Království — Je pro tebe skutečné?

„Mé království není částí tohoto světa. Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji služebníci by byli bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není odtud.“ — Jan 18:36.

1. a) Jak jsou u Izaiáše 9:6, 7 spojeny království a vláda? b) Kde se dříve obrazně poukazovalo na království a vládu?

PŘED více než 2 600 lety řekl Izaiáš v prorockém vidění o vládě a království:

„Vždyť se nám narodilo dítě, byl nám dán syn; a na jeho rameni spočine knížecí panství [vláda]. . . A bude nazván jménem Podivný rádce, Mocný bůh, Věčný otec, Kníže pokoje. Hojnosti knížecího panství [vlády] a pokoje nebude konce na Davidově trůnu a na jeho království, aby je pevně založil a podporoval je právem a spravedlností od nyní až na neurčitý čas. Učiní to sama horlivost Jehovy vojsk.“ (Iz. 9:6, 7; srovnej „Ekumenický překlad“.)

O staletí dříve mluvil náš nebeský Otec obrazně právě o tomto království a vládě, jež začne jednat. V čele se ‚semenem jeho ženy‘ má zasadit smrtící ránu hlavnímu nepříteli vlády království. — 1. Mojž. 3:15.

2. Jak dokázal Abrahám svou víru v zaslíbenou vládu království?

² Stvořitel nebe a země na svůj původní slib nezapomněl. Po létech řekl svému příteli Abrahámovi:

„Požehnám těm, kteří ti žehnají, a prokleji toho, kdo na tebe svolává zlé, a všechny rodiny země si budou jistě žehnat tvým prostřednictvím.“ (1. Mojž. 12:3)

Požehnání pro „všechny rodiny země“ může přijít jedině splněním onoho prvního slibu, a Abrahám to rozpoznal. Proto křesťanský apoštol Pavel podává zprávu: „Vírou [Abrahám] přebýval jako cizinec v zemi zaslíbení jako v zemi cizí, a bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, kteří byli spolu s ním dědici téhož zaslíbení. Očekával totiž město [království], které má skutečné základy a jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh.“ (Žid. 11:9, 10) Abrahám tak silně doufal v tuto vládu království, že se choval jako cizinec a cizí usedlík, třebaže bydlil v Zaslíbené zemi.

3. Nač bychom se mohli ptát ohledně své víry ve vládu království?

³ Jak pohlížíme na tento svět my osobně? Vidíme se jako ‚cizinci‘ a ‚cizí usedlíci‘, přestože snad bydlíme v rodné zemi a uprostřed vlastního národa? Dívají se na nás ostatní v naší obci jako na odlišné? Vidí nás jako ty, kteří stojí stranou? Pokud ne, jak silná je naše víra ve vládu království? ‚Splýváme‘ prostě se svou obcí? Nebo jsme Božími přáteli, jako byl Abrahám? — Jak. 2:23.

4. Komu bude k prospěchu uznání „semene“ nebeské vlády? Co musejí lidé dělat, aby z toho měli užitek?

⁴ Jehova udržoval v Abrahámovi plamen naděje tím, že mu o mnoho let později připomněl:

„Jistě ti požehnám a jistě rozmnožím tvé semeno jako hvězdy nebes a jako zrnka písku, jež jsou na mořském břehu; a tvé semeno se ujme brány svých nepřátel. Prostřednictvím tvého semene si budou jistě žehnat všechny národy země, protože jsi naslouchal mému hlasu.“ (1. Mojž. 22:17, 18)

Ve skutečnosti si prostřednictvím právě toho „semene“, o němž je zmínka v 1. Mojžíšově 3:15, nebude žehnat jen některý národ, ale všechny národy země. Ano, a stejně tak každý jednotlivec z těchto národů, bez ohledu na rasu a na to, zda je bohatý nebo chudý; stačí, když rozeznává a uznává důležitost tohoto „semene“. Opravdu, ‚žádný, kdo projevuje víru v něj, nebude zničen, ale bude mít věčný život‘. Mnohým se otevírá příležitost, aby se stali poddanými této vlády, jestliže budou projevovat víru. — Jan 3:16; Skutky 10:34, 35.

