Mít důvěru ve světě zmítaném pochybnostmi

„Požehnaný je tělesně schopný muž, který vkládá důvěru v Jehovu a jehož spolehnutím se stal Jehova.“ — Bible.

‚Pohodlná a elegantní skepse je postoj, který se očekává od každého vzdělaného člověka.‘ — Světská filozofie.

1, 2. Jaký byl postoj jistých Řeků? Co vychovaly vysoké školy tohoto světa?

„CO je pravda?“ Tato slova, která pronesl Pilát před Ježíšem Kristem, jsou typická pro skeptický postoj mnoha lidí. (Jan 18:38) O starověkých řeckých skepticích bylo řečeno, že „směřovali k nerušenému klidu mysli, kterého chtěli dosáhnout stálým vyvažováním odporujících si argumentů, a tím všechno uváděli do stavu nejistoty a pochybnosti“.

² Obměny tohoto skeptického postoje vypracovali v pozdějších dobách filozofové Francouz René Descartes, Holanďan Spinoza, Skot David Hume a německý filozof Kant. Vlivem těchto a mnoha jiných mužů se systematické pochybování stalo určitým krédem vysokých škol. Univerzity všech zemí tak vychovaly generace pochybovačů, pro něž „všechno je relativní“.

3. a) Co je jedním ze špatných účinků systematického pochybování? b) Jaký lepší postoj podporuje Bible?

³ Když mluví o špatných účincích takové systematické nejistoty, prohlašuje jedna autorita, že „následkem relativismu a skepse v našem vlastním věku je prostě nedostatek úcty k pravdě jako takové“. Dále říká:

Úctou k pravdě se nerozumí pouhý pseudo–cynismus našeho věku, který se snaží všechno „demaskovat“ a jenž hlásá, že nikdo a nic si nemůže činit oprávněný nárok na pravdu. Je to radostná důvěra, že pravdu lze skutečně nalézt, a pokorné podřizování se pravdě, kdykoli a kdekoli se objeví. Taková otevřenost vůči pravdě je požadována od těch, kdo uctívají Boha pravdy. . . To je postoj. . . o němž svědčí jak [Starý], tak [Nový Zákon]. — „Nový mezinárodní slovník Novozákonní teologie“, 1978, sv. 3, str. 900, 901, angl.

RADOSTNÁ DŮVĚRA V PRAVDU

4, 5. a) Jak vnuká Písmo důvěru a ne pochybnosti? b) Jaké to bude mít dobré účinky, otevřeme-li se vůči „zdravým slovům“ Bible?

⁴ Ano, celá Bible nevnuká svým čtenářům pochybnosti, ale důvěru. Hebrejská Písma říkají: „Požehnaný je tělesně schopný muž, který vkládá důvěru v Jehovu a jehož spolehnutím se stal Jehova.“ (Jer. 17:7) A v Křesťanských řeckých písmech píše Pavel: „Vím, v koho jsem složil svou důvěru, a jsem přesvědčen, že on má dost moci, aby mi ochránil až do onoho dne to, co mi svěřil.“ Žádná skepse! — 2. Tim. 1:12, „Petrů“.

⁵ Když tak vyjádřil svou naprostou důvěru v Boha, dodává Pavel: „Stále se drž vzoru zdravých slov, která jsi ode mne slyšel, s vírou a láskou, jež jsou ve spojitosti s Kristem Ježíšem.“ (2. Tim. 1:13) Otevřenost vůči „zdravým slovům“, která jsou zaznamenána v Bibli, posiluje naši víru a lásku a dává nám radostnou důvěru v pravdivost všech drahocenných slibů, které nám dal Jehova. To nám zase dává naději, která je „kotvou pro duši, jistou a pevnou“. — Žid. 6:17–19.

6. Co potřebujeme sami, abychom mohli mluvit o „dobrém poselství“ s druhými?

⁶ Právě taková radostná důvěra v pravdu nám umožňuje kázat dobré poselství o Božím království jako jediné naději lidstva. Člověk musí být pevně přesvědčen, že poselství naděje je pravdivé, aby o něm mohl mluvit s druhými. Pak můžeme říci těm, kdo nám naslouchají: „Dobré poselství, které kážeme, se mezi vámi neukázalo pouze se slovy, ale také s mocí a se svatým duchem a pevným přesvědčením.“ „Když jste obdrželi Boží slovo, které jste slyšeli od nás, přijali jste je ne jako lidské slovo, ale jako to, čím opravdu je, jako Boží slovo.“ — 1. Tes. 1:5; 2:13.

7, 8. Kdo pomáhal bratrům zahánět pochybnosti v raně křesťanském sboru?

