nevěděl, jak se celá záležitost vyvine. Měl však víru, že Bůh vzbudí semeno prostřednictvím Izáka, i kdyby musel Izáka vzkřísit z mrtvých. — Žid. 11:17–19.

DANIEL A JINÍ PROROCI

6, 7. a) Jaká Danielova slova ukazují, že Bůh odhaluje věci jen ve svůj patřičný čas? b) Jaké svědectví o tom dává apoštol Petr?

⁶ Mezi mnoha proroky, jimž Jehova projevil přízeň přímými zjeveními, byl Daniel, „velmi žádoucí muž“ v Božích očích. (Dan. 10:11, 19) Jehova mu poskytl mnoho zvláštních informací týkajících se jak jeho doby, tak budoucích časů; přesto Daniel všemu nerozuměl. O některých viděních, která spatřil, řekl: „Já slyšel, ale nemohl jsem porozumět.“ Když se dožadoval dalších informací, bylo mu řečeno: „Jdi, Danieli, protože ta slova jsou tajná a zapečetěná až do času konce.“ (Dan. 12:8, 9) Podobně Jehova stále odhaloval mnoho pravd svým služebníkům prorokům. Přesto však bylo mnoho věcí, kterým neporozuměli.

⁷ Proto mohl napsat apoštol Petr: „Právě na tuto záchranu se pilně vyptávali a pečlivě po ní pátrali proroci, kteří prorokovali o nezasloužené laskavosti, jež byla zamýšlena pro vás. Neustále zkoumali, jaká zvláštní období nebo jaký druh období duch v nich naznačoval vzhledem ke Kristu, když předem svědčil o utrpeních určených pro Krista a o slávě, jež má po nich následovat. Bylo jim zjeveno, že nesloužili sami sobě, ale vám, tím, co vám nyní bylo oznámeno.“ Ve skutečnosti ani andělé neměli plné a dokonalé porozumění toho, jak se Boží předsevzetí uskuteční. — 1. Petra 1:10–12.

8. Jak ukázal dotaz Jana Křtitele, že jeho porozumění bylo neúplné?

⁸ Posledním z takových proroků byl Jan Křtitel. Bůh ho použil, aby připravil cestu před Kristem, Ježíšem. (Luk. 1:16, 17, 76–79) Jan byl velmi poctěn tím, že od Boha obdržel znamení, které označovalo totožnost Mesiáše, a že potom Mesiáše představil Izraeli. (Jan 1:26–36) Ani tehdy však Jan jasně nechápal všechny podrobnosti ohledně Ježíšova prvního příchodu. To je jasně patrné ze skutečnosti, že během svého uvěznění poslal za Ježíšem své učedníky s dotazem: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Janova otázka nebyla výrazem malé víry, ale touhy po přesnějším poznání. Ježíšova odpověď, která poukazovala na jeho skutky, Jana nepochybně potěšila. — Mat. 11:2–6.

JEŽÍŠ A JEHO APOŠTOLOVÉ

9. Co ukazuje, že Ježíš neměl úplné porozumění záměrů svého Otce?

⁹ Bůh odhaluje svou vůli svým služebníkům jedině ve svůj patřičný čas, a to platilo i pro Ježíše Krista. Dokud byl s Otcem v nebi, jistě přijímal přímé informace. Přesto sám nevěděl, kdy přijde konec našeho přítomného systému věcí. Proto přiznal: „O tom dnu a hodině nikdo neví, ani nebeští andělé, ani Syn, pouze Otec.“ — Mat. 24:36.

10, 11. a) K jakému mylnému závěru dospěli Ježíšovi učedníci vzhledem ke království? b) Proč neřekl Ježíš svým apoštolům o budoucnosti a jiných věcech všechno?

¹⁰ Když jednal se svými učedníky, držel se Ježíš sám zásady vyslovené v Příslovích 4:18. Řekl jim mnoho věcí o království: že odejde a vrátí se po dlouhém čase a vezme je k sobě do nebe. Přesto si jeho apoštolové mysleli, že mesiášské království bude obnovené Davidovo království v Jeruzalémě. Proto se ptali vzkříšeného Ježíše: „Pane, obnovíš v tomto čase království Izraeli?“ Ježíš jim řekl, že některým věcem ještě nemohou porozumět. „Není vaše věc, abyste poznali časy nebo období, která Otec ustanovil ve své pravomoci.“ — Sk. 1:6, 7.

¹¹ Z Ježíšových slov k apoštolům je zřejmé, že k tomu, abychom získali porozumění určitých rysů Božího předsevzetí, je zapotřebí patřičný čas: „Mám vám říci ještě mnohé, ale nyní to nemůžete snést.“ (Jan 16:12) To naznačuje, že Bůh dává svým služebníkům porozumění své vůle ve shodě s jejich schopností pojmout a uplatnit takové porozumění. Ježíš sice svým apoštolům řekl, že je Boží duch uvede do „celé pravdy“ (Jan 16:13), ale mínil tím snad, že ode dne, kdy přijmou svatého ducha, budou rozlišovat celou pravdu, aniž budou později potřebovat další porozumění? Skutečnosti ukazují, že to tak nebylo.

PŘIJÍMÁNÍ POHANŮ

12, 13. a) Jaké jasnější ocenění získali Ježíšovi následovníci o letnicích a jaký to mělo účinek? b) Ačkoli je Ježíš pověřil, aby činili učedníky z lidí všech národů, kdy to začali teprve dělat? Proč teprve tehdy?

¹² V den letnic roku 33 n. l. přijali učedníci svatého ducha a s ním mnohem jasnější ocenění pravdy ohledně Ježíšova vzkříšení a nanebevstoupení a významu Božího království. Toto poznání v nich vzbudilo horlivost, aby sdělovali „dobré poselství“ druhým. Ačkoli Ježíš řekl, že mají činit učedníky z lidí všech národů, omezovali zprvu své kázání na Židy, nežidovské proselyty a později na Samaritány. Nechápali, že by měli jít k neobřezaným pohanům. (Mat. 28:19, 20) Jehova bezpochyby takové objasnění neposkytl, protože Danielovo proroctví prohlásilo, že do konce 70. týdne bude Mesiáš udržovat v platnosti smlouvu se Židy. — Dan. 9:24–27.

