Zvolit si nejlepší životní cestu

„Jste chráněni Boží mocí prostřednictvím víry k záchraně.“ — 1. Petra 1:4, 5.

1, 2. V jaké situaci jsme všichni byli, než jsme přijali „dobré poselství“? Proč se tedy můžeme radovat?

APOŠTOL Pavel napsal křesťanům v asijském městě Efezu: „Kdysi jste chodili podle systému věcí tohoto světa. . . Ano, mezi nimi jsme se všichni kdysi chovali v souladu se žádostmi svého těla a dělali jsme to, co chtělo tělo a myšlenky, a byli jsme přirozeně dětmi hněvu stejně jako ostatní. Ale Bůh, který je bohatý v milosrdenství, pro svou velkou lásku, kterou nás miloval, oživil nás spolu s Kristem, i když jsme byli mrtví v přestupcích — byli jste zachráněni nezaslouženou laskavostí.“ — Ef. 2:2–5.

² My všichni, kteří se snažíme sloužit Bohu, jsme jednali podle těla, než jsme poznali pravdu. Nejsme však šťastní, že jsme použili svobodu volby, kterou nám Bůh laskavě poskytl? A že jsme si přitom zvolili cestu, která nás osvobozuje od pout a slibuje nám věčný život?

3. a) Co musíme projevovat my, máme-li se dožít splnění své naděje, jež je založena na Bibli? b) Jakým způsobem jsme vyjádřili, pro co se rozhodujeme? Jaké otázky vznikají vzhledem k tomu, zda v tom vytrváme až do úplného splnění?

³ Apoštol Petr řekl křesťanům v prvním století, že jim Bůh dal ‚živou naději‘. (1. Petra 1:3) Také my máme skutečnou naději ohledně budoucích věcí. Protože to, v co doufáme, ještě nepřišlo — ještě nevidíme splnění své naděje —, měli bychom se snad vzdát? Apoštol Pavel řekl: „Doufáme-li však v to, co nevidíme, neustále to s vytrvalostí očekáváme.“ (Řím. 8:25) Jestliže se tedy zdá, že věci nedopadají tak, jak jsme očekávali, máme tím více důvodů, abychom projevovali vytrvalost a abychom posilovali svou naději. To znamená, že když jsme si zvolili cestu skutečného života, nejlepší a ve skutečnosti jedinou cestu, musíme se této volby držet. Nemůžeme doufat, že se naše naděje splní, jestliže kolísáme a jsme nepevní. (Jak. 1:6–8) Svou volbu jsme vyjádřili, když jsme se oddali Bohu a symbolizovali to křtem. Ale každý den se všichni setkáváme s problémy, které vyžadují, abychom činili menší rozhodnutí a volby v souladu s tímto prvním velkým rozhodnutím. Můžeme dále denně správně volit to, co nás zachová na cestě k životu? Můžeme si být jisti, že si skutečně včas uvědomujeme plnost své naděje?

DRŽ SE TOHO, CO SIS VYBRAL!

4. a) Proč by nás zklamání vzniklé z omylů nemělo odradit od cesty, kterou jsme si vybrali? b) K jakým nesprávným názorům vedla křesťany v minulosti touha po tom, aby se splnila jejich naděje?

⁴ Zůstaneme-li věrní, Bůh nepřipustí, abychom se dopouštěli nebezpečných chyb. Někdy však dovoluje, abychom se mýlili, abychom tak viděli, že stále musíme vzhlížet k němu a k jeho Slovu. To posiluje náš vztah k němu a naši vytrvalost, když čekáme. Učíme se ze svých chyb, že je nutné být v budoucnosti opatrnější. Po celá staletí křesťané vždy velmi silně toužili po tom, aby se této země plně ujal nový systém věcí. A protože jejich vlastní život byl krátký, bezpochyby toužili po tom, aby se to stalo právě za jejich života. Ti, kteří se snažili ‚pevně chovat v mysli‘ dobu Božího soudu, nejednou v dějinách si přespříliš přáli příchod tohoto dne a ve své mysli se snažili urychlit příchod vytoužených událostí. (2. Petra 3:12) Například v prvním století považoval apoštol Pavel za nutné napsat v tomto smyslu křesťanům v Tessalonice, jak o tom čteme ve 2. Tessalonicenským 2:1–3: „Prosíme vás však, bratři, pokud jde o přítomnost našeho Pána Ježíše Krista a naše shromažďování k němu, abyste se nedali rychle zviklat a tím odvést od rozumného myšlení ani vzrušit buď inspirovaným výrokem nebo ústním poselstvím nebo dopisem jakoby od nás v tom smyslu, že Jehovův den je zde. Ať vás nikdo žádným způsobem nesvede; protože nepřijde, dokud nejprve nepřijde odpadnutí a nebude zjeven člověk bezzákonnosti, syn zkázy.“

5. a) S jakými silnými nadějemi byl očekáván rok 1975? b) Proč varovné výroky, jež byly uveřejněny, neučinily přítrž takovému zájmu o určité datum?

