Křesťané a naděje na milénium

„Přijď tvé království. Staň se tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ — Matouš 6:10.

1. a) Jak mluví křesťanstvo o naději na milénium? b) Proč se tím svědkové Jehovovi neznepokojují?

NÁVŠTĚVNÍCI kostelů jak římsko–katolické církve, tak i ve skutečnosti většiny velkých, uznávaných náboženství protestantských se nikdy nedoslechnou o naději na milénium. O této naději se mluví pohrdavě jako o „milenismu“ a ti, kteří ji sdílejí, jsou označováni jako „milenisté“. Ale svědkové Jehovovi se nestydí za tuto víru, protože nezvratné historické skutečnosti dokazují, že naději na milénium chovali už první křesťané.

PRVNÍ KŘESŤANÉ BYLI OZNAČOVÁNI JAKO „MILENISTÉ“

2. Co říkají dvě encyklopedie o víře v milénium, kterou měli raní křesťané?

² „Americká encyklopedie“ se zmiňuje o křesťanech, kteří věřili v Kristovu tisíciletou vládu, a říká: „Ti, kteří zastávají takové názory, jsou nazýváni milenisté nebo chiliasté a jejich názor jako chiliasmus (řecky chilioi, 1 000). Všeobecně se připouští, že ve starověké církvi byly tyto názory buď značně rozšířené nebo alespoň velmi běžné.“ Francouzská „Encyclopaedia Universalis“ nám říká: „V západním křesťanstvu bylo v prvních třech stoletích učení o miléniu velmi živé v křesťanství vycházejícím z židovského prostředí. . . V prvních stoletích bylo učení o miléniu v křesťanství hluboce zakořeněno.“

3, 4. a) Jaké jsou náznaky, že křesťané nemuseli čekat na Zjevení, aby mohli chovat naději na milénium? b) Co mnozí tvrdí ohledně naděje na milénium?

³ Existují důkazy o tom, že křesťané měli naději na tisíciletou vládu Kristovu již před tím, než apoštol Jan dostal na konci prvního století n. l. zjevení. Čtením židovských proroků získali předběžnou představu o podivuhodné naději na milénium, kterou Kristus dal ve Zjevení, v kapitolách 20, 21. „Britská encyklopedie“ (vydání 1966) to potvrzuje zajímavým výrokem: „V raném křesťanství se myšlenka o miléniu. . . vyvozovala výlučně z židovských eschatologických nadějí [nadějí týkajících se konečného určení lidstva a světa].“ Třicetisvazkové dílo „New Encyclopaedia Britannica“ (1977) k tomu říká: „V knize Zjevení došlo k úplnému spojení židovské představy o apokalypse [očekávání konečného zničení zla a vítězství dobra] s křesťanstvím. . . Během prvních sta let křesťanských dějin [v letech 33–133 n. l.] byla tato forma milenismu neboli chiliasmu (z řeckého slova pro číslovku 1 000) v církvi běžně učena a přijímána.“ — Kurzíva od nás.

⁴ Někteří snad namítnou: ‚To je možné, ale tito první křesťané nepěstovali naději na milénium, která by se týkala země. Byla to nebeská naděje.‘ Co však o tom ukazují historické skutečnosti a Bible? Podívejme se.

NADĚJE NA POZEMSKÝ RÁJ TRVÁ

5, 6. Jaké názory zastávali podle různých autorit křesťané v prvním století?

⁵ Je množství důkazů o tom, že první křesťané se nikdy nedomnívali, že by příchodem Mesiáše neboli Krista byla zrušena všechna proroctví a všechny sliby v Hebrejských písmech, jež se týkaly obnovení ráje na zemi. „Katolický teologický slovník“ (franc.) připouští: „Původ učení o miléniu sahá daleko za křesťanskou éru. Víra v pozemskou vládu Mesiášovu vychází z nadějí Izraele.“

⁶ V díle „Dějiny křesťanství“ (angl.) mluví historik Kenneth Scott Latourette o prvních křesťanech, kteří doufali v druhý příchod Kristův. Říká: „Mnozí zastávali názor, že před úplným koncem dějin a před plným dovršením Božího předsevzetí, aby se dokonale děla jeho vůle, což byla naděje společná všem křesťanům, se Kristus vrátí, zřídí na zemi své království a bude vládnout po tisíc let. . . Představa o věku nebo věcích trvajících tisíc let se neomezovala jen na křesťany, ale nacházíme ji také v judaismu.“

7. Co ukazuje, že křesťané v raných dobách nezaměňovali ráj za nebe?

⁷ Zde tedy máme souhrn důkazů, že první křesťané byli „milenisté“, pokud se tohoto jména používalo na ty, kteří doufali v tisíciletou vládu Mesiáše, Krista. Ježíš Kristus zjevil, že bude vládnout z nebe, ale nezrušil původní mesiášskou naději Židů na to, že během onoho milénia bude na zemi obnoven ráj. Je zajímavé, že katolický „Doplněk k biblickému slovníku“ (franc.) připouští, že „v židovských spisech, stejně jako v rané křesťanské literatuře, nemá slovo ráj obvykle totožný význam se slovem nebe“. — Kurzíva od nás.

