Naděje — cenný majetek

NADĚJE poskytuje nesmírnou posilu. Mnozí lidé věřili, že se jejich těžký úděl nakonec zlepší, a proto snesli nespravedlivé jednání, útlak i strádání. V některých případech se k velkému překvapení uzdravili pacienti, které lékaři předtím prohlásili za nevyléčitelně nemocné. Proč? Protože nikdy neztratili naději. Na druhé straně lidé, kteří měli všechny předpoklady k uzdravení, zemřeli, protože podlehli strachu a beznaději.

V posledních letech si lékaři i jiní lidé stále více uvědomují, jakou hodnotu má naděje. Ale jedině náš stvořitel, Jehova Bůh, ví v plném rozsahu, jak je naděje důležitá. Ze své velké lásky k lidstvu poskytl spolehlivou naději v době, kdy se zdálo, že žádné příznivé vyhlídky neexistují. Nejvyšší pronesl soudcovský výnos, který vzbudil naději. Komu platil tento rozsudek a proč naznačil lepší budoucnost pro potomky Adama a Evy, našich prarodičů?

Z biblické knihy 1. Mojžíšovy poznáváme, že k oklamání Evy byl použit nevýznamný had. Na jiných místech v Bibli je ukázáno, že za tento podvod nese odpovědnost neviditelná duchovní osoba, satan ďábel, který zřejmě použil hada, podobně jako břichomluvec užívá atrapy. Tato duchovní osoba se sama svévolně postavila proti Bohu a také jej pomluvila. Tak se tento tvor sám učinil satanem, což znamená „odpůrce“, a ďáblem, což znamená „pomlouvač“. Protože tento odpůrce použil hada, označuje jej Bible výrazem „prahad“. — 1. Mojž. 3:1–6; Jan 8:44; Zjev. 12:9.

Proto byl tomuto „prahadu“ určen rozsudek: „Položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi tvé semeno a její semeno. Ono ti rozdrtí hlavu a ty mu rozdrtíš patu.“ — 1. Mojž. 3:15.

Ze soudcovského výnosu proti prahadu bylo patrné, že bude vyhlazen z existence. V Písmu je jasně ukázáno, že hada rozdrtí Ježíš Kristus a že odstraní všechny škody, které had způsobil. V 1. Jana 3:8 čteme: „Proto byl Boží Syn učiněn zjevným, totiž aby přerušil ďáblova díla.“ Za svého pozemského života Ježíš ovšem utrpěl ‚ránu na patě‘, když byl popraven na kůlu. Protože však byl vzkříšen k nesmrtelnému nebeskému životu, může ďáblovi rozdrtit hlavu.

Odstranění satana a jeho zhoubného vlivu a napravení všech jeho špatných činů přinese lidstvu velkolepé požehnání. Splní se utěšující slova: „[Bůh jim] setře. . . každou slzu s očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest.“ — Zjev. 21:4.

V našem dvacátém století statisíce lidí získaly útěchu z této nádherné naděje vyjádřené v Bibli. Pozoruhodný důkaz toho byl patrný při řadě oblastních sjezdů „Živá naděje“, které od června roku 1979 konali svědkové Jehovovi. V samotných Spojených státech se na 93 sjezdech shromáždilo 982 585 osob a 8 630 bylo pokřtěno. Podobné sjezdy se konaly na jiných místech severní polokoule. Ještě další sjezdy „Živá naděje“ byly plánovány pro jižní polokouli. Jak delegáti na těchto sjezdech dokázali, že je posiluje naděje?

Delegáti s „živou nadějí“ se účastní sjezdu

‚JE to radostné, že zase můžeme být pohromadě a hodovat u Jehovova stolu, těšit se z nejšťastnějšího společenství a cítit povzbuzení, abychom „podle předsevzetí svého srdce setrvali v Pánu“.‘ (Sk. 11:23) Delegáti plně souhlasili s těmito slovy, jež vyjádřil předsedající při proslovu, jímž byly zahájeny sjezdy „Živá naděje“. Důkaz o tom podali delegáti již svou přítomností.