⁵ Taková dychtivost, sama o sobě chvályhodná, vedla v naší době k pokusům určovat data pro vytoužené osvobození od trápení a těžkostí, jež jsou údělem lidí po celé zemi. Když vyšla kniha „Věčný život ve svobodě Božích synů“ a v ní poznámky o tom, jak by bylo vhodné, kdyby Kristovo tisícileté panství probíhalo souběžně se sedmým tisíciletím lidské existence, vyvolalo to značnou naději ohledně roku 1975. Tehdy i potom se vyskytovaly výroky zdůrazňující, že to je jen možnost. Nicméně spolu s takovými obezřetnými informacemi byly uveřejňovány také jiné výroky, které naznačovaly, že takové uskutečnění nadějí do onoho roku je spíše pravděpodobné, než jen možné. Litujeme, že tyto pozdější výroky zřejmě zastínily výroky obezřetné a přispěly k tomu, že naděje již vzbuzené se ještě upevnily.

6. Byla informace ve „Strážné věži“ z 1. listopadu 1977 uveřejněna proto, aby všechna odpovědnost za takové naděje byla přisouzena výlučně nebo v prvé řadě jejím čtenářům? Vysvětli to.

⁶ „Strážná věž“ z 1. listopadu 1977 poskytla komentář o tom, že není radno upírat svůj zrak k nějakému určitému datu. Je zde řečeno: „Jestliže někdo pociťuje zklamání, protože tak nesmýšlel, měl by se nyní soustředit na to, aby tomu přizpůsobil svůj názor a aby pochopil, že Boží slovo neselhalo, nepodvedlo jej a nezpůsobilo mu zklamání, ale že jeho vlastní porozumění bylo založeno na nesprávných předpokladech.“ Výrazem „někdo“ jsou ve „Strážné věži“ zahrnuti všichni ze svědků Jehovových, kteří byli zklamáni, tedy včetně osob, které mají co dělat s publikováním informací, jež přispěly k upevnění nadějí zaměřených na ono datum.

7. a) Jak by takové lidské omyly měly zapůsobit na naši víru v to, co slibuje sám Bůh? b) Co ve skutečnosti zdůrazňuje Boží slovo jako důležitý činitel?

⁷ Naše víra v Boží sliby však nemá proč být otřesena. Spíše se následkem toho všichni cítíme podníceni k tomu, abychom bedlivěji zkoumali Písma, pokud jde o tento den soudu. Přitom zjišťujeme, že důležité není datum. Důležité je to, abychom stále měli na mysli, že takový den existuje —, že se přibližuje a že se v něm budeme muset všichni zodpovídat. Petr řekl, že křesťané by měli oprávněně ‚očekávat a pevně chovat v mysli přítomnost Jehovova dne‘. (2. Petra 3:12) Důležité není nějaké určité datum před námi; důležitý je křesťanův každodenní život. Nesmí prožít ani jediný den, aniž si uvědomuje, že o něj Jehova laskavě pečuje a že jej vede. Musí se tomu tedy podřídit a také pamatovat na to, že se musí zodpovídat za své skutky.

8. a) Jak je ze slov Ježíšových a Pavlových zřejmé, že takový názor je správný? b) Musíme vytrvat až do konce; ale kdy přijde tento „konec“? Co můžeme vědět o době, kdy přijde?

⁸ Ježíš ukázal, proč bychom si měli zachovat takový názor. Řekl: „Protože je určeno, aby Syn člověka přišel v slávě svého Otce se svými anděly, a pak odplatí každému podle jeho chování.“ (Mat. 16:27) Apoštol Pavel také zdůraznil: „Všichni budeme stát před Boží soudcovskou stolicí. . . Tak tedy každý z nás bude Bohu skládat účty sám za sebe.“ (Řím. 14:10–12) A „všichni. . . musíme být učiněni zjevnými před Kristovou soudcovskou stolicí, aby každý dostal svou odměnu za to, co dělal skrze tělo, a to podle věcí, které prováděl, ať je to dobré či hanebné“. (2. Kor. 5:10) Kolik máme času, než se budeme muset takto zodpovídat? Ježíš řekl: „Ale kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn.“ (Mat. 24:13) Kdy přijde „konec“? Tento konec může přijít buď při konci tohoto systému věcí nebo dříve, při smrti jednotlivce. Kolik času tedy má každý z nás? Den své smrti si nikdo nemůže vypočítat. Něco podobného řekl Ježíš svým apoštolům o čase, kdy bude zřízeno Boží království: „Není vaše věc, abyste poznali časy nebo období, která Otec ustanovil ve své pravomoci.“ (Sk. 1:7) Je nemožné, abychom předem vypočítali konec světa.

SPLNĚNÍ NAŠÍ NADĚJE

9. Ze kterých Petrových slov můžeme získat důvěru, abychom zůstali věrni tomu, pro co jsme se rozhodli?

⁹ Jestliže se někdo bojí, že ve zkouškách, které snad nastanou, nevytrvá ve svém rozhodnutí sloužit Bohu a Kristu, ať si poslechne slova apoštola Petra. Tento apoštol nás ujišťuje, že naše naděje je jistotou, jestliže se jí pevně držíme vírou v Boha a v jeho jisté sliby. Říká: „Jste chráněni Boží mocí prostřednictvím víry k záchraně, jež je připravena, aby byla zjevena v posledním časovém období.“ (1. Petra 1:3–5) Co poznáváme z těchto slov?

10, 11. a) Kdo má ve skutečnosti zásluhu na tom, že jsme přijali „dobré poselství“, a proč? b) Jak umožňuje Bůh lidem, aby rozpoznali světlo pravdy? c) Jak je z 1. Korintským 2:9 patrné, zda jsou lidé sami o sobě schopni rozeznat božské pravdy?