KRISTUS NEZRUŠIL NADĚJI NA MILÉNIUM

8. a) Čeho byl Ježíšův příchod zárukou? b) Jak ukazuje Písmo, že bude na zemi obnoven ráj?

⁸ Ježíš ve svém slavném Kázání na hoře řekl: „Nemyslete, že jsem přišel zničit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem, abych zničil, ale abych naplnil.“ (Mat. 5 :17) „Překlad v dnešní angličtině“ (angl.) podává poslední větu slovy: „Nepřišel jsem je odstranit, ale způsobit, aby se jejich učení splnila.“ Protože Ježíš přišel, aby se splnilo to, co učili proroci, byl jeho příchod zárukou toho, že se splní jejich proroctví o obnovení pozemského ráje. Uvádíme jich jen několik: Žalm 37:11, 29; 72:1–8, 16–19; 115:16; Izaiáš 9:6, 7; 11:1–10; 45:18; Daniel 2:34, 35, 44, 45; 7 :13, 14.

9. Jak spojuje vzorová modlitba království s nadějí na milénium?

⁹ Také v Kázání na hoře ukázal Ježíš zcela jasně, že země má mít svou úlohu při splnění božské vůle neboli předsevzetí. Učil své následovníky, aby se modlili: „Otče náš v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ (Mat. 6:9, 10) Splnění Boží vůle na zemi spojil s příchodem Božího království, což není nic jiného než mesiášské království. A tak Pánova modlitba, kterou doslova miliónkrát opakovali a opakují katolíci a protestanté po celá staletí, je ve skutečnosti mimo jiné modlitba za splnění mesiášských slibů, jež jsou spjaty s nadějí na milénium.

NADĚJE NA MILÉNIUM PLNĚ ZJEVENA

10. a) Kdy a jak zjevil Ježíš plně naději na milénium? b) Jaké povzbuzující podrobnosti poskytl?

¹⁰ Čtvrt století po tom, kdy Římané v roce 70 n. l. zničili Jeruzalém (čímž skončily naděje Židů, že jim politický mesiáš způsobí národní osvobození), zjevil Ježíš, pravý Mesiáš, plně skutečnou naději na milénium. Apoštol Jan dostal od Boha skrze Ježíše Krista zjevení, a ve zprávě o něm napsal:

„A viděl jsem anděla sestupujícího z nebe s klíčem od propasti a s velkým řetězem v ruce. A uchopil draka, prahada, který je ďábel a satan, a svázal ho na tisíc let. . .

A viděl jsem trůny a byli tam ti, kteří se na ně posadili, a byla jim dána moc, aby soudili. . . Šťastný a svatý je každý, kdo má podíl na prvním vzkříšení; nad těmi ta druhá smrt nemá moc, ale budou kněží Boží a Kristovi a budou s ním vládnout jako králové tisíc let.

A viděl jsem nové nebe a novou zemi. . . Nato jsem slyšel silný hlas z trůnu říci: ‚Hle, Boží stan je s lidstvem a bude s nimi přebývat. . . A setře jim každou slzu s očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly.‘ “ — Zjev. 20:1–6; 21:1–4.

„SVATÁ TAJNÁ VĚC“ VYSVĚTLENA

11. Jak naděje na milénium, kterou zjevil Ježíš, odpovídá původní mesiášské naději Židů?

¹¹ Vidíš podobnost mezi popisem Kristovy tisícileté vlády a původní mesiášskou nadějí Židů, „nadějí na ideální mesiášskou budoucnost. . . na zlatý věk rajského požehnání. . . svět dokonalého míru a souladu mezi vším tvorstvem. . . ‚nová nebesa a novou zem‘ “, citujeme-li „Židovskou encyklopedii“?

12, 13. Co ukazuje, že Ježíšovi učedníci stále ještě očekávali, že Mesiáš bude vládnout na zemi?

¹² Je však nesporné, že určitým důležitým podrobnostem ohledně mesiášského království Židé nerozuměli a že i dvanáct apoštolů a jiní Kristovi učedníci v rané době je těžko chápali. Krátce potom, když Ježíš pronesl své Kázání na hoře, v němž učil své učedníky, aby se modlili o příchod Božího království a o to, aby se Boží vůle děla na zemi stejně jako v nebi, řekl Ježíš svým učedníkům: „Vám byla dána svatá tajná věc Božího království, ale těm venku se všechno děje v podobenstvích.“ — Mar. 4:11.

