„Pohleďte, Jehova přišel se svými svatými myriádami“

„Pohleďte, Jehova přišel se svými svatými miriádami, aby vykonal soud proti všem a aby všechny bezbožné usvědčil ze všech jejich bezbožných skutků, které činili bezbožně, a ze všech otřesných věcí, které proti němu mluvili bezbožní hříšníci.“ — JUDA 14, 15.

1. Jak bychom měli pohlížet na Jehovu jako nejvyššího soudce?

JEHOVA, nejvyšší soudce, si zaslouží, aby byl ctěn. (Iz. 33:22) Přesto se k němu mnozí chovají s velikou neúctou. Mezi takové opovážlivé přestupníky patřili „bezbožní“, o kterých psal učedník Juda ve svém božsky inspirovaném dopise. Nikdo však nemůže přehlížet Boha beztrestně, protože není pochyby, že ‚Jehova přichází, aby vykonal soud proti bezbožným‘. — Juda 14, 15; Job 9:1–4.

2. a) Jakým bodům jsme zatím věnovali pozornost při našem uvažování o Judově dopise? b) Jak by na nás měly působit další Judovy rady?

² Náš předchozí rozbor Judova dopisu zdůraznil potřebu odolávat falešným učitelům a těm, kdo by chtěli poskvrňovat tělo, ale i potřebu dbát varování Písma a uznávat božsky ustanovenou autoritu. (Juda 1–10) Nyní mohou Judovy další rady zvětšit naši úctu k nejvyššímu soudci, takže budeme pevně stát mezi jeho svědky s vyhlídkou na věčný život.

„BĚDA JIM!“

3. Čím se provinil Kain?

³ O „bezbožných“, kteří vzdorovali Jehovovi, napsal Juda:

„Běda jim, protože šli stezkou Kainovou, řítili se za odměnou po bludné cestě Balámově a zahynuli ve vzpurné řeči Chóreho!“ (Juda 11)

Když říká „běda jim“, naznačuje Juda, že přijde běda na „bezbožné“, kteří se vplížili do sboru Jehovova lidu. (Srovnej Lukáše 11:42–47, 52.) Tito lidé „šli stezkou Kainovou“. Boží schválení patřilo Ábelovi a jeho oběti zvířecího masa a krve, zatímco Kainův obětní dar bez krve, předložený v nesprávném duchu, byl odmítnut. Kain postrádal víru a nevážil si slávy ani důstojnosti, kterou Bůh udělil Ábelovi. V závisti a nenávisti Kain dokonce pohrdl božským varováním a zavraždil svého bratra. — 1. Mojž. 4:2–8; Žid. 11:4; 1. Jana 3:12.

4. a) Co byla „stezka Kainova“? b) Proč by ses měl ‚Kainově stezce‘ vyhýbat?

⁴ Kain v první řadě projevil neúctu k Jehovovi, a tento neuctivý postup byl nazván „stezkou Kainovou“. Právě tak, jako byly naprosto nesprávné jeho vzpurné jednání i ničemná pohnutka, stejně je to dnes s kýmkoli, kdo se prohlašuje za svědka Jehovova, ale snaží se Boží nezaslouženou laskavost proměnit v omluvu pro své volné chování. Každý takový jde Kainovou „stezkou“. Jako Kain, který nenáviděl a zabil svého bratra, jsou i takoví jednotlivci ‚vrahy‘, protože nenávidí věrné křesťany, které Jehova poctil svou službou. (1. Jana 3:15) Bůh Kaina proklel a za potopy bylo jeho potomstvo vyhlazeno. Podobně platí „běda“ i těm, kteří jdou „stezkou Kainovou“. Jehovovi se to nelíbí a vede to k jejich zničení.

5. a) Jak jednal Balám? b) Kdo se za Judových dnů ‚řítil po Balámově bludné cestě‘? c) Co se dnes stane každému, kdo se snaží zkazit Jehovův lid falešným učením a zálibou v živočišných vášních?

⁵ Bezbožníci, kteří poskvrňují tělo, se také „řítili. . . za odměnou po bludné cestě Balámově“. Balám podlehl opakovaným nabídkám moábského krále Baláka a třikrát se pokusil Izraelity proklít. Jehova však vždy obrátil kletbu v požehnání. Proto chamtivý Balám navrhl Balákovi, že Bůh sám prokleje svůj vlastní lid, dá-li se Izrael svést k falešnému náboženství a bude si libovat v živočišných vášních. Uskutečnili tuto zlou radu a pro volné chování bylo 24 000 Izraelitů pobito ranou seslanou od Boha. (4. Mojž. 22:1 až 25:9; Zjev. 2:14) Později zahynul i sám Balám rukou těch, které se pokoušel proklít. (4. Mojž. 31:8) Podobně stihne pohroma každého, kdo se prohlašuje za svědka Jehovova, ale je chamtivý a pokouší se zkazit Jehovův lid falešným učením a zálibou v živočišných vášních. V nové době se takové případy vyskytly a věrní, oddaní svědkové Jehovy by si měli dát pozor!