⁷ V raně křesťanském sboru pomáhali věrní dozorci svým spolukřesťanům zahánět pochybnosti a uchovávat si pevnou víru. Vedoucí sbor v prvním století, složený z apoštolů a starších v Jeruzalémě, činil s pomocí svatého ducha rozhodnutí, vydával pokyny a vysílal věrné muže, aby budovali bratry. V biblické knize Skutků čteme: „Když [Pavel, Silas a jejich spolucestující] cestovali městy, předávali jim tam výnosy, o kterých rozhodli apoštolové a starší muži, kteří byli v Jeruzalémě, aby je zachovávali. Sbory se tedy opravdu upevňovaly ve víře a početně vzrůstaly den ze dne.“ — Sk. 16:4, 5; 15:23–29.

⁸ Když psal Pavel sboru v Kolosech, řekl o věrném křesťanu Epafrovi, že „stále za vás bojuje ve svých modlitbách, abyste nakonec stáli v úplnosti a s pevným přesvědčením v celou Boží vůli“. (Kol. 4:12) Ani v oněch dnech nebylo místa pro skepsi a pochybnosti. Raní křesťané potřebovali ‚pevnost ve víře‘, „pevné přesvědčení“.

JAK PŘEKONÁVAT POCHYBNOSTI

9. Proč je dnes křesťanská důvěra zvláště důležitá?

⁹ Je snad křesťanská důvěra méně důležitá v dnešní době a ve světě, kde podle slov britského filozofa Bertranda Russella „pohodlná a elegantní skepse je postoj, který se očekává od každého vzdělaného člověka“? Ne. Pevné přesvědčení je pokud možno ještě důležitější, protože „duch, který působí v synech neposlušnosti,“ dnes víc než kdy jindy podporuje nedůvěru a pochybnosti. (Ef. 2:2) Proto by si křesťan, když ho přepadnou pochybnosti, měl uvědomit nebezpečí a podniknout potřebné kroky, aby „nakonec stál v úplnosti a s pevným přesvědčením“.

10, 11. a) Jestliže v naší mysli začnou klíčit pochybnosti, jaké otázky bychom si měli položit? b) Jak by odpověděly na tyto otázky víc než 2 milióny lidí?

¹⁰ Pokud mu někdy do mysli začnou pronikat pochybnosti, učiní křesťan dobře, jestliže nejprve zváží situaci a položí si několik přiléhavých otázek:

Kde jsem se dozvěděl, že Boží jméno je Jehova, co to jméno značí, jaké je Boží láskyplné předsevzetí s lidstvem a proč Bůh ponechal na zemi tak dlouho utrpení? — Žalm 83:18; 83:19, „KB“; Zjev. 21:3, 4; 2. Petra 3:9, 13.

Kdo mne poučil, že Ježíš Kristus není druhou částí trojjediného božstva, ale Jehovovým jednozplozeným Synem, a kdo mi pomohl pochopit plný význam vykoupení z hříchu skrze Kristovu výkupní oběť? — Jan 3:16; 14:28; 1. Kor. 15:27, 28.

Které náboženství mi v mysli ujasnilo otázku svatého ducha, ne osobního „Svatého Ducha“, ale Jehovovy účinné síly, a kde jsem našel skupinu lidí, kteří se upřímně snaží přinášet ovoce ducha? — Sk. 2:33; Gal. 5:22, 23; Kol. 3:12–14.

Která náboženská organizace mi odhalila, že myšlenka nesmrtelnosti lidské duše je pohanská, a z Bible prokázala, že duše je smrtelná, a tak dala skutečný význam nauce o vzkříšení, a osvobodila mne od nauky o pekelném ohni, jež zneuctívá Boha? — Ezech. 18:4; Sk. 24:15; Řím. 6:23.

Kdo káže Boží království jako jedinou naději lidstva a kdo mi pomohl uvědomit si, že žijeme v „posledních dnech“ a že bychom měli „stále vyhlížet“ příchod Syna člověka? — Mar. 13:10, 33–37; Luk. 21:34–36; 2. Petra 3:3–7.

U koho jsem nalezl skutečný cíl v životě, „pokoj Boží“, ochranu před pokušením a léčkami tohoto světa a praktickou moudrost v řešení životních problémů? — Mat. 24:45–47; 1. Tim. 3:15; Fil. 4:6–9.

