Když se přibližuje světové neštěstí — ‚uvažujte o Ježíšovi‘

„Svatí bratři,. . . uvažujte o apoštolovi a veleknězi, jehož vyznáváme — o Ježíšovi.“ — ŽIDŮM 3:1.

1, 2. Jak můžeme mít užitek z jednoho starověkého neštěstí, jehož památník je v Římě?

V ŘÍMĚ můžeš najít názorný důkaz o jednom neštěstí — o neštěstí, které by mělo velmi zapůsobit na tvůj život. Na starověkém římském Foru stojí Titův oblouk, který připomíná, jak generál Titus v roce 70 n. l. dobyl a zničil Jeruzalém. Reliéf na tomto oblouku znázorňuje spoutané Židy, kteří jsou nuceni nést kořist ze svého města.

² My jako křesťané můžeme získat užitek z tohoto neštěstí, jestliže zkoumáme časové biblické rady, které byly zřejmě napsány asi devět let před tímto zničením. Je to kniha Židům, kterou napsal apoštol Pavel hebrejským křesťanům v Jeruzalémě a Judeji.

3. Proč byla situace hebrejských křesťanů v Jeruzalémě obtížná?

³ Naši tehdejší bratři byli ve velmi obtížné situaci. Ačkoli se zdálo, že Judea je pod pevnou římskou nadvládou, mnozí Židé usilovali o vzpouru. (Sk. 5:36, 37) Představ si, jak prudkým nátlakem jistě působili tito Židé na Ježíšovy následovníky, kteří nebyli „částí světa“, a proto nemohli stát na straně Židů proti Římu. (Jan 17:16) Jiným důvodem, proč byli hebrejští křesťané pronásledováni, bylo, že Židé měli pocit nadřazenosti, protože byli Bohem vyvolení, byli ve smlouvě Zákona a byl jim dán způsob uctívání, v němž měli svou úlohu levitští kněží a k němuž patřily oběti.

4. a) Proč je možné říci, že se Ježíš objevil při „závěru systémů věcí“? b) Co předpověděl Ježíš ohledně tohoto závěru?

⁴ Ale židovská epocha — se svým systémem chrámových obětí, kněží, svátků a sabatních dnů — skončila teprve po Mesiášově obětní smrti. (Gal. 3:24, 25; Kol. 2:13–17) Pavel proto mohl napsat, že Boží Syn se „zjevil jednou provždy, při závěru systémů věcí“. (Žid. 9:26; 1:2) Tento závěr se měl brzo stát nepopíratelně jasným, protože mělo dojít ke zničení chrámu. Když Ježíš předpověděl toto zničení, jeho učedníci se zeptali: „Kdy to bude?“ (Mat. 23:37–24:3) Ježíš odpověděl, že předtím, než přijde konec, budou války, nedostatek potravin, zemětřesení, nákazy a že se bude ve velkém rozsahu kázat o království. (Mat. 24:4–14; Luk. 21:10, 11) Tato slova se splnila v generaci mezi dobou, kdy Ježíš pronesl toto proroctví, a dobou, kdy Pavel psal Židům. Kristus také předpověděl, že Jeruzalém postihne „velké soužení, jaké nebylo od počátku světa“. (Mat. 24:21) Ničivé soužení, které přišlo na Jeruzalém v roce 70 n. l., nemělo v tomto městě obdoby a již se nikdy neopakovalo. Bylo to však jen miniaturní splnění. Proč? Protože ve vzdálené budoucnosti mělo nastat „velké soužení“ pro celý svět lidstva.

5. Jak to, že ještě nastane „velké soužení“ ve větším rozsahu?

⁵ Skutečnosti dokazují, že Ježíšova prorocká slova mají větší, rozsáhlejší splnění v době jeho „přítomnosti a závěru systému věcí“. (Mat. 24:3) Šestá kapitola Zjevení, jež byla napsána desetiletí po soužení, které postihlo Jeruzalém, také předpovídala války, hlad a nemoci. To se zdaleka nemělo vztahovat jen na Judeu, neboť Zjevení říká, že bude ‚vzat mír ze země‘. (Zjev. 6:4) Celosvětový vývoj od první světové války v letech 1914 až 1918 ukazuje, že žijeme v závěru přítomného ničemného systému věcí, který vyvrcholí ve „velkém soužení“. Toto soužení odstraní ze země ničemnost a umožní ráj pod panstvím Božího království.

6. Co ukazuje, že kniha Židům byla napsána s ohledem na naši dobu?

⁶ Kniha Židům poukazuje až na naši dobu. Pavel v ní psal, že Kristus byl tehdy v nebi a „čeká, až jeho nepřátelé budou položeni jako podnož jeho nohou“. (Žid. 10:13) Tato kniha také mluví o době, kdy „[Bůh] opět přivádí svého prvorozeného na obydlenou zemi“.a (Žid. 1:6) A to je nyní! Z důkazů je patrné, že Kristus přijal královské panství a že již jednal proti Božím nepřátelům v nebi. (Zjev. 12:7–12) Kristus obrátil svou pozornost k obydlené zemi a je neviditelně přítomen. A tak podle Ježíšovy předpovědi budeme stát brzy před vyvrcholením, kdy budou Boží nepřátelé odstraněni z naší zeměkoule. Jakou radu nám tedy dává dopis Židům?