¹³ Když tento „týden“ v roce 36 n. l. skončil, zpřístupnil Jehova Bůh „dobré poselství“ lidem z národů. Petr skutečně potřeboval pomoc, aby přizpůsobil své smýšlení, než vstoupil do domu neobřezaného pohana, považovaného podle Zákona za nečistého. Musel být ve vidění poučen: „Přestaň nazývat poskvrněným to, co Bůh očistil.“ Tak byl nucen Petr a ostatní apoštolové změnit v této věci své stanovisko. Petr se přizpůsobil, a Bůh ho použil, aby oznámil pohanům, že cesta do Božího nebeského království je otevřena. — Sk. 10:9–43.

14. Jaké světlo obdrželi po létech raní křesťané, pokud šlo o požadavky mojžíšského Zákona?

¹⁴ Přesto byla obřízka spornou otázkou mezi některými křesťany ještě po třinácti letech. Bylo nutné, aby Pavel a další učedníci šli do Jeruzaléma a tam probrali tuto věc s apoštoly a jinými staršími, kteří v té době tvořili vedoucí sbor křesťanských sborů. Vedoucí sbor vyslechl, co jim Petr řekl o obrácení Kornelia, i Pavlovo svědectví o mocných skutcích, které Bůh vykonal v souvislosti s jeho vlastní službou pohanům. Pak uvažovali, co říká o věci Boží inspirované Slovo. S pomocí svatého ducha dospěli ke správnému závěru: jistá měřítka chování jsou sice nezbytná, ale není třeba, aby se pohané obřezávali a zachovávali mojžíšský Zákon, chtějí-li se stát křesťany. — Sk. 15:1 až 16:5.

15, 16. a) Jaká Pavlova slova naznačují, že odhalování pravdy bylo postupné? b) Jaké podobné svědectví dal apoštol Petr?

¹⁵ Asi o šest let později napsal Pavel svůj první dopis Korinťanům, v němž prohlásil o duchem pomazaných křesťanech své doby: „Poznáváme totiž částečně a částečně prorokujeme; ale až přijde to, co je úplné, bude odstraněno to, co je částečné. Nyní totiž vidíme prostřednictvím kovového zrcadla v mlhavých obrysech, ale potom to bude tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám přesně, stejně jako jsem přesně poznán.“ Ani v tuto chvíli tedy duchem zplození křesťané včetně samotného apoštola Pavla nebyli svatým duchem přivedeni k úplnému poznání celé pravdy. Jejich poznání bylo stále jen částečné, do té míry, do jaké jim zatím Bůh poskytl porozumění. Postačovalo však pro jejich tehdejší potřeby. — 1. Kor. 13:9, 10, 12.

¹⁶ Co napsal Petr svým spolukřesťanům asi kolem roku 64 n. l., tedy zhruba devět let po výše uvedených Pavlových slovech? Když pohovořil o proměnění, které potvrdilo, že Ježíš je Boží Syn, řekl: „Proto máme prorocké slovo ještě jistější; a činíte dobře, jestliže na ně dáváte pozor jako na lampu, která svítí na tmavém místě, dokud se nerozední a nevyjde jitřenka ve vašem srdci.“ (2. Petra 1:16–21) Křesťané tedy stále potřebovali zkoumat Písma a věnovat velkou pozornost prorockému slovu, které se mělo podobat lampě svítící na tmavém místě. To musejí dělat až do doby, kdy pomazaní křesťané obdrží svou odměnu při slavném zjevení Ježíše Krista.

17. a) Když byla napsána kniha Zjevení, jaké nové pravdy poznali křesťané? b) Kdy mělo na tuto knihu zasvítit větší světlo?

¹⁷ Asi 32 let po tom, co Petr napsal svůj druhý dopis, neboli asi 63 let po letnicích roku 33 n. l., obdržel a zaznamenal apoštol Jan sled vidění, která tvoří knihu Zjevení. V těchto viděních byla duchem zplozeným křesťanům poprvé odhalena řada pravd ohledně Božího předsevzetí. Tak se například dozvěděli, že 144 000 mužů a žen bude vykoupeno ze všech národů, aby byli spoludědici s Ježíšem Kristem v nebi. Budou vládnout jako králové, kněží a soudci v mesiášském království trvajícím 1 000 let. (Zjev., kap. 7, 14 a 20) Ani křesťané z této rané doby však neměli úplné poznání. Dnešní badatelé Božího slova poznávají, že Zjevení sice bylo poučné a povzbudivé pro křesťany Janových dnů, ale zvláštní cenu má teprve pro ty, kdo žijí v „Pánově dnu“ neboli dnes. (Zjev. 1:10) Tak Zjevení 5:1–14 obrazně popisuje svitek s pečetěmi, které je třeba rozlomit, aby mohl být svitek otevřen. To naznačuje, že v době, kdy se budou jednotlivá proroctví ze Zjevení splňovat, bude poznání a porozumění postupně rozvíjeno tak, jak se uvolňuje jedna pečeť za druhou.

18. Jak tedy Jehova Bůh odhaloval pravdy svým služebníkům ve starověku a během prvního století?

¹⁸ Vidíme tedy, že jak Jehovovi věrní služebníci v předkřesťanských dobách, tak i pomazaní křesťané z prvního století našeho letopočtu měli neúplné poznání a porozumění. Museli stále dělat pokroky, přizpůsobovat své porozumění, jak pozorovali a zakoušeli postupné uskutečňování Jehovových předsevzetí. Stezka spravedlivých pro ně skutečně byla jako „jasné světlo, které svítí více a více“. (Přísl. 4:18) Jak přibývalo světla, rostli v poznání a plněji rozlišovali velkolepé pravdy, které jim Jehova stále odhaloval.