A konečně, která skupina křesťanů má opravdovou ‚lásku mezi sebou‘ (Jan 13:34, 35), skutečně oceňuje zásady stanovené u Jana 17:14, 16 a u Izaiáše 2:4, a je pronásledována, ne proto že by se míchala do politiky, ale prostě ‚pro Ježíšovo jméno‘, totiž proto, že její členové jsou skuteční křesťané? — Mat. 24:9; Jan 15:18, 19

¹¹ Pro víc než 2 000 000 lidí žijících ve více než 200 zemích a souostrovích je upřímná odpověď na tyto otázky: svědkové Jehovovi, duchovně sycení třídou „věrného a rozvážného otroka“ a jejím vedoucím sborem. — Srovnej Luk. 12:42–44.

ZACHOVÁVAT POZITIVNÍ POSTOJ

12. Kde začínají pochybnosti?

¹² Abychom se nenakazili duchem světa, duchem podezřívání a nedůvěry a skepse, je třeba, abychom sledovali své hlubší pohnutky. Jedenácti věrným apoštolům a jiným učedníkům, kterým bylo zatěžko věřit, že byl skutečně vzkříšen, řekl Kristus: „Proč jste nespokojeni a proč vám v srdci vyvstávají pochybnosti?“ (Luk. 24:38) Ano, tam začínají pochybnosti — v srdci.

13, 14. a) Známkou čeho mohou být pochybnosti? b) Jak se můžeme poučit od nevěrného Izraele?

¹³ Jestliže nás tedy někdy začnou trápit mučivé pochybnosti, měli bychom začít zkoumat své pohnutky. Jsou naše pochybnosti opravdové, nebo jsou jen záminkou, abychom polevili? Prozrazují nedostatek vytrvalosti? Zrcadlí nedostatek víry v Boží moc odpouštět? Zasévá do nás zrnka pochybností nějaký jedinec? (1. Jana 1:9; Sk 20:30) Pavel píše: „Dejte si pozor, bratři, aby se v někom z vás někdy nevyvinulo zlé srdce bez víry tím, že by se odvrátilo od živého Boha. . . ‚nezatvrzujte své srdce‘.“ — Žid. 3:12–15.

¹⁴ Když si zachováváme pozitivní postoj a pamatujeme na vše, co pro nás Jehova učinil skrze svého Syna Ježíše Krista, a na vše, co jsme se dozvěděli o jeho předsevzetí a slibech prostřednictvím duchovní potravy opatřované „věrným a rozvážným otrokem“, vyhneme se nevděku, do jakého upadl Izrael. Jehova o něm řekl: „Vůl zná hospodáře svého, a osel jesle pánů svých; Izrael nezná.“ — Iz. 1:3, „KB“.

LIDÉ, KTEŘÍ ZNOVU NABYLI DŮVĚRY

15. Jak bylo jednomu staršímu pomoženo, aby překonal pochybnosti?

¹⁵ Jeden starší v západní Francii začal mít pochybnosti, zda je ve spojení s pravým Božím sborem, protože, jak řekl, předkládaná duchovní potrava mu připadala stále stejná. Proto požádal o uvolnění z křesťanských odpovědností staršího. Jeho rodina a ostatní starší s ním však nezacházeli jako s odpadlíkem. Láskyplně mu pomáhali modlitbami a budujícími rozhovory. Postupně pomohli tomuto bratru pochopit, že nemohou přicházet stále a stále nová vysvětlení, tak jako matka nemůže podávat zcela odlišná jídla třikrát za den a 365 dní v roce. Tytéž základní složky se vracejí v různých úpravách, ale vyvinutá chuťová schopnost pomáhá, aby se člověk z jídla těšil, strávil je a načerpal z něho sílu. Tomuto bratrovi pomohli také zvážit, jaký nedostatek duchovní potravy je jinde. Postupně znovu nabyl důvěry, prohloubil své ocenění pro dobré věci, jež se dozvídal z publikací Strážné věže, vrátila se mu duchovní síla, a tak znovu nalezl radost ve službě Jehovovi. Nyní opět slouží jako křesťanský starší.

16. Co vyvolalo pochybnosti v mysli mladého francouzského svědka? Co mu věci ujasnilo?

¹⁶ Mladý svědek v jižní Francii, který před přijetím pravdy míval svobodomyslné názory, se setkal s knihou o anarchismu („teorii, že všechny vládní formy nespravedlivě zasahují do svobody jedince a měly by být nahrazeny dobrovolným svazkem spolupracujících skupin“). Přečetl ji, zaujalo ho to, a tak si koupil více knih podobného druhu. Když je četl, začal ztrácet víru a mít pochybnosti. Pak náhle, jak sám říká, „jsem si uvědomil, že dovoluji, aby ve mně špatná duchovní potrava probouzela rysy mé staré osobnosti, k níž patřil duch vzpoury“. Dva články „Strážné věže“ mu věci ujasnily: „Cesta života — úzká, ale svobodná“ v čísle z 1. ledna 1979 a „Jaké dobrodiní ti může přinést Boží království“ z 1. března 1979. Znovu nabyl důvěry, ujal se kazatelské práce plným časem a nyní slouží jako zvláštní průkopník.