5. Co bude uskutečněno prostřednictvím Krista jako zaslíbeného „semene“ a krále?

⁵ Jak víme, že Ježíš byl opravdu základním „semenem“ Abrahámovým? Se zarážející otevřeností říká Pavel: „Zaslíbení byla vyslovena Abrahámovi a jeho semenu. Neříká: ‚A semenům‘, jako v případě mnoha takových, ale jako v případě jednoho: ‚A tvému semenu‘, jímž je Kristus.“ (Gal. 3:16) Později, když psal efezským křesťanům, poukázal apoštol na Jehovův postup při shromažďování Ježíšových učedníků pod Kristem, zaslíbeným „semenem“ a králem, i při uvádění ostatního lidstva na zemi do souladu s Bohem prostřednictvím jeho Syna. Pavel napsal:

„Je to podle jeho zalíbení, které sám v sobě zamýšlel pro správu na naplněné hranici ustanovených časů, totiž opět shromáždit všechny věci v Kristu, věci v nebesích a věci na zemi.“ — Ef. 1:8–10.

VLÁDA KRÁLOVSTVÍ SE STÁVÁ SPORNOU OTÁZKOU

6. Proč si Ježíš uvědomoval svou budoucí úlohu ve vládě království?

⁶ Před svým pobytem na zemi jednal „Kristus“ jako Slovo (neboli Logos), mluvčí svého nebeského Otce. (Jan 1:1) Ježíš tedy věděl o proroctvích zaznamenaných v 1. Mojžíšově 3:15 a u Izaiáše 9:6, 7. Byl si vědom slov určených Abrahámovi. (1. Mojž. 12:3; 22:17, 18) Navíc si uvědomoval, že on je ten, kdo má splnit podivuhodné sliby vztahující se k zaslíbenému semeni a vládě království.

7. Jak upozorňoval Ježíš na svou královskou úlohu?

⁷ Během svého pobytu na zemi, a zejména za své tři a půlleté služby, upozorňoval Ježíš mnohokrát na tuto královskou úlohu. Z jeho úst bylo slyšet výrazy jako „království Boží je uprostřed vás“ a „Boží království se přiblížilo“. Na toto království upozorňoval Ježíš i svými mnoha znázorněními a podobenstvími. — Mat. 13:1–52; Mar. 1:14, 15; Luk. 17:21.

8. Jaké zázračné skutky konal Ježíš?

⁸ Jako ustanovený král vykonal Ježíš také mnoho zázračných činů. Mocí svatého ducha chodil po vodě. Vracel zrak slepým a sluch hluchým. Uzdravoval nemocné a chromé a křísil mrtvé. Jen si představme, jaké dotazy by mu kladl dnešní televizní reportér: ‚Jste ten člověk, který chodil po vodě? Jak to, že jste vracel zrak slepým, sluch hluchým a život mrtvým — jak je to jen možné?‘ A jak postupoval Ježíš před „tazetelem“ Pilátem Pontským?

9. Když stál Ježíš před Pilátem, co znamenitým způsobem stavěl do popředí?

⁹ Ježíš znamenitým způsobem učinil právě království spornou otázkou. Dá se říci, že Pilát Kristovi ‚jedl z ruky‘ v tom, jak sám sledoval a zdůrazňoval námět vlády království. Pilát ovšem neměl na vybranou, protože Ježíš v oněch závěrečných hodinách svého života obratně řídil záležitosti. Vezměme si Bible a najděme si Janovo evangelium, 18. kapitolu, 33. verš.

10. Jaká byla Pilátova první otázka Ježíši a proč byla tak vhodná?

¹⁰ V první otázce určené Ježíši se Pilát zeptal: „Jsi židovským králem?“ V mysli římského guvernéra byl již tedy tento námět zakotven. Právě tohoto námětu se bylo třeba onoho dne držet, vždyť když se Pilát zeptal Židů, jaké obvinění vznášejí proti Ježíši, řekli: „Shledali jsme, že tento muž podvrací náš národ a zakazuje platit daně césarovi a říká, že on sám je Kristus, král.“ Pilát se tedy Ježíše vhodně zeptal: „Jsi židovským králem?“ — Luk. 23:1–3.

11. a) Co mohl Ježíš udělat, aby odpověděl na Pilátovu další otázku? b) Co bylo vždy hlavní spornou otázkou pro Boží lid?

¹¹ Kdybys byl na Ježíšově místě a položili ti stejnou otázku, jak bys odpověděl? Vykládal bys, co jsi všechno dělal a nedělal, ve snaze obdržet mírnější rozsudek a snad se tak vyhnout trestu smrti? To by byla normální reakce většiny lidí, ale ne Ježíšova. Možná, že by byl dokázal Piláta od námětu království odvést. Ale vláda království skutečně byla spornou otázkou. Po všechna desetiletí bylo království vždycky hlavní spornou otázkou a dnes, pokud jde o novodobý Boží lid, je království spornou otázkou stále. Bylo jí v nacistickém Německu, fašistické Itálii, v Americe, Austrálii, Kanadě a v jiných částech světa za 2. světové války. Vždy se kladla jedna otázka: která vláda je v životě jednotlivce nejvyšší — lidská nebo Boží? I v nedávných dobách zůstává sporná otázka stejná, ať v Malawi, Číně, v Sovětském svazu nebo v kterékoliv jiné zemi. Hlavní spornou otázkou není krevní převod nebo nějaký jiný zákaz, ale vždycky nakonec: která vláda je konečná a nejvyšší v životě jednotlivce?