¹⁰ Nuže, když jsme si poprvé povšimli „dobrého poselství“, jež nám bylo oznámeno, a naslouchali jsme mu s vírou, mohli bychom právem přisuzovat zásluhu sami sobě za to, že jsme měli dobrý postřeh a ihned jsme poznali a pochopili jeho cenu? Ne. „Zatímco jsme ještě byli slabí“, neschopni zachránit se, „zatímco jsme byli ještě hříšníky“, ano zatímco jsme ještě byli nepřáteli, byli jsme „smířeni s Bohem skrze smrt jeho Syna“. (Řím. 5:6–10) Komu tedy máme děkovat za příznivé postavení, v němž nyní jsme? Ježíš řekl svým učedníkům: „Žádný ke mně nemůže přijít, jestliže ho nepřitrhne Otec, který mne poslal.“ (Jan 6:44) Ze svého vlastního podnětu bychom nikdy nepoznali Boha. Naše nedokonalá, hříšná lidská povaha by nám to nikdy nedovolila.

¹¹ Můžeme však hledat Boha, protože „není daleko od nikoho z nás“. (Sk. 17:27) Bohu se líbí, jsme-li jen ochotni jej hledat nebo po něm tápat. Potom se k nám přibližuje. (Jak. 4:8) Bůh zná vnitřní tužby toho, kdo jej hledá, a posílá k němu někoho s „dobrým poselstvím“. Ten, kdo hledá, se pak dívá do Božího slova a s pomocí svatého ducha, jejž poskytuje Bůh, uvědomuje si svou situaci. Jestliže pak projevuje víru v to, co Bůh říká, je schopen vyjít z temnoty. O lidské schopnosti říká Bible: „Ani oko nevidělo ani ucho neslyšelo ani na srdce lidské nepřišlo, co Bůh připravil těm, kteří jej milují.“ (1. Kor. 2:9) Svým vlastním lidským uvažováním a svými touhami bychom nikdy nebyli mohli porozumět pravdě, kdyby se Bůh nad námi nesmiloval a osobně nám nepomohl.

12. a) Co musíme mít stále na mysli, abychom vytrvali v tom, pro co jsme se původně rozhodli? b) Jak nás Bůh může chránit před nebezpečím, do něhož bychom se mohli dostat, protože nejsme dost vnímaví?

¹² Protože tedy víme, že Bůh vidí naši neblahou situaci a pomáhá nám hned od začátku, umíme ocenit, jak je možné, abychom se v průběhu let stále drželi toho, co jsme si zvolili na počátku. Bůh nám skutečně může pomoci k duchovnímu růstu. Jak říká Petr, jsme chráněni Boží mocí. Jestliže jsme se jednou stali křesťany, musíme uznat, že k tomu, abychom vítězně vytrvali, nevystačíme se svou vlastní silou, moudrostí nebo svým porozuměním — nikdy bychom na to sami nestačili. Často například nejsme dost vnímaví. Často se dostáváme do situací a okolností, jež velmi ohrožují naši křesťanskou ryzost, a přitom si toho vůbec nejsme vědomi. (Gal. 6:1) Může se stát, že se chystáme k nějakému kroku, který by mohl vést k naší zkáze. Bůh se však na nás dívá, miluje nás a lituje nás, dodržuje své sliby, jež nám dal, a může nás v pravou chvíli vysvobodit z nebezpečí. Starověký izraelský král David sám na sobě zakusil, jakou bdělou péčí jej Bůh ‚chránil‘, a potom řekl: „Vždyť ty jsi osvobodil mou duši ze smrti — cožpak jsi neosvobodil mé nohy od klopýtání? —, abych se mohl procházet před Bohem ve světle těch, kteří jsou živí.“ — Žalm 56:13; 56:14, „KB“.

OCHRANA PŘED VINOU KRVE

13, 14. a) Jak se David dostal do velkého nebezpečí, že by prolil nevinnou krev? b) Jak posloužila Abigail k tomu, aby jej odvrátila od nesprávného jednání?

¹³ Příklad toho, jak Bůh chránil a zachránil Davida před jeho vlastním nedokonalým uvažováním a impulsívním jednáním, je zaznamenán v 1. Samuelově, ve 25. kapitole. David žil jako psanec a uprchlík, když jej s vražednými úmysly honil král Saul. Tehdy David se svými muži pomáhal izraelskému lidu a při každé příležitosti jej chránil a hájil. Jeden muž, kterému pomáhali, byl velmi bohatý Izraelita Nábal. Jednou, když David se svými muži tábořil blízko Nábalových pastýřů a jejich stád, zapůsobili Davidovi muži jako ochranná hradba proti záškodníkům a za své služby nic nežádali ani si nic nevzali. Později, když Davidovi muži měli nouzi o potraviny, požádal David laskavě Nábala, jako izraelského bratra, aby mu poskytl pomoc a daroval mu potraviny. Místo aby Nábal vyjádřil vděčnost a nesobeckost, jak přikazoval mojžíšovský Zákon, osopil se na Davidovy muže a zahrnul je nadávkami.