V době, kdy už probíhala řada sjezdů, bylo ve Spojených státech mnoho problémů s cestováním, protože nebylo možno kdykoli získat benzín. Jeden svědek řekl: „Naplnil jsem si nádrž benzínem mnoho dní před sjezdem, když jsem narazil na otevřenou benzínovou stanici. Pak jsem vůz zaparkoval a chodil jsem pěšky až do odjezdu na sjezd.“ Jiní si to zařídili podobně, aby si zajistili dostatek benzínu a mohli se tak dostat do města, v němž se chtěli účastnit sjezdu.

Nesmíme přehlédnout chvályhodné úsilí, které vynaložily matky, aby se mohly účastnit i se svými kojenci a malými dětmi. Bylo skutečně povzbuzující vidět, jak něžně pečují o své malé děti a přitom se snaží získat co největší užitek ze sjezdového programu. Přítomnost celých rodin byla také znamenitým svědectvím pro pozorovatele. Bylo zřejmé, že naděje působí blahodárně na život lidí. Jedna žena v městě Portlandu v státě Maine poznamenala: „Považuji za podivuhodnou věc, že si vodíte s sebou děti — i docela malé, s připevněnými jmenovkami. Každý den pozoruji, jak chodíte na sjezd — je to nádherný pohled.“ Jeden poštovní doručovatel v témž městě zastavil jednoho svědka a jeho manželku a řekl jim: „Skutečně vás všechny obdivuji — všichni jste tak dobře oblečeni, i malé děti.“

NADĚJE, KTERÁ NESELHALA

Pro některé byla již skutečnost, že se mohli účastnit sjezdu, důkazem, že jejich naděje v Boha spočívá na pevném základě. Například Robin a její dvě dcerky Kim a Kari. Když se manžel, který není svědek, dověděl, že se chtějí účastnit sjezdu „Živá naděje“, řekl: „Nemohu si dovolit čtyřdenní prázdninový výlet na svůj účet.“ Robin vypráví, co se stalo:

„Přemýšlely jsme a modlily se. Podaří se nám vypěstovat na našem skromném záhonu dost jahod a prodat je za tolik, abychom si mohly zaplatit pobyt ve městě, kde bude sjezd? Náš soused nás nijak nepovzbuzoval. Ve srovnání s našimi rostlinami vypadaly jeho tak silné a zdravé. . .

Ale naše jahody měly tak bohatou úrodu, že jsme si vydělaly dost peněz a mohly jsme ještě pomoci dvěma jiným svědkům k účasti. Lidé z celého okolí se opravdu chodili dívat na sazenice jahod, které tak dobře rodily. Celý čas, kdy jsme sbíraly jahody, jsme vyprávěly kupcům o sjezdu a o tom, jaké tam získáme povzbuzení. Soused vůbec nemohl pochopit, jak to, že naše malé sazenice měly daleko větší úrodu než jeho.

Tím však byl vyřešen jen jeden z našich problémů. Ještě jsme nevěděly, jak se na sjezd dopravíme. V pravý čas byly opět vyslyšeny naše modlitby. Moje dcera Kari absolvovala tento rok střední školu. Jednoho dne se objevil její strýček z města s maturitním dárkem — autem.

A tak byly odstraněny všechny překážky a mohly jsme se účastnit sjezdu, kde jsme s dcerou Kim symbolizovaly svou oddanost křtem.“

POSILA Z NADĚJE

Naděje má skutečně nesmírnou sílu, což bylo obzvláště patrné u těchto účastníků sjezdu, kteří měli nějakou tělesnou vadu. Byli zde lidé, kteří jsou odkázáni na pojízdné křeslo, jiní, kteří byli úplně bezmocní, a jiní, kteří byli slepí i hluší, ale kteří přece mohli mít užitek z programu, protože jim pomáhali tlumočníci, kteří užívali dotykovou metodu.

Například pětapadesátiletý Marvin byl za mnoho let již na řadě sjezdů. S oceněním řekl: „Mohu se účastnit jedině proto, že mě matka připraví a jeden laskavý, milý a spolehlivý svědek vykoná těžkou práci, když mne zvedne a posadí na pojízdné křeslo a zase mě z něj