Kdy nemáš být laskavý sám k sobě

KDO se nesnaží být laskavý sám k sobě? A kdo si neváží laskavosti druhých? Žádný člověk neměl nikdy v nenávisti své vlastní tělo, ale krmí je a stará se o ně. Mohlo by se však stát, že by někdo byl k sobě laskavý nesprávným způsobem? Ano, to by se mohlo stát, kdyby se člověk díval na věci krátkozrace, neprozíravě.

Povšimněme si například ženy, která trpí cukrovkou a má nadváhu. Je pošetilé, jestliže si dopřává sladkosti, po nichž touží. Je sice na čas laskavá sama k sobě, ale v podstatě si škodí. Totéž platí o alkoholikovi. Je k sobě krátkozrace laskavý, pije dál a tak urychluje den účtování.

Člověk, který se nedal ovlivnit k tomu, aby byl krátkozrace laskavý sám k sobě, nebyl nikdo jiný než Ježíš Kristus. Při jedné příležitosti řekl svým učedníkům, co jej čeká, a ukázal jim, že „musí jít do Jeruzaléma a vytrpět mnoho od starších mužů a předních kněží a znalců Písma a že musí být zabit a třetího dne vzkříšen“. Když to slyšel apoštol Petr, vzal jej stranou, „a začal jej přísně napomínat: ‚Buď k sobě laskavý, Pane, tento osud tě vůbec nepotká.‘ Ale on se otočil zády a řekl Petrovi: ‚Kliď se za mne, satane! Jsi mi důvodem ke klopýtání, protože nemyslíš myšlením Božím, ale lidským.‘ “ — Mat. 16:21–23.

Ježíš Kristus měl v této věci velmi vyhraněný pocit. Jinak by nepoužil tak důrazného gesta a tak silných slov. Zřejmě si uvědomil, že jej v tu chvíli Petr pokouší, aby šel cestou nejmenšího odporu, aby si vybral pohodlný způsob života. Podobně se sám ďábel snažil pokoušet Ježíše na začátku jeho kazatelské služby. — Mat. 4:1–10.

Ano, osvícené svědomí ti snad řekne, že máš být u stolu střídmý v jídle a pití. Nebo po mnoha zkouškách a chybách jsi možná dospěl k závěru, že se musíš ukázňovat v zábavách a rekreaci, aby sis dostatečně odpočinul a aby ses vyspal. Je-li to tak, budeš se chtít držet toho, o čem víš, že je pro tebe nejlepší. Nepřipustíš, aby tě přátelé, kteří to snad dobře myslí, odvedli od úzké stezky moudrosti a dobrého úsudku. Svět říká: „Nenamáhej se!“ Ale pravý přítel lidstva a největší učitel, který kdy žil na zemi, řekl pravý opak. Když dával svým následovníkům rady, řekl jim: „Mocně usilujte.“ — Luk. 13:24.

Bez hodnotného cíle je život ve skutečnosti prázdný a marný. A bez opravdové kázně a úsilí nelze dosáhnout ničeho hodnotného. Kdo studuje hudbu a určí si za cíl hrát v symfonickém orchestru nebo stát se koncertním umělcem, nemůže být laskavý sám k sobě, když má cvičit. Musí vynaložit na cvičení mnoho hodin, v nichž se musí soustředit a ukázňovat, a odříci si mnoho radostí, má-li dosáhnout svého cíle. Totéž platí ve větší nebo menší míře pro každý jiný profesionální cíl, který si někdo vytýčí. Má-li člověk dosáhnout zručnosti a odbornosti, musí pěstovat kázeň a vynakládat úsilí.

Bohu oddaný křesťan musí zvláště dávat pozor, aby k sobě nebyl příliš laskavý tehdy, kdy má uplatňovat kázeň. Jak je snadné vymluvit se na nevlídné počasí a nejít na křesťanské shromáždění nebo neúčastnit se aktivně práce při kázání a činění učedníků. Televizní program by mohl člověka zlákat, takže by zanedbal povinnosti spojené s křesťanskou kazatelskou službou. Populární časopisy nebo romány by mohly natolik upoutat pozornost, že by člověk zanedbával své duchovní potřeby. Všechny takové projevy krátkozraké laskavosti k sobě samému musí nutně časem působit škodlivě. Říká se, že je nutno vzdát se zábavy, je-li rozpor mezi povinností a zábavou. Čekej na chvíli, kdy zábava nepřekáží povinnosti.