¹⁴ Tento zlomyslný a nevděčný čin rozhněval Davida, takže se rozhodl, že se asi se 400 muži pomstí Nábalovi a jeho domácnosti. Když se však Abigail, Nábalova manželka, dověděla o hanebném jednání svého manžela, spěchala k Davidovi a nesla mu velké množství potravin jako dar. Odvolávala se na Davidův vztah k Jehovovi a prosila jej, aby upustil od zamýšlené pomsty. Řekla: „Ať se ti to nestane příčinou ke kolísání nebo důvodem ke klopýtání srdci mého pána, tím, že by byla bez příčiny prolita krev a ruka mého pána by mu sama přispěla k záchraně.“ David se vzpamatoval a odpověděl: „Požehnaný buď Jehova, Bůh Izraele, který tě dnes poslal, abys mne potkala! A požehnaná buď tvá moudrost a požehnaná buď i ty, která jsi mne dnes zadržela, abych se neprovinil vinou krve a nevztáhl svou vlastní ruku ke své záchraně.“ — 1. Sam. 25:31–33.

15, 16. a) Jakých dvou nesprávných věcí by se byl David dopustil, kdyby pokračoval ve svém jednání? Co jej před tím uchránilo? b) Jaké z toho máme poučení? Jak by to na nás mělo zapůsobit?

¹⁵ Z lidského stanoviska měl David pocit, že je v právu, když se rozhodl odplatit Nábalovi jeho špatnost. Kdyby to však byl učinil, byl by se spoléhal sám na sebe, pomstil by se a obhájil by se, a přitom by si přivodil vinu krve, protože by pobil nevinné členy Nábalovy domácnosti. Co jej zachránilo? Jehova nad ním bděl a uchránil jej před tímto hříchem.

¹⁶ Z tohoto příkladu vidíme, že se nesmíme spoléhat sami na sebe, chceme-li dále jít po cestě, která vede k záchraně, ale že stále musíme vzhlížet k Bohu, který nad námi bdí a postará se, abychom bezpečně došli. To by v nás mělo vyvolat důvěru a pokoru.

17. a) Měli bychom si myslet, že Bůh učiní pro svého pokorného služebníka dnes méně? b) Jakými způsoby nás Bůh může chránit, abychom se nedopustili vážných chyb?

¹⁷ Někdo však možná řekne: ‚To byl Jehovův pomazaný král David, s nímž Jehova uzavřel smlouvu o království. Možná že by nevěnoval takovou pozornost nám.‘ Můžeme skutečně říci, že Bůh, který nás vykoupil drahocennou krví svého Syna, nestřeží stejně žárlivě náš život? Jistě že ano. Stejně jako Bůh použil Abigail, aby vysvobodil Davida a zabránil mu v ukvapeném a nebezpečném jednání, tak bezpochyby vysvobodí i nás. Stejně jako podnítil Abigail, aby zachránila Davida, tak může použít svého Slova, Bible, nebo svých andělů nebo některého z křesťanských druhů, nebo může prozíravě usměrnit okolnosti tak, aby nás zachránil před nějakým pošetilým jednáním, pokud máme víru, stále se na něj obracíme v modlitbách a pokorně se na něj spoléháme.

18, 19. Jak nás může takové poznání povzbudit k tomu, abychom věrně vytrvali na cestě, kterou jsme si zvolili? Jakou otázku je nutné ještě si zodpovědět?

¹⁸ Jakou útěchu a povzbuzení nám přináší toto porozumění! Bůh neříká: ‚Tak teď víš, co máš dělat, a všechno už záleží na tobě.‘ Má spíše milující zájem o naši záchranu a účinně nás chrání, pokud stále věříme v něj a ve výkupní oběť, kterou opatřil prostřednictvím svého Syna. „On sám dobře ví, jak jsme utvořeni, a pamatuje na to, že jsme prach.“ Ví, že rozhodně by se nám nepodařilo zůstat na cestě spravedlnosti až do konce, kdybychom byli odkázáni jen sami na sebe. — Žalm 103:10–14, 17, 18; srovnej Žalm 38:4, 22; 38:5, 23, „KB“; 40:12, 13; 40:13, 14, „KB“; 130:3, 4.

¹⁹ Znamená to, že sotva můžeme mít nějaký podíl na tom, zda budeme žít věrně — že to všechno záleží na Bohu? Tak to rozhodně není. Jasně to ukazuje následující biblické pojednání.

Žít podle toho, co jsme si zvolili

1. Jak musí každý z nás jednat, abychom se drželi toho, co jsme si zvolili? Jak to ukazuje Přísloví 16:9 a 1. Petra 1:13?

VOLÍME-LI si život, který nabízí Bůh, volíme si také Boží cestu, po níž chceme jít — plnou, přímou, křesťanskou cestu. Musíme se této cesty držet, a k tomu potřebujeme víru v Boží sliby, a také úsilí a vytrvalost. V tomto úsilí však vzhlížíme k Bohu, aby řídil naše rozhodování, zatímco my se stále držíme toho, co jsme si původně dobře promysleli a zvolili. Bible říká: „Srdce člověka může vymýšlet jeho cestu, ale Jehova sám řídí jeho kroky.“ (Přísl. 16:9) Petr o tom říká: „Přepásejte tedy svou mysl k činnosti, buďte zcela střízliví; vložte svou naději v nezaslouženou laskavost, jež vám má být přinesena při zjevení Ježíše Krista.“ — 1. Petra 1:13.

2, 3. Co nám může velmi pomoci, abychom ‚přepásali svou mysl‘ k pozitivnímu jednání?

² Jak můžeme nejlépe ‚přepásat svou mysl‘? Jak si můžeme být jisti, že zůstáváme „střízliví“ a že neztrácíme rovnováhu?