¹³ Během své pozemské služby učil Ježíš své učedníky mnoha věcem ohledně mesiášského království. Dokonce i po své smrti a až do chvíle, kdy vstoupil ke svému nebeskému Otci, jim stále mluvil „o Božím království“. A přesto poslední otázka, kterou mu položili, zněla: „Pane, obnovíš v tomto čase království Izraeli?“, čímž dali najevo, že stále ještě očekávali, že Mesiáš obnoví tělesné izraelské království. (Sk. 1:3, 6) Správně uvažovali v tom směru, že mesiášské království je spojeno s panstvím, vládou, ale chybně se domnívali, že Mesiáš bude vládnout na zemi a že jeho vláda bude čistě židovská.

14. a) Co umožnilo Kristovým učedníkům, aby se oprostili od své naděje, která byla nesprávná? b) Jaké důležité rysy „svaté tajné věci“ začali první křesťané postupně chápat?

¹⁴ Teprve po vylití svatého ducha o letnicích se Kristovi učedníci osvobodili od představy, že mesiášské království je nacionalistické. Začali chápat nové a důležité rysy ‚svaté tajné věci Božího království‘. Jedna stránka této „svaté tajné věci“ byla, že Mesiáš bude nebeským králem a že jeho vláda bude mít místo v nebi. (Jan 18:36; Sk. 2:32–36; 1. Tim. 3:16) Další rysy této „svaté tajné věci“ pravdy, jež byly nové a převratné pro mysl věrných Židů, která byla utvářena Písmem, a ne řeckými filozofiemi — spočívaly v tom, že bude vybrán omezený počet lidí, kteří se jako „svatí“ stanou Mesiášovými společníky v jeho království, budou s ním vládnout v nebi a budou vybráni nejen ze Židů, ale také z pohanů neboli Nežidů. — Dan. 7 :13, 14, 27; Luk. 12:32; 22:28–30; Jan 14:1–3; Ef. 3:3–6; Kol. 1:26, 27.

PŘEVRATNÁ NOVÁ NADĚJE

15. Proč byla pro věrný židovský ostatek převratná již sama myšlenka, že by měli jít do nebe?

¹⁵ To vše bylo docela nové. Jak jsme již viděli v článku „Původ naděje na milénium“, byla původní mesiášská naděje Židů naděje pozemská, a teprve pod vlivem falešných náboženských tradic a filozofie začali daleko později ve svých dějinách někteří věřit v nesmrtelnou duši. Věrný židovský ostatek, který se držel inspirovaných Hebrejských písem a přijal Ježíše jako pravého Mesiáše, rozhodné nevěřil ve vrozenou nesmrtelnost. Právě pro ně byla tím převratnější myšlenka, že Mesiáš bude vládnout zemi z nebe a že se oni sami stanou spoluvládci s ním v nebi.

16. Co napsal Petr o této převratné nové naději?

¹⁶ V dopise křesťanům v rané době, kteří dostali toto velmi zvláštní povolání, aby se stali kněžími a králi s nebeským Mesiášem, napsal apoštol Petr: „Buď požehnán Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, neboť podle svého velkého milosrdenství nám dal nové zrození k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých, k neporušitelnému a neposkvrněnému a nevadnoucímu dědictví. Je vyhrazeno v nebesích pro vás. . . Ale vy jste ‚vyvolený rod, královské kněžstvo‘.“ — 1. Petra 1:3, 4; 2:9.

17. Jak ukázal Pavel, že povolání k životu v nebi je něčím novým?

¹⁷ Apoštol Pavel také psal o tomto výjimečném povolání k nebeskému životu. Řekl: „Zachránil nás a povolal nás svatým povoláním. . . Nyní se to však stalo jasně patrným prostřednictvím zjevení našeho zachránce, Krista Ježíše, který zrušil smrt, ale osvítil život a neporušitelnost.“ (2. Tim. 1:9, 10) Kdyby měl věrný ostatek ze Židů již předtím naději na život v nebi, proč musel Kristus ‚osvítit‘ toto „svaté povolání“ k neporušitelnosti? Ne, toto povolání k nebeskému životu bylo pro tyto první křesťany vybrané ze Židů a z pohanů zřejmě něčím docela novým.

NEBESKÁ NADĚJE PRO OMEZENÝ POČET „VYVOLENÝCH“

18, 19. Vysvětli, jak Pavlův druhý dopis Timoteovi a první dopis Petrův ukazují, že ne všichni, kteří mají naději na věčný život, budou králi a kněžími s Kristem v nebi. (Zjev. 5 :9, 10)

¹⁸ Dostávají ale všichni, kteří přijímají Krista a naději na věčný život, toto „svaté povolání“ k neporušitelnému životu v nebesích? Pavel naznačuje, že toto zvláštní povolání je míněno jen pro omezený počet „vyvolených“. Dodává: „Proto vytrvávám ve všem kvůli vyvoleným, aby také obdrželi záchranu, která je ve spojení s Kristem Ježíšem spolu s věčnou slávou. Je to spolehlivá řeč: Zajisté jestliže jsme spolu zemřeli, budeme také spolu žít; jestliže vytrváváme, budeme také spolu vládnout jako králové.“ — 2. Tim. 2:10–12.