12. Jak obrátil Ježíš dále pozornost ke království? K jaké otázce to přivedlo Piláta?

¹² Ježíš neodpověděl na Pilátovu otázku přímo, ale řekl:

„Mé království není částí tohoto světa. Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji služebníci by byli bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není odtud.“

Všimněme si, že v krátké odpovědi se Ježíš zmínil o království třikrát. To přivedlo Piláta a všechny naslouchající zpět k námětu vlády království, protože Pilát na to řekl: „Nuže tedy, jsi králem?“ (Jan 18:36, 37) Scéna na tomto dramatickém jevišti byla pevně postavena a nikdo nemohl přehlédnout důvod, pro který stojí Ježíš před soudem. Sledujme dál vývoj událostí. Ježíš odpověděl:

„Ty sám říkáš, že jsem králem. Proto jsem se narodil a proto jsem přišel do světa, abych svědčil o pravdě. Každý, kdo je na straně pravdy, naslouchá mému hlasu.“ — Jan 18:37.

13. Jak byla sporná otázka o království dále zdůrazněna při Herodově setkání s Ježíšem?

¹³ V tomto okamžiku řekl Pilát náboženským vůdcům a židovskému davu: „Neshledávám na tomto muži žádnou vinu.“ Zástup ale trval na svém a zdůrazňoval Pilátovi, jak se Ježíšovo učení o království rozšířilo z Galileje po celé Judeji. V tom čase byl tetrarchou v Galileji Herodes Antipas a ten pomýšlel na království nad Židy. Co mohlo být pro Piláta vhodnější, než aby byl Herodes, který prodléval právě v Jeruzalémě, s Ježíšem konfrontován? Poslal tedy Ježíše k Herodovi, který se Ježíše dlouze vyptával v naději, že učiní nějaké znamení. Ale Ježíš, Jehovův pomazaný král, neměl chuť zlehčovat své království, jen aby uspokojil Herodovu zvědavost. Mlčel. Zklamaný rádoby král Herodes Ježíšovo království zesměšnil. Nařídil svým vojákům, aby Ježíše oblékli do královského šatu, a poslal ho zpátky Pilátovi. — Luk. 23:4–11.

14. K čemu vše to vedlo u Heroda a u Ježíše, pokud jde o království?

¹⁴ Třebaže Pilát byl od toho dne Herodovým přítelem, Herodovi to nijak neprospělo. Můžeme si zběžně povšimnout, kam to vše vedlo v případě Heroda a Ježíše. Dějiny vyprávějí, že po několika letech odjel ctižádostivý Herodes, podněcován svou cizoložnou manželkou Herodiadou, do Říma a žádal království od césara Caliguly. To ale césara rozhněvalo, takže vypověděl Heroda do Galileje. Herodes ztratil své postavení i své bohatství. Ježíš naopak odmítl stát se pozemským králem. Zbavil se všeho, co mohl vlastnit na zemi. (Mat. 8:20; Jan 6:15) Pokořil se, dokonale se podřídil Jehovově vůli. S radostí konal tuto vůli a učinil svým cílem nebeské království. „Pro radost, jež mu byla předložena,“ strpěl veškerá zneuctění a utrpení, která na něho mohli nakupit jeho nepřátelé. Věděl, že ryzost až do smrti ho učiní hodným slavného království, které leží před ním. — Žid. 12:2; Mat. 25:31.

15. Jak byla v rozhovoru osvětlena sporná otázka, když Ježíš stanul před Pilátem?

¹⁵ Ježíš znovu stanul před Pilátem. A znovu vystoupila do popředí sporná otázka o království, protože Pilát se zeptal židovského davu: „Přejete si. . . , abych vám propustil židovského krále?“ Ale tím to nekončilo. Římští vojáci postřehli, že spornou otázkou je kralování a vláda. V posměchu vyrobili z trní korunu, kterou posadili na Ježíšovu hlavu, a vložili na něj svrchní oděv. Políčkovali ho a oslovovali ho jako krále Židů. (Jan 18:39–19:3) Není nikde naznačeno, že by se Ježíš pokusil trnovou korunu sejmout. Zůstala mu na hlavě a to také zdůraznilo celou spornou otázku. Nikdo neměl zůstat na pochybách. Když Pilát navrhl Židům, aby Ježíše přibili na kůl sami, velmi dovedně, ale falešně se soustředili na spornou otázku jako na porušení vládní autority Říma, a řekli: „Jestliže ho propustíš, nejsi césarův přítel. Každý, kdo se dělá králem, mluví proti césarovi.“ — Jan 19:12.