‚UVAŽUJTE O JEŽÍŠOVI‘

7, 8. Proč se kniha Židům právem zaměřuje na Ježíše?

⁷ Pavel obrátil pozornost výslovně na Ježíše. Napsal: „Hlavní myšlenka toho, o čem nyní hovoříme, tedy je: Máme takového velekněze, a ten se posadil po pravici trůnu majestátu v nebesích.“ (Žid. 8:1) Proč právě to byla vhodná rada pro křesťany žijící v době závěru systému věcí?

⁸ Zkreslené názory na Ježíše existují již dlouho. Židé v prvním století byli hrdí na to, že jsou potomky Abrahámovými, že pěstují náboženství dané prostřednictvím Mojžíšovým a že mají kněze z Áronova rodu. Proto si snad mysleli: ‚Tento Ježíš Nazaretský je jen syn galilejského tesaře.‘ Dokonce obvinili Božího Syna, že je to démonem posedlý Samaritán. (Jan 7:52; 8:39–41, 48; 9:24, 28, 29) Bůh proto moudře povzbudil hebrejské křesťany, aby ‚uvažovali o Ježíšovi‘, protože správný a vyrovnaný názor na Božího Syna a také vztah k němu pomůže těmto křesťanům, aby byli věrní.

9. Proč je dnes vhodná rada, abychom ‚uvažovali o Ježíšovi‘? Před jakým nebezpečím se ale musíme chránit?

⁹ Božská rada v dopise Židům pomáhá i nám, protože stále ještě existuje mnoho nesprávných nebo zkreslených názorů na Krista. Dnes je mnoho lidí, kteří sice Ježíše nesnižují, jak to činili židovští odpůrci, ale spíše jeho úlohu nadsazují. Jejich církve tvrdí, že Ježíš je částí trojjediného božstva a že Otec, Syn a Svatý duch jsou si rovni. Komu však věnují nejvíce pozornosti? Ježíšovi. Staví jej do popředí, a Otce zatlačují do stínu. Z toho vzniká pro pravé křesťany náročný úkol. U Jana 14:28 Ježíš řekl, že jeho Otec je větší, a Žalm 83:18 (83:19, „KB“) říká, že „ty, jehož jméno je Jehova, ty sám jsi nejvyšší nad celou zemí“. Na zkreslené názory o Ježíšovi však nesmíme reagovat přehnaně a nesmíme bezděčně snižovat jeho skutečné postavení. Stejně jako pro hebrejské křesťany bude i pro nás tváří v tvář budoucnosti nesmírně cenný přesný názor na Ježíšovo postavení.

10. Co ukazuje kniha Židům o Ježíšově postavení?

¹⁰ Kniha Židům začíná tím, že soustřeďuje pozornost na Kristovo nadřazené postavení. Je nyní oslaveným duchem, „přesným znázorněním samotné [Boží] bytosti“. To neznamená, že Otec a Syn jsou jednou osobou nebo jedním bohem, protože Židům 1:3 dodává, že Ježíš se „posadil. . . po pravici majestátu [„Boha“, „Překlad v dnešní angličtině“] ve výšinách“. Texty jako Židům 2:10 a 5:5, 8 také ukazují, že Jehova je vyšší než Syn. A přece má nyní Kristus „jméno [postavení nebo pověst] znamenitější než [mají andělé]“. — Žid. 1:4.

11. a) Jak se chovají Boží andělé k Ježíši Kristu? b) Jak máme chápat slova v Židům 1:6?

¹¹ Stejně jako věrní andělé musíme i my uznávat Kristovo vyvýšené postavení. Židům 1:6 cituje ze Žalmu 97:7 (z řeckého překladu „Septuaginta“) a říká: „Ať mu vzdají poctu všichni Boží andělé.“ Jiné překlady to uvádějí slovy, že andělé mají „padnout před“, „sklonit se před“ Synem nebo mu „vzdát poctu“. Souvislost s okolními texty naznačuje ten význam, že i andělé vzdávají poctu Ježíšovi jako Božímu hlavnímu představiteli a vyvýšenému Synovi. Uznávají, že byl ‚korunován slávou a ctí‘ a že mu byla dána autorita nad budoucí obydlenou zemí. — Žid. 2:5, 9.