¹⁹ Jestliže všichni, kteří jsou zachráněni, jsou povoláni k „věčné slávě“, aby ‚spolu vládli jako králové‘ s Kristem Ježíšem, nad kým mají vládnout? A jestliže se všichni mají stát „královským kněžstvem“, v čí prospěch mají působit jako královští kněží?

20. Jak Pavlovy dopisy Galatským a Římanům ukazují, že počet duchovních izraelitů je omezený?

²⁰ Uvažuj o následující věci: Pavel ve svém dopise Galaťanům říká o křesťanech, kteří byli vyvoleni ze Židů a Nežidů a byli „pokřtěni v Krista“, že jsou „skutečně Abrahámovým semenem, dědici vzhledem k zaslíbení“, a nazývá je „Božím izraelem“. (Gal. 3:26–29; 6:16) A ve svém dopise Římanům týž apoštol mluví o „svaté tajné věci“, totiž o tom, že Bůh povolal Nežidy, protože mnozí Židé projevili „nedostatek víry“. Dodává — to je zřejmě důležitá pasáž — „dokud nevejde plný počet [„úplný počet“, „Překlad v dnešní angličtině“] lidí z národů“. Vysvětluje, že „tímto způsobem“, to znamená tím, že pohané jsou povoláni, aby vyplnili požadovaný počet, „bude celý Izrael zachráněn“. Zřejmě zde mluví o duchovním izraeli, o „vyvolených“ ze Židů a Nežidů, kteří jsou „ve skutečnosti ‚Izrael‘ “ neboli „opravdu Izrael“. — Řím. 11:7, 17–26; 9:6 („Nová anglická bible“); 2:28, 29.

21. a) Kolik je duchovních izraelitů? b) Který biblický text dokazuje, že nejsou vybráni z andělů?

²¹ Jestliže Nežidé měli přijímat toto „svaté povolání“ jen do té doby, než bude dosaženo „plného počtu“ těch, z nichž se má skládat „Boží izrael“, je logické, že počet takových duchovních izraelitů je omezen. Jaký je to tedy počet? Vyhledej si Zjevení 7:1–8. Tam je stanoven určitý omezený počet křesťanů, kteří jsou ‚zapečetěni‘, aby se stali částí duchovního izraele. Že tento omezený počet není vybrán z andělů, to dokazuje Zjevení 14:1–4, kde se mluví o tom, že tento počet byl ‚koupen ze země‘, že byli „koupeni z lidstva jako první ovoce Bohu a Beránkovi“.

22. Jakou naději založenou na Bibli má 144 000?

²² Těchto 144 000 duchem zplozených pomazaných křesťanů má nebeskou naději, která je založena na Bibli. Budou mít podíl na „prvním vzkříšení“ a potom „budou kněží Boží a Kristovi a budou s ním vládnout jako králové tisíc let“. — Zjev. 20:6.

23. Jaké otázky vznikají na základě slov „první ovoce“ a „králové“?

²³ Jestliže však tito „vyvolení“ jsou „první ovoce“, pak logicky bude následovat další ovoce. Jestliže mají „vládnout jako králové“, kdo budou jejich poddaní a jakou mají naději? Při dalším zkoumání tohoto námětu to uvidíme.

Naděje na milénium vítězí

1. Jaké otázky vznikly v souvislosti s příchodem Mesiáše?

KDYŽ přišel k Židům dlouho očekávaný Mesiáš, potvrdil jejich původní víru v budoucí život na základě vzkříšení, nebo schválil jejich nově získané pohanské pojetí o vrozené nesmrtelnosti duše? Když Ježíš Kristus uvedl na světlo nebeskou naději, mínil tím, že všichni, kteří budou zachráněni, půjdou do nebe? Nebo Hebrejská i Křesťanská řecká písma předkládají miliónům lidí naději na věčný život na zemi?

BUDOUCÍ ŽIVOT NA ZÁKLADĚ VZKŘÍŠENÍ

2. Co učil Ježíš o naději na budoucí život?

² Ježíš naprosto nesouhlasil s pohanským pojetím o vrozené nesmrtelnosti lidské duše. Ukazoval, že jakákoli naděje na budoucí život závisí na vzkříšení. Řekl: „Jako má. . . Otec život sám v sobě, tak udělil i Synu, aby měl život sám v sobě. A dal mu moc soudit, protože je Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou, ti, kteří konali dobré věci, ke vzkříšení života, ti, kteří konali hanebnosti, ke vzkříšení soudu.“ — Jan 5:26–29.

