k jejichž služební práci patří služba sborům v různých směrech. Ti pomáhají budovat sbory. (Srovnej Skutky 16:4, 5.) Proto by se všichni křesťanští služebníci měli zajímat o službu plným časem. Je-li jejich situace taková, že se mohou stát průkopníky, měli by to udělat. Nemohou-li sami působit jako průkopníci, měli by povzbuzovat ty, kteří mohou. — Řím. 12:11.

18. Proč je křesťanská služba dnes tak životně důležitá?

¹⁸ Je velmi třeba oddaných Jehovových svědků s takovým duchem. Tisíce lidí ještě kladně reagují na kázání dobrého poselství, a to i v místech, kde bylo během let často vydáváno svědectví. Jestliže křesťanský služebník věnoval čas a navštěvoval takové dobře reagující lidi a vyprávěl jim o Božích záměrech, otevřela se pro tyto lidi příležitost získat věčný život. (Řím. 10:13, 14; 1. Tim. 4:16) Oč více lidí stále ještě čeká, aby mohli slyšet? Ať již se můžeme účastnit průkopnické služby nebo ne, buďme si vědomi naléhavosti a mějme obětavého ducha. Kéž jsme ochotni usilovně pracovat v křesťanské službě. — Gal. 6:10.

Jezuita nachází pravdu

Vypráví Julio Iniesta Garcia

JAKOU představu v tobě vyvolává slovo „jezuita“? U mnoha lidí vyvolává okamžitou reakci, u některých hlubokou úctu, u jiných naopak naprostý odpor. Průměrný katolík pod tímto jménem rozumí velice disciplinovanou skupinu kněží — vzdělavatelů a misionářů. Pro mnohé nekatolíky druhotný význam tohoto označení odpovídá popisu v některých slovnících: „Ten, kdo se věnuje intrikám nebo mluví dvojsmyslně s úmyslem klamat.“

Až do listopadu 1977 jsem byl ordinovaným knězem řádu Tovaryšstva Ježíšova neboli jezuitů. Pod tímto jménem jsou všeobecně známí. Pak jsem z tohoto společenství vystoupil. Snad by vás zajímalo, proč jsem se stal jezuitou, a co mě přimělo, abych se po pětadvaceti letech vzdal kněžského úřadu.

MLÁDÍ V KATOLICKÉM ŠPANĚLSKU

Narodil jsem se na jaře roku 1918 jako třetí dítě v rodině, ve které pak bylo deset dětí. Můj otec měl bar a restauraci jménem Nigeria v Murcii v jihovýchodním Španělsku. Jako téměř všichni Španělé té doby jsem získal normální katolickou náboženskou výchovu, v neděli jsem se účastnil mše, v pátek zpovědi a tak dále.

Jako chlapec jsem byl po duchovní stránce neklidný a silně jsem toužil sloužit Bohu a svým bližním. Proto jsem se rozhodl vstoupit do Mariánské družiny v Murcii. Byla to skupina mladých lidí, hlavně vysokoškolských a středoškolských studentů, pod vedením jezuitů. Za čas jsem byl jmenován mluvčím za misie a vzniklo ve mně silné přání sloužit jako katolický misionář. Krátce na to mě trpké zkušenosti ze španělské občanské války ještě více přesvědčily, že musím sloužit Bohu a lidem ve svém okolí.

UVĚZNĚNÍ Z DŮVODU SVĚDOMÍ

Přišel rok 1936 a vypukla španělská občanská válka. V osmnácti letech jsem byl povolán, abych hájil zřízení, které bylo v mých očích ateistické. Připadalo mi nelidské, abych pozvedl zbraň proti svým katolickým bratrům, a proto jsem nereagoval na výzvu k vojenské službě. Byl jsem uvězněn a později odsouzen ke dvaceti letům těžké práce. A tak mě v osmnácti letech čekalo něco, co mi připadalo jako vězení navěky. Po několika měsících jsem byl převezen do tábora pro těžkou práci v San Pablu de los Montes v provincii Toledo ve středním Španělsku.