12. Proč je důležité, abychom dnes věnovali pozornost Ježíšovým slovům?

¹² Jak by se to mohlo týkat nás? Apoštol Pavel poukázal na to, že Ježíš je nadřazen andělům, a pak říká: „Proto je nutné, abychom věcem, které jsme slyšeli, věnovali více než obvyklou pozornost, abychom nikdy nebyli zavlečeni pryč.“ (Žid. 2:1) Jak hebrejští křesťané věděli, věnovali Židé dlouho pozornost Božímu Slovu, neboli Zákonu, danému prostřednictvím Mojžíšovým. Pro nás je ještě důležitější, abychom věnovali pozornost božskému vedení, které bylo poskytnuto prostřednictvím Ježíše.

13. Jak mohou mít křesťané užitek z toho, že věnují pozornost Ježíšovi? Znázorni to.

¹³ Když jsme si objasnili tuto věc, vzpomeňme si, co Ježíš Kristus řekl o útěku, až bude Jeruzalém obklíčen utábořenými vojsky. (Luk. 19:43, 44; 21:20–24) Římané obklíčili vzpurný Jeruzalém v roce 66 n. l., ale pak se záhadně stáhli, načež křesťané uprchli z města. Věnovali pozornost Ježíšovi, a to jim zachránilo život, když se Římané v roce 70 n. l. vrátili a uvedli na město neštěstí. Máme z toho vyvodit poučení: Protože je velmi blízko neštěstí světa, polož si otázku: ‚Věnuji opravdu pozornost Ježíšovým slovům? Je například z toho, kolik času věnuji rekreaci, z mého postoje k zaměstnání nebo k obchodním záležitostem nebo z mého názoru na světské vzdělání patrné, že dávám pozor na Ježíšova slova u Lukáše 12:16–31?‘

14. a) V jakém směru je Ježíš „hlavním prostředníkem záchrany“? b) V jakém smyslu byl Ježíš „učiněn dokonalým“?

¹⁴ Židům 2:10 označuje Ježíše jako „hlavního prostředníka záchrany“. To platí v první řadě na pomazané křesťany, kteří jsou jeho „bratry“. (Žid. 2:11–17) Ale závisí na něm i záchrana těch, kteří doufají, že budou žít na rajské zemi. Pavel napsal: „Ačkoli byl Syn, naučil se poslušnosti z toho, co vytrpěl; a když byl učiněn dokonalým, stal se zodpovědným za věčnou záchranu všech těch, kteří ho poslouchají, neboť byl výslovně Bohem povolán jako velekněz.“ (Žid. 5:8–10) Ovšem, Ježíš byl předtím dokonalým duchem, a když byl na zemi, byl tělesně dokonalý. A přece musel být Ježíš učiněn dokonalým v jiném smyslu, vzhledem ke své úloze, kterou má jako náš kněz. Na zemi se mu dostalo školení — vzdělání, ukázňování, a jeho poslušnost byla vyzkoušena až do smrti —, aby byl učiněn dokonalým jako milosrdný a soucitný velekněz.

DŮVĚRA V NAŠEHO VELEKNĚZE

15. Proč se v knize Židům tolik mluví o kněžích?

¹⁵ Když čteš knihu Židům, vidíš, že má mnoho co říci o kněžích. Máme tak získat porozumění ohledně ‚velekněze, jehož vyznáváme — Ježíše‘, a ocenění pro něj. (Žid. 3:1) Pavel vysvětluje, že „každý velekněz vzatý z lidí je. . . ustanoven ve prospěch lidí nad věcmi, jež náleží Bohu, aby předkládal dary a oběti za hříchy“. (Žid. 5:1; 8:3) Velká část smlouvy Zákona se soustřeďovala na to, že lidé jsou hříšní. Proto za ně kněží přinášeli oběti, a přinášeli oběti, které se měly vztahovat i na jejich vlastní hříchy. Ale oběti zvířat, jež se vždy znovu opakovaly, nepřemohly hřích a nikoho z lidí neučinily dokonalým. (Žid. 7:11, 19, 27; 10:1–4, 11) To dokazuje, že byla nutná nová smlouva, spolu s novou obětí a s novým veleknězem. — Jer. 31:31–34.

16. Jak převýšil izraelské kněze Ježíš jako kněz?

¹⁶ Takového velekněze máme v Kristu. Melchisedech, jehož rodová linie není v Bibli uvedena, předstiňoval Ježíše, který se nestal knězem na základě přirozeného původu od Leviho nebo Áróna. Ustanovil jej přímo Bůh. (Žid. 7:1–3, 15–17; 5:5, 6) Jestliže Bůh takto schvaluje Ježíše jako velekněze, nemůžeme v něj plně důvěřovat? A on kromě toho zakrátko nezemře a nebude potřebovat náhradu, jak tomu bylo s kněžími pod Zákonem. Mohl předložit konečnou oběť, své vlastní tělo; byla to dokonalá oběť, a nikdy nebude muset být opakována. Kristus, náš velekněz, vzal hodnotu své životní krve do nebe a předložil ji Bohu. Je tam stále a slouží za nás jako kněz. — Žid. 9:24–28; 10:12–18.

