Apoštol Pavel také zdůraznil: „Všichni budeme stát před Boží soudcovskou stolicí. . . Tak tedy každý z nás bude Bohu skládat účty sám za sebe.“ (Řím. 14:10–12) A „všichni. . . musíme být učiněni zjevnými před Kristovou soudcovskou stolicí, aby každý dostal svou odměnu za to, co dělal skrze tělo, a to podle věcí, které prováděl, ať je to dobré či hanebné“. (2. Kor. 5:10) Kolik máme času, než se budeme muset takto zodpovídat? Ježíš řekl: „Ale kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn.“ (Mat. 24:13) Kdy přijde „konec“? Tento konec může přijít buď při konci tohoto systému věcí nebo dříve, při smrti jednotlivce. Kolik času tedy má každý z nás? Den své smrti si nikdo nemůže vypočítat. Něco podobného řekl Ježíš svým apoštolům o čase, kdy bude zřízeno Boží království: „Není vaše věc, abyste poznali časy nebo období, která Otec ustanovil ve své pravomoci.“ (Sk. 1:7) Je nemožné, abychom předem vypočítali konec světa.

SPLNĚNÍ NAŠÍ NADĚJE

9. Ze kterých Petrových slov můžeme získat důvěru, abychom zůstali věrni tomu, pro co jsme se rozhodli?

⁹ Jestliže se někdo bojí, že ve zkouškách, které snad nastanou, nevytrvá ve svém rozhodnutí sloužit Bohu a Kristu, ať si poslechne slova apoštola Petra. Tento apoštol nás ujišťuje, že naše naděje je jistotou, jestliže se jí pevně držíme vírou v Boha a v jeho jisté sliby. Říká: „Jste chráněni Boží mocí prostřednictvím víry k záchraně, jež je připravena, aby byla zjevena v posledním časovém období.“ (1. Petra 1:3–5) Co poznáváme z těchto slov?

10, 11. a) Kdo má ve skutečnosti zásluhu na tom, že jsme přijali „dobré poselství“, a proč? b) Jak umožňuje Bůh lidem, aby rozpoznali světlo pravdy? c) Jak je z 1. Korintským 2:9 patrné, zda jsou lidé sami o sobě schopni rozeznat božské pravdy?

¹⁰ Nuže, když jsme si poprvé povšimli „dobrého poselství“, jež nám bylo oznámeno, a naslouchali jsme mu s vírou, mohli bychom právem přisuzovat zásluhu sami sobě za to, že jsme měli dobrý postřeh a ihned jsme poznali a pochopili jeho cenu? Ne. „Zatímco jsme ještě byli slabí“, neschopni zachránit se, „zatímco jsme byli ještě hříšníky“, ano zatímco jsme ještě byli nepřáteli, byli jsme „smířeni s Bohem skrze smrt jeho Syna“. (Řím. 5:6–10) Komu tedy máme děkovat za příznivé postavení, v němž nyní jsme? Ježíš řekl svým učedníkům: „Žádný ke mně nemůže přijít, jestliže ho nepřitrhne Otec, který mne poslal.“ (Jan 6:44) Ze svého vlastního podnětu bychom nikdy nepoznali Boha. Naše nedokonalá, hříšná lidská povaha by nám to nikdy nedovolila.

¹¹ Můžeme však hledat Boha, protože „není daleko od nikoho z nás“. (Sk. 17:27) Bohu se líbí, jsme-li jen ochotni jej hledat nebo po něm tápat. Potom se k nám přibližuje. (Jak. 4:8) Bůh zná vnitřní tužby toho, kdo jej hledá, a posílá k němu někoho s „dobrým poselstvím“. Ten, kdo hledá, se pak dívá do Božího slova a s pomocí svatého ducha, jejž poskytuje Bůh, uvědomuje si svou situaci. Jestliže pak projevuje víru v to, co Bůh říká, je schopen vyjít z temnoty. O lidské schopnosti říká Bible: „Ani oko nevidělo ani ucho neslyšelo ani na srdce lidské nepřišlo, co Bůh připravil těm, kteří jej milují.“ (1. Kor. 2:9) Svým vlastním lidským uvažováním a svými touhami bychom nikdy nebyli mohli porozumět pravdě, kdyby se Bůh nad námi nesmiloval a osobně nám nepomohl.

