reagovat ostatní členové rodiny? Měli by se snad vyjadřovat kriticky, například: ‚Jaká je to hloupá chyba! Jak jsi to jen mohl udělat?‘, nebo spíše s pochopením pro toho, kdo se dopustil této chyby, a měli by se snažit, aby následky byly co nejmenší, nebo ukazovat cesty k jejich zmírnění? Ne nadarmo se někdo vyjádřil, že ‚šťastné manželství je svazek dvou lidí, kteří si umějí odpouštět‘.

Totéž platí pro větší duchovní rodinu, k níž patří všichni křesťané. Nikdo není dokonalý, a proto ti, kteří se ujímají vedení ve sboru nebo v některé zemi, pravděpodobně někdy udělají chybu nebo se ve svém úsudku zmýlí. Jejich nedokonalost je skutečně zkouškou pro ty, nad nimiž mají dohled.

Je možno říci, že stejně jako ‚šťastné manželství je svazek dvou lidí, kteří si umějí odpouštět‘, tak i štěstí v křesťanském sboru závisí na tom, zda duchovní bratři a sestry jsou pohotoví si vzájemně odpouštět. Ježíš řekl, že jeho následovníci se poznají podle toho, že se budou navzájem milovat. (Jan 13:34, 35) Má-li být jejich láska pravá, musí se vyznačovat i tím, že jsou ochotni si navzájem odpouštět. Jak to vyjadřuje jedna „píseň království“:

„Pláč a nářek předejíti svým odpouštěním můžeš; uplatni milosrdenství, Boha napodobuješ. . . Ze srdce se snaž odpouštět; tuto ctnost stále pěstuj. Zanechej hořkosti, hněvu.“

Ve skutečnosti lze říci, že nutnost odpouštět vyplývá nejen z pravé lásky, ale také z moudrosti a ze smyslu pro právo. Jestliže neodpustíme druhým, Jehova Bůh neodpustí nám. Odpouštění přináší štěstí všem. Není snad odpouštění určitým způsobem dávání, jež přináší větší štěstí? (Mat. 18:35; Sk. 20:35) Smysl pro právo také vyžaduje, abychom odpouštěli. Jak to? Protože kdybychom neodpouštěli, přisuzovali bychom svým bratrům nesprávné pohnutky nebo bychom je posuzovali jako neodpustitelně nedbalé. Nevyžaduje však smysl pro právo, abychom s druhými jednali tak, jak bychom si přáli, aby oni jednali s námi? Přece bychom nechtěli, aby druzí posuzovali naše pohnutky nesprávně nebo tvrdě; přáli bychom si, aby nám odpouštěli. Proto musíme odpouštět svým bratrům. — Luk. 6:31.

Jsou tedy všechny důvody pro to, aby si křesťané vzájemně odpouštěli. Je to moudré a je to podle práva. Ale především je to projev nesobecké lásky, důkaz, že naše láska je pravá.

Boží jméno v Bibli

Stále více se poukazuje na to, že Boží vlastní jméno (v hebrejštině psané souhláskami „JHWH“, ale v češtině obvykle „Jehova“) bylo v tzv. Novém zákoně původně obsaženo. Nedávno uveřejnil jeden časopis stručný obsah článku, který vydal jiný odborný časopis. Je tam řečeno:

„V předkřesťanských řeckých. . . [rukopisech] S[tarého] Z[ákona] nebylo Boží jméno (JHWH) uváděno jako ‚Kyrios‘ [Pán], jak se často myslelo. Obvykle byl tetragrammaton vypsán aramejskými nebo starohebrejskými písmeny. . . Teprve později byl tetragrammaton zaměňován náhražkami [náhradními slovy] jako ‚Theos‘ [Bůh] a ‚Kyrios‘. . . Je to dobrý důvod pro domněnku, že ve spojení s N[ovým] Z[ákonem] nastal podobný vývoj, to znamená, že Boží jméno bylo původně napsáno v Novém zákoně v citátech ze SZ a v narážkách na ně, ale během času bylo zaměňováno náhražkami.“ („New Testament Abstracts“, 3, 1977, str. 306.)