Strávil jsem tam osmnáct měsíců, na pokraji vyhladovění a pod stálou hrozbou smrti. Potom Frankova vojska zvítězila a já jsem byl propuštěn. S velkou úlevou jsem se vrátil domů do Murcie.

Velmi jsem předtím trpěl a také jsem viděl utrpení druhých, ale neztratil jsem víru v Boha. Viděl jsem, kolik je na světě zla, a cítil jsem ještě větší touhu sloužit jako misionář. Byl jsem ve styku s jezuity, a proto jsem si určil jako cíl stát se hodným přijetí do této společnosti. To nebylo snadné. Disciplína u jezuitů vyžaduje sliby poslušnosti, chudoby a ctnosti. Přijal jsem život v celibátu, i když jsem měl přirozené touhy jako každý mladý muž. Především jsem chtěl sloužit Bohu a být misionářem.

TVRDÝ VÝCVIK, ABYCH SE STAL JEZUITOU

V roce 1947 mne jezuitští otcové podrobili různým zkouškám poslušnosti a pokory, aby viděli, zda jsem způsobilý stát se novicem. K mé radosti jsem byl přijat a začal jsem s disciplinovaným životem Tovaryšstva Ježíšova. Konečně, když mi bylo již téměř třicet let, jsem měl vyhlídku, že se stanu misionářem. Měl jsem ještě před sebou dvanáct let těžkého studia a přísných zkoušek charakteru.

V prvních dvou letech, kdy jsem byl novicem, musel jsem třicet dnů konat podřadné práce, například drhnout podlahu a čistit toalety. Vzpomínám si, jak jednou, když jsem už měl podlahu téměř vydrhnutou, jeden „bratr“ přišel na inspekci mé práce. Aby vyzkoušel mou pokoru a poslušnost, úmyslně kopl do kbelíku špinavé vody, takže jsem to všechno musel dělat znovu.

Dalších třicet dnů jsem strávil návštěvami ve vesnicích spolu s jiným novicem a museli jsme se živit z almužen, které jsme dostali. Dalších třicet dnů bylo věnováno práci v nemocnici mezi lidmi, kteří měli infekční nemoci.

V roce 1949 jsem začal studovat v seminářích v San Cugat del Vallés, v Barceloně a v Buenos Aires v Argentině. Studium zahrnovalo filozofii, psychologii, teologii, morálku a kněžství. V tomto období jsem dostal své první misionářské pověření, a to jako učitel na škole sv. Calixta v La Paz, v Bolívii.

Konečně přišel dlouho očekávaný den, 29. červenec 1957, kdy jsem byl v devětatřiceti letech ordinován jako jezuitský kněz. Tehdy jsem v přítomnosti diecézního biskupa padl na tvář na podlahu v chrámu teologické fakulty v San Cugat del Vallés, což bylo znamením podřízenosti a poslušnosti.

Vrátil jsem se do Bolívie, kde jsem si vybral práci mezi chudšími lidmi. Byl jsem jmenován knězem farnosti v Uncii, což je hornická osada vysoko v andských horách. Později jsem sloužil v Cochabamba jako kněz farnosti Santa Vera–Cruz. Při své práci jsem se musel věnovat vyučování a mohl jsem spolupracovat při založení sedmi základních škol a středních škol pro chudší obyvatelstvo. V roce 1972 jsem dostal opět jiné pověření, tentokrát do města Sucre a do farnosti San Miguel.

MÉ PRVNÍ POCHYBNOSTI

Když jsem pracoval v chudších farnostech Bolívie, začaly ve mně vznikat pochybnosti. Zpočátku to nebyly pochybnosti ohledně církve, ale ohledně jejích zástupců. Každý měsíc jsem například musel odevzdávat místnímu biskupovi určité procento ze sbírek a poplatků, které jsem dostával za zvláštní mše, svatby, pohřby a tak dále. Protože má farnost byla chudá, nebyl díl, který připadal biskupovi, nikdy velký. Hluboce mě urazilo, když obvykle při otevírání obálky s nelibostí říkal: „To mi přinášíš takový ubohý příspěvek?“ ‚Vdoviny dva krejcary‘ pro něho zřejmě neměly žádnou cenu. — Luk. 21:1–4, „Douay“.