DŮVĚRA PŘINÁŠÍ ŠTĚSTÍ

17, 18. Co říká Jakub o pochybovačích a jakou jim dává radu?

¹⁷ To jsou jen dva příklady křesťanů, kteří byli přepadeni pochybnostmi, ale překonali je a znovu získali radost ve službě Bohu. Kdyby se byli poddali svým pochybám, byli by dnes nešťastní a bez naděje. Bible říká: „Ten, kdo pochybuje, je jako mořská vlna, která je hnána a zmítána sem a tam.“ (Jak. 1:6) Ano, pochybnosti nás činí zranitelnými. Jakub dodává, že pochybovač „je nerozhodným mužem, neustálým na všech svých cestách“. — Jak. 1:8.

¹⁸ Pevná důvěra v Jehovu, v jeho Slovo a jeho organizaci odstraňuje ochromující pochybnosti a přináší skutečné štěstí. Je to cesta pravé moudrosti. „Jestliže tedy,“ říká Jakub, „někomu z vás chybí moudrost, ať neustále prosí Boha, neboť všem dává štědře a bez výčitek; a bude mu dána. Ať však stále prosí ve víře a vůbec nepochybuje.“ — Jak. 1:5, 6.

19. Proč bychom se měli vyhýbat „duchu světa“? Co nám pomůže udržet si „důvěru, kterou jsme měli na počátku“?

¹⁹ Jestliže přijmeme „ducha světa“, stane se pochybování součástí našeho myšlení. Pavel však píše: „My však jsme přijali ne ducha světa, ale ducha, který je od Boha, abychom mohli poznat věci, jež nám byly laskavě dány Bohem.“ (1. Kor. 2:12) Jsme-li si plně vědomi všech „věcí, jež nám byly laskavě dány Bohem“, jestliže si poctivě přiznáme, že jsme tyto věci poznali studiem Bible se svědky Jehovovými, pak nás naše hluboká vděčnost Jehovovi povede k tomu, že zavrhneme pochybnosti a tak se „pevně až do konce přidržíme důvěry, kterou jsme měli na počátku“. — Žid. 3:14.

20. Jaká je dvojí odměna za důvěru?

²⁰ Když se ‚pevně přidržíme důvěry‘ v Boha, v jeho neomylné Slovo a jeho pozemský sbor pod vedením Krista, sklidíme bohatou odměnu jak nyní, tak v budoucnu. Jedna odměna, a tu bychom neměli podceňovat, je pokoj mysli. Žalmista napsal: „Hojnost pokoje patří těm, kteří milují tvůj zákon a nic pro ně není kamenem úrazu.“ (Žalm 119:165; viz též Kol. 3:15) Velikou odměnou je i zdravé společenství s věrnými křesťany, kteří oceňují „věci, jež nám byly laskavě dány Bohem“ skrze jeho ducha, jeho Slovo a jeho viditelný sbor. — Žalm 1:1–3; 2. Tes. 3:6, 14; Žid. 10:24, 25.

21, 22. a) Jaký další užitek přináší důvěra? b) Co budeme zkoumat v následujícím článku?

²¹ Když se přidržíme „důvěry, kterou jsme měli na počátku“, pomůže nám to horlivě sloužit Bohu, přinese radost Jehovovi i nám samotným. (Přísl. 17:11) Radost, kterou cítíme, je odměnou sama o sobě. (Mat. 25:23), ale k tomu je i ochranou, „pevností“ pro nás. (Neh. 8:10). Taková radost ze služby Jehovovi nám dává pozitivní vyhlídku, která je stále jasnější, jak vidíme splňování proroctví. Náš život má cíl. Víme, kam směřujeme. Máme slavnou naději soustředěnou k „městu“, Mesiášskému království, které vyhlížel Abrahám. — Žid. 11:10, 16.

²² „Inspirovaný výrok však rozhodně říká, že v pozdějších časových obdobích někteří odpadnou od víry.“ (1. Tim. 4:1) Proč tomu tak je a proč by nás to nemělo nepřiměřeně znepokojovat? To prozkoumáme v následujícím článku.

Zůstaňte pevní ve víře

„Inspirovaný výrok však rozhodně říká, že v pozdějších časových obdobích někteří odpadnou od víry.“ — 1. Timoteovi 4:1.