16. Jak ti, kdo byli přítomni Ježíšovu soudu, svědčili ve sporné otázce, pro kterou měl být Kristus zabit?

¹⁶ Zdálo se, jako by Pilát onoho dne sloužil Božímu předsevzetí, stejně jako posloužil v minulosti Peršan Cýrus. (Srovnej Izaiáše 45:1–7.) Pilát vzápětí začal urychlovat záležitost k jejímu vyvrcholení. Řekl: „Podívejte se, váš král!“ Nato se Židé dožadovali Ježíšova přibití na kůl a Pilát se otázal: „Vašeho krále mám přibít na kůl?“ A jejich odpověď? „Nemáme krále, pouze césara.“ (Jan 19:14, 15) Tito lidé vlastně sami svědčili ve sporné otázce, pro kterou měl být Kristus zabit, a Ježíš nemusel už říci ani slovo. Zdůraznili vše velice dobře vlastními ústy.

17. Jaký Pilátův poslední čin s ohledem na Ježíše podtrhl spornou otázku vlády království?

¹⁷ Spornou otázku o království nakonec podtrhla ta skutečnost, že Pilát umístil na Ježíšův mučednický kůl nápis psaný hebrejsky, latinsky a řecky. Mohli si jej onoho dne přečíst všichni přítomní a nemohli mít pochybnosti, proč došlo k přibití na kůl. Nápis říkal: „Ježíš Nazaretský, židovský král.“ Když to viděli přední židovští kněží, pobouřilo je to a řekli Pilátovi: „Nepiš ‚židovský král‘, ale že říkal: ‚Já jsem židovským králem.‘ “ Pilát však odpověděl: „Co jsem napsal, napsal jsem.“ — Jan 19:19–22.

18. a) K čemu by se měly dnes soustřeďovat naše životy? b) Jaké otázky bychom si měli klást?

¹⁸ Dramatické události toho dne plného zkoušek by měly všem křesťanům jasně ukázat, k čemu by se měl dnes soustřeďovat jejich život. Každý oddaný Jehovův služebník by měl zkoumat, jak skutečné je pro něho království. Vidíme se jako budoucí poddaní oné vlády? Jaké úsilí vyvíjíme jako zastánci panství království? Jak horlivě se činíme při podpoře této vlády? V následujícím článku najdeme důvod pro to, abychom projevovali intenzivní zájem o spornou otázku království. A povšimneme si, že je při tom zapotřebí pocit naléhavosti. ‚Ať je tedy Pán s duchem, kterého projevujeme‘, když se zastáváme království! — 2. Tim. 4:22.

Věřte v království!

„Bratři, pokud jde o časy a období, není třeba vám nic psát. Vždyť sami zcela dobře víte, že Jehovův den přichází přesně jako zloděj v noci.“ — 1. Tessalonicenským 5:1, 2.

1, 2. Jak používal Jehova dál vzkříšeného Krista?

JAKO „Slovo“ neboli Logos byl Ježíš Kristus používán naším nebeským Otcem ve velkém rozsahu. (Jan 1:1–3; Kol. 1:16) Jehova však Ježíše používal dokonce i po jeho smrti a vzkříšení. Dobře to zdůrazňují vysvětlující poznámky apoštola Pavla.

² Apoštol jasně prohlásil, že Bůh zamýšlel smířit se sebou všechno v nebi i na zemi a učinit to prostřednictvím vylité krve Ježíše Krista. (Kol. 1:19, 20) To je v souladu s Pavlovým prohlášením, že Jehova se postaral o to, aby ‚opět shromáždil v Kristu všechny věci v nebesích a na zemi‘. (Ef. 1:10; Fil. 2:9–11) Tyto události však vyvrcholí zřízením Božího mesiášského království a dramatickým příchodem „Jehovova dne“. (1. Tess. 5 :1, 2) Písmo důkladně objasňuje Kristovu úlohu od jeho vystoupení do nebe před více než 1900 lety. Učiníme dobře, jestliže věnujeme nerozdělenou pozornost Kristovu významnému postavení v Jehovově uspořádání.

