si uvědomí, že se společenskému styku vyhýbáš na základě biblického pokynu. Takové ukázňování může tomu člověku pomoci, aby se ‚posilnily skleslé ruce a zesláblá kolena. . . , aby se chromé nevykloubilo, ale spíše aby bylo uzdraveno‘. Vzhledem k tomu, že dnes pěstuje společenství s Božím sborem ohromný počet věrných bratrů, stane se pravděpodobně velmi zřídka, že by si křesťané museli ‚označit‘ nějakého nepořádného bratra. Když se to však stane, snad takové napravování spojené se stálým napomínáním ‚přinese pokojné ovoce, totiž spravedlnost‘. — Žid. 12:11–13.

SCHŮZKA S VÝBOREM STARŠÍCH

22, 23. Jak mají být projednávány případy závažného hříchu?

²² Jak jsme již poznamenali (v odstavci 7), musejí si toho, kdo ‚se dopustil závažných hříchů‘, povšimnout ‚starší muži sboru‘. (Jak. 5:14, 15) Tito muži jsou schopni nabídnout zbožným způsobem nápravu člověku, který byl přemožen závažným hříchem a dopustil se jej. Mohou poskytnout duchovní pomoc, kterou takový člověk potřebuje. — Přísl. 6:23.

²³ Obvykle je ustaven tříčlenný výbor starších, kteří mají projednat případ závažného nesprávného jednání. Nejednají pouze jako soudci nebo ‚duchovní strážci‘. Jsou to pastýři stáda, a tak se musí projevit, když jednají s tím, kdo jednal nesprávně. Pastýř doslovných ovcí neprojevuje mstivého, drsného nebo vyčítavého ducha. Neměli by tak jednat ani starší. Jsou zde proto, aby pomáhali, a ne aby odsuzovali. (Juda 23) Jejich cílem je odvrátit hříšníka od jeho cesty, pokud je to možné. — Jak. 5:19, 20.

24. Co se starší snaží vykonat pro hříšníka?

²⁴ Když však projednávají závažný hřích, musí se starší ‚pevně držet spolehlivého slova‘ a musí být schopni „jak napomínat zdravým učením, tak kárat ty, kteří odporují“. (Tit. 1:9) Tak by měli bez váhání otevřeně na základě Bible ukázat tomu, kdo se dopustil chyby, v čem bylo jeho jednání nesprávné a proč se potřebuje napravit. Chtějí, aby činil pokání a aby opět získal pokojný vztah k Bohu. — 1. Petra 3:10–12.

25. Jaké otázky je ještě nutné prozkoumat?

²⁵ Jak by však měli starší kárat ty, kteří se dopouštějí nesprávného jednání? Co je zbožné pokání? Jak se projevuje? Jak by měli starší jednat v případech závažného hříchu, projevuje-li se pokání? Musí být ten, kdo se dopustil nesprávného činu, pokárán před celým sborem? Tyto otázky se budou rozebírat v dalším článku.

Pokání, které vede zpět k Bohu

„Boží laskavost se snaží vést tě k pokání.“ — Římanům 2:4.

1, 2. Co bychom si měli uvědomovat ohledně hříchu a ohledně Božího názoru?

KAŽDÉHO z nás mohou povzbudit slova žalmisty Davida:

„Jehova je milosrdný a milostivý,

pomalý k hněvu a oplývající milující laskavostí.

Dokonce nám neučinil ani podle našich hříchů

a nepřivedl na nás to, co si podle svých omylů zasluhujeme.

Jako otec projevuje milosrdenství svým synům,

tak prokázal Jehova milosrdenství těm, kteří se jej bojí.

Protože on sám dobře ví, jak jsme utvořeni,

a pamatuje na to, že jsme prach.“ — Žalm 103:8, 10, 13, 14.

