Král, který zapomněl na vděčnost

JOAS byl bezmocné malé dítě, když jeho babička Atalia podnikla kroky, aby se zmocnila trůnu judského království. Neměla k Joasovi žádnou náklonnost. Tato ctižádostivá žena chtěla, aby byli všichni její vnuci pobiti, protože jí překáželi v jejím úsilí vládnout jako královna. Kdyby nebyla rychle zasáhla Jozabat, manželka velekněze Joiady, byl by Joas zavražděn spolu s ostatními královskými potomky mužského rodu.

Jozabat ukradla děcko přímo ze středu chlapců, kteří měli být popraveni. Celých šest let společně s manželem ukrývali Joase v sousedství chrámu. Po celou tu dobu vládla Atalia jako královna. Potom, v sedmém roce, Joida pomazal tohoto právoplatného dědice trůnu za krále a způsobil popravu usurpátorky Atalie. Joas měl jistě důvody k tomu, aby byl své tetě a svému strýci hluboce vděčný. Měli podíl na tom, že zůstal naživu a připravili mu cestu, aby mohl přijmout královskou moc. — 2. Par. 22:10–12; 23:11–15.

DOBŘE VLÁDNE POD JOIADOVÝM VEDENÍM

Pod vedením Joiadovým si mladý král počínal dobře. Jedním z význačných plánů, jež byly provedeny během jeho vlády, byla oprava Jehovova chrámu. V té době byla stavba již více než 150 let stará a za vlády Ataliina manžela Jehoráma a jejího syna Ochoziáše a také za její vlastní vlády byla velmi zanedbávána. Svou špatností zřejmě tak ovlivnila své syny, že vnikli do chrámu, zřejmě aby jej vyplenili. — 2. Par. 24:7.

Vzhledem k tomu, do jakého stavu se chrám dostal, bylo k opravě potřeba značné peněžní částky. Úsilí zvýšit fondy se zpočátku nesetkalo s úspěchem. Levité, kterým to bylo svěřeno jako odpovědnost, nereagovali celým srdcem. Když však byla učiněna změna ve způsobu sbírky a v hospodaření s fondy, spolupracovali lidé a práce se dařila. — 2. Král. 12:4–6; 2. Par. 24:5, 6, 8–14.

STÁVÁ SE NEVDĚČNÝM

Po smrti Joiady nezůstal Joas věrným služebníkem Jehovy Boha. Dal se ovlivnit modlářskými knížaty. Tak bylo obnoveno uctívání Baala, s nímž bylo předtím pod vedením Joiady skoncováno. Jehova stále posílal proroky, aby burcovali lid a povzbuzovali jej k pokání. Ale nevěnoval tomu pozornost ani král ani knížata. — 2. Par. 24:17–19.

Zachariáš, syn Joiadův, byl inspirován, aby prohlásil: „Tak řekl pravý Bůh: ‚Proč přestupujete Jehovova přikázání, takže nemůžete být úspěšní? Opustili jste Jehovu, a proto zase on opustí vás.‘ “ — 2. Par. 24:20.

Reagoval Joas s oceněním na Jehovova slova, jež slyšel prostřednictvím svého bratrance? Naopak, ani nevzal v úvahu laskavost, kterou mu prokázal otec jeho bratrance, Joiada. Joas dal příkaz, aby byl Zachariáš na chrámovém nádvoří ukamenován k smrti. Když Zachariáš umíral, vykřikl: „Ať se o to postará Jehova a vyžádá si to zpět.“ — 2. Par. 24:21, 22.

O staletí později se zřejmě Ježíš Kristus zmínil o této události, když řekl: „Boží moudrost též řekla: ‚Vyšlu k nim proroky a apoštoly, a některé z nich zabijí a budou je pronásledovat, takže krev všech proroků, prolitá od založení světa, může být vyžadována od této generace, od krve Ábelovy až do krve Zachariáše, který byl zabit mezi oltářem a domem.‘ “ — Luk. 11:49–51.