17. Jak dostáváme pomoc tím, že máme jako velekněze Ježíše?

¹⁷ Stojíme před nadcházejícím světovým neštěstím, ale můžeme důvěřovat v našeho velekněze. Na rozdíl od obětí pod Zákonem může Kristova dokonalá oběť plně překrýt naše hříchy. Kromě toho může ‚očistit naše svědomí od mrtvých skutků [jak od zlého počínání v minulosti, tak i od jakýchkoli osobních snah o sebeospravedlnění před Bohem], abychom živému Bohu prokazovali svatou službu‘. (Žid. 9:14; 10:1–4) Musíme souhlasit s tím, že čisté svědomí má před Bohem nezměrnou cenu, když jsme v obtížné situaci a vystaveni tlaku. (Žid. 10:19–22) Také v jiných směrech můžeme mít velkou radost z toho, že máme Ježíše jako trvalého velekněze v nebi.

18. Proč bylo dobré vědět, že náš velekněz je soucitný?

¹⁸ Kniha Židům nás ujišťuje, že Kristus je soucitný kněz. Můžeš si představit, jak se museli hebrejští křesťané rozhodovat a jakým problémům museli čelit ve vlasteneckém prostředí Jeruzaléma, když se připravovali na útěk a opouštěli své domovy, příbuzné a zaměstnání. Ale nebyli zcela ponecháni sami sobě. Pavel napsal: „Jako velekněze totiž nemáme někoho, kdo nemůže mít pochopení pro naše slabosti, ale máme toho, kdo byl zkoušen ve všech ohledech jako my sami, ale bez hříchu. Přibližujme se tedy s volností řeči k trůnu nezasloužené laskavosti, abychom obdrželi milosrdenství a nalezli nezaslouženou laskavost jako pomoc v pravý čas.“ (Žid. 4:15, 16) Bez ohledu na to, jaká zkouška vznikne, „je. . . schopen přijít na pomoc těm, kteří jsou zkoušeni“. — Žid. 2:17, 18.

ZDOKONALOVATEL NAŠÍ VÍRY

19, 20. Jak je Ježíš „zdokonalovatelem naší víry“?

¹⁹ Jestliže ‚uvažujeme o Ježíšovi‘, jde přitom výslovně o naši víru. Pavel se nejdříve zmínil o „hříchu, do něhož se snadno zaplétáme“ — o nedostatku víry — a pak mluví o tom, že „upřeně. . . hledíme na Ježíše, hlavního prostředníka a zdokonalovatele naší víry“. (Žid. 12:1, 2) Proč je to v závěru dnešního systému věcí tak nezbytně nutné?

²⁰ Již od prvního proroctví v 1. Mojžíšově 3:15 poukazuje Bible na Ježíše. Na něj se soustřeďuje mnoho biblických předpovědí a předobrazů. Mnohé rysy mojžíšského Zákona, o nichž se zmiňuje kniha Židům, byly „stínem budoucích dobrých věcí“. (Žid. 9:23; 10:1) Ale „skutečnost patří Kristu“. (Kol. 2:17) Ano, Ježíšovým narozením, pozemskou službou, obětní smrtí, vzkříšením a kněžskou službou v nebi jsou dovedena k dovršení a dokonalému vyplnění všechna proroctví, předobrazy a vzory, jež s tím souvisely.

21. V jakém dalším smyslu je dnes Ježíš „zdokonalovatelem naší víry“?

²¹ Pavel mohl uznávat Krista jako „zdokonalovatele naší víry“, a my k tomu dnes máme ještě další důvody. Vidíme, jak se ve velkém měřítku splňují Ježíšova slova o „znamení jeho přítomnosti a závěru systému věcí“. (Mat. 24:3) A tak má naše víra pevnější základ. Záchrana k životu na „budoucí obydlené zemi“ je také daleko blíže než v době Pavlově. Proto dále uvažujme o Ježíšovi, zdokonalovateli naší víry, abychom měli důvěru, že Bůh „se stává dárcem odměny těm, kteří ho vážně hledají“ ve víře. (Žid. 2:5; 11:6) Jak ukáže další článek, pomáhá nám kniha Židům, abychom měli potřebnou víru a křesťanskou vyhlídku, abychom tak mohli přijmout podivuhodnou odměnu.

Chop se naděje, která je ti předložena

1, 2. Proč bys měl vážně uvažovat o tom, že je nutné uchopit svou naději?

APOŠTOL Pavel napsal, že „se skutečně staneme účastníky s Kristem jedině tehdy, jestliže se pevně až do konce přidržíme důvěry, kterou jsme měli na počátku“. (Žid. 3:14) Mluvil také o tom, že se musíme ‚chopit předložené naděje‘. — Žid. 6:18.