12. a) Co musíme mít stále na mysli, abychom vytrvali v tom, pro co jsme se původně rozhodli? b) Jak nás Bůh může chránit před nebezpečím, do něhož bychom se mohli dostat, protože nejsme dost vnímaví?

¹² Protože tedy víme, že Bůh vidí naši neblahou situaci a pomáhá nám hned od začátku, umíme ocenit, jak je možné, abychom se v průběhu let stále drželi toho, co jsme si zvolili na počátku. Bůh nám skutečně může pomoci k duchovnímu růstu. Jak říká Petr, jsme chráněni Boží mocí. Jestliže jsme se jednou stali křesťany, musíme uznat, že k tomu, abychom vítězně vytrvali, nevystačíme se svou vlastní silou, moudrostí nebo svým porozuměním — nikdy bychom na to sami nestačili. Často například nejsme dost vnímaví. Často se dostáváme do situací a okolností, jež velmi ohrožují naši křesťanskou ryzost, a přitom si toho vůbec nejsme vědomi. (Gal. 6:1) Může se stát, že se chystáme k nějakému kroku, který by mohl vést k naší zkáze. Bůh se však na nás dívá, miluje nás a lituje nás, dodržuje své sliby, jež nám dal, a může nás v pravou chvíli vysvobodit z nebezpečí. Starověký izraelský král David sám na sobě zakusil, jakou bdělou péčí jej Bůh ‚chránil‘, a potom řekl: „Vždyť ty jsi osvobodil mou duši ze smrti — cožpak jsi neosvobodil mé nohy od klopýtání? —, abych se mohl procházet před Bohem ve světle těch, kteří jsou živí.“ — Žalm 56:13; 56:14, „KB“.

OCHRANA PŘED VINOU KRVE

13, 14. a) Jak se David dostal do velkého nebezpečí, že by prolil nevinnou krev? b) Jak posloužila Abigail k tomu, aby jej odvrátila od nesprávného jednání?

¹³ Příklad toho, jak Bůh chránil a zachránil Davida před jeho vlastním nedokonalým uvažováním a impulsívním jednáním, je zaznamenán v 1. Samuelově, ve 25. kapitole. David žil jako psanec a uprchlík, když jej s vražednými úmysly honil král Saul. Tehdy David se svými muži pomáhal izraelskému lidu a při každé příležitosti jej chránil a hájil. Jeden muž, kterému pomáhali, byl velmi bohatý Izraelita Nábal. Jednou, když David se svými muži tábořil blízko Nábalových pastýřů a jejich stád, zapůsobili Davidovi muži jako ochranná hradba proti záškodníkům a za své služby nic nežádali ani si nic nevzali. Později, když Davidovi muži měli nouzi o potraviny, požádal David laskavě Nábala, jako izraelského bratra, aby mu poskytl pomoc a daroval mu potraviny. Místo aby Nábal vyjádřil vděčnost a nesobeckost, jak přikazoval mojžíšovský Zákon, osopil se na Davidovy muže a zahrnul je nadávkami.

¹⁴ Tento zlomyslný a nevděčný čin rozhněval Davida, takže se rozhodl, že se asi se 400 muži pomstí Nábalovi a jeho domácnosti. Když se však Abigail, Nábalova manželka, dověděla o hanebném jednání svého manžela, spěchala k Davidovi a nesla mu velké množství potravin jako dar. Odvolávala se na Davidův vztah k Jehovovi a prosila jej, aby upustil od zamýšlené pomsty. Řekla: „Ať se ti to nestane příčinou ke kolísání nebo důvodem ke klopýtání srdci mého pána, tím, že by byla bez příčiny prolita krev a ruka mého pána by mu sama přispěla k záchraně.“ David se vzpamatoval a odpověděl: „Požehnaný buď Jehova, Bůh Izraele, který tě dnes poslal, abys mne potkala! A požehnaná buď tvá moudrost a požehnaná buď i ty, která jsi mne dnes zadržela, abych se neprovinil vinou krve a nevztáhl svou vlastní ruku ke své záchraně.“ — 1. Sam. 25:31–33.

15, 16. a) Jakých dvou nesprávných věcí by se byl David dopustil, kdyby pokračoval ve svém jednání? Co jej před tím uchránilo? b) Jaké z toho máme poučení? Jak by to na nás mělo zapůsobit?