1. Měli bychom být nepřiměřeně otřeseni, jestliže někdo odpadne od víry?

JSI hluboce otřesen a nepřiměřeně rozrušen, když vidíš nebo slyšíš, jak křesťan, kterého znáš, podléhá pochybnostem, chladne, a snad se dokonce bouří natolik, že opustí křesťanský sbor a pokusí se odvést jiné? Je-li to tak, může ti být útěchou, že takové případy jsou sice smutné, ale Písmo nás předem varuje, že nastanou.

2, 3. a) Co znamená slovo „apostasie“ a kdo byl prvním apostatou? b) Co přineslo odpadlictví Izraeli a Judeji?

² Slovo „apostasie“, odpadnutí, pochází z řeckého pojmu, který znamená „odstoupení od něčeho“, „odpadnutí, útěk“, „vzpoura, opuštění“. První, kdo odpadl od pravého uctívání Jehovy, byl satan ďábel. Byl tedy prvním apostatou, odpadlíkem. (Jan 8:44) Způsobil, že se odpadlíky stala první lidská dvojice. (1. Mojž., 3. kapitola) Velmi záhy v dějinách Izraele došlo k „odpadnutí“ či ‚odvrácení od cesty‘ pravého uctívání. Čteme:

„Nenaslouchali dokonce ani svým soudcům, ale měli nemravný styk s jinými bohy a šli se jim klanět. Rychle se odvrátili od cesty, po které chodili jejich předkové v poslušnosti Jehovových přikázání.“ — Soud. 2:17.

³ Později se mnoho králů Izraele i Judeje stalo odpadlíky a zavedlo národy, jimž vládli, na cestu odpadnutí. Bůh nejprve potrestal severní izraelské království a řekl: „Proti odpadlému národu [Izraeli] jej [Asýrii] pošlu.“ (Iz. 10:6) A právě před zničením hlavního judského města Jeruzaléma Babylóňany prohlásil Jehova: „Od proroků jeruzalémských se totiž odpadnutí rozšířilo po celé zemi.“ (Jer. 23:15) Apostasie neboli odpadnutí od pravé víry rozhodně nepřineslo Izraeli a Judeji žádné požehnání.

ODPADNUTÍ MEZI RANÝMI KŘESŤANY

4. Jaké varování před odpadlíky pronesl Ježíš?

⁴ Hned na počátku své pozemské služby varoval Ježíš své následovníky před odpadlíky. Ve svém Kázání na hoře řekl:

„Vcházejte těsnou branou, protože široká a prostranná je cesta vedoucí ke zkáze a mnoho je těch, kteří na ni vcházejí; ale těsná je brána a úzká cesta vedoucí do života a málo je těch, kteří ji nalézají. Buďte na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přijdou v ovčím rouše, ale uvnitř jsou draví vlci. Poznáte je podle jejich ovoce.“ — Mat. 7:13–16.

5. Co řekl Pavel o odpadlících?

⁵ O dvacet pět let později varoval Pavel křesťanské starší z Efezu: „Vím, že po mém odchodu vniknou mezi vás utlačující vlci a nebudou něžně zacházet se stádem. Z vás samotných povstanou muži a budou mluvit převrácené věci, aby za sebou odvedli učedníky.“ (Sk. 20:29, 30) V posledním ze svých inspirovaných dopisů jmenoval Pavel několik takových odpadlíků z prvního století. Varoval Timotea: „Vyhýbej se prázdným řečem, které porušují to, co je svaté, neboť budou postupovat k stále větší bezbožnosti a jejich slovo se rozšíří jako sněť. Patří k nim Hymeneus a Filétus. Právě tito muži se odchýlili od pravdy. . . a podvracejí víru některých.“ „Mědikovec Alexandr mi způsobil mnoho škod. . . ty se před ním chraň, protože nadmíru silně odporoval našim slovům.“ — 2. Tim. 2:16–18; 4:14, 15.

6. Jmenuj některé poznávací znaky typických odpadlíků.

⁶ Jestliže si rozebereme tato Ježíšova a Pavlova varování, vynoří se následující shodné rysy takových odpadlíků:

1. Odchýlení od pravdy

2. Převrácené, prázdné řeči

3. Pokusy podvrátit víru některých lidí a odvést za sebou učedníky

4. Pokrytectví (vlci v ovčím rouše)

5. Poznatelní podle ovoce; postupují k stále větší bezbožnosti

Takové zřetelné znaky měly umožnit raným křesťanům, aby rychle rozpoznali odpadlíky a ‚byli před nimi na pozoru‘.