19. Co řekl Bůh proroku Danielovi o poznání a porozumění v „čase konce“?

¹⁹ Ale co Jehovovi služebníci v čase konce? Anděl řekl Danielovi: „A ty, Danieli, utaj ta slova a zapečeť tu knihu až do času konce. Mnozí se budou potulovat [v Božím slově], a rozhojní se [v důsledku toho] pravé poznání.“ (Dan. 12:4) V 10. verši se dále říká o Božích služebnících: „Mnozí se očistí a vybílí a budou vytříbeni. A zlí budou jistě jednat zle a vůbec žádní zlí neporozumějí; ale ti, kteří mají pochopení, porozumějí.“ Přijde však toto osvícení naráz? Bude nutné, aby Boží služebníci měli úplné, dokonalé poznání a porozumění, takže už nebudou muset přizpůsobovat své náhledy na určité nauky nebo jiné věci, aby mohli být rozpoznáni jako ‚ti, kteří mají pochopení‘? O těchto a jiných otázkách se bude uvažovat v následujících článcích.

Jak přibývalo světla v nové době

„Stezka spravedlivých je jako jasné světlo, které svítí více a více až do plného dne.“ — Přísloví 4:18.

1. Jaké důkazy jsme již zvážili, pokud jde o splňování Přísloví 4:18?

BIBLICKÁ zpráva od 1. Mojžíšovy do Zjevení ukazuje, že stezka Jehovových služebníků skutečně byla a je jako jasné světlo, které svítí stále více. (Přísl. 4:18) Za dnů Ježíše a jeho apoštolů začala být srozumitelná mnohá proroctví o Mesiáši, jak dosvědčil Matouš a ostatní pisatelé evangelií. A vylití Božího ducha o letnicích a předání „dobrého poselství“ pohanům byly provázeny dalším osvětlením Božího slova. — Sk. 2:14–36; 10:34–43; 15:6–21.

2. a) Co vysvětluje období tmy, která se snesla na ty, kdo se prohlašovali za následovníky Ježíše Krista? b) Co hrálo velkou úlohu v dělícím díle žně?

² Po smrti apoštolů však období tmy postupně pohltilo ty, kteří se prohlašovali za následovníky Ježíše Krista. Moci se ujali „utlačující vlci“. (Sk. 20:29, 30) Bylo to tak, jak Ježíš předpověděl v jednom ze svých podobenství. Přirovnal nebeské království k „člověku, který zasel na své pole znamenité semeno“. Pak „přišel jeho nepřítel a nasel mezi pšenici plevel“. V důsledku toho převládal na celosvětovém náboženském poli plevel po mnohá staletí. S obdobím žně však nadešlo dělení. Toto období žně je dnes v běhu, neboť „žeň je závěr systému věcí“. Naštěstí byla shromážděna třída „pšenice“ — pravých křesťanů. Skutečnosti ukazují, že stále rostoucí světlo na stezce těchto křesťanů hraje velkou úlohu při tom, aby se oddělili od bezzákonného „plevelu“, jehož konec je zničení. — Mat. 13:24–30, 36–43.a

SVĚTLO VRŽENO NA JEHOVU BOHA A JEHO SLOVO

3, 4. Jaké skutečnosti o stvořiteli, Jehovovi Bohu, se naučili oceňovat raní badatelé Bible?

³ Na začátku sedmdesátých let 19. století se začala scházet skupina vážných badatelů Bible, aby bez předsudků, s otevřenou myslí, studovali Boží slovo. Místo vyznáním křesťanstva se dali vést inspirovaným Písmem. Srdce jim osvítila moudrost, rozumnost, soulad a moc biblického poselství. Přesvědčilo je to — na rozdíl od převládajících ateistických a evolucionistických učení — o základní skutečnosti, že opravdu existuje inteligentní stvořitel. Viděli, že „účinky musejí být vyvolány přiměřenými příčinami“ a že „nesmírnost stvoření, jeho souměrnost, krása, řád, soulad, rozmanitost“ svědčí o něm jako o velikém tvůrci.b (Řím. 1:20) O stvořitelově osobnosti také poznali, že má čtyři základní přídomky neboli vlastnosti, totiž nekonečnou moudrost, neomezenou moc, dokonalou spravedlnost a nevyrovnatelnou lásku. — 5. Mojž. 32:4; Žalm 62:11; 62:12, „KB“; Přísl. 2:6, 7; 1. Jana 4:8.

⁴ Navíc se naučili oceňovat, že Bůh je ‚od věků do věků‘ a že jeho jméno je Jehova. (Žalm 83:18; 83:19, „KB“; 90:2) Pochopili, že hlavní dogma křesťanstva — nauka o trojici — je jak nerozumná, tak nebiblická. Světlo biblické pravdy jim ukázalo, že Bůh je „jeden Jehova“, že Ježíš je Boží Syn (jehož vlastní svědectví dokázalo, že jeho Otec ‚je větší než on‘) a že Boží svatý duch zdaleka není třetí osobou trojice, ale je to ‚Boží energie, které používá k dosažení rozličných výsledků‘.c — Mar. 12:29; Jan 14:28; Sk. 2:17, 18.

5. Jaký postoj zaujali tito milovníci pravdy, pokud jde o Bibli?

⁵ Směle a s přesvědčením kázali, že Bible je Boží inspirované Slovo a že vzhledem k Božím vlastnostem je rozumné očekávat, že stvořitel opatří božské zjevení, aby člověka vedlo. Popsali Bibli jako „pochodeň civilizace a svobody“. Je to „nejstarší existující kniha; přežila bouře třiceti století“. Navíc „všechny ostatní knihy dohromady nedokázaly přinést radost, pokoj a požehnání sténajícímu stvoření, jako to učinila Bible“.d V nesobeckých, obětavých životech pisatelů Bible viděli tito upřímní badatelé jasný důkaz, že jejich pohnutky byly čisté. Úhrnem poznali, že ‚Bible je rozumné a souladné prohlášení o příčinách zla a že vypráví o léku a o konečných výsledcích; slouží také k vedení a posilování služebníků Jehovy Boha‘.

