Otázky čtenářů

● V jakém vztahu je „duch života“, o němž se mluví v 1. Mojžíšově 2:7, k „duchu“ člověka, o němž se mluví jinde v Bibli?

1. Mojžíšova 2:7 popisuje stvoření prvního člověka Adama takto: „A Jehova Bůh přistoupil k tomu, aby vytvořil člověka z prachu půdy země, a vdechl do jeho nosu dech života, a člověk se stal živou duší.“ Výstižně se dá říci: Písmo ukazuje, že ‚vdechnutím dechu života do Adama‘ dal Bůh utvořenému tělu životní sílu (čili ducha) a dech neboli dýchání potřebné k udržování života.

Tento závěr lépe oceníme, všimneme-li si nejprve v Bibli některých dalších podrobností o „duchu“.

Hebrejské slovo, které se často překládalo jako „duch“, zní ruach. Může mít řadu odlišných významů v závislosti na tom, jak je použito, a na kontextu. V některých případech označuje ruach například neviditelný pohyb vzduchu, takže se může překládat jako „vítr“. (2. Mojž. 10:13; Zach. 2:6, viz Zach. 2:10, „EP“.) Slova lze rovněž použít na „duchovní“ osobu, neviditelnou bytost, jako je anděl nebo dokonce Bůh. (1. Král. 22:21, 22) A ruach může označovat i Boží neviditelnou účinnou sílu (svatého ducha) jako v Žalmu 104:30, jenž se zmiňuje o „duchu“ čili účinné síle, kterou Jehova Bůh používá při tvoření.

Žalm 104:29 ovšem dokládá jiný význam slova ruach: životní sílu. Čteme: „Odejmeš-li jim [Bože] ducha, skonávají a vracejí se zpět do svého prachu.“ Ano, jak ukazuje tento i mnohé jiné texty, lidé i zvířata mají neosobní životní sílu neboli ducha, která je přítomna v každé živé buňce těla. Bible ukazuje, že bez tohoto oživujícího ducha jsou člověk nebo zvíře mrtvi. — Kaz. 3:19; 9:10; Žalm 146:4.

Máš tudíž v sobě ducha života neboli životní sílu. Jak si ji můžeš udržet? Potřebuješ jíst, pít a odpočívat. Ještě bezprostředněji důležité je ovšem přijímat kyslík, dýchat, protože přestaneš-li dýchat jen na několik minut, zemřeš. Vždyť dýchání je prvořadý viditelný důkaz, že někdo žije, čili že má v sobě ducha života. A tak Bible úzce spojuje, ba dokonce klade vedle sebe „dech“ (hebrejsky nešamá) a „ducha“ (ruach). První Mojžíšova 7:22 říká například o lidech a zvířatech, kteří zahynuli v potopě: „Všechno, co mělo ve svém nose působící dech [nešamá] životní síly [nebo ducha, ruach]. . . zemřelo.“ — Srovnej Izaiáše 42:5; Joba 27:3–5.

Co se tedy stalo, když Bůh stvořil Adama?

Nejprve učinil Jehova lidské tělo. Bylo však bez života mrtvé. Co potřebovalo, aby ožilo a stalo se živou duší? Prosté vdechnutí vzduchu či dechu do mrtvých plic by nestačilo o nic víc, než kdybychom se pokoušeli dávat umělé dýchání mrtvole. Aby nově stvořené tělo ožilo a zůstalo živé, bylo třeba jiskry neboli ducha života a dýchání.

Když tedy 1. Mojžíšova 2:7 říká, že Jehova vdechl do těla „dech života“, musí to v tom případě naznačovat víc než jen dech či vzduch vnikající do plic. Byl to „dech života“. Ano, v jednom okamžiku musel Bůh vybavit Adama „duchem“ neboli jiskrou života a dechem potřebným k udržování života.