6, 7. a) Čím se provinil levita Chóre? b) Co se stalo Chóremu a těm, kteří se k němu připojili? c) Jak bychom měli pohlížet na „vzpurné řeči“?.

⁶ Jiný varovný příklad, na nějž Juda poukázal, byl Levita Chóre, který vedl „vzpurné řeči“. Poháněn ctižádostí falešně obvinil Mojžíše, že sobecky ustanovil svého vlastního bratra Áróna za velekněze. Áróna nařkl, že uchvátil čest kněžství pro sebe a svou rodinu. Chóre si nevážil slávy a důstojnosti, kterou Bůh udělil Árónovi a jeho synům, ale vzbouřil se proti Božím ustanovením.

⁷ Přestože Chóre a jistí Rubenité, kteří se postavili na jeho stranu, byli zachráněni z Egypta, nikdy nevešli do Zaslíbené země. Místo toho se otevřela země a někteří z nich byli zaživa pohřbeni, zatímco jiní byli spáleni ohněm od Jehovy. Potom zemřelo na epidemii 14 700 Izraelitů, kteří reptali proti tomuto rozsudku. (4. Mojž., 16. kapitola) Vykonání Jehovova rozsudku proti vzpurným „bezbožným“ je tak jisté, že Juda řekl, že už „zahynuli“. Jako by to již bylo vykonáno! To vše by nás mělo pobídnout, abychom se vyhýbali „vzpurné řeči“.

8. Jakou váhu dnes mají varovné příklady Kaina, Baláma a Chóreho?

⁸ Ano, každého, kdo jde cestou vzpoury proti Jehovovi a jeho organizačnímu uspořádání, jistě postihne neštěstí. Juda ukázal, že bude „běda“ těm, kterým schází láska a víra (jako Kainovi), kteří (jako Balám) dychtivě touží po peněžní odměně za své vyučování, jež nabádá k volnému chování, a kteří (jako Chóre) neuznávají Bohem udělenou autoritu. A Judova slova jistě poskytla silné varování ohledně těch, kteří se prohlašují za svědky Jehovovy, a přesto mají kritický nebo neuctivý postoj vůči dnešnímu teokratickému uspořádání.

JUDA VARUJE POMOCÍ PŘIROVNÁNÍ

9. Co znamenalo přirovnání bezbožných falešných učitelů k ‚skalám skrytým pod vodou‘?

⁹ Juda pokračuje ve svém varování tím, že předkládá přirovnání:

„To jsou ty skály skryté pod vodou při vašich hostinách lásky, zatímco s vámi hodují, pastýři, kteří beze strachu pasou sami sebe, oblaka bez vody hnaná větrem sem a tam, stromy v pozdním podzimu, ale bez ovoce, jež odumřely dvakrát a byly vykořeněny, divoké mořské vlny, jež pění tím, co jim samotným působí hanbu, hvězdy bez určené dráhy, pro něž zůstává navždy uchována čerň tmy.“ (Juda 12, 13)

Falešní učitelé byli mimo jiné jako „skály skryté pod vodou“. Tito muži předstírali lásku k věřícím, a proto byli jako rozeklaná podmořská skaliska, která mohou zranit nebo zabít plavce nebo potopit lodě. Nebudou-li svědkové Jehovovi ‚vést tvrdý boj za víru‘, mohli by takoví podvodní učitelé svést nestálé jednotlivce k „ztroskotání [jejich] víry“. — 1. Tim. 1:19.

10. a) Co byly pravděpodobně křesťanské „hostiny lásky“ a s jakou pohnutkou je navštěvovali „bezbožní“? b) Čemu je nutno se vyhnout při společenských setkáních svědků Jehovových?

¹⁰ Tito „bezbožní“ navštěvovali křesťanské „hostiny lásky“. Byly to pravděpodobně hostiny, na které hmotně bohatí křesťané zvali chudé spoluvěřící. Ti, kteří chtěli poskvrňovat tělo, se však účastnili s nízkými pohnutkami. (Srovnej 2. Petra 2:13.) Podobně se vyskytují i dnes takoví, kteří se snaží přeměnit společenské události mezi svědky Jehovovými v příležitosti k přehnanému pití, jídlu a světskému zpěvu a tanci. Ať věrní křesťanští svědkové nikdy nedovolí, aby se to stalo při jejich společenských setkáních.

11. a) Jakým druhem pastýřů byli bezbožní falešní učitelé? b) Jaký postoj by k takovým falešným učitelům měli mít dnes věrně oddaní křesťané?

¹¹ Bezbožní falešní učitelé byli také jako pastýři, kteří stříhali a obětovali stádo, aby se sami oblékli a najedli. Snažili se nestálé zavést na bludnou cestu a neživili je řádným duchovním pokrmem. (Srovnej Ezechiela 34:7–10.) Jak životně důležité je, aby věrně oddaní křesťané dnes odmítali názory kteréhokoli z takových falešných učitelů!

12. Jak byli falešní učitelé z Judových dnů podobni bezvodým mrakům hnaným větrem?

¹² Falešní učitelé z Judových dnů byli rovněž podobní klamným mrakům, které slibovaly velmi potřebný déšť, ale ve skutečnosti byly bez vody a hnané větrem. Tito muži byli unášeni sem a tam větry omylu, a protože byli jako „oblaka bez vody“, byli duchovně prázdní a neužiteční. Ať si dají svědkové Jehovovi pozor na všechny takové opovážlivé falešné učitele!