JEŽÍŠ KRISTUS A KRÁLOVSTVÍ

6. Jakým pravdám o Ježíši Kristu porozuměli tito badatelé Bible?

⁶ Tito vážní badatelé Bible, jak si říkali, od počátku jasně rozuměli základním pravdám o Ježíši Kristu. Je Boží „jednozplozený Syn“. Měl předlidskou existenci. Dal svůj život jako „výkupné za všechny“. Byl vzkříšen jako duch, do nebe vystoupil jako duch a jako duch se vrátí — neviditelný mesiášský král Božího království. Nesmírně důležitým námětem je Kristův druhý příchod. Proč, jak a kdy? — Jan 3:16; 17:5; 1. Tim. 2:5, 6; 1. Petra 3:18.

7. Co odhalilo rostoucí světlo o Božím království a jeho požehnáních?

⁷ Stále rostoucí světlo těmto křesťanům objasnilo důležitost Jehovova království jako jediného léku na neduhy lidstva. Toto království se skládá z Ježíše Krista a jeho 144 000 společníků, vykoupených z lidí, kteří s ním vládnou jako králové a kněží po tisíc let. Na základě Kristovy výkupní oběti vzkřísí král všechny vykoupené v pamětních hrobkách, a to s vyhlídkou na věčný život na rajské zemi. Tak Bible předkládá zachráněným z lidstva dvojí určení — nebeské určení pro „malé stádo“ dědiců království a život na zemi pro Ježíšovy „jiné ovce“. Mezi ně patří „velký zástup“ těch, kteří přežijí největší „soužení“ na zemi, a také milióny a milióny těch, kteří jsou v pamětních hrobkách a vyjdou, aby se těšili ze života na rajské zemi. — Luk. 12:32; Jan 5:28, 29; 10:16; Zjev. 7:9, 14; 14:1, 4; 20:6.

8. Jaké porozumění o lidské duši a stavu mrtvých získali badatelé Bible?

⁸ Rostoucí světlo také odhalilo těmto upřímným badatelům Bible, že nauky křesťanstva o povaze lidské duše a o stavu mrtvých jsou zcela mylné. Jasně viděli, že když byl Adam stvořen, ‚stal se živou duší‘, a když se pro svou neposlušnost vrátil do země, jako duše zemřel, prostě přestal existovat. Ano, vrátil se do prachu, z něhož byl zprvu vzat. Ve stavu smrti není žádné vědomí, žádná činnost. (1. Mojž. 2:7; 3:19; Kaz. 9:5, 10) „Mzda, kterou platí hřích, je smrt“, ne věčná muka. Planoucí peklo a muka v očistci existují pouze v myslích špatně informovaných lidí. Právě proto, že člověk skutečně přestává při smrti existovat, je zapotřebí vzkříšení, aby mohl mít užitek z Kristovy oběti. — Řím. 6:23.

KŘESŤANSKÉ ZÁVAZKY

9. Jaký postoj zaujali tito osvícení křesťané, pokud jde o svatost?

⁹ Tito křesťané také brali vážně to, co říká Bible o pravé svatosti. Ta se nesmí zaměňovat s předstíranou zbožností či svatouškovstvím. Viděli, že musí žít například podle biblické zásady: „Manželství ať je pro všechny počestné a manželské lože ať je neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky.“ (Žid. 13:4) Uvědomili si, že nemohou přivírat oči a trpět mezi sebou takové jednání jako smilstvo, cizoložství a homosexualitu — které Bible zavrhuje. (1. Kor. 6:9, 10) Podobně se musí zdržovat každého porušení zákona, splácet „césarovy věci césarovi“ stejně jako „Boží věci Bohu“. V každém jednání s druhými musí být poctiví a žít podle křesťanského pravidla: „Jak tedy chcete, aby lidé jednali s vámi, stejně jednejte s nimi.“ — Mat. 22:21; Luk. 6:31.

10. Jakou pravdu o křesťanském pověření si brzy uvědomili tito křesťané?

¹⁰ Zřejmým zájmem těchto badatelů Bible bylo pěstovat osobnost podobnou Kristově. Viděli také potřebu svědčit o Bohu a Ježíši. Uvědomovali si, že každý křesťan, když přijal světlo pravdy, má povinnost šířit toto světlo mezi druhými. Rozeznali potřebu stát se Božím služebníkem a nechat svítit své světlo jak znamenitým křesťanským chováním, tak slovem úst. (Mat. 5:14–16) Proto již velmi záhy vyšlo volání: „Hledá se 1 000 kazatelů.“ Byla to zvláštní prosba k těm, kteří neměli rodinné závazky a mohli věnovat polovinu nebo více svého času šíření „dobrého poselství“ prostřednictvím tištěného slova.

11. Jaké kroky musel někdo učinit, aby se stal křesťanským služebníkem? Proč bylo zavrženo dělení na duchovenstvo a laiky?

¹¹ Aby se někdo stal křesťanským služebníkem, musí uvěřit Božímu slovu, činit pokání, obrátit se a projevovat víru v Boha a Ježíše Krista jako vykupitele lidstva. Takový člověk se musí „zasvětit“ Bohu, aby činil jeho vůli, a dát se pokřtít úplným ponořením ve vodě. (Sk. 3:19; Mat. 28:19, 20) Vzhledem k tomu, že byli všichni služebníky, zavrhli tito křesťané dělení na duchovenstvo a laiky. Z Božího slova však poznali nutnost jmenovat způsobilé muže jako „starší“ a „diakony“, kteří by se starali o potřeby každého sboru. — Fil. 1:1; 1. Tim. 3:1–10, 12, 13.