3. Co nyní připouštějí někteří teologové křesťanstva ohledně duše?

³ Je zajímavé, že někteří dnešní teologové křesťanstva opět docházejí k myšlence, že představa o vrozené nesmrtelnosti není podporována ani Hebrejskými ani Křesťanskými řeckými písmy. Například „Nový mezinárodní slovník novozákonní teologie“ (sv. 3, 1978 angl.) zdůrazňuje, „jak cizí je pro SZ [Starý zákon] pojetí duše oddělené od těla, nebo duše, která se od těla odděluje při smrti“. A opět: „Mat. 10:28 neučí o možné nesmrtelnosti duše, ale o tom, že božský rozsudek nad těmi, kteří nečiní pokání, je nezvratný. . . NZ [Nový zákon] vidí člověka v zásadě jako jeden celek a slibuje přeměnu celé osobnosti, a nejen přežití jedné části. . . nemůže být nesmrtelnost bez předcházejícího vzkříšení.“

NEBESKÁ A POZEMSKÁ NADĚJE

4. Co přijímají svědkové Jehovovi, ale co popírají? Proč?

⁴ Svědkové Jehovovi nepopírají učení Křesťanských řeckých písem, že někteří křesťané obdrží „nebeské povolání“. (Žid. 3:1) Popírají však, že takové „nebeské povolání“ ruší Boží původní předsevzetí, že má být země vypěstována do rajského stavu a naplněna spravedlivým rodem mužů a žen. Nemohou přijmout myšlenku, že by se všechna proroctví Hebrejských písem, jež předpovídala obnovení ráje na zemi, stala mrtvou literou. Jejich přesvědčení je tím silnější, protože příslib „nové země“, v níž má „přebývat spravedlnost“, je potvrzen v Křesťanských řeckých písmech. — 2. Petra 3:13; Zjev. 21:1–4.

5, 6. Jak objasňuje Bible dvojí biblickou naději: a) nebeskou? b) pozemskou?

⁵ Vážné biblické studium vedlo svědky Jehovovy k víře, že biblická naděje pro křesťany je dvojí: Dar nesmrtelnosti v nebesích pro omezený malý počet a věčný život na zemi pro větší počet. Nebeská naděje na to, že budou „vládnout jako králové“ s Kristem, je jako výjimečná „milost“ [„KB“] neboli „nezasloužená laskavost“ poskytnuta 144 000 „vybraných“ („Autorizovaný překlad“) nebo „vyvolených“ počínaje apoštoly a Kristovými učedníky rané doby. (Luk. 12:32; Řím. 5:17; 8:33; Zjev. 5:9, 10; 7:1–4; 14:1–4) Z těch je dnes na zemi naživu jen malý počet ‚zbývajících‘, kteří ‚zůstali naživu do Pánovy přítomnosti‘. — 1. Tess. 4:14–17; Zjev. 12:17.

⁶ Pozemská naděje je ta původní naděje, k jejímuž splnění mohl dospět Adam s Evou, kdyby byli zůstali podřízeni Jehovově svrchovanosti a nehledali by mravní nezávislost. (Viz první tři kapitoly 1. Mojžíšovy.) Člověk je „svou povahou pozemský“. (1. Kor. 15:47, „Jeruzalémská bible“, angl.) Jeho přirozené snahy a touhy jsou pozemské. „Nebesa, nebesa patří Jehovovi, ale Zemi dal synům lidským.“ (Žalm 115:16) A Bible jasně ukazuje, že Jehova Zemi „nestvořil jen tak naprázdno, ale vytvořil ji. . . proto, aby byla obývána“. (Izaiáš 45:18) Proto naděje na věčný život na zemi v rajských poměrech je přirozená i biblická. Není to nic, zač bychom se měli stydět.

NADĚJE NA MILÉNIUM PRO DVĚ SKUPINY

7. Jakou naději poskytují lidem na zemi abrahámské sliby a proroctví Danielovo?

⁷ 144 000 duchovních izraelitů tvoří „semeno“ neboli „potomstvo Abrahámovo“ a jsou „dědicové toho, co Bůh zaslíbil“. (Gal. 3:26–29, „Ekumenický překlad“) Proto je dobré si připomenout, že ve slibu, který byl dán Abrahámovi, bylo také řečeno: „Prostřednictvím tvého semene si budou jistě žehnat všechny národy země.“ (1. Mojž. 22:16–18) Prorok Daniel také mluvil o ‚lidech, národnostních skupinách a jazycích‘, nad nimiž bude „Syn člověka“, Ježíš Kristus, vykonávat z nebe „království a panování“. To činí společně s „vyvolenými“, o nichž se mluví jako o ‚svatých nejvyššího‘. — Dan. 7:13, 14, 27; 2. Tim. 2:10.

8. Co ukazuje, že Pavel a Jan si uvědomovali, že záchrana není omezena jen na „vyvolené“?

⁸ Tato proroctví, která mluví o dvou skupinách, o „semeni“ a „národech“, o „svatých“ a „národnostních skupinách“, nebyla křesťanům v rané době neznámá. Apoštol Pavel to potvrdil. Nejdříve mluvil o těch, kteří budou „spoludědicové s Kristem“ a budou spolu s ním „oslaveni“ v nebi, a potom mluví o lidském „tvorstvu“, které „vyhlíží s dychtivým očekáváním“ k tomu, že bude „osvobozeno ze zotročení zkaženosti“ neboli hříchu „a bude mít slavnou svobodu Božích dětí“. (Řím. 8:15–21) Apoštol Jan psal křesťanům, kteří sdíleli stejně jako on nebeskou naději, a mluvil o Kristu jako o „usmiřující oběti za naše hříchy [za hříchy „vyvolených“], ne však pouze za naše, ale za hříchy celého světa“. — 1. Jana 2:2; 3:1–3.