3. Proč znal Ježíš prorocká slova o vládě království?

³ Ježíš si díky své předlidské úloze Logose neboli „Slova“ velmi dobře uvědomoval prorocká slova o vládě království. Jako člověk tedy Ježíš vyzýval čtenáře, aby používal rozlišovací schopnost, když bude uvažovat o Danielových slovech ohledně „času konce“. (Dan. 12:4; Mat. 24:15–22) Obraťme se tedy k Danielově knize a uvažujme o některých myšlenkách, které Ježíš jako Logos neboli „Slovo“ nepochybně znal. Zjevně to byl totiž on, koho náš nebeský Otec ve starověku používal, aby přiměl proroky ke psaní.

4. Co nám říká Daniel 2:44; 7:13, 14 a 12:1, pokud jde o vládu království?

⁴ Když s rozlišovací schopností nahlédneme do Danielovy knihy, upoutají naši pozornost zejména tři zajímavé výroky. První nacházíme u Daniela 2:44:

„Ve dnech těchto králů zřídí nebeský Bůh království, které nikdy nebude zničeno. A toto království nebude přeneseno na žádný jiný lid. Rozdrtí a ukončí všechna tato království a samo bude stát na neurčitý čas.“

Příbuzný výraz se nalézá u Daniela 7:13, 14, kde se říká:

„Stále jsem viděl v nočních viděních, a tu hle, s nebeskými oblaky přicházel někdo jako syn člověka; a získal přístup ke Starému na dny a přivedli jej až těsně před něj. A jemu bylo dáno panství a důstojnost, aby mu sloužili všichni lidé, národnostní skupiny a jazyky. Jeho panství je panství na neurčitý čas, které nepomine, a jeho království je království, které nebude zničeno.“

A konečně Daniel 12:1 říká:

„V té době povstane Michael, velký kníže, který se zastává synů tvého lidu. A určitě nadejde čas tísně, jaký dosud nikdy nebyl, pokud existuje nějaký národ, až do té doby.“

Ve třech pasážích svého proroctví se tu Daniel zmiňuje o zřízení vlády království, a to v rukou nikoho jiného než ‚syna člověka‘ neboli Michaela. Tyto výroky se jasně vztahují na Krista Ježíše v královské moci. — Zjev. 12:7–10.

5. Je biblické uvědomovat si časový faktor v souvislosti s převzetím moci vládou království?

⁵ Povšimněme si, že v předcházejících vyjádřeních Pavla a Daniela hraje úlohu v otázce nebeské vlády a jejího převzetí moci časový faktor. Jsme-li si vědomi tohoto časového faktoru, pak se na nás velice hodí slova v 1. Tessalonicenským 5 :1:

„Bratři, pokud jde o časy a období, není třeba vám nic psát.“

Jestliže opravdu rozlišujeme plný význam Božího slova, a to zejména proto, že jsme již hluboko v „času konce“, nebudeme překvapeni. Jistě budeme mít rozlišovací schopnost vzhledem k událostem, jež se týkají „závěru systému věcí“. (Mat. 24:3) Zkoumejme tedy pozadí tří výroků, které pronesl Daniel ve vztahu ke zřízení vlády království.

DANIELOVA VAROVNÁ SLOVA

6. Co se říká u Daniela 2:40 o „čtvrtém království“?

⁶ Mnozí z nás dobře znají sen o obrazu, popsaný u Daniela ve druhé kapitole, a vědí, že s pomocí Jehovova svatého ducha řekl prorok králi Nabuchodonozorovi, co tento obraz znamenal. Představoval posloupnost světových království počínaje Babylónem. Nás zvláště zajímá „čtvrté království“, o němž Daniel řekl:

„Pokud jde o čtvrté království, prokáže se silné jako železo. Stejně jako železo drtí a rozmělňuje všechno ostatní, tak ono rozdrtí a roztříští i tato všechna jako železo, které tříští.“ — Dan. 2:40.

7. Co je toto „čtvrté království“?

⁷ Které království se prokázalo jako železo? V biblických dějinách je „čtvrtým královstvím“ neboli světovou velmocí, počítáno od Babylóna, Římská říše; mezi nimi vládly jako velmoci Médo–Persie a Řecko. V průběhu času se Římská říše rozdělila na východní říši a západní říši, čímž byla usnadněna její správa. Ze západní říše vyrostla Britská říše. Revolucí v amerických koloniích byly zřízeny Spojené státy americké. Z životně důležitých důvodů pokládaly tyto dvě země za užitečné spolupracovat vojensky i jinak, takže vlastně vytvořily Anglo-americkou světovou velmoc.

8, 9. Jaké jsou podobnosti mezi Danielem 2:40 a Danielem 7:7?