² Ačkoli Bůh uznává, že jsme všichni hříšníci, chce nám pomáhat a je ochoten nám odpouštět. (Žalm 32:1, 2) Neměli bychom však přesnou představu o Bohu, kdybychom nepřijali jeho celý názor na hřích. Žalm 103 nás sice ujišťuje, že Jehova „odpouští všechna [naše] provinění“, ale také ukazuje, jaké jsou naše povinnosti: „Jehovova milující laskavost je od neurčitého času až do neurčitého času vůči těm, kteří se jej bojí, . . . těm, kteří pamatují na jeho příkazy, aby je plnili.“ — Žalm 103:3, 17, 18.

3. Proč je pokání životně důležité?

³ Co se stane, jestliže se někdo dopustí závažného hříchu, nečiní pokání a nehledá Boží otcovské milosrdenství, ale dále pokračuje v tomto hříchu? Ve 2. Mojžíšově 34:6, 7 je popisován Jehova. Je zdůrazněno jeho milosrdenství, to, že je pomalý k hněvu a ochotný prominout provinění, a pak čteme: „Rozhodně neosvobodí od trestu.“ (Srovnej 4. Mojžíšovu 25:1–5; Ezechiela 33:12, 13) Proto nesmíme zneužívat jeho milosrdenství a nesmíme je považovat za samozřejmé. Co by tedy měl dělat pravý ctitel, upadne-li do hříchu?

KROKY VEDOUCÍ ZPĚT K BOHU

4. Jak můžeme získat odpuštění? (2. Par. 7:13, 14)

⁴ Křesťan, který zhřešil proti Božímu zákonu, potřebuje odpuštění. Kdo je může poskytnout? Ve skutečnosti jedině Bůh. Apoštol Jan napsal: „Když vyznáváme své hříchy [Bohu], on je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil naše hříchy a očistil nás od každé nespravedlnosti.“ — 1. Jana 1:9; 2:1.

5, 6. Co radí Jakub 5:14–16? Proč je rozumné, aby se provinilec řídil touto radou?

⁵ Jde-li o závažný hřích, radí Bůh moudře, že by křesťan, který ‚vyznává svůj hřích‘, měl podniknout další krok. V souvislosti s tím, když mluví o duchovním onemocnění včetně „hříchů“, napsal učedník Jakub: „Je mezi vámi někdo nemocný? Ať k sobě zavolá starší sboru a ti ať se nad ním modlí. . . A modlitba víry prospěje churavému a Jehova ho pozvedne. Také když hřešil, bude mu odpuštěno.“ — Jak. 5:14–16.

⁶ Tento krok je rozumný, protože křesťan, který podlehl závažnému hříchu, projevuje do určité míry duchovní slabost a potřebuje pomoc. Může mít užitek z modlitby víry, kterou pronesou ‚starší muži sboru‘. Ti jsou také schopni poskytnout mu biblickou radu a pomoci mu, aby opět získal duchovní sílu. Některé přestupky se také mohly stát hříchem proti křesťanskému sboru, protože uvádějí pohanu na Boží lid a působí mu zármutek. Proto je tím vhodnější, aby takový hříšník hledal pomoc u starších. — 2. Kor. 2:10.

7. Jak mohou být starší upozorněni na nesprávné jednání, aby mohli pomoci? (Přísl. 28:23; 29:24)

⁷ Jestliže se křesťan, který se provinil závažným hříchem, obrací sám od sebe ke starším, projevuje tak moudrost a pokoru. „Kdo přikrývá [„kryje“, „EP“] svá přestoupení, nebude mít úspěch, ale ten, kdo se přizná a opustí je, dosáhne milosrdenství.“ (Přísl. 28:13) Někdy se hříšník neřídí podle Jakubovy rady a nevyhledá starší, protože je v rozpacích, má pocit viny nebo není v srdci dostatečně zarmoucen. Kterýkoli křesťan, který ví o hříchu, měl by povzbudit toho, kdo se jej dopustil, aby se odvrátil od své chybné cesty a hledal duchovní pomoc, kterou potřebuje. Pokud ten, kdo se provinil, přece nechce jít ke starším, měl by je druhý křesťan upozornit, aby se mohli postarat o potřebnou pomoc. Všichni křesťané by měli chtít ‚odvrátit hříšníka od jeho mylné cesty‘ a tak ‚zachránit jeho duši od smrti‘. — Jak. 5:19, 20.