13. Proč byli falešní učitelé jako stromy bez ovoce, které „odumřely dvakrát“ a byly „vykořeněny“?

¹³ Tito nízcí muži postrádali ovoce Božího svatého ducha, a proto byli také jako stromy bez ovoce na podzim, na konci plodného období. Byli jako stromy, které „odumřely dvakrát“ neboli byly „docela mrtvé“. („Dnešní anglická verze“) „Vklouzli“ do sboru a předstírali, že jsou duchovně živí, když byli předtím formálně pokřtěni ve vodě. Protože však nenesli žádné ovoce k Boží slávě, muselo se s nimi zacházet jako s nerodícími stromy ve starověké Palestině. Ty byly vytrženy i s kořeny, aby se z nich nemusela platit daň z ovocných stromů. To, že byli „vykořeněni“, jasně naznačovalo, že nekající odpadličtí učitelé stáli před zničením.

14. Jak se falešní učitelé podobali „divokým mořským vlnám“?

¹⁴ Falešní učitelé neměli Božího svatého ducha, a proto byli také jako „divoké mořské vlny“. Byli divocí jako bouřlivé mořské vlny, které víří bahno a vodní rostlinstvo. Podobně tito nepokojní, živočišní lidé zřejmě hlasitě vyznávali víru, ale jejich bezbožné skutky a učení je označovaly jako nečisté činitele špatnosti, kteří se měli proč stydět. — Iz. 57:20, 21.

15. Jaký druh hvězd připomínali falešní učitelé a co pro ně bylo uchováno?

¹⁵ Protože se falešní učitelé nedrželi stálé dráhy ve spravedlnosti, byli jako „hvězdy bludné“. („KB“) Jistě, plavit se podle hvězd by bylo nemožné, kdyby nevyzpytatelně bloudily. Podobně jako na hvězdy „bez určené dráhy“ nedalo se na takové odpadlíky spolehnout, že poskytnou zdravé duchovní vedení. Pro tato falešná světla ‚uchová‘ Bůh navěky jedině „čerň tmy“, a to naznačuje jejich věčné zničení. Věrní křesťanští svědkové Jehovy opravdu z mnoha důvodů zcela zavrhují falešné učitele a jejich nauky.

JEHOVA JEDNÁ, ABY VYKONAL SOUD

16. Kdo byl Enoch a co prorokoval?

¹⁶ Na důkaz toho, že Jehova jedná proti bezbožným, řekl Juda:

„Ano, o nich prorokoval také sedmý muž od Adama, Enoch, když řekl: ‚Pohleďte, Jehova přišel se svými svatými miriádami, aby vykonal soud proti všem a aby všechny bezbožné usvědčil ze všech jejich bezbožných skutků, které činili bezbožně, a ze všech otřesných věcí, které proti němu mluvili bezbožní hříšníci.‘ “ (Juda 14, 15)

Když počítáme od Adama, prvního člověka, byl Enoch „sedmý“ v řadě. Mezi nimi byli Set, Enos, Kainan, Mahalalel a Járed. (1. Mojž. 5:3–18) ‚Enoch chodil s Bohem‘, držel se cesty, jež byla v souladu s Jehovovou zjevenou pravdou. (1. Mojž. 5:24; Žid. 11:5) Enocha obklopovala duchovní zkaženost, ale on statečně sloužil jako Boží prorok.

17. Jak se mohl Juda dozvědět o Enochově proroctví?

¹⁷ Jak se Juda dozvěděl o Enochově proroctví, není zjeveno. Neobjevuje se dříve v božsky inspirovaných Písmech. Možná, že Ježíš citoval Enochovo proroctví v nějakém kázání, a to se pak tradovalo ústně. Neexistuje však žádný důkaz, že by Juda citoval podobné prohlášení z apokryfní Knihy Enochovy. Juda psal pod božskou inspirací, a proto připomínka Enochova proroctví v jeho dopise zaručuje pravost oněch slov.

18. a) Proč se dalo říci, že Enoch prorokoval i o falešných učitelích z Judových dnů? b) Jak bude podle Enochova proroctví nejvyšší soudce jednat s těmi, kteří s ním zacházejí neuctivě?

¹⁸ Enoch také „prorokoval“ o falešných učitelích z Judových dnů zřejmě v tom smyslu, že to, co předpověděl o dřívějších činitelích špatnosti, platilo i na ně. Jehova, nejvyšší soudce, vůči němuž bezbožní lidé projevovali neúctu, na nich vykoná svůj nepříznivý soud. Přitom Jehova přijde se svými „svatými miriádami“ neboli „svatými desetitisíci“ — to znamená s ohromným počtem spravedlivých andělů. (Srovnej 5. Mojžíšovu 33:2; Daniela 7:9, 10.) Přední mezi těmito „svatými miriádami“ je Mesiáš, skrze něhož Jehova přichází a vykonává soud. — Luk. 1:35; Jan 5:27; Sk. 17:30, 31.