12. Jakou pravdu o organizacích pochopili? Co logicky následovalo?

¹² Jak světla přibývalo, stále více chápali důležitost zvěstování Jehovova jména a jeho království jako jediné naděje lidstva. Viděli také, že ve vesmíru jsou jen dvě organizace a že lze patřit buď do Boží organizace, nebo do organizace satanovy, jež se na zemi skládá z mocného obchodu, mocné politiky a mocného náboženství. Boží nebeskou organizaci věrných duchovních tvorů zastupují na zemi jeho organizovaní svědkové. (Gal. 4:26; 2. Kor. 4:4) Z toho vyplývá, že křesťané se nesmějí zabývat politikou ani se zaplést do násilností mezi národy; ve skutečnosti se nesmějí účastnit ani jakýchkoli nacionalistických projevů. Služebníci Jehovy Boha podporují Boží království a bojují za ně, třebaže ne tělesnými zbraněmi. — Mat. 26:52; Jan 15:19; 18:36; 2. Kor. 10:4; Jak. 1:27; 4:4.

13. Porozumění které překvapující sporné otázky způsobilo, že tito badatelé Bible přijali jméno „svědkové Jehovovi“? Proč to bylo tak přiléhavé?

¹³ Časem si tito věrní Jehovovi služebníci uvědomili, že ospravedlnění Jehovova jména je velkou spornou otázkou, která stojí před celým lidstvem, a že je dokonce důležitější než záchrana lidských tvorů. To byl skutečně zářivý záblesk světla, jež zasvítilo jasněji než všechno, co pochopili až dosud. Tato překvapující pravda učinila rozdíl mezi pravým a předstíraným křesťanským náboženstvím ještě zřejmějším. Jakmile pochopili tuto závažnou pravdu, netrvalo dlouho a tito křesťané viděli, že jejich označení (badatelé Bible) není sice nepřesné, ale dostatečně je neodlišuje. Vždyť jejich prvořadým posláním a záměrem v životě nebylo jen bádat v Bibli, ale být také svědky pro Jehovu. Jméno badatelé Bible je také neodlišovalo od miliónů těch, kteří tvrdili, že bádají v Bibli, ale přesto se hlásili k mylnému vyznání. Osvětlující mocí Božího svatého ducha tedy spatřili, že označení, které na ně právem a jedinečně platí, je to, jež je možné nalézt u Izaiáše 43:10–12, totiž „svědkové Jehovovi“. V roce 1931 toto jméno radostně přijali.

SVĚTLO VRŽENO NA PROROCTVÍ A PODOBENSTVÍ

14. Jaké porozumění odhalilo rostoucí světlo ohledně proroctví o obnově?

¹⁴ Až do této doby se mnoho lidí domnívalo, že návrat Židů do vlasti je naplněním biblického proroctví. Tato krásná a povzbudivá proroctví o obnově měla však své původní splnění již v 6. století př. n. l., když se Židé vrátili z Babylóna, a své velké splnění mají dnes na duchovním izraeli. Důkaz jejich splňování vidíme v duchovním ráji, z něhož se těší novodobý „izrael Boží“ a jeho věrní společníci. — 2. Kor. 12:4; Gal. 6:16.

15, 16. Jaké světlo bylo vrženo na dvě z Ježíšových podobenství?

¹⁵ Došlo také k přesnějšímu porozumění Ježíšových podobenství. Vynikajícím příkladem je podobenství o ovcích a kozlech, jež je zaznamenáno u Matouše 25:31–46. Dlouho se myslilo, že se toto podobenství splní během Kristova tisíciletého panství. Pak ale svědkové Jehovovi viděli, že se na tuto dobu prostě uplatnit nedá. Jedním z mnoha důvodů bylo to, že během Kristova tisíciletého panství již nebudou Ježíšovi „bratři“ na zemi, a tím méně v nouzi, v nemoci či pronásledování. Podobenství se tedy musí splňovat nyní, kdy Ježíš sedící na trůnu v nebesích shromažďuje národy k soudu. Pozorovatelné skutečnosti dnes potvrzují toto splňování.

¹⁶ Podobně bylo osvětleno podobenství o boháči a Lazarovi. Ukázalo se, že boháč nepředstavuje židovský národ jako celek, ale pokrytecké bohaté náboženské vůdce z Ježíšových dnů a tomu odpovídající náboženské duchovenstvo křesťanstva v našich dnech. — Luk. 16:19–31.

17. Jaké pozoruhodné porozumění získali o knize Zjevení?

¹⁷ Stejně tak přivedlo jasnější světlo Jehovovy služebníky k poznání, že kniha Zjevení má své vrcholné splňování od počátku „Pánova dne“, tedy od roku 1914, a ne v průběhu celých dějin křesťanského sboru od apoštolské doby po dnešek, jak se kdysi uvažovalo. (Zjev. 1:10) Porozuměli, že začátek „Pánova dne“ vyznačila válka v nebi, v níž Michael (Ježíš Kristus dosazený na trůn) a jeho andělé svrhli satana a jeho anděly z nebe. (Zjev. 12:1–12) Jehovův lid se velmi zaradoval, když si povšiml, že jeho dílo království bylo předpověděno zejména ve 2., 3. a 6. až 11. kapitole Zjevení.