KÁRAT NA ZÁKLADĚ BOŽÍHO SLOVA

8. Jak postupují starší při schůzce výboru?

⁸ Když se sejde právní výbor, aby projednal nesprávný čin, prosí v modlitbě o Jehovovo vedení. Způsobem, který je vhodný pro milující pastýře, mluví starší trpělivě s oním člověkem o tom, co se jeví jako problém nebo jako nesprávné jednání. (Ef. 5:1, 2; 1. Petra 5:2, 3) I tehdy, jsou-li zde svědkové, kteří potvrdí, že došlo k nesprávnému skutku, povzbuzuje právní výbor toho, který se provinil, aby upřímně mluvil nejen o tom, co bylo nesprávné, ale také o tom, co k tomu vedlo a co si o tom myslí. (5. Mojž. 19:15; Jan 8:17) Proč je to nutné?

9, 10. Oč starší usilují, když výbor vyslýchá případ nesprávného jednání? (Žalm 51:13)

⁹ Ačkoli starší, kteří vyslechnou případ, rozhodnou o vině nebo přesvědčí někoho o jeho nesprávném jednání, jejich prvořadým zájmem je pomoci křesťanskému bratru, který se dostal na scestí. Chtějí jej přimět k pokání, aby přišlo „osvěžení od Jehovovy osoby“. (Sk. 3:19) Jestliže onen bratr nechce připustit, že jednal nesprávně, nechce uznat, jak to bylo závažné, a nevidí potřebu pokání, budou snad muset podat ‚přesvědčivé důkazy o hříchu a o spravedlnosti‘. (Srovnej Jana 16:8) Ale při udílení takového zbožného pokárání by neměli postupovat s myšlenkou na odplatu nebo drsně. Bible nabádá: „Kárej, napomínej, pobízej, se vší shovívavostí a uměním vyučovat.“ (2. Tim. 4:1, 2) Jestliže udílejí pokárání pevně, laskavě a trpělivě, mohou snad zapůsobit na hříšníkovo srdce a pomoci mu, aby nenáviděl nesprávné jednání a obrátil se zpět k Bohu. — Jer. 3:12, 13.

¹⁰ Můžeme se poučit z příkladu Ezdrášova. Jasně ukázal Židům jejich provinění. Neučinil to v první řadě proto, aby je zahanbil, ale chtěl je přimět k tomu, aby přestali. Chtěl zapůsobit na jejich srdce a pohnout je k tomu, aby nenáviděli nesprávné jednání a činili pokání. Museli se vyznat Jehovovi a jednat v souladu s tím. Měli se snažit odčinit to, co učinili nesprávně. (Ezd. 10:7–14) Podobně když výbor projednává případ vážného hříchu, chce pomoci tomu, kdo se jej dopustil, aby pochopil závažnost nesprávného činu a aby v srdci pocítil nutnost pokání. — Iz. 1:18.

„PŘEDE VŠEMI PŘIHLÍŽEJÍCÍMI KÁREJ“

11. Kdo potřebuje biblické pokárání?

¹¹ Během právního setkání s těmi, kteří jednali nesprávně, uplatňují starší slova apoštola Pavla Timoteovi: „Přede všemi přihlížejícími [doslova „před očima všech“] kárej ty, kteří hřeší, aby ostatní také měli bázeň.“ (1. Tim. 5:20) Tito lidé, kteří se dopustili nesprávného jednání, ‚setrvávali v hříchu‘ („Revised Standard Version“) nebo ‚zůstávají v hříchu‘ („New American Standard Bible“) až do chvíle, kdy jsou skutečně pokáráni.