Nechtěl jsem, aby mi farníci platili za náboženské služby, které jsem jim prokazoval, a to se stalo zdrojem konfliktu. Velmi svědomitě jsem přijímal to, co jsem četl v evangeliích: „Zadarmo jste přijali: zadarmo dávejte.“ (Mat. 10:8, „Douay“) Bylo mi však řečeno, že takový revoluční krok není dovolen, „aby to neublížilo zájmům spolukněží“ v jiných farnostech.

Další věc, která mě znepokojovala, byla ochota hierarchie přijímat a připouštět místní pohanské představy a zvyky ve spojitosti s uctíváním Cristo de la Vera Cruz (Krista pravého kříže), což byl obraz v mém farním kostele. V mnoha případech to byl jasný projev démonského fanatismu. S těmito náboženskými svátky bylo často spojováno opilství, ale žádný oficiální hlas se nezvedl proti takovým pohanským bakchanáliím.

Po pěti letech v Sucre jsem požádal o dovolení, abych mohl navštívit svého nemocného otce ve Španělsku. Představte si, jak jsem byl překvapen, když jsem přijel do Barcelony a zjistil jsem, že mé sestry, Lola (Dolores) a Angelita (Angeles), studovaly Bibli se skupinou křesťanů, kteří si říkali svědkové Jehovovi. Zvlášť na mne zapůsobila změna u Loly, protože ta předtím nikdy nevěnovala mnoho pozornosti duchovním věcem, a nyní studovala Bibli! V Bolívii jsem nebyl ve styku se svědky, a proto jsem se rozhodl, že prozkoumám jejich nauky. Moje sestry mi daly knížečku „Přesvědčte se o všem, držte se toho, co je znamenité“, kterou jsem okamžitě přečetl. Příjemně mě překvapilo, když jsem viděl, že svědkové zakládají své náboženské názory zcela na Bibli. Od mládí jsem měl vždy hlubokou úctu k Bibli a používal jsem ji jako podkladu pro své každodenní úvahy místo spisů církevních otců nebo líčení o životě „svatých“.

OTÁZKY OHLEDNĚ MÉ KATOLICKÉ TEOLOGIE

Nyní jsem chtěl vidět svědky v činnosti, vidět, jak uplatňují v praxi to, co káží. Moje sestry mne pozvaly do sálu království, kde měli místní svědkové svá shromáždění. Když jsem šel na první shromáždění, byl jsem naplněn zvědavostí a nemalým skepticismem. Ale výsledek byl velmi dobrý. Silně na mne zapůsobilo, když jsem viděl tyto pokorné muže, ženy a děti, jak se především snaží činit Boží vůli. Co se mi nepodařilo vybudovat v Bolívii, to jsem měl právě zde, přímo před očima — skupinu pravých křesťanů. To jistě muselo být dílo svatého ducha.

Ačkoli jsem souhlasil s mnoha věcmi, které jsem četl v jejich knize, několik nauk jsem nemohl přijmout. Představili mě jednomu ze starších ve sboru. Byl to Enrique Lleida, muž asi padesátiletý, který tehdy pracoval v chemické továrně. Vzpomínám si, že jsme měli dlouhou rozmluvu v jeho autě, a já jsem mu tehdy přednesl své hlavní námitky proti učení svědků. Na rozdíl od svědků Jehovových jsem byl přesvědčen o tom, že Kristus je při mši tělesně přítomen v hostii (chlebu), a také jsem věřil, že má duše bude s Kristem, který je zároveň také Bohem. Na odstranění pochybností nestačila jen jedna rozmluva. V té době však můj otec zemřel a já jsem se vrátil do Bolívie.