TEOKRATICKÉ USPOŘÁDÁNÍ

18. Co zjistili o teokratickém uspořádání v křesťanských sborech? Jak to bylo uplatněno?

¹⁸ Bylo by možné podat mnohé další příklady toho, jak přibývalo světla v nové době, a lze uvést již jen jeden. Vztahuje se k teokratickému zákonu neboli Bohem řízenému postupu. Ke konci 19. století zavedli badatelé Bible demokratický způsob řízení svých sborů; chtěli se odpoutat od autokratického systému hierarchie. Ale v roce 1938 si uvědomili, že toto demokratické uspořádání postrádá biblickou podporu. Nebylo v souladu s teokratickým pořádkem, který znamená panství od Boha směrem dolů, a ne od lidí směrem nahoru. (Iz. 60:1, 17–19) Od nedávné doby tedy jmenuje „věrný a rozvážný otrok“e pod vedením svatého ducha ve sborech muže, aby sloužili jako starší a služební pomocníci. (Sk. 20:28) Ti musí mít biblickou způsobilost podle 1. Timoteovi 3:1–13 a Titovi 1:5–9.

19. Proč se nedalo očekávat, že plné a dokonalé světlo přijde okamžitě?

¹⁹ Vše, o čem byla řeč, vpravdě dokazuje, že stezka Jehovova lidu byla a je jako světlo, které se stále rozjasňuje. (Přísl. 4:18) Když Jehovovi ctitelé vyšli z husté tmy zahalující „Veliký Babylón“, světovou říši falešného náboženství, nedalo se očekávat, že všechno ihned uvidí v pravém světle. (Zjev. 17:15) Záře odhalené pravdy mohla mít na ně duchovně oslepující, ba matoucí účinek. Bylo by možné přirovnat to k člověku, který vyjde ze zcela zatemněné místnosti do slunečního jasu. Bude to chvíli trvat, než se jeho oči přizpůsobí náhlé záři jasného slunečního světla.

20. a) Jakou šíři zaujímá světlo pravdy? b) Jakou otázku zbývá zvážit?

²⁰ A jak jsme viděli, postupné světlo pravdy zahrnuje velikou šíři. Zjemňuje se porozumění nauk, proroctví, chování a pověření křesťanů, významu Ježíšových podobenství, správné organizace sboru a tak dále. To vše je dostatečně jasné. Ale někdo se snad zeptá: Proč se zdá, že stezka pravých křesťanů nejde vždy přímo kupředu? Jak to vysvětlit? Odpověď na tyto otázky najde čtenář v následujícím článku.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 25]

Novodobí Jehovovi služebníci brzy pochopili, že

Jehova je jediný pravý Bůh a Ježíš Kristus je jeho jednozplozený Syn;

svatý duch je Boží činná síla;

duše je smrtelná a nadějí pro mrtvé je vzkříšení;

Kristus bude mít v nebesích 144 000 spoludědiců, zatímco ostatní poslušné lidstvo obdrží věčný život na rajské zemi.

Časem také poznali, že

Bůh připouští zlo vzhledem ke sporné otázce univerzální svrchovanosti;

proroctví o obnově se vztahují k duchovnímu izraeli;

Zjevení se splňuje v „Pánově dni“.

Stezka spravedlivých se stále rozjasňuje

„Když ten, kdo panuje nad lidstvem, je spravedlivý, . . . potom je to jako světlo jitra, když slunce září.“ — 2. Samuelova 23:3, 4.

1. K jakému očekávání nás vede 2. Samuelova 23:3, 4? Uskutečnilo se?

SVĚTLO na stezce Jehovových služebníků od nejranějších dob po současnost stále sílí. Ještě více tomu tak je od památného roku 1914, kdy — jak ukázal vývoj zde na zemi — „království světa se stalo královstvím našeho Pána [Jehovy] a jeho Krista“. (Zjev. 11:15) Z Božího slova vysvitlo světlo podobné slunečnímu svitu za „jitra bez mraků“ a stále jasněji osvětluje stezku, po níž musí Jehovovi služebníci kráčet. — 2. Sam. 23:3, 4.

2. Jak můžeme pohlížet na občasné úpravy hledisek?

² Někomu se však mohlo zdát, že tato stezka nešla vždy přímo kupředu. Vysvětlení dávaná Jehovovou viditelnou organizací jako by se čas od času vracela k původním hlediskům. Ve skutečnosti to tak ale nebylo. Lze to přirovnat k tomu, čemu námořníci říkají „křižování“. Manévrováním plachtami mohou námořníci docílit toho, že se loď pohybuje zprava doleva a zase zpět, ale přitom po celý čas postupuje ke svému určenému cíli i navzdory protivětru. Tímto cílem, k němuž hledí Jehovovi služebníci, jsou „nová nebesa a nová země“ Božího zaslíbení. — 2. Petra 3:13.

3. Co dokazuje, že Jehova stále žehná svým svědkům?

³ Je nesporné, že Jehova Bůh neustále žehná celosvětové činnosti svých svědků řízené „věrným a rozvážným otrokem“. To lze vidět na ovoci. Nezapomeň, že Ježíš řekl: „Každý dobrý strom nese pěkné ovoce.“ A takové spravedlivé ovoce lze dnes vidět v mezinárodním měřítku pouze u jediného lidu — ve sjednocené celosvětové společnosti svědků Jehovových. — Mat. 7:17.

4, 5. Jaký jiný nástroj, kromě inspirovaného Slova, používá Bůh k vedení svého lidu?

⁴ Kdekoli na zemi žijeme, slouží Boží slovo stále jako světlo naší stezce a lampa naší cestě, pokud jde o naše chování a naši víru. (Žalm 119:105) Ale Jehova Bůh opatřil také svou viditelnou organizaci, svého „věrného a rozvážného otroka“ složeného z duchem pomazaných osob, aby pomáhal křesťanům ze všech národů porozumět Bibli a správně ji uplatňovat ve svých životech. Nejsme-li ve styku s tímto sdělovacím prostředkem, kterého používá Bůh, nebudeme činit pokroky na cestě k životu, ať čteme Bibli sebevíc. — Srovnej Skutky 8:30–40.

