazaný ostatek vítá všechny „jiné ovce“ a podle Ježíšovy předpovědi začalo existovat „jedno stádo“ pod „jedním pastýřem“.

27. Kdo ještě mimo „velký zástup“, který přežije „velké soužení“, bude patřit k „jiným ovcím“ znamenitého pastýře, a kdy?

²⁷ Během tisíciletého panství „jednoho pastýře“, na trůn dosazeného Ježíše Krista, budou ze spánku smrti vzkříšeni všichni mrtví z lidstva a budou mít příležitost si „žehnat“, protože začnou patřit k „jiným ovcím“ znamenitého pastýře. Mezi nimi bude bývalý „vrátný“ „ovčince“ znázorňujícího uspořádání abrahámovské smlouvy, totiž Jan Křtitel. (Jan 10:1–3) Ježíš povede poslušné k „pramenům vod života“. „Velký zástup“ těch, kteří přežijí nadcházející „velké soužení“, bude požehnáním pro vzkříšené miliardy, aby mohly použít „pramenů vod života“. (Zjev. 7:9–17) Všichni tito lidé podobní ovcím se budou moci připojit k „velkému zástupu“, který říká: „Za záchranu vděčíme svému Bohu, který sedí na trůnu, a Beránkovi.“ — Zjev. 7:10; 20:11–14.

Zprávy a jejich hlubší význam

Spravedlnost lynčováním?

● Brazilský časopis „Veja“ označuje vlnu lynčování v Brazílii jako „nejnovější sociální mor“. Blízko Rio de Janeira usmrtil zuřivý dav jednoho farmáře a jeho předního dělníka, kteří byli obviněni ze zločinu. Za pár dnů rozzuřený dav utloukl několik lupičů a násilníků. Panuje názor, že lidé již nevěří, že by bylo možno spravedlnosti dosáhnout zákonným způsobem, a proto berou zákon do svých vlastních rukou.

Když však taxikáři v jižní Brazílii oběsili jednoho mladíka, o němž se domnívali, že zavraždil jejich kolegu, později ke svému zděšení zjistili, že byl nevinný.

Křesťané sice uznávají, že není v lidské síle skoncovat se zločinností, ale přesto dále zůstávají ‚podřízeni vyšším vládním mocem‘. (Řím. 13:1) Neberou právo do svých vlastních rukou. Trpělivě se místo toho těší na dobu, kdy Boží království odstraní špatnost a zavede po celé zemi pravou spravedlnost. — Žalm 37:9, 10; Iz. 32:1.

Platí vysokou cenu

● Dr. Paul J. Weisner, ředitel oddělení pohlavních chorob Střediska pro kontrolu nemocí ve Spojených státech, nazval kapavku „neuvěřitelným problémem“. Prohlásil: „Domníváme se, že 50 000 až 80 000 mladých dívek a žen jsou ročně učiněny neplodnými kapavkou. Tato choroba skutečně olupuje mladé ženy o jejich budoucí mateřství.“ Často způsobuje tato pohlavní nemoc i mužskou neplodnost.

Mnozí lidé se domnívají, že mají právo na sexuální svobodu a že nepotřebují žádná morální omezení. Ale během času ve shodě s biblickou zásadou ‚sklízejí, co rozsévali‘. Často platí velmi vysokou cenu za promiskuitu, někdy i tím, že si přivodí vysilující pohlavní nemoc. Křesťanský apoštol Pavel řekl: „Sami dostali plnou odplatu, která jim patřila za jejich provinění.“ (Řím. 1:26, 27; Gal. 6:7, 8) Oč je moudřejší vyhýbat se volnému chování!