² Možná, že ses stal jedním ze svědků Jehovových teprve nedávno a že máš nadšení a jistotu ve svém přesvědčení. Nebo jsi možná křesťanským svědkem již řadu desetiletí a máš pocit, že jsi pevně na cestě pravdy. Ať je tomu tak či onak, každý z nás si pravděpodobně vzpomene na někoho, koho známe a kdo přestal chodit po cestě pravdy, jak se to stávalo i v prvním století. (Fil. 3:18; Sk. 20:30) Někteří možná postupně ztratili svou víru, začali se příliš zabývat hmotnými zájmy nebo podlehli pokušení a zhřešili.

3–5. Jak nám může kniha Židům pomoci, pokud jde o naši naději?

³ Jak můžeme zabránit, aby se to nestalo nám? Přemýšlejme o radách, které dává kniha Židům. Z věrné vytrvalosti mnoha dnešních svědků Jehovových, kteří byli posíleni těmito radami, uvidíme, jak jsou vhodné pro naši dobu.

⁴ Kniha Židům byla napsána pro křesťany, kteří byli „účastníky nebeského povolání“. Byli pomazáni Božím duchem a měli pevnou naději, že budou následovat Krista jako předchůdce do nebe. Jak si můžeš představit, ‚byla tato naděje kotvou pro duši, jistou i pevnou‘. A přece Pavel upozornil na to, že je nutné, ‚uchopit předloženou naději‘. (Žid. 3:1; 6:18–20) Jestliže to bylo tak nutné pro ně, oč nutnější je to nyní pro pomazaný ostatek a pro „velký zástup“, pro ty, kteří očekávají, že přežijí nadcházející „velké soužení“. — Žid. 7:9, 15.

⁵ V knize Židům nás Jehova upozorňuje na to, jak je nebezpečné ‚být zavlečeni pryč‘, ‚odpadnout‘, ‚zlenivět‘, ‚odtahovat se ke zničení‘ nebo ‚odmítnout‘. (Žid. 2:1; 6:6, 12; 10:39; 12:25) Kniha předkládá znamenité rady, které nám pomáhají, abychom projevili ‚přičinlivost, abychom tak měli plnou jistotu naděje až do konce‘ a abychom byli „takoví, kteří mají víru k zachování duše naživu“. — Žid. 6:11; 10:39.

„NE TAKOVÍ, KTEŘÍ SE ODTAHUJÍ“

6. Čemu museli čelit hebrejští křesťané, ale co pro ně bylo nutné?

⁶ Je zřejmé, že mnozí hebrejští křesťané prožívali pronásledování. „Vytrvávali v utrpeních ve velkém zápolení“, když byli například ukazováni v římském amfiteátru nebo dávali v sázku své bezpečí tím, že pomáhali uvězněným. (Žid. 10:32–34) A přece museli pracovat na tom, aby ‚nebyli takoví, kteří se odtahují ke zničení, ale aby byli takoví, kteří mají víru k zachování duše naživu‘. — Žid. 10:39.

7. a) Jak může na křesťana zapůsobit vyhlídka na pronásledování? b) Jakou otázku by sis měl položit?

⁷ Je tedy nebezpečí, že by v některém křesťanovi mohl vzniknout strach z odporu, a on by se proto ‚odtáhl‘ neboli dopustil by se kompromisu. A co my? Snad se setkáváme jen s omezenou mírou odporu, například od spolužáků nebo spolupracovníků. Některé postihlo i hrubé tělesné zacházení, například od nevěřícího manželského druha nebo od rodičů. Ale v mnoha zemích je poměrně neobvyklé, aby byl svědek krutě pronásledován pro svou víru. A tak je možná na intenzívní pronásledování méně připravený a má spíše sklon ‚se odtáhnout‘, když pronásledování nadejde. Položme si otázku: ‚Když jsem žil pohodlným životem, mohlo by se pak stát, že bych byl v pokušení odtáhnout se, kdybych byl vážně ohrožen, například tím, že přijdu o domov, o zaměstnání nebo o přístup k rodině, nebo že budu uvězněn nebo že se mnou bude krutě zacházeno?‘

8. Jakou radu nám poskytuje kniha Židům o tom, jak se vyrovnat s pronásledováním?

⁸ Když Pavel mluvil o tom, že máme projevovat víru, když se setkáváme s odporem, nabádal nás, abychom si povšimli, jak vytrval Ježíš. (Žid. 12:2, 3) Potom nám Pavel připomněl, že bychom silné pronásledování, když nastane, měli považovat za určitou formu užitečné kázně. Pronásledování přirozeně nepůsobí Bůh; pouze je připouští. Ale pronásledování nás může cvičit nebo nám může pomáhat, abychom zlepšovali potřebné křesťanské vlastnosti, například vytrvalost, trpělivost, věrnou oddanost a důvěru v Jehovu. — Žid. 12:4–11; Jak. 1:2–4.

9. a) Jak víme, že nedokonalí lidé mohou vydržet pronásledování? b) Co se stalo s některými sestrami v jedné komunistické zemi v šedesátých letech?