⁵ O Božím sdělovacím prostředku řekl Ježíš, že „věrný a rozvážný otrok“ bude opatřovat duchovní pokrm v pravý čas pro všechny Ježíšovy následovníky a že Ježíš ustanoví tohoto „otroka“ nad celým svým majetkem. (Mat. 24:45–47) Stojí také za povšimnutí, že apoštol Pavel v Efezským 4:11–16 naznačil, že křesťanský sbor potřebuje nejen takové inspirované nástroje jako apoštoly a proroky, ale také evangelisty, pastýře, a učitele, kteří by pomáhali křesťanům dospět k jednotě ve víře a v přesném poznání Božího Syna, a tak získat plnou duchovní zralost. — Viz také 1. Korintským 1:10; Filipenským 1:9–11.

6. Pro jaké činitele bylo někdy nutno přehodnotit hlediska?

⁶ Tento „věrný a rozvážný otrok“, který je spojen se svědky Jehovovými, je skutečně používán Jehovou Bohem, aby vedl, posiloval a řídil jeho lid. Ovšem vzhledem k tomu, že světlo sílí postupně a protože docházelo k chybám způsobeným lidskou nedokonalostí a slabostí, museli tito křesťané příležitostně přehodnocovat určitá stanoviska a nauky. Nebylo však takové upřesňování k jejich prospěchu? Uvažujme o některých příkladech.

VÝKUPNÉ A JEHOVOVO JMÉNO

7. Proč a na jakém základě byla postavena do popředí nauka o výkupném?

⁷ V roce 1878 přerušil Charles T. Russel, který se stal později prvním prezidentem společnosti Strážná věž, své styky se spoluvydavatelem časopisu „Posel jitra“ N. H. Barbourem pro spornou otázku výkupného. Pan Barbour odmítal věřit, že Ježíšova oběť má moc snímat hříchy. Po léta pak badatelé Bible, jak si tehdy říkali tito svědkové Jehovy, považovali výkupné za hlavní nauku Bible. Je ovšem nesporné, že otázka záchrany prostřednictvím víry v Kristovo výkupné je v Božím slově zdůrazněna. (Jan 3:16; Sk. 4:12; Žid. 5:9; Zjev. 7:10) Ježíšova výkupní oběť byla prorocky předstíněna Abrahámovým obětováním Izáka a oběťmi pod mojžíšským Zákonem. Byla také předpovězena proroky. Badatelé Bible tedy kladli velký důraz na to, co učinil Ježíš Kristus pro lidstvo. — Luk. 24:25–27, 44

8. a) V čem byla pak spatřena větší důležitost? b) K čemu to vedlo, ale k jaké úpravě došlo v pozdějších desetiletích?

⁸ Bible však ukazuje, že existuje něco mnohem důležitějšího než naše osobní záchrana. Je to velká sporná otázka týkající se Jehovovy univerzální svrchovanosti, kterou satan zpochybnil v čase vzpoury v Edenu. (1. Mojž. 3:15; 1. Kor. 15:24, 25; Zjev. 11:15; 12:10) To vyžaduje ospravedlnění Jehovova jména. Ano, celým námětem Bible od Geneze až po Zjevení je mesiášské království, jímž bude Boží slavné jméno ospravedlněno a vyvýšeno po všechny věky! Asi 75krát čteme v Bibli Boží vlastní prohlášení: ‚Poznají, že já jsem Jehova‘.a Jeho svědkové časem pochopili, že tvorové mohou prosit Jehovu Boha na základě jeho jména a že „každý, kdo vzývá Jehovovo jméno, bude zachráněn“. (Řím. 10:13; Joel 2:23; Sof. 3:9) Po nějakou dobu bylo tedy Jehovovo jméno a jeho ospravedlnění stavěno do popředí do té míry, že kritikové obviňovali svědky, že nevěří v Ježíše Krista. Bylo to však ponejvíce způsobeno přílišným důrazem. Jak dobře poznali pravidelní čtenáři „Strážné věže“ v nedávných desetiletích, přikládají křesťanští svědkové Jehovovi očividně Ježíšově úloze v uskutečňování Božích předsevzetí patřičnou vážnost. Ano, Jehovovo prorocké slovo se soustřeďuje k Ježíši jako Božímu ‚hlavnímu prostředníku záchrany‘. — Žid. 2:10; 12:2; Zjev. 19:10.

9. Jaká zásada vládnoucí vědeckému pokroku se zřejmě uplatňuje i zde?

⁹ Takové úpravy se řídí zásadou, která se prý uplatňuje ve vědeckém pokroku. Tento princip působí asi takto: Nejprve se přednese předpoklad, o němž se diskutuje. To přináší velké možnosti pro osvětlení nebo praktické uplatnění. Časem se však ukáží jisté nedostatky či slabosti. Je tedy tendence přejít k opačné krajnosti. Později se zjistí, že ani druhý předpoklad nepředstavuje celou pravdu, a tak se spojí platné body obou předpokladů. Tato zásada se uplatňovala znovu a znovu, když se splňovalo Přísloví 4:18.b

CHOVÁNÍ A KÁZÁNÍ

10, 11. Jaké předpoklady byly postupně zdůrazněny, ale s jakým konečným výsledkem?

¹⁰ Uvažuj o jiném příkladu postupného porozumění. Asi 40 let zdůrazňovali badatelé Bible důležitost pěstování znamenité křesťanské osobnosti a říkali tomu „rozvíjení charakteru“. Zdůrazňovalo se to tak silně, protože v křesťanstvu to bylo zanedbáváno. Pravda, křesťané měli také dávat svědectví tím, že mluví s druhými o Božích předsevzetích, ale to bylo víceméně druhořadé. Později, když Boží lid pochopil důležitost Jehovova jména a to, že má svědčit o Božím jménu a království, bylo to zdůrazňováno natolik, že se věnovala menší pozornost pěstování osobnosti podobné Kristu. Tehdy se říkalo, že Ježíš přišel především vydat svědectví a že to, na čem skutečně záleží, je kázání. Ukázala se nutnost nalézt rovnováhu mezi oběma stanovisky. — Řím. 10:10; Gal. 5:22, 23.