19. a) Jak, podobně jako ničemní lidé z Enochových dnů, mluvili „bezbožní“ „otřesné věci“ proti Jehovovi? b) Co mělo jistě přijít na bezbožné, kteří poskvrňovali tělo? c) Jak by se tedy měli chovat svědkové Jehovovi?

¹⁹ Jehova popřál bezbožným či neuctivým osobám hojnou příležitost projevit jejich vinu, například „volným chováním“. Nízkými skutky a slovy byla bezbožnost odhalena, a tak byla prokázána jejich vina; Bůh je ‚usvědčil‘. Jako mluvili ničemní lidé za Enochových dnů „otřesné věci“ proti Bohu, tak i tito „bezbožní“ přehlíželi panství a mluvili urážlivě o těch, kterým Jehova udělil nějaký stupeň slávy. (Juda 8–10) Tak mluvili „otřesné věci“ proti Jehovovi a byli odsouzeni. V souladu s Enochovým proroctvím vykonal Bůh soud nad bezbožnými za potopy v Noemových dnech. Vykonání božského soudu nad bezbožníky, kteří poskvrňovali tělo, bylo tedy jisté, a svědkové Jehovovi mohou v těchto dnech očekávat, že uvidí podobné vykonání soudu. Jistě bychom proto měli střežit své jednání a mluvu, abychom se líbili Bohu a unikli zničení.

VYHÝBEJ SE REPTÁNÍ A NABUBŘELÝM ŘEČEM

20. Jak by měli pohlížet Jehovovi služebníci na reptání a stížnosti „bezbožných“?

²⁰ O jiných bezbožných rysech napsal Juda:

„Jsou to reptalové, stěžující si na svůj životní úděl, kteří postupují podle svých žádostí a jejich ústa mluví nabubřelosti, zatímco pro svůj prospěch obdivují osobnosti.“ (Juda 16)

Křesťanští svědkové Jehovy jsou nabádáni: „Dělejte všechno bez reptání a odmlouvání.“ (Fil. 2:14, 15) Ale tito „bezbožní“ byli „reptalové“, podobně jako Izraelité, kteří reptali proti Mojžíšovi a Áronovi a kteří pak museli zemřít v pustině, protože ve skutečnosti reptali proti Bohu. (4. Mojž. 14:1–38; 1. Kor. 10:10) Tito živočišní lidé si také ‚stěžovali na svůj životní úděl‘, stejně jako si světští chudí mohou stěžovat, že nejsou bohatí a podobně. Jako praví křesťané Judových dnů spoléhají se i dnes svědkové Jehovovi za obtížných situací na božskou moudrost a pomoc Božího ducha. Ať nikdy nejsme jako bezbožní reptalové z Judových dnů!

21. a) Jak ‚postupovali‘ „bezbožní“ ‚podle svých žádostí‘? b) Jak ti bloudící jedinci ‚obdivovali osobnosti pro svůj prospěch‘ a proč to bylo nesprávné?

²¹ Bloudící muži ‚postupovali podle svých žádostí‘ a byli ovládáni svými nemravnými pohlavními tužbami spíše než přikázáními Boha nebo jeho Syna. (Srovnej Jakuba 4:1–3.) A zatímco ‚jejich ústa mluvila nabubřelosti‘ neboli byla „plná chlubných řečí“ („Jeruzalémská bible“), vybírali si některé, jimž neupřímně projevovali obdiv. (Srovnej Žalm 40:11; Titovi 1:10, 11; 2. Petra 2:18, 19) Tito nemorální lidé ‚pro svůj prospěch obdivovali osobnosti‘. Pěstovali si přízeň a podporu bohatých, předních nebo jiných lidí v naději na hmotný nebo společenský zisk. To však bylo nadmíru sobecké a zaslepovalo je to vůči mnohem vyššímu bohulibému cíli — pěstování Jehovovy přízně. Neprojevili tedy vážnost nejvyššímu soudci, a tak se dostali pod jeho rozsudek zničení.

22. Co nám doposud Juda předložil k našemu užitku a co zahrnují jeho závěrečná slova?

²² Juda byl otevřený, když naléhal na spoluvěřící, aby „vedli tvrdý boj za víru“. Poukázal na varování Písma ohledně nemravnosti, vzpurnosti a reptání a nepřipustil žádné pochybnosti o vykonání božského soudu. Jak časové je, aby svědkové Jehovovi přemýšleli o těchto věcech! Jak uvidíme, Judova závěrečná slova, která obsahují i velmi snažnou prosbu, mají také velký význam pro Jehovovy ctitele.

„Milovaní, . . . zachovávejte se v Boží lásce“

„Milovaní, tím že se budujete ve své nejsvětější víře a modlíte se se svatým duchem, zachovávejte se v Boží lásce.“ — JUDA 20, 21.

1, 2. Jaké poučení se nalézá v Judově dopise kromě varování?