9. a) Jaká vidění měl pravděpodobně Jan již dříve, než psal svůj první dopis? b) Jak potvrzují, že existují dvě skupiny zachráněných?

⁹ Když Jan psal tato slova, velmi pravděpodobně již obdržel Zjevení, v němž nejdříve viděl 144 000 „zapečetěných“ duchovních izraelitů a potom „velký zástup, který žádný člověk nemohl sečíst, ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků“. Ti přežijí „velké soužení“ a „Beránek“, Kristus Ježíš, je vede „k pramenům vod života“. (Zjev. 7 :4–17) A v témž Zjevení měl Jan také vidění Kristovy tisícileté vlády, v němž je opět zmínka o dvou skupinách: o těch, kteří budou ‚mít podíl na prvním vzkříšení‘ a budou „vládnout jako králové“, a o ‚lidstvu‘, jemuž Bůh požehná a které bude ‚jeho lidem‘. — Zjev. 20:1–21:8.

10. Které dvě skupiny dnes mají naději na milénium? Jak je možné srovnat jejich počet?

¹⁰ Naděje na milénium dnes vítězí v srdcích těch, kteří patří k „malému stádu“ a jsou povoláni k tomu, aby „seděli na trůnech“ s Kristem v nebi a vládli tam po tisíc let. (Luk. 12:32; 22:28–30) Tuto naději na milénium radostně přijali i ti z „velkého zástupu“, kteří se připojili k zbývajícím pomazaným křesťanům a spolu s nimi oznamují „toto dobré poselství o království. . . na svědectví všem národům“. (Mat. 24:14) Tyto dvě skupiny byly reprezentovány při slavnosti Pánovy večeře 31. března 1980. Těch, kteří se podílejí na symbolech chleba a vína, bylo na celém světě jen 9 564, co je skutečně jen velmi malý počet „zbývajících“ ze 144 000, kteří mají vládnout s Ježíšem v jeho tisíciletém království. Ale spolu s nimi bylo přítomno ještě 5 717 092 jiných, kteří byli jako pozorovatelé. Vyjádřili tím ocenění pro Jehovovo velkolepé uspořádání, které umožnil prostřednictvím oběti svého Syna. Ti se radují z vyhlídky na věčný život na rajské zemi.

NADĚJE NA MILÉNIUM JE STÁLE ŽIVÁ

11. Kdy a jak se uskuteční naděje na milénium?

¹¹ Ano, naděje na milénium zůstává v dnešní době velmi živá. Uskuteční se po „velkém soužení“, kdy Kristus se 144 000 „vyvolených“ začne vládnout v nebi na 1 000 let. Tehdy „velký zástup“ těch, kteří se podobají ovcím, spolu s miliardami vzkříšených na zemi, bude mít podíl na nevýslovných požehnáních v pozemské říši tohoto mesiášského království. — Mat. 25:34; Zjev. 20:12, 13.

12. Jak je milénium definováno v jedné encyklopedii?

¹² Lidstvo dnes naléhavě potřebuje takovou naději. Pro lidi, kteří mají světskou moudrost, není tato naděje neznámá. Například dílo „Britannica“ Macropaedia z roku 1977 definuje milénium slovy: „Toto tisícileté období známé jako milénium je považováno za část, v němž se s konečnou platností z Boží moci uskuteční lidské touhy po míru, osvobození od zla a po tom, aby nad zemí vládla spravedlnost. . . učení o miléniu se týká pozemských vyhlídek lidské společnosti. . . učení o miléniu se snaží odpovědět živým popisem například na otázky: Jaký bude definitivní konec tohoto světa? Splní se někdy lidstvu odvěký sen, jímž je život v pozemském ráji nebo budou všichni lidé zničeni ohnivou katastrofou, kterou by si způsobili svou vlastní pošetilostí nebo která by přišla Božím soudem?“ — Kurzíva od nás.

13. a) Věříš, že země bude zničena „ohnivou katastrofou“? Proč tak odpovídáš? b) Jaké bylo Boží původní předsevzetí se zemí?