¹¹ Svým časem bylo této šťastné rovnováhy dosaženo. Křesťané musí pěstovat jak plody Božího ducha, tak nebojácně a věrně svědčit pro Jehovu. Oba tyto požadavky jsou důležité. Nemůžeme zanedbávat jedno proto, že činíme druhé. Apoštol Pavel řekl: „Běda mi, kdybych neoznamoval dobré poselství!“ Ale řekl také: „Buším do svého těla a vedu je jako otroka, abych potom, když jsem kázal jiným, sám nebyl nějak neschválen.“ — 1. Kor. 9:16, 27.

PODŘÍZENOST „NADŘAZENÝM AUTORITÁM“

12, 13. a) Jaký byl zprvu názor na „vrchnosti“ z Římanům 13:1? b) K jaké opačné krajnosti to vedlo, ale s jakým zřejmým užitkem?

¹² Dalším příkladem „navigování“ směrem k správnému hledisku je cesta, jakou se dospělo k řádnému pochopení Římanům 13:1–7. Raní badatelé Bible správně chápali, že „vrchnosti“ neboli „nadřazené autority“ jsou vládní činitelé tohoto světa. (Srovnej „Kralickou bibli“ a „Překlad nového světa“.) Na základě tohoto porozumění došli k závěru, že, je-li křesťan za války povolán do armády, musí v ní sloužit, obléci uniformu a jít do bitvy. Ale bylo dovoleno střílet do vzduchu, když by došlo ke skutečnému zabíjení druhých.

¹³ Bylo však zcela zjevné, že apoštol Pavel nemohl nikdy doporučovat takový postup. Vznikla otázka: Mohly by se tedy „vrchnosti“ vztahovat na Jehovu Boha a Ježíše Krista? Na čas se Boží lid držel tohoto stanoviska. A během bouřlivých let 2. světové války jej to alespoň posilnilo, aby ‚poslouchal Boha jako panovníka spíše než lidi‘ a vytvořil si tak podivuhodné svědectví o nebojácné křesťanské neutralitě po celé zeměkouli. (Sk. 5:28, 29) Nikdy nebylo sporu o tom, že křesťané musí věnovat svou prvořadou věrnost svrchovanému Pánu Jehovovi a jeho mesiášskému králi Ježíši Kristu. Ale jsou oni zároveň „nadřazenými autoritami“, jimž máme ‚dávat daň, poplatek a čest‘? — Řím. 13:7.

14. Jak byla nakonec pochopena otázka podřízenosti světským vládním autoritám v pravém světle?

¹⁴ V roce 1962 dovedl Jehova šťastně svůj lid k porozumění zásady relativní podřízenosti. Ukázalo se, že oddaní křesťané musejí poslouchat světské vládce jako „nadřazené autority“ a ochotně je uznávat jako „Boží služebnici“ či služebníka pro své dobro. (Řím. 13:4) Pokud je však tyto „autority“ žádají, aby porušili Boží zákony, co pak? Až do tohoto bodu poslouchali křesťané příkaz Římanům 13:1: „Každá duše ať je podřízena nadřazeným autoritám.“ Tato zásada je však upřesněna Ježíšovými slovy zaznamenanými u Matouše 22:21: „Splácejte tedy césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ Kdykoli tedy „césar“ žádá křesťany, aby dělali něco proti Boží vůli, musejí postavit Jehovův zákon před „césarův“. To je v přímém opaku k obecnému jednání v křesťanstvu. Mnozí takzvaní křesťané mají málo výčitek, když porušují Boží zákony, jestliže jim to přikáže césar. Jeden vlastenec se dokonce vyjádřil: „Naše vlast! . . . Kéž je vždy v právu! Ale ať v právu, nebo v neprávu, je to naše vlast.“ Křesťanští svědkové Jehovovi však takoví nejsou. Je-li jim přikázáno jít proti Boží vůli, opakují slova Ježíšových apoštolů a říkají jakoby ozvěnou: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ — Sk. 5:29.

KDO JSOU SLUŽEBNÍCI?

15, 16. a) Jaké porozumění panovalo dlouho o tom, kdo je Boží služebník? b) Jaká úprava byla učiněna a proč? c) Jaké vady však měla tato úprava?

¹⁵ Abychom uvedli ještě jeden příklad postupného osvětlování, je zde otázka, zda jsou všichni upřímně oddaní křesťané služebníky (anglicky ministers) bez ohledu na věk a pohlaví. Mnoho let říkali svědkové Jehovovi, že všichni, kteří činí pokání, obrátí se, projevují víru v Boha a Krista, zasvětí se Jehovovi, aby činili jeho vůli tak, jak ji zjevil Kristus, a jsou pokřtěni, jsou skutečnými služebníky. Ale někteří proti tomu vznesli námitky. Vládní autority často neuznávaly toto stanovisko. Bylo také namítáno, že mnohé jazyky nemají obdobu slova „minister“, a že by proto neměl být používán v náboženském smyslu těmi, jejichž jazyky jej nemají. Bylo také namítáno, že křest se dá těžko chápat jako přiměřený obřad uvedení do úřadu. Byly to však dostatečné důvody pro to, aby se omezilo označení „minister“ (služebník) jen na ty, kdo jsou jmenováni do úřadu ve sboru, tedy na starší a „diakony“ čili služební pomocníky?

¹⁶ Skutečností je, že zemské zákony obvykle dávají každé náboženské organizaci právo rozhodovat, jak se někdo stává jedním z jejích služebníků. Jestliže jiní nepřijímají takové stanovisko nebo s ním nesouhlasí, nezáleží na tom. Nezáleží ani na tom, že mnohé jazyky nemají obdobu slova „minister“. Nemělo by to bránit těm, jejichž jazyk takové slovo má — anglický, italský, španělský a další — aby ho používali, slouží-li platnému účelu.