⁹ Abychom si nemysleli, že vytrvat může jen dokonalý člověk, jako byl Ježíš, poukazuje kniha Židům na to, že skrze víru vytrvali nedokonalí muži a ženy, jako jsme my. (Žid. 11:35–40; 12:1) K „oblaku svědků“, kteří vytrvali vírou, byli v nové době připojeni další. V srpnu 1982 vyšel v jednom švýcarském časopise článek o tom, jaké zkušenosti se svědky Jehovovými uvězněnými před několika desetiletími v ženském pracovním táboře získala jedna žena v jedné komunistické zemi. Zde je jádro některých jejích postřehů:

Jen větší církve mají částečnou svobodu, protože káží, co stát dovoluje. Menší náboženské skupiny, jež se scházejí v domácnostech, jsou na tom jinak. Největší pronásledování je zaměřeno proti svědkům Jehovovým. Mnozí svědkové, v jejich domovech se našly výtisky „Strážné věže“, byli odsouzeni k deseti letům vězení. Lze tedy pochopit, proč vedoucí tábora byli zoufalí, když tam svědkové stále nějak dostávali mnoho literatury. Každý z vězňů byl svlečen do naha a prohledán a jejich obleky byly prohledány až do poslední nitky. Také všichni vězňové pracující na polích byli pod dohledem ozbrojených stráží, a když se vraceli branou, byli prohledáni. A přece se literatura objevovala dále. Jako kdyby tam v noci prolétli andělé a snesli ji tam. Většina svědků byly mladší ženy. První rozsudky byly na 5 až 7 let, druhé rozsudky byly nejméně na 10 let. Se svědky se v táboře zacházelo nejhůře. Když se sešli více než tři, bylo jim přikázáno, aby se rozešli.

10. K jakému rozhodnutí ohledně pronásledování nám pomáhá kniha Židům?

¹⁰ O starověkých příkladech víry v pronásledování říká kniha Židům, že „svět jich nebyl hoden“, ale Jehova se postará, aby byli „učiněni dokonalými“ na rajské zemi. Kdo by si mohl přát víc? Proto si vezměme k srdci starověké a novodobé příklady víry. ‚Neodtahujme se ke zničení‘, ale buďme rozhodnuti ‚mít víru k zachování duše naživu‘. — Žid. 11:38, 40; 10:39.

AŤ NEJSME „ZAVLEČENI PRYČ“

11. Jak se může ten, kdo je již nějaký čas křesťanem, dostat do nebezpečí, že by mohl být ‚zavlečen pryč‘?

¹¹ Kniha Židům ukazuje, že jiným nebezpečím je být „zavlečeni pryč“. (Žid. 2:1) Uvažuj o tom, jak by se to mohlo stát. Někdo — mohl by to být kdokoli z nás — se stal křesťanem a byl obdivuhodně plný nadšení. Pohotově se začal podílet na kazatelské službě, i když měl jen omezené biblické znalosti. (Sk. 3:1–9; 8:39; 13:48, 49) Po několika letech mohlo toto jeho vzrušení dozrát v horlivé nadšení a hlubokou oddanost. Stalo se to? Považuje křesťanskou kazatelskou službu za způsob, jak projevovat lásku k Bohu a jak pomáhat jiným, jako dostával pomoc on sám? Nebo se to pro něj stalo řemeslnou záležitostí, všední prací? Jestliže má děti, nabádá je pravidelně a s nadšením, aby se staly služebníky plným časem? Nebo se o tom zmiňuje jen příležitostně a s menším přesvědčením, než když mluví o tom, že by měly pokračovat na školách, získat dobře placenou práci nebo elegantně zařízenou domácnost? — Zjev. 2:4.

12. a) Co nám doporučuje kniha Židům, abychom nebyli „zavlečeni pryč“? b) O jakých otázkách bychom měli uvažovat ohledně toho, že máme věnovat pozornost Slovu?

¹² Jedním krokem k tomu, abychom „nebyli zavlečeni pryč“, je, že ‚věcem, které jsme slyšeli, věnujeme více než obvyklou pozornost‘. (Žid. 2:1) Někteří hebrejští křesťané v tom selhali. Když poznali „základní nauku o Kristu“, nespěli ‚usilovně ke zralosti‘. Když už měli být „učiteli“, stále ještě byli u základních věcí. (Žid. 5:12–6:2) A co my? Spoléháme se jen na setrvačnost, nebo postupujeme tím, že věnujeme pozornost osobnímu studiu? Snažíme se číst denně část Bible? Studujeme křesťanské publikace s upřímným zájmem a mluvíme také s druhými o tom, co jsme poznali? Pomáháme my svým dětem, aby se dostaly dál a nezůstaly jen při ‚mléku Slova‘? Umějí vysvětlit z Bible pravdu o duši, vzkříšení, trojici, rajské zemi a tak dále? Činí to v kazatelské službě a nezůstávají přitom na úrovni, kterou měly v minulém roce? — 1. Petra 3:15.