³ V první řadě můžeme přemýšlet o tom, jaké je to nesrovnatelné požehnání, že můžeme přijímat Boží pravdu. Náš život je nyní lepší, máme méně starostí, zármutku a strastí, jež prožívá svět. Pokud přece trpíme, víme, proč takové utrpení přichází, a také si uvědomujeme, že z něj vyjdeme jako lepší a užitečnější křesťané, jestliže v něm vytrváme s plnou vírou a důvěrou. A naděje na vzkříšení nás velkou měrou zbavuje strachu ze smrti a zármutku, když nám umírá někdo milovaný. Všechny ty nežádoucí věci, které prožíváme, ztrácejí na významu ve srovnání s věčným životem, který je před námi. Ježíš řekl svým učedníkům: „Šťastné jsou očí, které spatřují to, co spatřujete vy. Neboť vám říkám: Mnozí proroci a králové toužili vidět to, co spatřujete vy, ale neviděli, a slyšet to, co slyšíte vy, ale neslyšeli.“ — Luk. 10:23, 24.

4, 5. a) Proč měli andělé takový zájem o věci související se záchranou lidí, jak to naznačuje 1. Petra 1:12? b) Když známe jejich názor, jak bychom měli smýšlet my?

⁴ Ano, záchrana, z níž se těšíme, je neocenitelná odměna, a Bůh ji lidem poskytuje podivuhodným způsobem. Petr říká, že proroci toužili po tom, aby se dověděli, jak se to stane, a že „právě do těch věcí touží nahlédnout andělé“. (1. Petra 1:10–12) Víme, že andělé existovali v době, kdy byla tvořena Země, a dokonce nespočetně let předtím. (Job 38:7) Viděli Boží slávu, moudrost a moc a jiné stránky jeho osobnosti v miliardách stvořitelských činů. Ale zde na zemi bylo něco nového. Jak by mohl Bůh zachránit hříšné lidstvo? Andělé se o to velmi zajímali. Toužili vědět, jak by bylo možné odpustit lidský hřích na základě lidské oběti, protože nikdy nic takového neviděli. Podivuhodná vlastnost milosrdenství, ještě krásnější, přítažlivější a povzbudivější stránka Boží osobnosti, než je moc nebo dokonce moudrost, se projevila tím, že poslal Krista jako výkupné za lidstvo. Bůh ukázal svou lásku k hříšníkům také tím, že poskytuje vedení těm, kdo věří v jeho Syna.

⁵ Jestliže tedy andělé považují toto Boží milosrdenství za jednu z největších věcí ve vesmíru, oč silněji bychom se měli z tohoto milosrdenství radovat my, kteří je přijímáme a každý den je pociťujeme. Měli bychom si tohoto milosrdenství nade všechno vážit. Co by nás mohlo více podněcovat, abychom byli šťastní v tom, co jsme si zvolili, a abychom se toho přidrželi?

VELMI DŮLEŽITÉ JE STUDOVAT BIBLI

6. Jakou úlohu v našem životě má mít podle 1. Petra 2:2, 3 čtení a studium Bible?

⁶ Co můžeme dnes dělat, abychom upevnili svou naději? Petr odpovídá: „Jako novorozená děťátka rozvíjejte touhu po nefalšovaném mléku, které patří ke slovu, abyste jím rostli k záchraně, jestliže jste okusili, že Pán je laskavý.“ (1. Petra 2:2, 3) Jedině tehdy, jestliže upřímně a pozorně čteme a studujeme Bibli, můžeme získat duchovní sílu, kterou musíme mít. Jinak to není možné. Musíme číst Bibli sami, musíme přemýšlet o jejích slovech, číst ji se svými rodinami a mluvit o pravdách, které obsahuje. Tím v nás poroste láska ke slovu a touha, abychom je měli ve větší míře. Jestliže Boží zákon vyžadoval, aby si králové v Izraeli opsali Zákon, který měli ve své době, a aby si jej četli každý den, jak by nám, kteří máme celé Písmo, jež nás může učinit moudrými k záchraně, mělo stačit méně? — 5. Mojž. 17:19, 20; 2. Tim. 3:15.

7, 8. a) Čím si lidé v berojské synagóze zasloužili pochvalu od Boha? b) Proč je tak důležité číst si pravdy přímo z Bible?

⁷ Když apoštolové oznamovali „dobré poselství“, koho Bůh prostřednictvím svého Slova chválil? Lidi v synagóze v Beroji, protože, jak říká Bible, „přijali slovo [dobrého poselství, jež oznamoval Pavel a Sílas] s největší dychtivostí mysli a denně pečlivě zkoumali Písma, zda je tomu tak [včetně toho, co řekl apoštol Pavel]“. (Sk. 17:10, 11) Osvojili si tyto věci nejen nasloucháním a souhlasem, ale také tím, že zkoumali pevný biblický základ toho, co dychtivě přijali do mysli a do srdce.

⁸ Měli bychom jednat tak jako tito upřímní Berojští. Proč? Protože sice můžeme slyšet lidské učitele, kteří káží pravdu a učí o ní, ale plně v našem srdci zakotví a stane se trvalou podnětnou silou teprve tehdy, čteme-li ji v Bibli. „Vždyť Boží slovo je živé a vykonává moc a je ostřejší než jakýkoli dvojsečný meč a proniká až k rozdělení duše a ducha a kloubů a jejich morku a je schopné rozeznávat myšlenky a úmysly srdce.“ (Žid. 4:12) Stálé studium Bible nám pomůže, abychom po duchovní stránce nezůstali malými dětmi. Boží slovo vlévá do našeho srdce jeho ducha, posiluje nás a činí nás zralými. Totéž se děje, když oznamujeme „dobré poselství“ jiným. Má větší sílu, jestliže necháme lidi, aby si je přečetli v Bibli, než mluvíme-li svými vlastními slovy.

