Kdo sám je věrně oddaný?

Poučení obsažené v tomto článku a ve dvou následujících studijních článcích bylo poskytnuto v zahajovací den oblastních sjezdů svědků Jehovových „Věrná oddanost království“. Těchto křesťanských sjezdů, jež se konaly po celé severní a jižní polokouli, se účastnilo 3 028 796 osob a 33 627 bylo pokřtěno. Je načase, abychom si zde připomněli tento znamenitý duchovní pokrm, protože se již připravuje další bohatá „hostina“ na nadcházejících letních oblastních sjezdech „Pravda království“.

TEN, který v celém vesmíru nejvíce vyniká věrnou oddaností, je sám stvořitel! Od něho obdrželi tuto vlastnost všichni jeho rozumem obdaření tvorové. Kdo má velké ocenění pro věrnou oddanost, může v dobách nouze prosit o to, aby Bůh s ním jednal s věrnou oddaností. Služebník patriarchy Abraháma, praotce králů, nebyl tedy troufalý, když prosil Jehovu, Boha svého pána, aby mu projevil svou věrně oddanou lásku. (1. Mojž. 24:14) David, Abrahámův potomek, mluvil z vlastní zkušenosti ještě dříve, než se stal králem nad Izraelem. V jednom žalmu, kterým se obracel k Jehovovi, řekl: „S tím, kdo je věrně oddaný, budeš jednat s věrnou oddaností.“ (2. Sam. 22:26; Žalm 18:25; 18:26, „KB“) Také prorok Mojžíš, který v izraelském národu zastupoval Jehovu, nebeského krále, velebil věrnou oddanost Jehovy Boha, když kněžskému pokolení Levi žehnal slovy:

„Tvé thumim a urim patří muži [Levi], který je ti věrně oddán, jehož jsi vyzkoušel u Massa. Začal jsi s ním zápasit u vod Meribah; muži, který řekl svému otci a své matce: ‚Neviděl jsem jej.‘ Neuznával ani své bratry a neznal své syny. Dbali totiž [Levité] na tvé řeči a zachovávali tvou smlouvu.“ — 5. Mojž. 33:4, 5, 8, 9.

Bez váhání by se prorok Mojžíš mohl připojit k písni, která byla složena o více než 1 600 let později a byla nazvána „píseň Mojžíše, Božího otroka, a píseň Beránkova [Ježíše Krista]“. Její slova říkají: „Velká a podivuhodná jsou tvá díla, Jehovo Bože, Všemohoucí. Spravedlivé a pravé jsou tvé cesty, Králi věčnosti. Kdo se tě, Jehovo, nebude skutečně bát a oslavovat tvé jméno, protože ty sám jsi věrně oddaný? Všechny národy totiž přijdou a budou se před tebou klanět, protože byla zjevena tvá spravedlivá nařízení.“ — Zjev. 15:1–4.

Žalmista David si stejně vážil těchto Božích vlastností, neboť napsal: „Jehova je spravedlivý na všech svých cestách a věrně oddaný ve všech svých dílech.“ (Žalm 145:17) Jehova se jako nejvyšší Soudce ujme případu těch, kteří ho uctívají a slouží mu. To ukazují slova anděla, který mu řekl: „Ty, který jsi a který jsi byl, ty věrně oddaný, jsi spravedlivý, protože jsi vydal tato rozhodnutí.“ — Zjev. 16:4, 5.

V hebrejštině, v jazyku proroka Mojžíše a žalmisty Davida, obsahuje slovo pro „věrnou oddanost“, o níž zde mluvíme, myšlenku laskavosti, milující laskavosti. Někteří překladatelé Bible dávají přednost výrazu „milující laskavost“, když překládají toto hebrejské slovo (chesed). Díváme-li se tedy na věrnou oddanost jako na laskavost, znamená to laskavý náhled na věci, přičemž se bere v úvahu to, co nesmí být přehlédnuto. Věrná oddanost tedy není něco chladného, co by spočívalo pouze na zákonu neboli právu. Je to osobní vlastnost podněcovaná láskou a oceněním.

