udělil i Synu, aby měl život sám v sobě. A dal mu moc soudit, protože je Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou, ti, kteří konali dobré věci, ke vzkříšení života, ti, kteří konali hanebnosti, ke vzkříšení soudu.“ — Jan 5:21, 26–29.

Náboženští odpůrci, ke kterým Ježíš mluvil, mu nevěřili. I když se po celé Judeji začaly šířit spolehlivé zprávy, že Ježíš v Galileji vzkřísil vdovina syna, odmítali věřit. O dva roky později, když Ježíš vzkřísil svého přítele Lazara, byli ve skutečnosti tak rozhněváni, že mu ukládali o život. Dokonce „se nyní uradili, že zabijí i Lazara, protože kvůli němu. . . mnozí Židé. . . uvěřili v Ježíše“. — Jan 12:10, 11; 11:38–53.

Jenom proto, že v prvním století někteří odmítali přijmout záplavu svědectví, že Ježíš byl předpovězeným Božím prorokem, ovšem nemáme dnes důvod, abychom byli skeptičtí a nevěřili v Ježíšův slib vzkříšení. Ježíšova slova jsou spolehlivá. Dokáže udělat, co slíbil. Když vzkřísil vdovina syna, prokázal tím, že „obživuje ty, které chce“.

Proto dnes máme všechny důvody důvěřovat Ježíšovu slibu, že „všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou“. Skutečnosti svědčí, že čas k tomu je již na dosah. Od roku 1914 vidíme, jak se v naší generaci splňují všechny věci, jimiž se podle Ježíše a jeho apoštolů měly vyznačovat „poslední dny“ tohoto systému věcí. Světová válka, nedostatek potravin, nákazy, zemětřesení, bezzákonnost, zločinnost — to vše je na denním pořádku. Konec tohoto zlého systému je nesporně blízký. — Mat. 24:3–14; Luk. 21:10, 11; 2. Tim. 3:1–5; 2. Petra 3:3, 4.

Až přijde konec, proběhne zde na zemi vzkříšení. Budeš-li prokazovat víru, můžeš se toho dožít. Uvidíš, jak slavný čas to bude! Jak šťastné bude opětné setkání vzkříšených mrtvých s jejich drahými! Pak se splní slib: „[Bůh] pohltí skutečně smrt navždy a svrchovaný Pán Jehova jistě setře slzy se všech tváří.“ — Iz. 25:8.

Je jméno skutečně důležité?

TO je otázka, kterou mnozí vznášejí při rozhovoru o Božím jménu. „Bůh je Bůh,“ říkají. „Proč tedy potřebujeme jméno?“

„Ilustrovaný biblický slovník“, vydaný v roce 1980 nakladatelstvím Tyndale House, poznamenává o významu jména v biblických dobách: „Zkoumání slova ‚jméno‘ v SZ [Starém zákoně] odhalí, jak mnoho v hebrejštině znamená. Jméno není pouhou nálepkou, ale označuje skutečnou osobnost toho, komu náleží. Může být odvozeno od okolností jeho narození (1. Mojž. 5:29) nebo zrcadlit jeho charakter (1. Mojž. 27:36). A když nějaká osoba vloží své ‚jméno‘ na věc nebo na jinou osobu, přijímá ji pod svůj vliv a ochranu.“

Potom slovník o Božím jménu prohlašuje: „Jahve tedy na rozdíl od Elohim [Bůh] je vlastní jméno, jméno Osoby, třebaže ta Osoba je božská. Jako takové má své vlastní ideologické zařazení; představuje Boha jako Osobu, a tak ho uvádí do vztahu k jiným, lidským osobnostem. . . a mluví k patriarchům jako přítel k příteli.“

Jediný způsob, jak se tedy kdokoli může přiblížit k Bohu a mít k němu osobní vztah, je ten, že ho pozná jménem Jahve nebo Jehova a že se naučí používat tohoto jména s úctou při jeho uctívání. (Jan 17:26) Ano, takoví se ‚dostávají pod jeho vliv a ochranu‘, neboť Jehova sám řekl: „Budu jej chránit, protože poznal mé jméno.“ — Žalm 91:14.