JEHOVOVA nezasloužená laskavost je zjevná z jeho jednání s těmi, kteří ho milují. Ve svém inspirovaném Slově jim ukazuje, co od nich požaduje. A jak vděční můžeme být, že jedna část Božího slova, Judův dopis, poskytuje varování, která nám mohou pomoci, abychom si zachovali správný vztah k Jehovovi Bohu!

² Nicméně kromě potřebných varování ukazuje Juda také, co musíme dělat, abychom se duchovně budovali a ‚zachovávali se v Boží lásce‘. Budeme mít tedy velký prospěch z úvahy o závěrečné části Judova dopisu.

PŘEDPOVĚDĚNI POSMĚVAČI

3, 4. Na jaké „výroky“ Ježíšových apoštolů Juda odkazoval?

³ Juda poskytl důležitou připomínku, když napsal.

„Vy, milovaní, si však připomeňte výroky, které dříve mluvili apoštolové našeho Pána Ježíše Krista, když vám říkávali: ‚V posledním čase budou posměvači, kteří budou postupovat podle vlastních žádostí za bezbožnými věcmi.‘ To jsou ti, kteří působí rozdělení, živočišní lidé, kteří nemají duchovní smýšlení.“ (Juda 17–19)

Juda řekl mnoho, aby odhalil „bezbožné“, kteří se vplížili do sboru. Potom snažnou prosbou vybízel své spoluvěřící, k nimž měl velkou náklonnost, aby si vybavili slova řečená dříve Ježíšovými apoštoly. Když si tyto výroky připomenou, všichni opravdoví křesťané by měli být rozhodnuti ‚vést tvrdý boj za víru‘.

⁴ Apoštol Pavel varoval své spoludozorce, že z nich „povstanou muži a budou mluvit převrácené věci, aby za sebou odvedli učedníky“. (Sk. 20:29, 30) Řekl Timoteovi, že „v pozdějších časových obdobích někteří odpadnou od víry“. (1. Tim. 4:1, 2) A apoštol Petr zvláště varoval, že ‚v posledních dnech přijdou posměvači říkající: „Kde je ta jeho zaslíbená přítomnost?“ ‘ — 2. Petra 3:1–4.

5. Jak se „bezbožní“, kteří se vetřeli do sboru, chovali k mnoha věrným křesťanům, ale jak na to měly reagovat zbožné osoby?

⁵ Příjemci Judova dopisu tedy měli dobrý důvod očekávat, že „posměvači“ se objeví v období bezprostředně před koncem židovského systému věcí. Nebylo nepravděpodobné, že „bezbožní“, kteří se vloudili do sboru, budou zesměšňovat věrné věřící, kteří lpěli na Jehovových spravedlivých měřítkách a nechtěli se připojit k „falešným bratrům“ ve volném chování. Bylo však životně důležité, aby zbožné osoby ‚vedly tvrdý boj za víru‘, i kdyby se jim falešní učitelé snad vysmívali. Neměli se dát pobízet těmi, kteří nemravně ‚postupovali podle vlastních žádostí za bezbožnými věcmi‘. — Srovnej 2. Kor. 11:26; Gal. 2:4, 5.

6. I když Bůh zajišťoval jednotu těch, kteří ho milovali, oč se pokoušeli bezbožní posměvači?

⁶ Zatímco Bůh svým duchem zajišťoval jednotu těch, kteří ho milovali, snažili se bezbožní posměvači ‚působit rozdělení‘ nebo „rozlišení“, pokoušeli se konat rozdělující dílo mezi Jehovovým lidem. (Juda 19, „Překlad nového světa“, vyd. 1950, poznámka pod čarou; Žalm 133:1–3; 1. Kor. 1:10) Ačkoli posměvači mluvili proti věrným odpovědným mužům ve sboru, bezbožní vyjadřovali naopak obdiv jednotlivcům, kteří jim mohli prospět. (Juda 8, 16) Jako farizeové pohlíželi svrchu na pokorné, zbožné členy sboru. Místo aby shromažďovali s Pánem, pokoušeli se rozptylovat. I dnes se někteří snaží odvléci nestálé do soukromých skupin, údajně k „biblickému studiu“. To nikdy nemůže podporovat lásku k Bohu, Kristu a křesťanskému sboru. — Luk. 11:23.

7. Proč byli „bezbožní“ vhodně označeni jako „živočišní“?

⁷ Tito lidé byli vhodně nazváni „živočišní“ neboli „duševní“, protože to byli tvorové smyslní, poddávající se tělesným pocitům, choutkám a sklonům. (Srovnej „Meziřádkový překlad království“, verš 19.) Ačkoli se pokládali za duchovně osvícené, popsal je Juda jako ty, kteří „nemají duchovní smýšlení“, nebo doslova nemají „toho ducha“. Tito „živočišní lidé“ ve skutečnosti postrádali Jehovova ducha, nemohli chápat duchovní věci a stěží převyšovali úroveň nemyslících zvířat. Máme-li Jehovova ducha a rozumíme-li ‚hlubokým Božím věcem‘, měli bychom být za to velmi vděční našemu nebeskému Otci. — 1. Kor. 2:6–16.

