lepší než silný muž, a kdo ovládá svého ducha, než ten, kdo zabírá město.“ (Přísl. 16:32) Je pravda, projevit za nepříznivých okolností sebeovládání, není cesta nejmenšího odporu, ale naučit se to je velice užitečné.

Dobře se učíme z příkladů, a proto si povšimněme příkladu, který poskytl sám Jehova Bůh. Ačkoli byl provokován, mohl říci: „Dlouho jsem byl zticha. Mlčel jsem. Pěstoval jsem sebeovládání.“ (Iz. 42:13, 14) Jsme-li bezvýhradně oddáni Jehovovi, měli bychom toužit, abychom jej napodobovali, a měli bychom proto projevovat sebeovládání. Tato vlastnost nám určitě pomůže, abychom se vyvarovali dramatizování mrzutostí.

Nesobecká láska nám velice pomůže vyvarovat se dramatizování v obtížných situacích. Láska, ovoce Božího ducha, nám poskytuje pochopení, jež potřebujeme, máme-li porozumět, proč někteří lidé jednají nebo mluví tak, že nás to někdy sužuje. Láska bere ohledy na slabosti druhých. Ano, „láska je shovívavá a laskavá. . . nedá se podráždit. Nevypočítává urážky. . . Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, ve všem vytrvává.“ To všechno činí láska, a tak nám pomáhá, abychom nedramatizovali mrzuté záležitosti. — 1. Kor. 13:4–7.

Modlitba také pomůže. Je například správné, jestliže žádáme našeho nebeského Otce o jeho svatého ducha. (Luk. 11:13) S důvěrou se můžeme modlit, aby nám pomáhal pěstovat a projevovat ovoce ducha, totiž sebeovládání, lásku, pokoj, shovívavost, mírnost a další. (Gal. 5:22, 23) Jehova vyslýchá takové pokorné modlitby a poskytuje svého ducha těm, kteří jej milují. Tak obdržíme další pomoc, abychom mohli překonávat jakýkoli sklon k dramatizování mrzutostí.

Dokud jsme všichni nedokonalí, budeme druhé nějak dráždit nebo nás budou dráždit oni. Ale pokora, sebeovládání, nesobecká láska a zejména modlitba o Boží pomoc nám pomohou, abychom se navzájem snášeli, i přes slabosti a nedostatky. Už nebudeme mít takový sklon dramatizovat mrzutosti.

Rodina v pochybujícím světě

BIBLE říká o rodinách mnoho. Říká, že by měly být založeny na lásce a že v tom je zahrnut trvalý závazek dvou osob k sobě navzájem a k jejich dětem. (Mat. 19:4–6) I ve společnostech, které neznaly Bibli a neřídily se jejími zásadami, se v průběhu 6 000 let lidských zkušeností prokázala hodnota rodiny.

Ale mnoho mladých lidí začalo na základě toho, co se objevuje v tisku, v knihách a v televizi, pochybovat o dnešní hodnotě manželství. Někteří se domnívají, že manželství člověka omezuje, a myslí si, že morální věrnost druhé osobě omezuje jejich „svobodu“. Starou morálku uvádějí v pochybnost a schvalují morálku „novou“ — což není ve skutečnosti nic jiného, než jen nové jméno pro starou „nemorálnost“. Žijí s někým, aniž se ve skutečnosti zaváží k celoživotní lásce, důvěře a jednotě.

Čas plyne. Stárnou. Pak, když opravdu potřebují věrnou oddanost a podporu, kterou měli rozvíjet, často zjistí, že byli odsunuti stranou, jsou sami a se zlomeným srdcem. Teprve tehdy si uvědomí, že se ani ten druhý člověk nezavázal a neměl v úmyslu oplatit čas, lásku a oddanost, až jich bude opravdu třeba.

Bůh ví, jak jsme vytvořeni. Ví, co je pro nás nejlepší. Jeho mravní zásady nelze bez vážných následků přehlížet nebo odsunovat stranou. To je skutečnost, bez ohledu na to, co se snad říká v pochybujícím světě.