Mohl bys být k sobě nelaskavý způsobem, který by ti byl neužitečný? Ano, toužíš-li po bohatství, může tě láska k penězům pohánět k tomu, abys pracoval, potil se, namáhal se a plánoval. Může tě přimět k tomu, abys porušil zákony nebo se nervově zhroutil. Boží slovo ukazuje, že takové úsilí o bohatství je projevem nelaskavosti k vlastní osobě. Říká: „Ti, kteří jsou rozhodnuti zbohatnout, upadají do pokušení a léčky a do mnoha nesmyslných a škodlivých žádostí, které vrhají lidi do zničení a zkázy.“ Takoví lidé se probodají „mnoha bolestmi“. Takovým způsobem života projevuje člověk opravdu nelaskavost sám k sobě, ne-li dokonce i ke své rodině. — 1. Tim. 6:9, 10.

Druhé velké přikázání, které zdůraznil Ježíš Kristus — „milovat svého bližního jako sám sebe“ —, je v této souvislosti velmi výstižné. Máme milovat sami sebe. Máme být sami k sobě laskaví. Nemáme to však činit sobecky a nemoudře. Jak máme milovat sami sebe, to je blíže určeno prvním přikázáním, které vyžaduje, abychom milovali Boha celým svým srdcem, celou duší, myslí a silou. Máme-li plnit tento příkaz, bude to někdy znamenat, že budeme muset být k sobě „nelaskaví“. A to, jak máme milovat sami sebe, je také blíže určeno druhým přikázáním, že máme milovat svého bližního jako sami sebe. (Mar. 12:29–31) Pamatujeme-li na své povinnosti k Bohu a ke svým bližním, budeme umět rozlišit, kdy máme a kdy nemáme být laskaví sami k sobě.

Boží slovo je živé

Neochvějná panenská láska

JE něco skutečně krásného na neochvějné lásce mezi mužem a ženou. Když taková láska zůstane stálá, i když je vystavena ohromnému vnějšímu tlaku, který má takovou hlubokou náklonnost zlomit, pak to působí i na city pozorovatelů.

Uvažujme o tom, co prožila jedna orientální dívka ze Sunem neboli Sulem. Zamilovala se do statného pastýře. Její bratři se snažili chránit Sulamitku před pokušením, a proto jí zabránili, aby nepřijala pozvání svého milého, který ji zval, aby s ním šla jednoho krásného jarního dne na procházku. Bratři jí dali za úkol dávat pozor na vinice, aby je nezpustošily malé lišky. — Píseň 1:6; 2:8–15.

V té době se k domovu Sulamitky blíží král Šalomoun v celé královské nádheře, aby se v jeho blízkosti utábořil. Dívka plní své povinnosti, a král si jí všímá. Je krásná a on ji dává přivést do královského tábora. Tam se jí dvoří. — Píseň 6:11, 12; 1:2–4.

Působí to na Sulamitku? Kolísá snad ve své lásce? Ne. Beze studu vyjadřuje, jak touží po svém milovaném pastýři. Šalomoun ji však nechce nechat odejít, dále ji zahrnuje slovy lásky a slibuje jí, že pro ni nechá vyrobit vybrané ozdoby. Sulamitka však mluví o své stále živé lásce ke svému pastýři. Později se s ní pastýř dostává do styku a oba si vzájemně vyjadřují slovy svou něhu. — Píseň 1:7–17; 2:1, 2.

Když se král Šalomoun vrací do Jeruzaléma, bere Sulamitku s sebou. Zde ve městě k ní pastýř nachází cestu, aby ji viděl. (Píseň 3:6–11; 4:1–5) Když Šalomoun poznal, že se marně snaží získat Sulamitčinu lásku, dovoluje jí nakonec, aby se vrátila domů. (Píseň 8:5a) Jaké je to pro Sulamitku vítězství!

Tato venkovská dívka jistě vyniká jako vznešený příklad věrnosti v lásce, v lásce, která se nedá odvést jinam. Takovou lásku mají praví členové Kristovy duchovní nevěsty, a také jeho „jiné ovce“, ke svému „znamenitému pastýři“. — Srovnej Jana 10:14, 16; 2. Korintským 11:2; Efezským 5:25–32.