JAK ZŮSTAT V BOŽÍ LÁSCE

8. K čemu se mohl vztahovat výraz „nejsvětější víra“?

⁸ Juda se pak s vážností uchýlil k snažné prosbě a napsal:

„Ale vy, milovaní, tím, že se budujete ve své nejsvětější víře a modlíte se se svatým duchem, zachovávejte se v Boží lásce a očekávejte přitom milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista s vyhlídkou na věčný život.“ (Juda 20, 21)

Juda láskyplně ukázal, jak jeho drazí spoluvěřící mohou zůstat v Jehovově lásce. Následovat jeho rady jistě zahrnovalo i pěstování víry, jednoho z ovoce Božího ducha. (Gal. 5:22, 23) S ohledem na Judovu dřívější zmínku o boji za ‚víru poskytnutou svatým‘ (verš 3), mohl se výraz ‚nejsvětější víra‘ vztahovat k celému rejstříku křesťanských nauk, včetně dobrého poselství o záchraně. Základem takové pravdivé víry je Kristus a víra byla nazvána „nejsvětější“, protože vzhlížela k Bohu svatosti a byla založena výlučně na jeho svatém Slově. — Sk. 20:32; 1. Kor. 3:10–15.

9. Co musíme dělat, abychom se ‚budovali ve své nejsvětější víře‘?

⁹ Aby se křesťané ‚budovali ve své nejsvětější víře‘, neboli ji posilovali, musí pilně studovat Boží slovo osobně i ve sborech. Často rozebírat Písma s ostatními křesťanskými svědky Jehovy, stejně jako zvěstovat dobré poselství druhým, to prohlubuje vliv, kterým Bible působí na naše srdce. Ale nic z toho nelze uskutečnit bez vážné modlitby. Křesťan se ‚modlí se svatým duchem‘, když se modlí pod jeho vlivem a v souladu s tím, co je v Jehovově Slově. Navíc nám Písma, napsaná pod inspirací Božího ducha, ukazují, jak se modlit a oč v modlitbě žádat. Můžeme se například s důvěrou modlit, abychom byli naplněni Božím svatým duchem. Jestliže se ‚modlíme se svatým duchem‘, naše modlitby prozrazují správný stav srdce, takový, který Bůh miluje. Tak budeme chráněni před nesprávnými vlivy, včetně názorů „bezbožných“, kteří by snad vnikli do sboru. — Luk. 11:13; Řím. 8:9, 26, 27.

10. Co je požadováno od Judových spoluvěřících, aby se ‚zachovali v Boží lásce‘?

¹⁰ Aby se Judovi spoluvěřící ‚zachovávali v Boží lásce‘, museli dodržovat Jehovova přikázání i přikázání jeho Syna. (Jan 15:10; 1. Jana 5:3) Zůstat v Boží lásce vyžaduje mluvu i chování, které Jehova schvaluje. I věrní jsou však nedokonalí a hříšní, a proto potřebují ustavičně žádat o Jehovovo milosrdenství, poskytované prostřednictvím Ježíše Krista a umožněné výkupní obětí jejich Pána. (Řím. 5:8; 9:14–18; 1. Jana 4:9, 10) Trvá-li božské milosrdenství vůči Ježíšovým věrným následovníkům, nakonec vyústí ve věčný život. — Jan 3:16.

POTŘEBA PROJEVOVAT MILOSRDENSTVÍ DRUHÝM

11. Co řekl Juda o milosrdenství? Mezi kým bylo třeba rozlišovat při jeho projevování?

¹¹ O potřebě projevovat milosrdenství napsal Juda:

„Nadále také projevujte milosrdenství těm, kteří mají pochybnosti; zachraňujte je tím, že je vychvacujete z ohně. Projevujte však nadále milosrdenství jiným, a to s bázní, když přitom nenávidíte i tu spodní část oděvu, která byla poskvrněna tělem.“ (Juda 22, 23)

Pokud měli Judovi spoluvěřící dále přijímat božské milosrdenství, museli být milosrdní k jiným, jejichž věčný život byl v sázce. (Jak. 2:13) Aby však věrní ‚dále projevovali milosrdenství těm, kteří mají pochybnosti‘, bylo třeba, aby rozlišovali mezi těmi, kteří se ‚oddávají snům‘.

12. a) Jaké pochybnosti snad někteří měli vlivem „bezbožných“? b) Jak bylo možné ‚vychvátit některé z ohně‘?

¹² Svým falešným učením, reptáním, stížnostmi, a tak dále, způsobili „bezbožní“, že duchovně nestálé osoby začínaly pochybovat. Otřeseni nabubřelými slovy falešných učitelů začali se snad pochybující ptát, zda jsou oddaní křesťané skutečné Jehovovým lidem, a možná, že se s nimi přestali podílet na uctíváni a na kázání dobrého poselství. Takovým nestálým lidem hrozilo nebezpečí „ohně“ neboli věčného zničení. (Srovnej Matouše 18:8, 9; 25:31–34, 41–46.) Když jim však pevní křesťané, zejména sboroví dozorci, rychle přijdou na pomoc s duchovním nabádáním a modlitbou, mohou je zachránit ‚tím, že je vychvátí z ohně‘. — Gal. 6:1; Jak. 5:13–20.