⁸ Vzhledem k tomuto „čtvrtému království“ — které původně znázorňovalo Římskou říši — nám Daniel říká v jiném ze svých proroctví:

„Po tom jsem dále hleděl v nočních viděních a hle, čtvrté zvíře, nahánějící strach a hrozné a neobyčejně silné. Mělo zuby ze železa, velké. Pohlcovalo a drtilo, a co zůstalo, to pošlapávalo nohama. A bylo poněkud odlišné od všech těch ostatních zvířat, která mu předcházela, a mělo deset rohů.“ — Dan. 7:7.

⁹ Když zkoumáme sedmou kapitolu Daniela, povšimneme si, že prorok popisuje táž čtyři království neboli světové velmoci, jaké představil ve své druhé kapitole. Ale místo aby tyto velmoci uvedl jako součásti nějakého obrazu, počínaje zlatou hlavou, popisuje je jako zvířata. V sedmé kapitole začíná lvem (Babylónem) a uzavírá neobyčejně silným čtvrtým zvířetem se železnými zuby. Není tedy nijak náhodné, že Daniel 7:7 má úzkou souvislost s Danielem 2:40. V obou těchto textech jsou rozmělňování, drcení a strašná síla podobná železu jasně spojeny s královstvím Říma. Otázkou však zůstává: Jak se stane, že toto „čtvrté království“ začne představovat dvě světové velmoci?

10. Odkud se vzal „malý roh“?

¹⁰ Čtěme dále u Daniela 7:8:

„Dále jsem dával pozor na rohy a hle, vystoupil mezi nimi jiný roh, malý, a byly tu tři z prvních rohů které byly vytrženy z místa před ním. A hle, na tom rohu byly oči jakoby lidské a byla tam ústa mluvící velkolepé věci.“

Zajímavé! Ze symbolické zvířecí hlavy tohoto čtvrtého království, Římské světové velmoci, začíná vyrůstat jiný roh. A tři z existujících rohů jsou vytrženy, aby uvolnily místo pro jeho růst. Co to vše znamená? Podívejme se na historická fakta.

DĚJINY POTVRZUJÍ DANIELOVO VAROVÁNÍ

11. Proč je zajímavé povšimnout si, jak Římská říše dopodrobna naplňuje události popsané u Daniela?

¹¹ Skutečně ‚není třeba, aby nám bylo psáno víc‘, protože všechno je už zapsáno v Božím inspirovaném Slově. A navíc, jsme-li skutečně duchovně vnímaví, světové události nás nezaskočí tak, jako by zaskočil zloděj někoho nepozorného. Je však nutné být dobře biblicky informován. Je zajímavé povšimnout si, jak Římská říše do podrobností naplnila události popsané v Danielových prorockých viděních.

12. Do jaké míry ovlivnila římská nadvláda Britské ostrovy?

¹² Řím byl od svého založení v zásadě vojenskou velmocí a široce rozšířil svůj vliv a nadvládu. Británie, ovládaná tehdy kmenovými královstvími, se stala součástí Římské říše. Po celých Britských ostrovech jsou mnohé doklady takové nadvlády. Patří mezi ně i zeď, kterou zbudoval císař Hadrián napříč severní Anglií.

13, 14. a) Jakého druhu byla zprvu moc Říma? b) Co se však vyvinulo ve třetím a čtvrtém století?

¹³ Jak v Římě přibývalo přepychu a jak stále více upadal, protože vládnoucí třída žila rozmařile, jeho vojenská moc se menšila. Za časů Nerona a následujících císařů byl úpadek římské vojenské moci zjevný. Udržovatelé této říše však přišli na to, jak ji zachovat jako vládnoucího činitele ve světových záležitostech i v příštích staletích, třebaže už ne jako vojenskou velmoc. Jak to dokázali?

¹⁴ Když postoupíme do třetího a čtvrtého století n. l., zjišťujeme, že kromě velmoci vojenské se z Říma do značné míry stala i velmoc nábožensko–politická. Byl vymyšlen chytrý plán, podle něhož mohla papežská autorita v Římě udržovat nadvládu široko daleko ve veliké části tehdy známé obydlené země. Toto uspořádání bylo známé jako feudální systém a s jeho pomocí Svatá říše římská s papežským Římem jako středem určovala běh světových záležitostí nejméně dalších 1000 let.

15. Jak udržovalo papežství nadvládu několik set let?

¹⁵ Za feudalismu ohromná většina lidí živořila jako rolníci v bídné nevědomosti a chudobě. Ze svého bídného živobytí měli ještě podporovat zahálčivé pány ve šlechtických sídlech a hradech po celé Evropě, včetně Britských ostrovů. Tito feudální páni byli na oplátku nuceni platit příspěvek neboli daň králi, jehož říši byli podrobeni. Každý z králů, ať v Anglii, Sasku či jiných částech Evropy, pak byl vlastně vazalem a vyžadovalo se od něho, aby platil feudální dávky čili poplatky papežství v Římě. Tak se papežství obohacovalo majetkem i autoritou po celé dlouhé období často nazývané temný středověk.