¹³ Někteří pisatelé encyklopedií a náboženští vůdci, kteří nemají víru, považují tyto otázky za zajímavé jen z akademického hlediska. Ale pro mnohé čestně smýšlející lidi ve všech zemích jsou to velmi realistické dnešní problémy a vyvolávají dychtivý zájem. Svědkové Jehovovi našli odpovědi na tyto otázky v Bibli. Naději na věčný život „v pozemském ráji“ nepovažují za „odvěký sen“. Tato naděje má spolehlivé základy, protože je založena na zdravém bádání v Bibli. Hebrejská i Řecká písma ukazují, že Bůh nepřipustí, aby zlí lidé zničili zem „ohnivou katastrofou“. (Zjev. 11:18; Iz. 45:18) On sám také nemá v úmyslu zničit zem. (Žalm 104:5) Když Bůh stvořil člověka a postavil jej do ráje, který byl tehdy na určitém místě, zjevil mu své předsevzetí, totiž aby si člověk ‚podmanil‘ zem tím, že po celém světě rozšíří rajské poměry, a aby ‚naplnil [nepřeplnil] zem‘ spravedlivým rodem mužů a žen, kteří byli vytvořeni „k Božímu obrazu“. — 1. Mojž. 1:26–28; 2:15.

14. Jak naděje na milénium odpovídá Božímu „věčnému předsevzetí“?

¹⁴ Taková je stále ještě Boží „vůle“, která se bude dít „na zemi stejně jako v nebi“ prostřednictvím jeho mesiášského království. (Mat. 6:10, „Jeruzalémská bible“) Celý námět Bible ukazuje nade vší pochybnost, že Bůh toto své původní předsevzetí neopustil. (Iz. 46:9, 10) Milénium neboli Kristova tisíciletá vláda odpovídá Božímu „věčnému předsevzetí“, jehož částí je „opět shromáždit všechny věci v Kristu, věci v nebesích a věci na zemi“. (Ef. 3:11; 1:8–10) Jinými slovy, milénium není samo o sobě cílem; je to prostředek k určitému cíli, ke splnění Božího původního předsevzetí se zemí.

NENÍ TO „HMOTAŘSKÝ SEN“

15, 16. Jak jeden katolický kněz definoval naději na milénium? Na co ale zřejmě zapomněl?

¹⁵ Náboženští odpůrci se vysmívají svědkům Jehovovým za to, že káží naději na milénium. Ale tito posměvači s naprostým klidem posílají všechny dobré lidi do nebe a všechny zlé do věčného trápení v pekle, přičemž zemi ponechávají úplně vyřazenou z Božího „věčného předsevzetí“. Například francouzský dominikánský kněz H. C. Chéry, který se obzvláště věnuje kritizování svědků Jehovových, označuje naději na ráj obnovený na zemi za „hmotařský sen“.

¹⁶ Tento katolický kněz by si měl v první řadě připomenout, že naděje na milénium nebyla katolickou církví nikdy formálně zavržena ani označena jako kacířská. To nepřekvapuje, protože je založena na Bibli a většina prvních a nejznámějších „církevních otců“ ji považovala za „jednu ze základních nauk křesťanské víry“. Věnoval se snad Polykarpos, Papias, Irenaeus, Justin Mučedník a Tertullian také ‚hmotařskému snění‘?

17. Proč nemůže nikdo právem obviňovat svědky Jehovovy, že se oddávají ‚hmotařskému snění‘?

¹⁷ Je pravda, že někteří z nich a také jiní v pozdější době postavili naději na milénium do špatného světla. Požehnání, která byla předpověděna pro milénium, uplatnili v tělesném smyslu nebo je dokonce zkreslili ve smyslu sociálně politickém. Nikdo však nemůže právem obviňovat svědky Jehovovy, že by něco takového činili dnes. I v dnešní době, ve světě zaměřeném jen na potěšení, tito křesťané ve svém vlastním životě a uvnitř svých sborů tvrdě bojují proti hmotařství a proti způsobu života, který je zaměřen jen na potěšení. Zdůrazňují duchovní hodnoty. Plně si uvědomují, že ti, kteří v tomto „čase konce“ padnou za oběť hmotařství, nikdy nebudou žít v miléniu. (Luk. 21:34–36; Dan. 12:4) Také se nedomnívají, že by milénium mohlo být způsobeno lidskými programy sociálních reforem. Plně se spoléhají na to, že Bůh zasáhne prostřednictvím svého mesiášského krále. Tento „Král králů“ bude v čele nebeských bojových sil bojovat za to, aby bylo skoncováno se vší špatností na zemi. — Zjev. 19:11 až 20:3.

RÁJ — DUCHOVNÍ A HMOTNÝ

18. Jak můžeme očekávat, že se během milénia bude ještě dále rozvíjet duchovní ráj?

¹⁸ Svědkové Jehovovi již žijí v duchovním ráji. S důvěrou však očekávají, že během tisícileté vlády Kristovy se jejich duchovní smýšlení ještě prohloubí, až budou „otevřeny“ symbolické „svitky“, v nichž budou zjeveny Boží požadavky. — Zjev. 20:12.