13. Jaký příklad nám daly naše uvězněné sestry ohledně studia? K čemu nás to vede?

¹³ O uvězněných svědkyních článek říkal:

Měly jen málo volného času, a ten využívaly tak, že se učily nazpaměť pasáže z Bible. Také se pilně učily cizí jazyky, zejména angličtinu, francouzštinu a němčinu. Literatura, kterou získávaly, byla někdy v těchto jazycích, a ty, které se je učily, mohly látku překládat ostatním sestrám.

Jen málokteří z nás jsou nuceni pracovat mnoho hodin při malém množství stravy. Jsme však tak pracovití ve svém volném čase a věnujeme ‚věcem, které jsme slyšeli, více než obvyklou pozornost‘?

NEODPADNI

14. Co může postihnout i osoby, které jsou křesťany již dlouho?

¹⁴ Kniha Židům nás vybízí, abychom dále činili pokroky, a pak varuje, že ti, „kteří byli jednou provždy osvíceni“, mohou ‚odpadnout‘, snad do té míry, že již není možné pokání. (Žid. 6:4–8) Ano, křesťané, kteří dlouho sloužili Bohu, dokonce i pomazaní, kteří se „stali. . . účastníky svatého ducha“, by mohli být přitahováni k něčemu, co je v dnešním systému lákavé.

15. Jak odpadli někteří ve spojitosti se sexuálními problémy a s obchodní činností?

¹⁵ Mnozí odpadli pro žádost těla nebo žádost po bohatství. (1. Jana 2:16) Ovšem, když mladí pěstují předmanželské pohlavní styky, jde přitom o sexuální žádost. Ale uvažuj o jiném hledisku. Některým osobám v manželství zevšedněl jejich manželský druh a setkali se s někým, kdo jim připadá přitažlivější, s kým si zajímavěji pohovoří nebo kdo je v tomto světě úspěšnější. To žel vede k rozvodům a k nemorálním novým manželstvím. Jiní „odpadli“, protože se začali věnovat hmotným zájmům, byli vtaženi do obchodních praktik, které jsou zjevně nečestné nebo nedbají na zákonné požadavky ohledně koncesí a daní. (Mat. 22:21) Jiní opět podporují složité finanční operace nebo plány, které slibují rychlé zbohatnutí a které je svádějí k tomu, aby chamtivě využívali své bratry. (Srovnej Skutky 20:33; 2. Tesaloničanům 3:10, 11.) Tyto snahy nejenže často zastiňují zájmy království, ale někdy také vyvolávají tvrdost a hádky, ne-li dokonce obvinění z podvodu. Potvrzuje se, jak pravdivý je biblický výrok: „Ti, kteří jsou rozhodnuti zbohatnout, upadají do pokušení a léčky.“ — 1. Tim. 6:9.

16. Jaký dobrý příklad v odolávání pokušení nám poskytly uvězněné sestry?

¹⁶ Jestliže pokorně uznáváme, že nejsme tak pevní, abychom nemohli upadnout, pak budeme rozhodnuti, že se nepoddáme, když začíná nějaké pokušení, a že se nedopustíme hříchu. (Řím. 12:3; 1. Kor. 10:12) Sestry v onom pracovním táboře nám poskytují dobrý příklad:

Některé z nich byly vzaty, jedna po druhé, do velkého města, kde byly obchody, kina, divadla a jiné zábavy. Například dva členové tajné policie odvedli sestru do obchodu, v němž bylo vystaveno mnoho potravin. Řekli jí: ‚Vyberte si, co chcete.‘ Řekla, že nic nepotřebuje. Bylo to hrozné, ukazovat regály plné čerstvého chleba a pečiva vyčerpané osobě, která měla po celá léta málo jídla. S podobným pokušením to zkoušeli v obchodních domech a v divadlech. Ačkoli ji tam vodili několik týdnů a slibovali jí svobodu, opustí-li svou víru, nebylo to nic platné. Podařilo se jim zlomit jen jedinou sestru. Po několika měsících přišla zpět do tábora. Přibrala na váze a měla na sobě módní oblečení. Ke svým sestrám pronesla dvouhodinovou přednášku, ale sestry ji ani nepozdravily. Tajná policie si zřejmě myslela, že to je velmi rafinovaný způsob a že sestry se přizpůsobí a zřeknou se své víry. Dosáhli však pravého opaku.

17. Co bychom si měli myslet o pokušeních, kterým musíme čelit?

¹⁷ Máš dojem, že bys byl pevný v takových pokušeních? Ale co pokušení, s nimiž se skutečně setkáváš? Pavel napsal: „Dejte si pozor, bratři, aby se v někom z vás někdy nevyvinulo ničemné srdce bez víry tím, že by se odtahovalo od živého Boha. Dále se však každý den navzájem vybízejte, pokud lze říci ‚dnes‘, aby se nikdo z vás nezatvrdil podvodnou mocí hříchu.“ (Žid. 3:12, 13) Nemáme-li odpadnout nebo se odtáhnout, musíme se soustředit na ‚dnešek‘.