16. a) Jak je Svatá říše římská u Daniela dobře popsána? b) Co vidíme vyrůstat z hlavy „čtvrtého zvířete“, Říma?

¹⁶ Jak příhodný se zdá na tomto historickém pozadí Danielův prorocký popis království představovaného železnými holeněmi „ohromného obrazu“! (Dan. 2:31) A jak vhodné je i to strašné, drtící a pohlcující zvíře se železnými zuby, představované u Daniela v sedmé kapitole. Nejdříve běsnilo v Evropě. Svou vojenskou silou si podmaňovalo všechno, co mu stálo v cestě. Potom svou moc udržovalo a dále upevňovalo politickým, náboženským a obchodním podnikáním a úskoky. Co však znamená výrůstek, ‚malý roh‘, který se objevuje na hlavě strašného „čtvrtého zvířete“ představujícího Řím? Kdy se to vše odehrává?

OBJEVUJE SE ‚MALÝ ROH‘

17. Jak začal růst „malý roh“?

¹⁷ Do roku 1533 n. l. zůstávalo Britské království vazalské, podřízené papežství. Následujícího roku se však stal král Jindřich VIII. hlavou Anglické katolické církve. Přerušil své styky s Římem a oni s ním. Bohatství Britských ostrovů, jehož veliká část byla dříve odsávána římskokatolickou církví, se nyní hromadilo v rukou anglického krále, hlavy Anglické katolické církve. (Anglická katolická církev si zachovala stejné uspořádání jako římskokatolická, a je tomu tak do značné míry až dosud.) Moc Svaté říše římské začínala upadat, ale vyrůstal z ní ‚malý roh‘.

18. V jakém postavení byla Británie za času královny Alžběty I.? Co to znamenalo pro Francii, Nizozemí a Španělsko?

¹⁸ Uplynulo několik desetiletí a Británie se ocitla pod vládou královny Alžběty I. V té době už přineslo nahromaděné bohatství feudálního systému na Britských ostrovech své ovoce. Vytvořilo se silné vojenské loďstvo. Zakrátko se britské loďstvo pod vedením proslulých mužů jako Drake, Raleigh, a Hawkins uplatňuje ve srážce s námořními silami Španělska, Nizozemí a Francie (které stály dosud pod římskou rituální nadvládou), a všechny poráží, včetně španělské Armady. Británie začíná vládnout nad oceány a moři a pyšní se tím.

19. Když vedle sebe postavíme druhou a sedmou kapitolu Daniela, jaké splňování můžeme sledovat?

¹⁹ Co říká Daniel 7:8? Ano, tři „rohy“ budou vytrženy z místa před tímto výrůstkem, ‚malým rohem‘, a ten bude mluvit ‚velkolepé věci‘. Zde tedy sledujeme při vzniku britské světové velmoci, k níž se později připojila Amerika, úplné splnění tohoto slavného proroctví. Anglo-americká světová velmoc vyrostla z Římské říše. Je to „děťátko“ Říma. Proto je prorocky popsána, jak vyrůstá z „hlavy“ Říma, „čtvrtého zvířete“ se železnými zuby. Když postavíme vedle sebe druhou a sedmou kapitolu Daniela, snadno uvidíme, jak ‚holeně ze železa‘ představují dvě následné světové velmoci, a ne pouze jednu. — Dan. 2:32, 33.

KDE STOJÍME V PROUDU ČASU?

20. Jak můžeme sledovat vývoj ‚holení ze železa‘ až do 20. století?

²⁰ Podle Daniela 2:41–43 si všímáme, že budou míjet jasně určitelná světová království. Představují tedy dvě ‚holeně ze železa‘ každá jednu oddělenou světovou velmoc? Ne, není to tak, neboť ‚paže ze stříbra‘ v horní části obrazu také nepředstavují dvě světové mocnosti za velkých dnů Médo–persie. Tyto dvě holeně a železo nohou se společně vyvíjejí z Římské říše, a to zejména od čtvrtého století, kdy Konstantin opouští své západní hlavní město Řím a zřizuje na východě nové hlavní město v Konstantinopoli. Z tohoto rozděleného království pocházejí různé závislé národy, mezi nimiž nakonec získává nadvládu Angloamerická světová velmoc. Během dvou světových válek našeho století se „holeně“ skutečně prokázaly „ze železa“, když Angloamerická světová velmoc svou vojenskou silou rozdrtila vojska protivníků a poprvé použila ve válce jaderné zbraně.