ODPADNUTÍ V „POZDĚJŠÍCH ČASOVÝCH OBDOBÍCH“

7. Kdy se vyskytlo hromadné odpadnutí a v kterém textu Písma bylo předpověděno?

⁷ Odpadnutí, které bylo „již v činnosti“, když ještě žili někteří Kristovi apoštolové, se rozhojnilo „v pozdějších časových obdobích“, totiž po jejich smrti. Pětice zřetelných znaků byla od druhého století stále zřejmější a dospěla k vrcholu ve 4. století. Toto hromadné odpadnutí se mělo projevit před „přítomností našeho Pána Ježíše Krista“ a před „dnem Jehovovým“. — 2. Tes. 2:1–12.

8, 9. a) Jaké varování dal Petr vzhledem k posledním dnům? b) Měli být tito „posměvači“ a „ti, kteří vzdorují zákonu,“ pouze vně křesťanského sboru?

⁸ Jiné texty však objasňují, že i během „posledních dnů“ současného světa se budou vyskytovat v pravém křesťanském sboru odpadlíci. Apoštol Petr napsal:

„V posledních dnech přijdou posměvači se svým posměchem a budou postupovat podle svých vlastních žádostí a říkat: ‚Kde je ta jeho zaslíbená přítomnost?‘. . . Milovaní, když tedy máte předem takové poznání, střezte se, abyste s nimi nebyli svedeni omylem těch, kteří vzdorují zákonu, a neodpadli od svého vlastního pevného postoje.“ — 2. Petra 3:3, 4, 17.

⁹ Petr nevaroval své bratry pouze před „posměvači“ a „těmi, kteří vzdorují zákonu,“ ve světě. Křesťané si vždy dobře uvědomovali nebezpečí z této strany. Petr mluvil i o nebezpečí být „sveden“ některými členy křesťanského sboru, kteří se stanou „posměvači“ a budou zlehčovat splněná proroctví o Kristově „přítomnosti“ a kteří zaujmou vzpurný postoj vůči „věrnému a rozvážnému otroku“, vedoucímu sboru křesťanského sboru a jmenovaným starším.

PŘÍČINY A NÁSLEDKY ODPADNUTÍ

10, 11. a) Co je jednou z důležitých příčin odpadnutí? b) Jmenuj některé z významů řeckého slovesa překládaného jako „pochybovat“. Jak se odpadlík staví do úlohy soudce?

¹⁰ Jednou z nejpřednějších příčin odpadnutí je nepochybně nedostatek víry způsobený pochybnostmi. (Žid. 3:12) „Nový mezinárodní slovník novozákonní teologie“ (angl.) podává zajímavý výklad o řeckém slovese, které se často překládá jako „pochybovat“: „Diakrinó, dělat rozdíl, soudit, . . . ; pochybovat, kolísat. . . V některých [novozákonních] pasážích se pochybování jeví jako nedostatek víry, a tedy jako hřích (Řím. 14:23). . . V Řím. 4:20n. se pochybování blíží nevíře. . . Pochybování je tedy nedostatek důvěry ve skutky, jež má Bůh teprve vykonat a lidé je mají očekávat . . . V N[ovém] Z[ákoně] hřeší pochybovač proti Bohu a jeho slibům, protože Boha nesprávně posuzuje.“

¹¹ Kdo tedy pochybuje až k odpadnutí, staví se do úlohy soudce. Myslí si, že všemu rozumí lépe než jeho křesťanští druhové, a také lépe než „věrný a rozvážný otrok“, skrze něhož se dozvěděl většinu, ne-li všechno, toho, co ví o Jehovovi Bohu a jeho předsevzetí. Pěstuje ducha nezávislosti a stává se „pyšným v srdci. . . něčím Jehovovi odporným“. (Přísl. 16:5) Někteří odpadlíci si dokonce myslí, že rozumějí lépe než samotný Bůh tomu, jak jsou řízeny události při uskutečňování Božího předsevzetí. Další dvě příčiny odpadnutí jsou tedy nevděk a opovážlivost. — 2. Petra 2:10b–13a.

12. Jmenuj některé následky vzpoury a odpadnutí.

¹² Pokud jde o následky odpadnutí, jedním okamžitým důsledkem je ztráta radosti. Odpadlík se zatvrdí ve svých buřičských způsobech. Dále přestane přijímat duchovní potravu opatřovanou „věrným a rozvážným otrokem“ a to vede k duchovnímu oslabení a zhroucení ducha. Jehova prorocky srovnal štěstí svých věrných služebníků se smutným stavem odpadlíků:

„Hle! Moji vlastní služebníci budou jíst, ale vy sami budete hladovět. Hle! Moji vlastní služebníci budou pít, ale vy sami budete žíznit. Hle! Moji vlastní služebníci se budou radovat, ale vy sami utrpíte hanbu. Hle! Moji vlastní služebníci budou radostně volat pro dobrý stav srdce, ale vy sami budete vykřikovat pro bolest srdce a budete výt pro naprosté zhroucení ducha.“ — Iz. 65:13, 14.