Vzpomínáme si, jak jeden vládce v kananejské zemi viděl, že s Abrahámem, který tam přechodně pobýval, byl pravý Bůh. Proto přišel k Abrahámovi a řekl mu: „Nyní mi tedy přísahej při Bohu, že se neprokážeš falešným ke mně a k mým potomkům a k mému potomstvu; že se mnou a se zemí, v níž přebýváš jako cizinec, budeš jednat podle věrné a oddané lásky, s níž jsem jednal já s tebou.“ (1. Mojž. 21:22, 23) Vzpomínáme si také, jak později Abrahám vyslal svého služebníka Eliezera, aby hledal manželku pro jeho milovaného syna Izáka, a jak se tento služebník modlil k Jehovovi Bohu a řekl: „To je ta [žena, kterou jsem popsal], kterou určíš svému služebníku Izákovi; a podle toho mi dej poznat, že jsi projevil mému pánu věrnou a oddanou lásku.“ — 1. Mojž. 24:14.

VĚRNÁ ODDANOST — ČEMU?

Patriarcha Abrahám jednal podle přísahy, kterou složil panovníkovi v zemi Kanaán, a Jehova vykonal to, oč ho v modlitbě prosil Abrahámův služebník Eliezer. Postaral se o to, aby Izák dostal tu pravou manželku. Čemu však je nejvyšší Bůh, Jehova, především věrně oddán? Svému království, svému vlastnímu kralování, protože je právem svrchovaným panovníkem celého vesmíru, který stvořil. Nemůže popřít sám sebe, nemůže popřít, čím skutečně je. Splnil svou nezměnitelnou smlouvu s Abrahámem a stal se králem určité linie Abrahámových potomků, izraelského národa. Stalo se to obzvláště tehdy, když je Bůh osvobodil z otroctví v egyptské zemi a v roce 1467 př. n. l. je přivedl do Zaslíbené země. Potom jim Jehova po dobu 350 let dával soudce jako své viditelné zástupce. Když Anna, Samuelova matka, přivedla svého syna k Božímu svatostánku v Sílo, aby tam vykonával svatou službu pro Boha, vyjádřila proroctví, které předem poukazovalo na budoucího viditelného krále nad izraelským národem. Řekla: „Jehova sám bude soudit konce země, aby dal sílu svému králi, aby vyvýšil roh svého pomazaného.“ — 1. Sam. 2:10.

Ve dnech soudce Samuela žádali Izraelité o jinou vládu. Na soudci Samuelovi vyžadovali: „Ustanov nám přece nyní krále, který by nás soudil.“ To se nelíbilo Samuelovi ani Jehovovi Bohu. Řekl Samuelovi: „Nezavrhli tebe [jako soudce], ale zavrhli mne, abych nad nimi nebyl králem.“ (1. Sam. 8:1–7) Bůh jim dovolil, aby měli viditelného lidského krále, Saula, syna Cisova. Bůh se však nevzdal svého svrchovaného postavení nad nimi. V souladu s účelem své smlouvy se Bůh prokázal jako věrně oddaný svému neviditelnému nebeskému kralování nad svým vyvoleným lidem. Jejich druhým lidským králem se stal bývalý pastýř David, syn Izaie, z judského města Betléma.

Jak se dostala věrná oddanost do popředí za Davidova kralování? Co tím bylo znázorněno? A jak se otázka věrné oddanosti týká nás dnes? Na tyto otázky odpoví následující studijní článek.

‚Bůh nenávidí rozvod‘

Lidé nemohou očekávat, že jim bude jejich stvořitel žehnat, když se od něho odvracejí. Například Boží zákon nedovoluje rozvod, jestliže není z důvodů pohlavní nemravnosti. Když Izraelité staré doby porušili božské zákony o manželství, dal jim Bůh sdělit, proč odmítl jejich oběti:

„Chcete vědět, proč? Máte ještě další hřích. Pán ho zná; je právním zástupcem žen, které zapudili jejich mužové. Muži, porušovali jste věrnost ke své první ženě, i když jste s ní uzavřeli smlouvu pro život a sdíleli s ní slasti i starosti. Nebyli jste s ní jedno tělo a jeden duch podle Boží vůle? Chtěl, abyste měli děti, které mu patří. Proto se vystříhejte toho, abyste zapuzovali svoji první ženu! Bůh Izraele, Pán celého světa, říká: ‚Nestrpím, aby někdo zapuzoval svoji ženu [„Nenávidím rozvod“, „Bruns“]. Nenávidím, když silnější používá násilí proti slabšímu.‘ “ — Mal. 2:14–16, „Die Gute Nachricht“; Mat. 19:9.