21. Jaká slabost se konečně objevuje v nejspodnější části obrazu?

²¹ Zde přicházíme do nejspodnější části obrovského obrazu. Stále představuje Anglo-americkou světovou velmoc. Nyní má ale slabinu. Jeho nohy dole a prsty ztratily plnou železnou sílu holení. Jsou totiž „částečně ze železa a částečně z tvarované hlíny“. Daniel to vysvětluje slovy:

„A že jsi spatřil železo smíšené s vlhkou hlínou: oni se smísí s potomky lidstva; ale nebudou držet pohromadě, to s tím, právě tak, jako se železo nesmísí s tvarovanou hlínou.“ — Dan. 2:33, 43.

22. a) Proč v obraze nemají místo socialistické a komunistické vlády? b) Kdo jsou tedy „potomci lidstva“? c) Co z toho vyplynulo vzhledem k „železu“ a „hlíně“?

²² Znamená to snad, že se moderní socialističtí a komunističtí vládci stanou světovou velmocí? Ne, protože biblické proroctví ukazuje, že tyto politické prvky lidového charakteru nikdy nezískají vládu nad světem. Poslední část strašného obrazu, když dospívá v proudu času ke svému dolnímu konci, je dosud z velké části železná. Je to stále světová velmoc, jež vyrostla ze Svaté říše římské. Ale tato železná moc je na konci věku oslabována pronikáním měkkého, hliněného prvku — hnutí, jež například prostřednictvím odborů, protestních akcí a podobně volá po tom, aby lid měl větší slovo ve státních záležitostech. „Potomci lidstva“, takzvaný obyčejný člověk, se snaží „mluvit“ do řízení událostí. Pozorujeme to dnes nejen v západoevropských zemích, které bývaly součástí Svaté říše římské, ale výrazně i ve sféře Anglo-americké světové velmoci. Právě zde zpomalení práce, stávky a odborářské nepokoje značně oslabily vládní autoritu, která bývala jako „železo“. Když pracující bojují s kapitalisty, „potomci lidstva“ se snaží diktovat, jak se bude pracovat a žít. Vytvořilo to nějaké ustálené vztahy mezi pracujícími a vládou? Boží slovo prostě říká: „Nebudou držet pohromadě.“

23. a) Co znamená to, že jsme dospěli do „prstů“ nohou „obrazu“? b) Co můžeme očekávat dál? c) K čemu bychom měli být pobízeni v tomto „čase konce“?

²³ Kde tedy stojíme v proudu času? V závěru 43. verše už nezbývá z „obrazu“ nic. Došli jsme až do samotných „prstů“ u nohou. Žijeme v čase, kdy vývoj lidských vlád dospívá ke svému žalostnému konci. Vyvrcholení věků je před námi! Daniel nám říká, co máme očekávat. Ano, Kristovo království, které bude vládnout všem národům, „kámen“ vylomený z „hory“ Jehovovy univerzální svrchovanosti, je vržen proti nohám strašného obrazu a zboří a zhroutí celou strukturu utlačující vlády člověka. Tak se pozná „čas tísně, jaký dosud nikdy nebyl, pokud existuje nějaký národ, až do té doby“. Rychle po něm však bude následovat nejpodivuhodnější období celých lidských dějin, Kristovo tisícileté panování. Může nějaký opravdový křesťan lhostejně sedět a klidně sledovat události v tomto „čase konce“, aniž ho to pohne k podpoře vlády království? Teď je čas ukázat, na čí straně jsme, zda na straně Jehovově nebo na straně satanově! — Dan. 2:44, 45; 7:14; 12:1, 4.

24. Jakým druhem lidí dále budeme? Proč?

²⁴ Jak říká 1. Tessalonicenským 5:1, nepotřebujeme, aby nám bylo něco psáno o časech a obdobích! Všechno je zde, v Božím slově. Jde jen o to, využít to. Čiňme tedy, co navrhuje Židům 10:35–39: „Neodhazujme proto svou volnost řeči, která přináší velkou odměnu. Vždyť potřebujete vytrvalost, abyste, až vykonáte Boží vůli, přijali splnění toho zaslíbení. Ještě tedy ‚velmi malou chvíli‘ a ‚ten, který přichází, přijde a nebude meškat‘. ‚Ale můj spravedlivý bude žít na základě víry‘ a ‚jestliže se odtahuje, má duše v něm nemá zalíbení‘. My pak nejsme takoví, kteří se odtahují ke zničení, ale takoví, kteří mají víru k zachování duše naživu.“ Mějme tedy trvalou, podnětnou víru v království!