¹⁵ Z lidského stanoviska měl David pocit, že je v právu, když se rozhodl odplatit Nábalovi jeho špatnost. Kdyby to však byl učinil, byl by se spoléhal sám na sebe, pomstil by se a obhájil by se, a přitom by si přivodil vinu krve, protože by pobil nevinné členy Nábalovy domácnosti. Co jej zachránilo? Jehova nad ním bděl a uchránil jej před tímto hříchem.

¹⁶ Z tohoto příkladu vidíme, že se nesmíme spoléhat sami na sebe, chceme-li dále jít po cestě, která vede k záchraně, ale že stále musíme vzhlížet k Bohu, který nad námi bdí a postará se, abychom bezpečně došli. To by v nás mělo vyvolat důvěru a pokoru.

17. a) Měli bychom si myslet, že Bůh učiní pro svého pokorného služebníka dnes méně? b) Jakými způsoby nás Bůh může chránit, abychom se nedopustili vážných chyb?

¹⁷ Někdo však možná řekne: ‚To byl Jehovův pomazaný král David, s nímž Jehova uzavřel smlouvu o království. Možná že by nevěnoval takovou pozornost nám.‘ Můžeme skutečně říci, že Bůh, který nás vykoupil drahocennou krví svého Syna, nestřeží stejně žárlivě náš život? Jistě že ano. Stejně jako Bůh použil Abigail, aby vysvobodil Davida a zabránil mu v ukvapeném a nebezpečném jednání, tak bezpochyby vysvobodí i nás. Stejně jako podnítil Abigail, aby zachránila Davida, tak může použít svého Slova, Bible, nebo svých andělů nebo některého z křesťanských druhů, nebo může prozíravě usměrnit okolnosti tak, aby nás zachránil před nějakým pošetilým jednáním, pokud máme víru, stále se na něj obracíme v modlitbách a pokorně se na něj spoléháme.

18, 19. Jak nás může takové poznání povzbudit k tomu, abychom věrně vytrvali na cestě, kterou jsme si zvolili? Jakou otázku je nutné ještě si zodpovědět?

¹⁸ Jakou útěchu a povzbuzení nám přináší toto porozumění! Bůh neříká: ‚Tak teď víš, co máš dělat, a všechno už záleží na tobě.‘ Má spíše milující zájem o naši záchranu a účinně nás chrání, pokud stále věříme v něj a ve výkupní oběť, kterou opatřil prostřednictvím svého Syna. „On sám dobře ví, jak jsme utvořeni, a pamatuje na to, že jsme prach.“ Ví, že rozhodně by se nám nepodařilo zůstat na cestě spravedlnosti až do konce, kdybychom byli odkázáni jen sami na sebe. — Žalm 103:10–14, 17, 18; srovnej Žalm 38:4, 22; 38:5, 23, „KB“; 40:12, 13; 40:13, 14, „KB“; 130:3, 4.

¹⁹ Znamená to, že sotva můžeme mít nějaký podíl na tom, zda budeme žít věrně — že to všechno záleží na Bohu? Tak to rozhodně není. Jasně to ukazuje následující biblické pojednání.

Žít podle toho, co jsme si zvolili

1. Jak musí každý z nás jednat, abychom se drželi toho, co jsme si zvolili? Jak to ukazuje Přísloví 16:9 a 1. Petra 1:13?

VOLÍME-LI si život, který nabízí Bůh, volíme si také Boží cestu, po níž chceme jít — plnou, přímou, křesťanskou cestu. Musíme se této cesty držet, a k tomu potřebujeme víru v Boží sliby, a také úsilí a vytrvalost. V tomto úsilí však vzhlížíme k Bohu, aby řídil naše rozhodování, zatímco my se stále držíme toho, co jsme si původně dobře promysleli a zvolili. Bible říká: „Srdce člověka může vymýšlet jeho cestu, ale Jehova sám řídí jeho kroky.“ (Přísl. 16:9) Petr o tom říká: „Přepásejte tedy svou mysl k činnosti, buďte zcela střízliví; vložte svou naději v nezaslouženou laskavost, jež vám má být přinesena při zjevení Ježíše Krista.“ — 1. Petra 1:13.

2, 3. Co nám může velmi pomoci, abychom ‚přepásali svou mysl‘ k pozitivnímu jednání?

² Jak můžeme nejlépe ‚přepásat svou mysl‘? Jak si můžeme být jisti, že zůstáváme „střízliví“ a že neztrácíme rovnováhu?

³ V první řadě můžeme přemýšlet o tom, jaké je to nesrovnatelné