PROJEVOVAT VÍRU „DNES“

18. Proč nevstoupili Izraelité do Božího odpočinku?

¹⁸ Svůj komentář o ‚dnešku‘ založil Pavel na citaci ze Žalmu 95:7–11. Tato pasáž se zmiňuje o tom, jak Izraelité zatvrdili své srdce za dnů Mojžíšových. Když Izraelité slyšeli od Jozua a Kálefa zprávu o Zaslíbené zemi, projevili nedostatek víry. (4. Mojžíšova 13:17–14:38) Ačkoli tam mohli užívat pokoje a požehnání během Božího dne odpočinku, který probíhal, zatvrdili Izraelité svá srdce a nevěřili a odmítli vstoupit do země a žít v ní. Bůh je proto nechal putovat po pustině 40 let. — Žid. 3:17–19.

19. Kdy a jak můžeme vstoupit do Božího odpočinku?

¹⁹ Boží velký sabatní den neboli den odpočinku trvá dále. (1. Mojž. 1:31–2:3) Pavel napsal, že „zbývá zaslíbení o vejití do jeho odpočinku“. (Žid. 4:1, 9) Proto můžeme my, křesťané, nyní vstoupit do tohoto „odpočinku“ nebo v něm zůstat. Jak? Tím, že projevujeme víru, nikoli ve starověkého Jozua, ale ve většího Jozua, našeho vůdce Ježíše. Musíme také přestat se skutky nevíry, jaké projevují lidé, kteří ve skutečnosti nevěří, že nový pořádek vůbec přijde. Soustřeďují svůj život na rekreace nebo zábavy. Snad chtějí „být někým“, a chtějí proto dosáhnout nějakého postavení nebo titulu. Nebo snad jednají podle filozofie, že je nutné být „příjemným“ člověkem.

20, 21. a) Jakých skutků se musíme vyvarovat? b) Kterého dobrého díla bychom se měli účastnit, jak nám v tom daly příklad uvězněné sestry?

²⁰ Jestliže opravdu věříme v Ježíše a v to, co čeká Boží lid, měli bychom to dávat najevo svou činností. Pavel napsal: „Kdo. . . vešel do Božího odpočinku, sám odpočinul i od svých skutků.“ (Žid. 4:10) Proto místo skutků nevíry nebo skutků, jimiž se člověk snaží ospravedlnit sám sebe, musíme vykonávat skutky, z nichž je patrná naše víra.

²¹ Prvořadým křesťanským skutkem je mluvit o Jehovovi Bohu a o jeho Synovi. Pokud jde o Ježíše, nabádal Pavel: „Držme se svého vyznání o něm.“ (Žid. 4:14) Můžeme to přirozeně činit při křesťanských shromážděních, kde veřejně vyznáváme svou naději, a také bychom to měli činit. (Žid. 10:23–25) Ale k tomuto ‚veřejnému prohlášení‘ by také mělo patřit vyznání o naší víře a naději před lidmi, kteří jsou vně. Měli bychom se cítit puzeni k tomu, abychom přinášeli „oběť chvály, to jest ovoce rtů, které se veřejně hlásí k [Božímu] jménu“. (Žid. 13:15; 1. Kor. 9:16) Autorka dříve uvedeného článku vypráví o rozhovoru s jednou sestrou:

Řekla jsem, že úřady vás všechny vězní ne pro vaše názory, ale proto, že o nich kážete druhým. Kdybyste seděly samy doma a tiše se modlily, nikdo by o tom nevěděl. Odpověděla: ‚To je pravda, ale naši povinností je mluvit s jinými a získávat nové bratry a sestry. Nemůžeme se soustřeďovat jen sami na sebe a připravovat se jen sami pro život na zemi během tisíciletí. Všichni lidé se mají dovědět, jaký potom bude život.‘

22. O čem jsi přesvědčen na základě knihy Židům?

²² Vidíš, že ústřední myšlenkou knihy Židům je, že se máme vynasnažit, „abychom vešli do [Božího] odpočinku, aby někdo nepadl. . . [do] neposlušnosti“. (Žid. 4:11) Můžeme mít hluboké uspokojení z toho, že jsme již dnes v tomto odpočinku, a můžeme mít také pevnou naději, že v něm budeme dále, až budou všichni živí na zemi uctívat Boha. Nelze pochybovat o tom, že Jehova je ochoten žehnat těm, kteří vírou a poslušností vcházejí již dnes do jeho odpočinku, a že je bude chránit. On je „dárcem odměny těm, kteří ho vážně hledají“. (Žid. 11:6) Je-li vůbec nějaká pochybnost, potom se týká nás. Ale ani o nás nemusí být pochyby. Vírou a vytrvalostí a s Boží pomocí můžeme ‚uchopit předloženou naději‘. — Žid. 6:18.