Co se ovšem stane, když někdo zemře? Přestane v důsledku toho dýchat. Brzy vymizí z jeho buněk jiskra života neboli životní síla. Pak mu již umělé dýchání nepomůže. Kazatel 12:7 říká: „Potom se prach [jeho těla] vrátí do země právě tak, jak byl, a duch se vrací k pravému Bohu, který jej dal.“

Zde nejde o neviditelnou nesmrtelnou duši, ani o nic jiného, co by doslova vycházelo z těla, putovalo do nebe a tam bylo přijato Bohem. Znamená to prostě, že závisí na Bohu, bude-li zemřelý ještě někdy žít. Jehova je ten, kdo si na něho může vzpomenout a vzkřísit ho — utvořit mu tělo a vložit do něho ducha života.

Otázky čtenářů

● Kdy ve splnění prvního proroctví v 1. Mojžíšově 3:15 rozdrtí „semeno“ Boží ženy hlavu „hada“?

Překlad 1. Mojžíšovy 3:15 v „Jeruzalémské bible“ zní: „Učiním z vás navzájem nepřátele: tebe a ženu, tvé potomstvo a její potomstvo. Ono ti rozdrtí hlavu a ty je uhodíš do paty.“ Rotherhamova „The Emphasized Bible“ zní: „On ti rozdrtí hlavu, ale ty mu rozdrtíš patu.“ Když byla rozdrcena pata „semene“ Boží ženy, znamenalo to smrt Pána Ježíše Krista. Oslavený Ježíš Kristus odplatou rozdrtí symbolického hada, satana ďábla.

12. kapitola Zjevení vypráví o tom, že po „zrození“ Božího království na konci časů pohanů v roce 1914 Michael a jeho andělé bojovali v bitvě se symbolickým drakem a jeho démonskými anděly a vypudili je z nebe. Dále říká: „Velký drak byl proto svržen, ten prahad, který je nazýván ďábel a satan, jenž svádí celou obydlenou zemi; byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním.“ — Zjev. 12:5, 7–9.

Ve Zjevení 19:11–21 je popsána armageddonská válka, v níž Ježíš vede nebeská vojska k vítězství nad všemi pozemskými odpůrci. Hned vzápětí Jan vidí, jak je satan uvržen do propasti: „A viděl jsem anděla [bezpochyby archanděla Michaela] sestupujícího z nebe s klíčem od propasti a s velkým řetězem v ruce. A uchopil draka, prahada, který je ďábel a satan, a svázal ho na tisíc let. Vrhl ho do propasti a zavřel ji a zapečetil ji nad ním, aby již nesváděl národy, dokud neskončí tisíc let.“ — Zjev. 20:1–3.

Ježíš Kristus jako „semeno“ Boží ženy mohl jistě rozdrtit „prahada“ v plném rozsahu, mohl jej v té době úplně vyhladit z existence, a ne jej pouze uvrhnout do propasti. Ale Jehova ve své moudrosti rozhodl, aby lidstvo, přivedené k dokonalosti, bylo po tisíci letech Kristovy vlády vystaveno pokušení ze strany téže osoby, jež vyvolala spornou otázku Boží univerzální svrchovanosti. To odstraní všechny případné pochybnosti ohledně ryzosti těch, kteří se nebudou chtít dát svést ďáblem.

To je poslední pokus, při němž se pozemští odpůrci budou pod satanovým vedením snažit, aby se zmocnili země. Jan popisuje výsledek, jako by již k němu došlo: „Z nebe sestoupil oheň a pohltil je.“ A ohledně rozdrcení hlavy „prahada“ zpráva říká: „A ďábel, který je sváděl, byl vržen do jezera ohně a síry.“ (Zjev. 20:9, 10) To znamená úplné zničení. Tak bude ve spojitosti s rozdrcením hlavy Božího hlavního odpůrce nejen vesmír zcela zbaven odpůrců, ale bude také zcela ospravedlněno Boží nejsvětější jméno. Tak se dokonale splní slib, který je dán v Římanům 16:20 Kristovým spoludědicům, že „Bůh, který dává pokoj, zakrátko rozdrtí satana pod vašima nohama“. — Žid. 2:14, 15.