12. Jak uplatňuje právní výbor radu z 1. Timoteovi 5:20?

¹² Timoteus jako pověřený zástupce apoštola Pavla mohl tehdy v prvním století osobně vykonat tento napsaný pokyn ‚před očima všech‘, jichž se věc týkala, a za přítomnosti toho, který se provinil. Dnes udílí takové pokárání obvykle určený výbor starších, a ne jednotlivec. Věc se nemusí nutně týkat celého sboru. Ke konci schůzky právního výboru, když byla zjištěna vina, udělí starší biblické pokárání ohledně nesprávného skutku. Jsou přítomni svědkové, kteří podali důkaz o hříchu, a takové informované osoby jsou pozvány, aby vyslechly biblické pokárání. Tak je uděleno „přede všemi přihlížejícími“ neboli ‚před zrakem všech‘. Tito, o nichž se v 1. Timoteovi 5:20 mluví jako o ‚ostatních‘, tak mohou obdržet pomoc, aby měli zdravou bázeň vzhledem k hříchu a aby chápali, jak je nutné vyhýbat se hříchu i okolnostem, které k němu mohou vést.

ČINÍ POKÁNÍ?

13. Před jakým úkolem stojí starší, když mají projednávat závažný hřích?

¹³ Jedním z nejzávažnějších úkolů, před nimiž stojí starší, kteří projednávají případ nesprávného jednání, je rozhodnutí, zda hříšník projevuje pravé pokání. Nesmějí soudit jen podle vnějšího vzezření. Nemohou číst v srdcích, a proto musí projevit velkou rozlišovací schopnost, vyrovnanost a moudrost, když hodnotí nesprávné jednání, jeho vztah k Božímu zákonu i to, co hříšník říká a dělá.

14, 15. Proč by měli být starší opatrní, když rozhodují, zda někdo činí pokání?

¹⁴ Starší by se neměli ukvapit se závěrem, že zde je pokání. Proč? Kdyby totiž nesprávně usoudili, že hříšník činí pokání, mohlo by to mít zhoubný účinek na celé stádo. Ale povšimni si, prosíme, opačného biblického příkladu, kdy šlo o provinilce v korintském sboru. Byl na čas vyloučen a pak byl opět přijat, protože projevoval skutečné pokání. Jak s ním měli tehdy bratři jednat? Se spolehnutím na úsudek, že činí pokání, byli Korinťané povzbuzeni, aby mu laskavě ‚odpustili a povzbudili jej‘, aby ‚upevnili svou lásku k němu‘. (2. Kor. 2:6–8) Stejně je tomu dnes, když výbor dojde k závěru, že ten, který se dopustil nesprávného jednání, činí pokání. Kdyby však věc posoudili nesprávně a dovolili, aby se do sboru vrátil provinilec, který nečinil pravé pokání, ohrožovali by tím mravní a duchovní čistotu všech ve stádu. — 1. Kor. 5:6.

¹⁵ Co může výbor sledovat, aby mohl rozhodnout, zda provinilec činí pokání? Ten, kdo činí pokání, neznevažuje ani neospravedlňuje své nesprávné jednání. Uznává v mysli nesprávnost toho, čeho se dopustil, a cítí v srdci lítost nad tím, že zhřešil proti Bohu. (Jer. 3:25; Sk. 3:19) Starší, kteří projednávají takový případ, se musí ujistit, zda je zde opravdu taková lítost nebo takový zármutek.

16, 17. a) Jaký je rozdíl mezi „zármutkem světa“ a ‚bohulibým zármutkem‘? (Žid. 12:16, 17) b) Jak by měly slzy nebo projevy citů působit na úsudek starších?

¹⁶ Starší snad budou muset rozlišovat mezi „zármutkem světa“ a ‚bohulibým zármutkem, [který] umožňuje pokání k záchraně‘. (2. Kor. 7:10) Ten, kdo se provinil nesprávným jednáním, snad cítí zármutek nad osobním selháním, hanbu, protože byl odhalen, nebo je sklíčený,