9. Jak by na nás mohly zkoušky a těžkosti působit negativně? Co nám pomůže, aby k takovému špatnému účinku nedošlo?

⁹ Když apoštol Petr ve svém prvním dopise shrnuje, co bychom měli jako křesťané dělat, abychom si zcela zajistili záchranu a obdrželi odměnu od Boha, radí nám, abychom se nedali zastrašit těžkostmi, zkouškami a pronásledováním. Nesmíme se dát těmito věcmi roztrpčit a nesmíme se stát neposlušnými lidmi, kteří by jednali bez zábran. Byli jsme koupeni nejcennější věcí, krví Ježíše Krista, který na sebe vzal naše hříchy, když za nás zemřel, a proto bychom měli být „mrtví“ vzhledem ke hříchům. Je nám jasné, že přijetím Kristovy smiřující oběti za naše hříchy uznáváme, že již nesmíme dále hřešit. Proto nesmíme ani na chvíli chovat v mysli nebo pěstovat špatnost jakéhokoli druhu, klamání, pokrytectví, závist ani pomlouvání. — 1. Petra 2:1.

10. Jak se můžeme řídit apoštolovou radou, že by mezi námi nemělo být ani „zmínky“ o světských nečistých způsobech?

¹⁰ Apoštol Pavel velmi silně vyjadřuje, že to, co dělá svět a co snad dělal křesťan předtím, než poznal pravdu, je tak špatné, že by o tom mezi křesťany ani neměla být „zmínka“. (Ef. 5:3) Apoštol Pavel se ovšem ‚zmiňoval‘ o nebiblických věcech, ale jen proto, aby je označil jako špatné. Radil však křesťanům, aby se jimi ‚nezabývali‘, aby je nepopisovali ve všech hrozných podrobnostech, aby nemluvili o tom, jak byly tyto věci učiněny, a aby z nich ani nečinili náměty rozhovoru. Ten, kdo v minulosti pěstoval takové věci, neměl by si je již připomínat s pocitem tělesného uspokojení, ale měl by se za ně stydět. — Řím. 6:21.

11. Jaké pozitivní projevy naší víry zdůrazňuje Petr v 1. Petra 4:8, 9 jako nejdůležitější pro nás? Jak se takové věci projeví?

¹¹ Jde-li křesťan za svou nadějí, musí však dělat víc, než se jen vyhýbat špatným, negativním věcem. V 1. Petrově 4:8, 9 apoštol Petr píše: „Především mějte jeden k druhému vřelou lásku, protože láska přikrývá množství hříchů. Buďte k sobě navzájem pohostinní bez reptání.“ Stále máme povinnosti k lidem ve svém okolí, obzvláště k těm, kteří jsou nám příbuzní ve víře. V lásce budeme u našich bratrů přehlížet mnohé chyby a hříchy. Praví křesťané nevyhledávají chyby u druhých, ani nikoho nepodezřívají a neodsuzují, když na něm vidí chyby. Toužíme po tom, abychom mohli projevovat pohostinnost? Snažíme se pohotově o to, abychom byli k sobě navzájem laskaví a abychom si pomáhali? Nebo jsme nespokojení, když nastane taková situace? Pokud je to tak, ochuzujeme se o veškerou radost, kterou bychom jinak mohli mít, a také přicházíme o odměnu, kterou bychom dostali za dobré jednání. Bohu se nelíbí to, co nevychází ze srdce.

SPRÁVNĚ UŽÍVEJ SVÉHO DARU

12. a) Kdo dostává užitečné „dary“ ve sboru? Očekává se, že všichni budou mít stejné schopnosti? b) Jak se tito lidé stávají Božími „správci“? Jakou přitom mají odpovědnost?

¹² Petr také mluví o tom, abychom používali své dary. Každý má nějakou schopnost nebo nějaké schopnosti, ale nikdo je nemá všechny. Někteří také mají určité dary ve větším měřítku než jiní. Nemůžeme čekat, že druzí budou jednat stejně jako my nebo že budou odpovídat jakoby téže formě. Petr říká: „Podle toho, jaký dar každý obdržel, používejte jej tak, že si navzájem sloužíte jako znamenití správci Boží nezasloužené laskavosti, která je vyjádřena rozmanitými způsoby.“ (1. Petra 4:10) Má-li někdo schopnost, která je pomocí sboru, ať se při používání tohoto daru považuje za Božího správce. Ví, že dar pochází od Boha, dárce každého dobrého a dokonalého daru. Kdo má takový dar, stává se správcem, který je odpovědný jeho dárci a svému Pánu za to, jak jej používá. (1. Kor. 4:2; Jak. 1:17) Dostal jej z Boží nezasloužené laskavosti, která poskytuje křesťanskému sboru to, co potřebuje. Tato nezasloužená laskavost je vyjádřena mnoha způsoby, přičemž různí lidé ve sboru poskytují to, co je třeba. Má-li někdo nějakou schopnost a nepoužívá jí k dobru sboru, neplní jako správce svůj úkol.