13. Co znamená „pohlížet na panství svrchu“ a co je následkem takového počínání? (Juda 8, 10)

¹³ Když podlehnou takovým skutkům těla, jako jsou „nepřátelství, rozepře, žárlivost, výbuchy zloby, sváry, rozdělení, sekty“, stanou se odpadlíci často obětí skutků těla, jako jsou třeba „pitky“, „volné chování“ a „smilstvo“. (Gal. 5:19–21) Petr nás varuje před těmi, kdo „pohlížejí na panství svrchu“ tím, že pohrdají teokratickým uspořádáním, kdo „mluví utrhačně“ o mužích pověřených odpovědností v křesťanském sboru a tak ‚opouštějí přímou stezku‘. Říká, že „pro ně se stala jejich konečná situace horší než počáteční“. — Přečti pozorně 2. Petra 2. kapitolu.

JAK SE VYHNOUT ‚ODPADNUTÍ OD VÍRY‘

14, 15. Jak se můžeme vyvarovat opovážlivosti?

¹⁴ Viděli jsme, že jednou ze základních příčin odpadnutí je nedostatek víry způsobený ničivými pochybnostmi a že slovo překládané „pochybovat“ znamená také „dělat rozdíly“. Odpadlík se sám ujímá rozhodování, co je pravdivé a co falešné, co je „dobré a zlé“ v duchovní potravě. Začíná být opovážlivý. — Srovnej 1. Mojž. 2:17; 3:1–7.

¹⁵ Aby se křesťan vyvaroval odpadnutí od víry, měl by se mít na pozoru před nedostatkem víry, „hříchem, do něhož se snadno zaplétáme“, a „s vytrvalostí běžet závod, který je nám předložen.“ (Žid. 12:1; 3:12, 19) Pavel nám dává tuto radu: „Neustále zkoumejte, zda jste ve víře, neustále dokazujte, co sami jste.“ (2. Kor. 13:5) Pavel nás nevybízí, abychom pochybovali o „víře“, ale abychom se ptali sami sebe, zda žijeme podle víry nebo ne. Takové poctivé zkoumání sebe samých by nás mělo naplnit skromností a pokorou, a tak nás ochránit před duchem nezávislosti a opovážlivostí odpadlíka.

16. a) Jakým jiným úskalím se máme vyhýbat? b) Jaké dvojí poučení si můžeme vzít od berejských Židů?

¹⁶ Abychom se vyvarovali odpadnutí od víry, musíme se mít také na pozoru před nevděkem. Měli bychom být vděčni za hojný duchovní pokrm, který dostáváme prostřednictvím „věrného a rozvážného otroka“. (Mat. 24:45) To neznamená, že bychom se neměli o věcech průběžně přesvědčovat. V tom ohledu se můžeme od berejských Židů poučit v dvojím ohledu. Jistě, ‚denně pečlivě zkoumali Písma, zda je tomu tak‘, ale také „smýšleli ušlechtileji“, protože „přijali slovo [které jim kázali Pavel a Silas] s největší dychtivostí mysli.“ — Sk. 17:11.

17, 18. Co bychom měli umět rozlišovat? Jakou radu nám dává Pavel?

¹⁷ Taková vděčná dychtivost učit se nám pomůže pěstovat lásku a nabývat přesného poznání zároveň s plnou rozlišovací schopností. Tyto křesťanské vlastnosti nám zase pomohou rozlišit věci velké důležitosti od věcí méně důležitých. Je bod, jemuž těžko rozumíme, skutečně důležitý? Ovlivňuje skutečně důležité věci, jimž jsme se naučili od třídy „otroka“? Stojí za to, abychom přivedli ke klopýtnutí sami sebe a možná i jiné? Brání nám přinášet křesťanské ovoce?

¹⁸ Pavel nám radí: „Za to se stále modlím, aby se vaše láska ještě více a více rozhojnila přesným poznáním a plnou rozlišovací schopností, abyste se ujistili o důležitých věcech, a tak jste byli bez kazu a nepřiváděli jiné ke klopýtání až do Kristova dne, a abyste byli naplněni ovocem spravedlnosti, které přichází prostřednictvím Ježíše Krista, k Boží slávě a chvále.“ — Fil. 1:9–11.