NAVŠTĚVUJÍ MNE BOLÍVIJŠTÍ SVĚDKOVÉ

Na svou vlastní žádost jsem dostal jiné působiště a byl jsem poslán zpět do farnosti Santa Vera–Cruz v Cochabamba. Tam jsem se znovu vrátil ke svému rozhodnutí, že budu hledat pravdu a ‚ujistím se o všem‘, abych neučinil nějaký nesprávný krok. (1. Tes. 5:21) Navštívili mě dva pokorní bolívijští svědkové. Byl to Ginés Navarro, Španěl z Katalánie, a Ariel Araoz, rodilý Bolívijec. Velmi na mě zapůsobila jejich pokora a jejich přesvědčení. Nesnažili se zatáhnout mě do nějaké prudké výměny názorů, což jsem ocenil; prostě jsme si vzájemně sdělovali své dojmy.

Ačkoli jsem měl ve farnosti mnoho práce, byly podniknuty kroky, abych mohl začít se systematickým studiem Bible za použití knihy „Přesvědčte se o všem, držte se toho, co je znamenité“. Mnohokrát jsem večer po mši zamířil do sálu království, kde jsem s potěšením naslouchal Božímu slovu a studoval „Strážnou věž“.

KATOLICKÉ DOGMA PROTI BIBLICKÉMU UČENÍ

Jedno z učení, které jsem mohl opustit bez velkých obtíží, bylo učení o nesmrtelné duši se všemi důsledky (trápení v ohnivém pekle, očistec, limbus, atd.). Cestu mi usnadnil velmi prostý text. Byla to slova v 1. Mojžíšově 2:7, jež zní: „A Pán Bůh vytvořil člověka ze slizu země, a vdechl do jeho tváře dech života; a člověk se stal živou duší.“ („Douay“) V této zprávě není řečeno nic o tom, že by člověk dostal živou duši, která by jej po smrti přežila, ale že se živou duší stal. A tak jsem uvažoval: Já jsem duše. To pěkně odpovídalo španělskému překladu 1. Korinťanům 15:45 od Josého Maríe Bóvera, jednoho z mých profesorů v semináři San Cugat. Tento text zní: „Tak je tedy psáno: ‚První člověk, Adam, byl učiněn živou duší.‘ “ Smrtelnost duše byla plně potvrzena, když jsem si ve španělském překladu Bible (Bóver–Cantera) našel text ve 4. Mojžíšově 23:10, který zní „Kéž má duše zemře smrtí spravedlivého!“

Největší rána přišla, když jsem si uvědomil, že Kristus není a nemohl být Bohem, jak učí nauka o trojici. Mou oporou byl text u Jana 1:1, dokud jsem si podrobněji neprostudoval řecký text. Pak jsem si uvědomil, že Kristus mohl být božský, to jest božského původu, aniž byl všemohoucím Bohem. To mi spolu s ostatními texty pomohlo lépe porozumět Ježíšově úloze, že totiž byl nápomocný svému Otci a vždy pracoval ke chvále svého Otce. — 1. Kor. 15:28; Jan 14:28; Mat. 24:36.

Toto prosté světlo ze Svaté bible a další zkoumání mi pomohlo vyjít z teologické temnoty, která mě tolik let oslepovala. Uvědomil jsem si, že všechno mé náročné studium teologie a filozofie nevedlo k praktickému ovoci v podobě skutečného křesťanství. V katolické církvi jsem toto ovoce nemohl vidět. — Mat. 7:16, 17; Gal. 5:22, 23.

PŘEKVAPENÍ PRO MÉ NADŘÍZENÉ

Došel jsem k přesvědčení, že se katolická církev v průběhu staletí odklonila od biblické pravdy a nahradila ji lidskými tradicemi a filozofií, a že se chyby nedopustili jen lidé jako izolovaní jedinci. Uvědomil jsem si tedy, že v srdci již nejsem katolíkem.

Rozhodl jsem se, že svou rezignaci předložím osobně provinciálnímu nadřízenému Tovaryšstva Ježíšova a že požádám, abych byl zproštěn svých slibů. Jak byl překvapen, když slyšel o mé žádosti! Zeptal se mne, jestli důvodem je, že se chci oženit. Řekl jsem mu, že není, protože jsem v té době na nic takového nemyslel. (Ale když jsem se stal pokřtěným svědkem, situace se změnila, a v říjnu 1978 jsem se oženil s jednou drahou křesťankou, která byla vdovou.) Mezi jiným řekl: „Julio, vždycky jsem si o tobě myslel, že jsi vyrovnaný člověk. Ale teď se mi zdá, že bys měl zajít k psychiatrovi.“