13. Jak jsou ti, kteří mluví ve sboru, vyzýváni, aby ‚mluvili, jako by to byla svatá Boží prohlášení‘?

¹³ Apoštol dále popisuje různé formy darů a poukazuje na to, jak se jich používá. Říká: „Jestliže někdo mluví, ať mluví, jako by to byla svatá Boží prohlášení.“ (1. Petra 4:11a) To neznamená, že když takový člověk mluví, má pocit, že má vždy pravdu a že lidé musí jednat podle jeho slov. Když však mluví, neměl by pronášet své vlastní názory nebo něco tvrdit bez důkazu. Měl by si být jistý, že to, co říká, je pravda — že je to pevně založeno na Božích výrocích a že to plně odpovídá duchu Bible —, že může dokázat svá slova Biblí. Jedině tak může někomu pomoci.

14. a) Jak může někdo v souladu s 1. Petra 4:11 ‚sloužit‘ jiným ve sboru? b) Nač by měl takový člověk stále pamatovat, když slouží tímto způsobem? Jakou dostane odměnu?

¹⁴ Petr pak přechází od námětu mluvení k činům a říká: „Slouží-li někdo, ať slouží jako závislý na síle, kterou opatřuje Bůh.“ (1. Petra 4:11a) Člen sboru, který má hmotné prostředky, jimiž může pomoci bratru nebo potřebnému sousedu, nebo který má příležitost poskytnout nějakou potřebnou službu, může podporovat mezi svými bratry vlastnost lásky. Má-li takovou schopnost, musí poskytovat pomoc s vědomím, že příležitost i prostředky mu poskytl Bůh. To se nejen líbí Bohu, ale služba takového křesťana se tím stává účinnou, protože Bůh požehná tomu, kdo slouží pokorně. Takový člověk sám dostane odměnu — ještě větší míru víry a příležitostí k uplatnění, jak říká přísloví: „Štědrá duše sama ztuční, a kdo velkoryse svlažuje jiné, bude také sám velkoryse svlažován.“ — Přísl. 11:25.

15. Jak může být Bůh oslaven skrze Ježíše Krista, jestliže jako správci věrně plníme svůj úkol?

¹⁵ K čemu to v první řadě vede, používáme-li tímto způsobem svých darů neboli schopností? Přibližuje nás to k plnému uskutečnění naší naděje? Ano, protože je tím působeno to, pro co jsme se v prvé řadě původně rozhodli sloužit Bohu. To jest: „Aby byl ve všem oslavován Bůh prostřednictvím Ježíše Krista.“ (1. Petra 4:11b) Konáme-li znamenité skutky, které jsou v souladu s Biblí, je oslavován Kristus, protože skrze něho stojíme před Bohem s nadějí na záchranu. A je oslavován Bůh, protože on je původcem toho, že byl vyslán jeho Syn; a tak oslavováním Krista oslavujeme také Boha.

JAK UTRPENÍ PŮSOBÍ K NAŠEMU DOBRU

16. Proč může mít křesťan důvod k radosti, i když musí čelit tlaku a pronásledování?

¹⁶ Takový způsob života oslavuje jak Jehovu Boha, tak i jeho Syna Ježíše Krista, a pro nás to nyní znamená radost, že jim můžeme sloužit. Toto poznání nám může přinášet spokojenost a radostnou náladu. Můžeme být vystaveni tlaku různého druhu, i těžkostem a pronásledování. Bez ohledu na to však můžeme ve svém způsobu života zůstat šťastní. Apoštol Petr ve svých dvou dopisech říká mnoho o utrpení — o jeho příčině, účelu i o tom, k čemu to vede, jestliže v něm věrně vytrváme. Psal křesťanům ve své době o jejich naději a o ochraně, kterou jim Bůh poskytl. Řekl: „Z této skutečnosti se velmi radujete, ačkoli jste byli nyní na chvilku, musí-li to být, zarmouceni rozmanitými zkouškami, aby vyzkoušená jakost vaší víry, mnohem cennější než zlato, jež pomíjí, přestože je zkoušeno ohněm, byla shledána jako příčina ke chvále a slávě a cti při zjevení Ježíše Krista.“ — 1. Petra 1:6, 7.

17, 18. a) Proč apoštol Petr v souvislosti s křesťanským utrpením říká, „je-li to Boží vůle“? b) Jak by se měl křesťan dnes, podobně jako apoštol Pavel, dívat na utrpení, jež přichází za to, že se pevně drží toho, co si zvolil?

¹⁷ Ve třetí kapitole svého prvního dopisu Petr obrací pozornost na křesťanovo utrpení a říká: „Je totiž lépe, abyste trpěli pro činění dobra, je-li to Boží vůle, než pro činění zla.“ (1. Petra 3:17) Proč o takovém utrpení říká, „je-li to Boží vůle“? Vysvětluje: „Milovaní, nebuďte zmateni ohněm mezi vámi, který je pro vás zkouškou, jako by se vám přihodilo něco podivného. Naopak se dále radujte, kdykoli jste účastníky Kristových utrpení, abyste se radovali a překypovali radostí také při zjevení jeho slávy. Když jste tupeni pro Kristovo jméno, jste šťastní, protože na vás spočívá duch slávy, ano Boží duch.“ — 1. Petra 4:12–14; srovnej Skutky 5:41, 42.