13. a) Jak si někteří ‚poskvrnili svou spodní část oděvu‘? b) Jak mohli být nositelé ‚poskvrněného oděvu‘ ‚zachráněni‘?

¹³ Někteří možná podlehli těm, kteří poskvrňují tělo, a upadli s nimi do nemravnosti nebo do duchovního cizoložství. (Jak. 4:4) Dali průchod živočišnému jednání, a tím jako by ‚poskvrnili spodní část oděvu‘. Poskvrnili svou vnitřní osobnost opravdových křesťanů podobnou oděvu, který se nosí na nahé tělo. (Srovnej Zjevení 3:4, 5.) Věrní svědkové Jehovy se chránili, aby si tímto způsobem neposkvrnili svůj oděv křesťanské osobnosti, protože se to Jehovovi Bohu nelíbí a mohlo by to vést ke zničení. Přesto se zbožné osoby, zejména jmenovaní starší, soucitně snažily pomoci nestálým nositelům ‚poskvrněné části oděvu‘, aby se dostali zpět na cestu záchrany. Jestliže zbloudilí projevili pravou kajícnost, bylo možné ‚zachránit je‘ od smrti v Boží nepřízni, kam by je zavedl nečistý život. — Přísl. 28:13.

PŘIPISUJ SLÁVU, VZNEŠENOST, SÍLU A AUTORITU BOHU

14, 15. a) Kdo byl schopen střežit Judovy pomazané spoluctitele před klopýtnutím? Oč mohli někteří klopýtnout? b) Jak mohli být věrní pomazaní svědkové Jehovy ‚postaveni bezvadní‘ před Bohem? c) Nač se těší „velký zástup“?

¹⁴ Závěrem svěřil Juda své čtenáře Bohu, když řekl:

„A tak tomu, který je schopen vás střežit před klopýtáním a postavit vás bezvadné v dohledu své slávy s velkou radostí, jedinému Bohu, našemu zachránci prostřednictvím našeho Pána Ježíše Krista, ať je sláva, vznešenost, síla a autorita po celou minulou věčnost, i nyní, a až na celou věčnost. Amen.“ (Juda 24, 25)

Když Juda poskytl inspirované varování a zdravou radu, musel svěřit duchovně ohrožené spoluvěřící do Boží péče. Jedině Jehova jim mohl pomoci úspěšně odolávat „bezbožným“ v jejich středu. Proto Juda vhodně uzavřel svůj dopis tím, že připsal chválu Nejvyššímu.

¹⁵ Judovi pomazaní spoluctitelé mohli mít pevnou důvěru v Jehovu jako v toho, ‚který je schopen je střežit před klopýtnutím‘. Bůh je mohl ochránit, aby neklesli a nepodlehli pokušení oddávat se nemravnosti, kterou podporovali bezbožní, kteří poskvrňovali tělo. Jehova opravdu mohl střežit zbožné, aby ‚neklopýtli‘ a neupadli do závažného hříchu a zničení, jež očekává nekající, živočišné, falešné křesťany. Navíc byl Jehova schopen „postavit [své věrně svědky] bezvadné v dohledu své slávy“ neboli „před svou slavnou osobu“. („NS“, vydání 1950) Budou schopni stát duchovně neposkvrnění díky Boží nezasloužené laskavosti. (Ef. 2:1–7; Kol. 1:21–23) Věrní pomazaní svědkové Jehovy chtějí, aby je Kristus Ježíš vzkřísil a postavil v duchovní dokonalosti před „slavnou osobu“ Boží. (Jan 5:25; 11:24, 25) To pro ně jistě bude „velkou radostí“. Podobně se těší „velký zástup“, jak bude pastýřsky převeden přes „velké soužení“ a bude se těšit z dalších předností „svaté služby“, zatímco bude zde na zemi postupovat k lidské dokonalosti. — Zjev. 7:9, 10, 14–17.

16. a) Proč může být Jehova nazván ‚jediný Bůh, náš zachránce prostřednictvím Ježíše Krista, našeho Pána‘? b) Co připsal Juda Bohu a proč to bylo vhodné?

¹⁶ Jehova je, jak Juda řekl, ‚jediný Bůh, náš zachránce prostřednictvím našeho Pána Ježíše Krista‘. V Písmech je Jehova často označován jako zachránce. (Žalm 106:21; Iz. 43:3; Jer. 14:8; Luk. 1:46, 47) On je to, kdo opatřuje záchranu prostřednictvím Pána Ježíše Krista. (Mat. 20:28; Jan 3:16; Řím. 5:8; 1. Jana 4:9, 14) Juda vhodně připsal Jehovovi „slávu“ (řecky doxa), označující skvělost. (Srovnej Žalm 29:1, 2.) Připsal Bohu také „vznešenost“ (řecky megalósyné) označující královskou „velikost“. („Meziřádkový překlad království“) To je přiměřené uznání Jehovovy svrchované královské autority jako „krále věčnosti“. (1. Tim. 1:17) Kratos neboli „síla“ byla Jehovovi rovněž připsána. Naznačila zřejmě jeho nadvládu neboli panství, ať v nebi nebo na zemi. (Srovnej Daniela 4:25; 4:22, „KB“; Zjevení 11:16–18.) Juda dále připsal Bohu „autoritu“ (řecky exusia), protože Jehova má možnost a schopnost jednat, jak se mu zlíbí. — Dan. 4:34, 35; 4:31, 32, „KB“.