Vedli jsme dlouhou rozpravu, při níž jsem mu předložil své důkazy o chybách církve. Odpověděl: „Připouštím mnoho z věcí, o nichž mluvíš, ale nemyslíš si, že právě proto bys měl zůstat v církvi, aby ses mohl spolu s jinými pokusit napravit omyly církve?“

Odpověděl jsem: „Jestliže všechny tyto omyly jsou založeny na nauce, které se říká neomylná, pak je nemožné tyto omyly napravit, protože první, co by muselo být odstraněno, je neomylnost.“ Pak jsem pokračoval: „Podívej, velmi jsem o tom přemýšlel a snažil jsem se uplatňovat evangelium v praxi. Viděl jsem, že to je nemožné, protože církevní autority na mně žádaly, abych dělal věci, které tomu odporují. A tak když nemohu církev napravit nebo změnit, nebylo by lépe, abych si našel jinou? Nemohu-li ji napravit, pak je lépe, abych ji opustil a hledal církev, která je pravá.“

Později jsem znovu mluvil s provinciálním nadřízeným o svém rozhodnutí odstoupit. Požádal mě, abych si to ještě jednou promyslel. Nyní již nebylo možné věc dále odkládat, a proto jsem mu dal ultimátum: Dovol mi vrátit se do Španělska a do hloubky si tam prostudovat otázku, která se týká mého věčného života, nebo jinak odejdu ze své farnosti a budu žít se svědky Jehovovými v Bolívii a prostuduji si tu věc zde.

Tento poslední návrh byl pro ně nemyslitelný, protože by to způsobilo ohromný rozruch v náboženských kruzích v Bolívii. Nakonec mi bylo povoleno, abych se vrátil do Španělska a žil tam u své sestry Loly.

KONEČNĚ SVOBODNÝ!

Jakmile jsem v prosinci 1976 přijel do Španělska, zanechal jsem všech katolických náboženských praktik a začal jsem nový život s křesťanskými svědky Jehovovými. Tato drastická změna vyvolala problémy. Kdo asi ve Španělsku zaměstná osmapadesátiletého bývalého jezuitského kněze? Nakonec jsem dostal práci jako soukromý učitel, a kromě toho vedu malý obchod. Mám dost na každý den, což je vše, oč jsem kdy žádal.

V roce 1977 přijel do Španělska provinční nadřízený bolívijské misie, který cestoval do Říma. Chtěl vědět, jak jsem se nakonec rozhodl. Když jsem mu řekl, že jsem o svém rozhodnutí přesvědčen, požádal mě, abych své pohnutky vyjádřil písemně, aby je mohl předložit generálnímu shromáždění a nejvyššímu představenému Tovaryšstva Ježíšova v Římě.

Když se vrátil z Itálie, řekl mi: „Je to poprvé v dějinách, jak mi řekli v Římě, že jezuita požádal, aby mohl opustit Tovaryšstvo proto, že poznal pravdu. Jako kdyby jezuité s celým svým studiem nevěděli, co je pravda!“

LIDSKÁ TEOLOGIE — „MNOŽSTVÍ SMETÍ“

Když se ohlédnu zpět na léta svých seminárních studií, chápu nyní, že všechna ta teologie a filozofie, kterou jsem se učil, je ve srovnání s věrohodností božského Slova ve skutečnosti jen hromadou smetí. Při těchto studiích přede mnou zůstala skryta pravá moudrost, která přichází od Jehovy skrze Krista a je sdělována těm, kteří mají pokorné srdce.

Cožpak neříká apoštol Pavel: „Neučinil Bůh moudrost světa pošetilou?“ (1. Kor. 1:20) Spolu s Pavlem mohu říci: „Všechno jsem začal považovat za ztrátu ve světle vynikajícího poznání mého Pána Ježíše Krista. Pro něj jsem opustil všechno; všechno ostatní považuji za odpadky [„za množství smetí“, „Překlad nového světa“], aby Kristus byl mým bohatstvím.“ — Fil. 3:8, „Nová americká bible“.