‚VYCHVACOVAT POCHYBOVAČE Z OHNĚ‘

19. a) Co ještě musíme rozlišovat? b) Jakou další budující radu nám dává Juda?

¹⁹ Protože jsme byli varováni, že „někteří odpadnou od víry“, měli bychom být připraveni vést „tvrdý boj za víru, která byla jednou provždy poskytnuta svatým.“ (1. Tim. 4:1; Juda 3) Je však třeba rozlišovat mezi odpadlíky, kteří vyvolávají těžkosti, jak se o nich zmiňuje 2. Petra, 2. kapitola, a mezi křesťany, kteří zeslábnou ve víře a mají pochybnosti pro nedostatek přesného poznání. Juda tak rozlišuje. Když nás varoval před „reptaly, stěžujícími si“, kteří „obdivují osobnosti“, a proti „posměvačům“, kteří „působí rozdělení“, říká: „Zachovávejte se v Boží lásce a očekávejte přitom milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista s vyhlídkou na věčný život. Nadále také prokazujte milosrdenství těm, kteří mají pochybnosti, zachraňujte je tím, že je vychvacujete z ohně.“ — Juda 16, 23.

20. Jak lze pomáhat pochybovačům? Co však, jestliže odmítají pomoc a „odpadají od víry“?

²⁰ Ano, takovým pochybovačům je třeba ukázat, že jsou v nebezpečí, protože ničivé pochybnosti je mohou strávit jako oheň. Jejich křesťanští bratři, a zejména starší, by se měli snažit jim pomoci, vychvátit je, jestliže je to jen trochu možné, z „ohně“, který by je mohl duchovně zničit. A pokud někdo odmítá takovou trpělivou, láskyplnou pomoc a skutečně „odpadá od víry“, neměli bychom být nepřiměřeně rozrušeni. Řekneme s apoštolem Janem: „Vyšli z nás, ale nebyli našeho druhu, neboť kdyby byli bývali našeho druhu, byli by zůstali s námi.“ — 1. Jana 2:19.

„PEVNÍ VE VÍŘE“ AŽ DO SAMÉHO KONCE

21, 22. a) Jaké povzbuzení dává Petr, abychom zůstali silní ve víře? b) Co musejí dál dělat duchovní izraelité a „velký zástup“, aby se uskutečnily jejich naděje?

²¹ Nemůže být pochyb o tom, že satan by nás všechny rád viděl ‚odpadnout od víry‘. Proto nám Petr radí:

„Postavte se však proti němu, pevní ve víře, protože víte, že se tatáž utrpení dovršují v celém společenství vašich bratrů ve světě. Avšak potom, co jste chvilku trpěli, Bůh vší nezasloužené laskavosti, který vás povolal ke své věčné slávě ve spojení s Kristem, sám dokončí vaše školení, upevní vás, posilní vás.“ — 1. Petra 5:8–10.

Ano, duchovní izraelité, kteří byli povoláni k vládě s Kristem ve „věčné slávě“, musí zůstat věrní „v hodině zkoušky“, jestliže chtějí, aby jim ‚nikdo nevzal korunu‘. — 2. Tim. 2:10; Zjev. 3:10, 11.

²² Jejich společníci, členové „velkého zástupu“, si také uvědomují, že musí zůstat „pevní ve víře“, pokud si přejí „vyjít z velkého soužení“. (Zjev. 7:9, 10, 14) Křesťané, kteří mají nebeskou naději, stejně jako jejich druhové, jejichž nadějí je věčný život v obnoveném ráji na zemi, jsou odhodláni dál věrně kázat „toto dobré poselství o království“. (Mat. 24:14) Znamenité rozšíření v mnoha částech světa až do roku 1980 je důkazem, že Jehova udílí své organizaci požehnání a že stále zbývá vykonat mnoho práce. Proto dbají Pavlovy rady: „Nevzdávejme se tedy, abychom dělali to, co je znamenité, neboť v patřičném čase budeme sklízet, neochabneme-li.“ — Gal. 6:8, 9.

23. Co nás „silně povzbuzuje“, abychom zůstali „pevní ve víře“?

²³ Když vidíme, jak se nám věci předpověděné pro „poslední dny“ odehrávají přímo před očima, máme pevnou důvěru, že „velké soužení“ a úsvit Božího spravedlivého nového světa jsou přede dveřmi. Podivuhodná požehnání, jež leží právě před námi, ať v nebi nebo v pozemském ráji, nás „silně povzbuzují“, abychom „zůstali pevní ve víře“ až do samého konce, abychom „uchopili předloženou naději“. — Žid. 6:17–19.