17. Proč bylo to, co Juda připsal Bohu, platné a) „po celou minulou věčnost“? b) „nyní“? c) „na celou věčnost“?

¹⁷ Juda Jehovovi vhodně připsal slávu, vznešenost, sílu a autoritu „po celou minulou věčnost“ neboli „přede vším časem“, který kdy lidé mohli znát, protože Jehova Bůh je „od neurčitého času na neurčitý čas“. (Juda 25, „NS“, vydání 1950, pozn. pod čarou; Žalm 90:2) Jehovovi ctitelé mu to vše právem připisují „nyní“, to znamená v době, kdy psal Juda, a rovněž i dnes. Jehova si navíc zaslouží toto označení „na celou věčnost“, protože nikdy nezemře a vždycky bude mít věrné, kteří ho budou chválit. (Abak. 1:12; Žalm 148) Juda ke své modlitbě dodal na závěr „Amen“ čili „Staň se“. A s jeho vyjádřením chvály ze srdce souhlasí všichni věrní křesťanští svědkové Jehovy.

VEZMI SI JUDOVO POSELSTVÍ K SRDCI!

18. Co jsme se z Judova dopisu naučili o a) falešných učitelích? b) „volném chování“? c) nedostatku víry? d) neúctě k autoritě? e) reptání a stěžování? f) obdivování druhých pro sobecké výhody?

¹⁸ Judův dopis má dnes opravdu velký význam pro svědky Jehovovy. Musíme lpět na Božím slově a důsledně se vyhýbat falešným učitelům. (Job 13:16; 27:8, 9; Jer. 17:13; Juda 4, 19) Věrní musí odolávat jakékoli pobídce k „volnému chování“. (Juda 3, 4; 1. Mojž. 39:7–12) Nesmíme podlehnout ani pro nedostatek víry, protože to by nás mohlo stát věčný život. (Žid. 3:12; Juda 5) Judovo poselství by nás také mělo podnítit k tomu, abychom uznávali božsky ustanovenou autoritu a odolávali každému pokušení mluvit proti těm, kteří věrně nesou na svých bedrech sborovou odpovědnost. (Žid. 13:17; Juda 8, 9) Místo abychom reptali a stěžovali si, měli bychom se dát Judovým dopisem pohnout, abychom projevovali lásku Jehovovi Bohu a našim spoluvěřícím. (Mat. 22:37–40; Jan 13:34, 35; Řím. 13:8–10) Judova slova nám také pomáhají, abychom neobdivovali druhé pro sobecké výhody, protože to patří mezi scestné chování, jímž bychom se znelíbili Jehovovi. — Přísl. 3:32; Juda 16.

19. Proč bychom si měli vzít k srdci Judovo božsky inspirované poselství?

¹⁹ Proto si jako oddaní křesťanští svědkové Jehovy a jeho drahého Syna všichni vezměme k srdci závažné a láskyplné poselství učedníka Judy. (Srovnej Iz. 43:10–12; Sk. 1:8.) Jeho slova nás ještě pevněji postaví na „stezku života“. (Žalm 16:11) ‚Zůstaňme na stráži podle Jehovova slova‘, které zahrnuje i Judův dopis. (Žalm 119:9–16) Tak úspěšně ‚povedeme tvrdý boj za víru‘ a s božskou pomocí se ‚zachováme v Boží lásce‘.

Pamatuješ si tyto body?

◆ Kdo varoval, že v ‚posledním čase budou posměvači‘, a proč na to Juda obracel pozornost?

◆ Co byla „nejsvětější víra“ a jak se v ní můžeme budovat?

◆ Jak se mohli Judovi spoluvěřící ‚zachovat v Boží lásce‘?

◆ Z jakého důvodu potřebovali někteří z těch, kteří se hlásili ke křesťanství, milosrdenství a co znamenalo ‚vychvacovat z ohně‘?

◆ Proč bylo vhodné, aby Juda připisoval Jehovovi Bohu slávu, vznešenost, sílu a autoritu?

◆ Vezmeme-li si Judovo poselství k srdci, jaké problémy nám to pomůže úspěšně vyřešit?

Svět pod mikroskopem

SKÁLA [stvořitel], jejíž skutky jsou dokonalé. — 5. Mojž. 32:4.

Vynikající průkopník mikrofotografie, Roman Vishniac, říká o nepatrném živoucím světě, do něhož proniká: „Příroda, Bůh, nebo jak jinak je možné označit stvořitele vesmíru, se prostřednictvím mikroskopu objevuje jasně a zřetelně. Všechno, co vytvořila lidská ruka, vypadá při zvětšení nemožně — nemotorně, nerovně a nesymetricky. Naproti tomu v přírodě je každý ‚kus života‘ půvabný. A čím je zvětšení větší, tím je vidět více podrobností, dokonalých tvarů — nespočetné formy v jedné formě.“