¹⁸ Křesťan sice nedává přednost utrpení a netouží po tom, aby byl mučedníkem, ale je šťastný, má-li trpět za to, že věrně následuje svého Mistra, Krista. Křesťanu se nemůže dostat větší cti, než aby zemřel za svou víru. Apoštol Pavel se rozhodl následovat Krista, což s sebou neslo mnoho potupy a utrpení, ale předtím to byl člověk, který měl ty nejskvělejší vyhlídky na slávu, čest i postavení. Povšimni si, jak vyjádřil, co si o tom myslí: „To, co pro mne bylo ziskem, to jsem považoval za ztrátu pro Krista. Ano, opravdu to všechno považuji také za ztrátu pro vynikající cenu poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něj jsem snesl ztrátu všeho a považuji to za množství smetí, abych získal Krista. . . chci ho poznat i moc jeho vzkříšení a podíl na jeho utrpeních a sám se podrobit smrti podobné jeho.“ (Fil. 3:7–10) Pavel toužil být jako Kristus v každém ohledu a považoval za největší slávu, kdyby měl zemřít jako Kristus.

19, 20. a) Do jaké míry Bůh připouští, aby na jeho služebníky přišlo takové utrpení? b) Jak může zloba odpůrců a pronásledovatelů působit nakonec k Boží chvále? c) Který další činitel, pokud jde o rozsah Bohem připuštěného utrpení, nás může povzbudit k vytrvalosti?

¹⁹ Apoštol Petr dále zdůrazňuje nejen to, že existuje odměna, ale také to, že Bůh, když připouští utrpení, připouští je jen do té míry, aby nám to poskytlo školení a kázeň v tom směru, jak to kdo z nás potřebuje. Žalmista napsal: „Vždyť samotná zloba člověka tě bude chválit.“ (Žalm 76:10; 76:11, „KB“) Jestliže Bůh připouští, aby člověk dal průchod své zlobě proti nám, můžeme si být jisti, že naše utrpení nebo smrt přinese dobrý výsledek. Nejenže nám to poslouží ke školení, ale Bůh také zkříží plány zlých lidí a způsobí, že jiní budou oslavovat Boha, když uvidí, že věrně trpíme pro jeho jméno. Kromě toho utrpení trvá relativně krátkou dobu a skončí.

²⁰ Apoštol Petr proto utěšuje křesťany: „Potom, co jste chvilku trpěli, Bůh vší nezasloužené laskavosti, který vás povolal ke své věčné slávě ve spojení s Kristem, sám dokončí vaše školení, upevní vás, posilní vás.“ — 1. Petra 5:10.

21. a) Jaké užitečné osobní otázky bychom si nyní měli položit? b) Které posilující myšlenky uvádí apoštol Petr v závěru svého druhého dopisu?

²¹ Máš pocit, že jsi se rozhodl správně? Máš pocit, že se můžeš držet této své volby nejen tím, že pasivně vydržíš v tom, co přichází, ale také tím, že aktivně sloužíš? Jsi ochoten vynakládat své síly a používat své dary, abys pomáhal svým bratrům? Toužíš dokonce horlivě pomáhat druhým, aby poznali „dobré poselství“ a aby se rozhodli stejně? Jsi ochoten pomáhat jim, aby stáli pevně a nadále jednali podle svého rozhodnutí? Petr nás utěšuje a posiluje závěrečnými slovy svého druhého dopisu: „Milovaní, když tedy máte předem takové poznání, střezte se, abyste s nimi nebyli svedeni omylem těch, kteří vzdorují zákonu, a neodpadli od svého vlastního pevného postoje. Ne, ale vyrůstejte dále v nezasloužené laskavosti a v poznání našeho Pána a zachránce Ježíše Krista. Jemu buď sláva jak nyní, tak ke dni věčnosti.“ — 2. Petra 3:17, 18.

Zprávy a jejich hlubší význam

Sexuální zájmy po smrti?

● Psychiatrička dr. Elisabeth Kübler-Rossová, rodem Švýcarka, se proslavila svým průkopnickým výzkumem a hojně prodávanou knihou o smrti a umírání. Došla také k přesvědčení, že mnohé zkušenosti, jež jí vyprávěli lidé, kteří byli oživeni po své klinické smrti, dokazují, že se lidé, když umírají, „velmi jednoduše zbaví svého těla, podobně jako motýl opouští svou kuklu“. Podle časopisu „Time“ se nyní spojila se spiritistou Jay Barhamem, který „provádí seance zahrnující sexuální styky mezi účastníky a ‚existencemi‘ z duchovního světa“. Barham tvrdí, že se tyto „existence“ zhmotňují a k tomu používají buněk jeho těla.

„Time“ k tomu poznamenává: „Tyto existence mají neobyčejný zájem o sex.“ Ale ať již jsou Barhamovy smyslné „existence“ skutečné, nebo je to podvod, Bible zjevuje, že „duchové“, s nimiž se lidé při seancích dostávají do styku, nejsou mrtvé osoby. Je ukázáno, že to jsou tytéž sexuálně zaměřené „nadpřirozené bytosti“, které v Noemových dnech chtěly získat lidské dcery a zhmotňovaly se, aby si braly za manželky „všechny, jichž se jim zachtělo“. — 1. Mojž. 6:1, 2, „Ekumenický překlad“.

Po potopě jim Bůh znemožnil přijímat lidskou podobu, a od té doby tito zlí ‚duchové ve vězení‘ neboli démoni používají lidských prostředníků k provádění svých zkažených plánů. Proto Bůh varuje: „Neměl by v tobě být nalezen žádný, . . . kdo se dotazuje spiritistického média, ani člověk, který z povolání předpovídá události, ani žádný, kdo se dotazuje mrtvých.“ — 1. Petra 3:19, 20; 5. Mojž. 18:10–12; viz též 2. Petra 2:4; Juda 6.