Konečně přišly mé propouštěcí dopisy, s datem 11. listopadu 1977. S děkováním Jehovovi jsem je podepsal.

27. listopadu téhož roku jsem byl pokřtěn úplným ponořením ve vodě při krajském sjezdu svědků Jehovových. Tímto skutkem jsem dal veřejně najevo svou oddanost Jehovovi v souladu s Ježíšovým příkladem a podle pověření, které dal svým následovníkům. (Mat. 28:19, 20) Pokud jde o uspokojení a radost, ten den daleko předčil onen den před asi dvaceti lety, kdy jsem byl ordinován jako jezuitský kněz. Nyní jsem se stal křesťanským svědkem svrchovaného Pána Jehovy.

Po svém křtu jsem měl již mnoho požehnání. Pravidelně se účastním normální křesťanské kazatelské činnosti a mám tu přednost, že mohu vést několik domácích biblických studií s lidmi, kteří mají zájem. Jsem šťastnější než kdy předtím, protože se nyní řídím Kristovým příkladem, jak je vyznačen v božském Slovu. Našel jsem pravého Boha, Jehovu, a lid, který pěstuje lásku podobnou Boží. Mé pátrání po pravdě skončilo. A jak je to s tebou?

[Praporek na straně 27]

‚Snad byste rádi věděli, co mě přivedlo k tomu, že jsem se po pětadvaceti letech misionářské služby zřekl kněžského úřadu.‘

[Praporek na straně 28]

„Příjemně mne překvapilo, když jsem viděl, že svědkové zakládají své náboženské názory zcela na Bibli“.

[Praporek na straně 29]

„Když nemohu církev napravit nebo změnit, nebylo by lépe, abych si našel jinou?“

Otázky čtenářů

◼ Proč jsou v „Překladu nového světa“ a v některých jiných překladech vynechána slova „který je v nebi“ u Jana 3:13?

Ve starších překladech Bible zní verš Jana 3:13 v tomto smyslu: „A jistě žádnýť nevstoupil v nebe, než ten, který sstoupil s nebe, Syn člověka, kterýž jest v nebi.“ („KB“, kurzíva od nás.) Uvažovalo se však o tom, zda Ježíš opravdu pronesl výrok, který zde je zvýrazněn.

Ze souvislosti vyplývá, že Ježíš vysvětloval, že židovský předák Nikodém může těžko pochopit nebeské věci. Ale Ježíš sám těmto věcem rozuměl, protože sestoupil s nebe. Myslíš, že by bylo logické, kdyby Ježíš tehdy řekl, že ‚je v nebi‘?

Ti, kteří věří, že Ježíš byl částí trojjediného božstva, tvrdí, že tento výraz je zde vhodný a že je z něj jen patrná dvojí podstata Ježíšova, totiž lidská i božská. To by znamenalo, že v době, kdy byl Ježíš na zemi jako člověk, byl zároveň také částí nebeského božstva. A lidé, kteří zastávají takový názor, snad poukazují na některé staré řecké rukopisy nebo na rané překlady, které obsahují tato slova, což je podkladem, proč jsou uvedena i v některých novějších překladech.

Ale mnohé řecké rukopisy tato slova neobsahují. Je to například uznávaný Sinajský rukopis a také Vatikánský rukopis č. 1209, oba ze čtvrtého století. A tak učenci B. F. Westcott a F. J. A. Hort zavrhli tato pochybná slova, když připravovali svůj vynikající řecký text, na němž byl založen „Překlad nového světa Křesťanských řeckých písem“. Podobně jsou tato slova vynechána i v „Řeckém novém zákoně“ (Třetí vydání, 1975, angl.), který vydala Sjednocená biblická společnost. Doktor Bruce M. Metzger o tom píše: „Pod dojmem vnějšího svědectví na podporu kratšího znění [jež vynechává tato slova] považovala většina členů výboru tato slova [„kterýž jest v nebi“] za výkladovou poznámku, z níž je patrný pozdější christologický vývoj.“ To znamená, že slova zřejmě přidal některý opisovatel v pozdější době,