19. Proč bude během milénia třeba velké obětavosti a tvrdé práce?

¹⁹ Svědkové Jehovovi pečlivě čtou biblické texty, které mluví o Kristově tisícileté vládě (například Zjevení 20:11 až 21:8). Proto také vědí, že milénium bude vyžadovat velkou míru obětavosti od těch, kteří se budou podílet na pozemské naději. Při pěstování a zkrášlování země bude mnoho práce, ale ani nebudou sobecky pěstovat rajské poměry jen pro sebe a pro své rodiny. Kristova tisíciletá vláda je ve skutečnosti „dnem“ soudu pro ty, kteří přežijí rychle se blížící „válku velikého dne Boha, Všemohoucího“ (Sk. 17:30, 31; Zjev. 16:14, 16); je to také den soudu pro milióny mrtvých, kteří budou vzkříšeni a souzeni podle skutků, které budou konat v ráji na zemi. (Jan 5:28, 29; Luk. 23:42, 43) Ti, kteří již budou žít pod Mesiášovou tisíciletou vládou, budou muset nesobecky poučovat tyto nespočetné vzkříšené o cestách spravedlnosti. (Srovnej Izaiáše 11:1–9.) To není „hmotařský sen“! Bude to znamenat mnoho tvrdé práce, také v duchovním směru.

20. Co se stane, až skončí tisíc let? Jakou vyhlídku to bude znamenat pro věrné?

²⁰ A co více, milénium bude jen začátek. Po závěrečné zkoušce po ukončení tisíce let vstoupí tito muži a ženy, kteří zůstanou věrni Boží univerzální svrchovanosti, do věčného života na rajské zemi.a — 1. Kor. 15:24–28; Zjev. 20:7–10.

I TY MŮŽEŠ MÍT TUTO NADĚJI

21, 22. a) Co svědkové Jehovovi vždy s radostí dělají? b) Jakou mají naději pro blízkou budoucnost?

²¹ Taková je tedy naděje, z níž se nyní těší přes 2 000 000 křesťanských svědků Jehovových ve více než 200 zemích. V jejich myslích a srdcích je velmi živá, takže stále s radostí poskytují druhým ‚důvod pro naději, která je v nich‘. — 1. Petra 3:15.

²² Světové události, které se ve splnění biblických proroctví odehrávají od roku 1914, ukazují, že nyní žijeme v „čase konce“ a že je blízko dosud nebývalý „čas tísně“. (Dan. 12:1–4; Mat. 24:3–21) Ostatek „vyvolených“ a „velký zástup“ jejich druhů dostal slib, že přežijí toto „velké soužení“. (Mat. 24:22; Zjev. 7:9, 10, 14) Potom se splní jejich individuální naděje týkající se milénia. Věříš tomu? „Ať vás Bůh, který dává naději, naplní vší radostí a pokojem, tím, že věříte, abyste. . . měli hojnost naděje.“ — Řím. 15:13.

[Poznámka pod čarou]

Žalmy

Kde jsou tvé oči?

BOŽÍ služebníci často čelí problémům a zkouškám. V takovém případě je nutná pomoc Nejvyššího. Prosíš tehdy Jehovu Boha vážně o pomoc a vzhlížíš k němu o vedení?

Povzbuzení k tomu můžeme načerpat z Žalmu 123. Čteme: „K tobě jsem pozvedl oči, ty, který bydlíš v nebesích.“ (Žalm 123:1) Jelikož všemohoucí Bůh sídlí v nejvyšších nebesích, bylo by pouze přirozené, aby žalmista mluvil s pozvednutýma očima, když žádá stvořitele o přízeň. Aby zdůraznil důvod, proč vzhlíží k Jehovovi, pokračuje: „Hle, jako oči sluhů jsou upřeny na ruku jejich pána, jako oči služky na ruku její paní, tak jsou naše oči upřeny na Jehovu, našeho Boha, dokud nám neprojeví přízeň. Projev nám přízeň, Jehovo, projev nám přízeň, neboť jsme přesyceni pohrdáním. Přesycena je naše duše posměchem bezstarostných, pohrdáním od nadutých.“ — Žalm 123:2–4.

Sluhové a služky bedlivě pozorují ruce svých pánů a paní, aby poznali, jaké je jejich přání nebo vůle. Ruce pánů a paní mohou rovněž poskytnout životní potřeby a ochranu služebníkům. Podobně se Boží otroci dívají na Boha, chtějí znát jeho vůli a žádají o jeho ochranu, přízeň a požehnání.

Žalmistovi a jeho druhům se posmívali. Pro ponižující způsob, s jakým se na ně dívali jejich nepřátelé, bylo nejvýše vhodné, aby žádali Jehovu o projevení přízně. Pohrdání, jímž byli zahrnuti, nebylo jen občasné, ale každodenní. Bylo přesycující. „Nadutí“, kteří za ně byli odpovědni, byli „bezstarostní“, to znamená, že se cítili bezpeční.

Takové okolnosti existovaly, když byly jeruzalémské hradby za Nehemiášova řízení opět budovány. Bible se zmiňuje o tom, co nepřátelé tehdy říkali: „A stalo se, že jakmile Sanballat uslyšel, že opět stavíme zeď, rozzlobil se a velmi se urazil a stále se Židům posmíval. A začal říkat před svými bratry a před samařskými