Joase stihla odplata, stejně jako stihla později nevěrnou generaci Židů v prvním století n. l. Jehova odňal tomuto nevděčnému králi své požehnání a ochranu. Malé syrské vojsko pod velením Hazaele úspěšně vniklo do Judeje a přinutilo Joase, aby jim vydal poklady ze svatyně. Když syrské vojsko odtáhlo, byl král nemocným a zlomeným mužem. Nakonec jej zavraždili dva z jeho vlastních služebníků. — 2. Král. 12:17–21; 2. Par. 24:23–27.

Jak jinak však mohl probíhat Joasův život, kdyby byl zůstal Jehovovým vděčným služebníkem a zachoval si Boží přízeň a ochranu! I náš život může být jiný, pokud neztratíme ocenění pro Boží spravedlivé požadavky. Duch nevděčnosti může způsobit jedině zkázu, jako tomu bylo v případě Joasově. Usilovně se proto snažme zachovat si hluboké ocenění pro božské vedení.

Otázky čtenářů

● Bylo by vůbec správné modlit se za někoho, komu byla odňata pospolitost s křesťanským sborem?

V minulosti panoval názor, že takové modlitby by nebyly vhodné. A jsou dobré biblické důvody pro zdrženlivost v tomto směru. Ale důležité biblické rady doporučují spíše brát v úvahu každou jednotlivou situaci než zastávat kategorický postoj.

Boží názor nám pomáhají poznat obzvláště slova z 1. Jana 5:16, 17. Je tam řečeno: „Vidí-li někdo, že jeho bratr se dopouští hříchu, který není k smrti, ať za něho prosí; a Bůh mu daruje život, jestliže nehřešil k smrti. Jest ovšem hřích, který je k smrti; o takovém neříkám, abyste za něj prosili. Každá nepravost je hřích, ale je i hřích, který není k smrti.“ — „EP“.

Apoštol Jan se nejprve zmiňuje o „hříchu, který není k smrti,“ což „Překlad nového světa“ označuje jako „hřích, který nepůsobí smrt“. Všichni jsme nedokonalí a nespravedliví, a proto se všichni proviňujeme hříchem. (Žalm 51:5; 51:7, „KB“; Řím. 3:23; 1. Jana 3:4) Kdo hřeší, má činit pokání a modlit se k Bohu o hojné milosrdenství. (1. Jana 1:8–10) Jak ukazuje Jan, mohou se i druzí za něj modlit.

Jan se dále zmiňuje o „hříchu, který je k smrti“ neboli „který působí smrt“. Co to je? Je to hřích, který nemůže být odpuštěn; je „ke smrti“, protože vede ke „druhé smrti“ neboli k věčné smrti. (Zjev. 21:8) Ježíš již dříve vysvětlil, že by někdo mohl hřešit až do té míry, že by hřešil proti svatému duchu, za což není odpuštění. (Mat. 12:31; Luk. 12:10) Podobně apoštol Jan ukázal, že kdyby člověk, který zná Boží pravdu, úmyslně hřešil, nebylo by již možné pokání ani odpuštění. — Žid. 6:4–6; 10:26, 27.

Jan nám neříká, abychom se modlili za někoho, kdo se dopustil takového „hříchu, který je k smrti“. To nám připomíná Boží slova o Izraelitech, kteří se tak oddávali špatnosti, že se Bůh rozhodl připustit, aby je Babylóňané vzali do zajetí. Bůh řekl Jeremiášovi: „Ty se nemodli za tento lid ani za něj nevznášej prosebné volání ani modlitbu ani mě neuprošuj.“ — Jer. 7:16–20; 14:11, 12.

Nikoli my na zemi, ale Bůh rozhoduje, zda někdo zhřešil proti Božímu duchu. Z Janových inspirovaných slov však můžeme poznat, že bychom se neměli modlit za člověka, který dokazuje, že hřeší úmyslně. Jan také psal ve 2. Janově 9–11 o osobách, které rozšiřovaly nekřesťanské názory. Modlitby za takové lidi by byly pro Boha urážlivé.

Měli bychom z toho tedy usuzovat, že člověk, jemuž byla odňata pospolitost proto, že nečinil pokání za nějaký hřích, pravděpodobně spáchal nějaký „hřích, který je k smrti“, a proto bychom se neměli za něho modlit? Nemusí to tak být. Vzpomeň si, že v prvním století byl