Uvažujme tedy nejprve o tom, co se říká v Židům 11:1: „Víra je jisté očekávání věcí, na něž je naděje, zřejmý projev skutečností, ačkoli je nelze vidět.“ Naděje na takové věci je tedy jistě jen pro dobu, kdy nejsou „vidět“. Vezměme například Abraháma. Projevil víru v Jehovu Boha a v jeho schopnost vzbudit mrtvé. Čekal tedy s důvěrou na věci, které do své smrti nespatřil. Tak i dnes svědkové Jehovovi díky pevné víře v Boha doufají ve věci, které ještě nevidí, a proto na ně čekají. Až časem uvidí „věci, na něž je naděje“, skončí jejich víra i naděje, pokud jde o tyto věci, protože se tyto věci naplnily. To je naznačeno tím, co dále říká Pavel v Římanům 8:24, 25, kde čteme:

¹¹ „Byli jsme totiž zachráněni v této naději, ale naděje, která je vidět, není nadějí, neboť jestliže člověk nějakou věc vidí, doufá v ni? Doufáme-li však v to, co nevidíme, neustále to s vytrvalostí očekáváme.“

12. Jakým způsobem viděli Jehovovi svědkové „obnovení všech věcí“, jak je to řečeno ve Skutcích 3:21? Jaké vlastnosti tedy během času pominou, ale která nezanikne?

¹² Podobně od poválečného roku 1919 viděli svědkové Jehovovi na zemi „obnovení všech věcí, o nichž mluvil Bůh ústy svých svatých proroků staré doby“. Viděli Jehovovu viditelnou organizaci, jak se zotavuje ze smrtelné rány 1. světové války a pak se znovu buduje. Opět uctívá Jehovu Boha v duchovním ráji přímo zde na zemi. (Izaiáš, 35. kapitola) Bylo dosaženo osvobození z Velikého Babylóna, světové říše falešného náboženství. (Zjev. 18:1–4) Mnoho věcí předpovězených ve Zjevení, poslední knize Bible, se již splnilo nebo se právě plní. Tak víra a naděje založené na Bibli slouží svému účelu, a jakmile bude jejich účel zcela naplněn, skonají. Co však láska? Ta zůstala a zůstane. Zatímco svět je ve stavu rozkladu a světové prvky se mají rozplynout silným žárem, „pouto jednoty“ založené na lásce od Boha se neporuší. Je stále pevná vzhledem k Bohu a jeho schválené organizaci i mezi ostatkem „malého stáda“ a vítaným „velkým zástupem“ „jiných ovcí“. Prokazuje se jako „dokonalá“. Láska jako „pouto“ je ovocem Božího ducha.

13. Proč láska nikdy nezemře?

¹³ Bůh je zosobněním lásky, a protože Bůh nikdy neumírá, také láska nikdy nezemře. Výstižně je řečeno: „Bůh je láska.“

14. Kterou pravdu o jednotící moci lásky je možno opakovat?

¹⁴ Pokud jde o jednotící moc lásky, lze inspirovanou pravdu v 1. Jana 4:8, 16 opakovat a rozvinout: „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává ve spojení s Bohem a Bůh zůstává ve spojení s ním.“

15. Jakou pohnutku měl Bůh, když tvořil člověka, a proč může člověk ocenit tuto hnací sílu a správně na ni reagovat?

¹⁵ Když Bůh vytvořil prvního lidského tvora na zemi, byla jeho pohnutkou láska. 1. Mojžíšova 1:27 o tom podává zprávu: „A Bůh přistoupil ke stvoření člověka ke svému obrazu, k Božímu obrazu ho stvořil.“ Ne že by měl první člověk Boží tělesnou podobu, ale byl obdařen vlastnostmi, jaké má sám Bůh, duševními, duchovními i vlastnostmi srdce, které ho odlišují od nižších forem života na Zemi. Proto mohlo toto nadané lidské stvoření ocenit lásku svého Stvořitele a mohlo na tuto lásku správně reagovat, stejně jako reaguje syn vůči otci. Existovalo mezi nimi rodinné pouto, které bylo udržováno díky pravidelnému vzájemnému styku, bez ohledu na to, že pozemský syn neviděl svého Otce. Žádný člověk totiž nemůže vidět Boha, a přesto zůstat naživu, jak Bůh později sdělil Mojžíšovi: „Žádný člověk mne nemůže vidět, a přece žít.“ (2. Mojž. 33:20) Toto pravidlo se nezměnilo, protože o více než patnáct set let později napsal apoštol Jan svým spolukřesťanům: „Žádný nikdy neviděl Boha; jednozplozený bůh, který je v Otcově náruči, ten o něm podal vysvětlení.“ — Jan 1:18.

16. Čím odpověděl Jan a ostatní učedníci na Boží otcovskou lásku? Čím se prokázalo být „pouto lásky“ vzhledem k pomazanému ostatku a „jiným ovcím“?

¹⁶ Jako duchem zplozený Boží syn byl apoštol Jan v rodinném vztahu k Jehovovi Bohu a jeho Synu, „jednozplozenému bohu“, Ježíši Kristu. Jan a jeho spolukřesťané reagovali na Boží otcovskou náklonnost synovskou láskou. Tato láska byla „poutem jednoty“ mezi nimi a jejich neviditelným nebeským Otcem. Stmelovala také duchem zplozené osoby jako duchovní Boží syny a jako křesťanské bratry a sestry. Když dnes zkoumáme toto „pouto jednoty“, vidíme, že se prokázalo jako „dokonalé“, neboť členové pomazaného ostatku k sobě nerozlučně lnou jako spoluctitelé a svědkové Jehovy Boha. Tato láska je udržuje v Boží rodině a v křesťanském bratrství. Stojí za povšimnutí, že jejich spoluctitelé v Božím chrámu, „velký zástup“ Kristových „jiných ovcí“, projevují tutéž neuhasitelnou lásku, která dnes tak dokonale navzájem poutá Jehovovy svědky. Rozhodně sdílejme přesvědčení apoštola Pavla, že žádné „stvoření nás nebude schopno oddělit od Boží lásky která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“. — Řím. 8:38, 39.

Oblékáme si lásku a nosíme ji

1. Co si máme obléknout a kdy pro to přijde největší zkouška?

LÁSKA je „dokonalým poutem jednoty“, a proto je tou nejdůležitější vlastností, kterou se máme nepokrytecky odívat. Musíme ji stále a ve vší upřímnosti nosit. Není to jen nějaký plášť, který zakrývá něčí skutečnou osobnost. K naší pomoci byla zachována následující inspirovaná slova: „Vaše láska ať je bez pokrytectví. . . V bratrské lásce mějte k sobě navzájem něžnou náklonnost.“ (Řím. 12:9, 10) Největší zkouška opravdovosti naší lásky, tohoto „pouta jednoty“, teprve přijde — a to v blízké budoucnosti.

2. Je možno dosáhnout lásky bez nějakých předchozích kroků?

² Nyní je tedy příhodný čas, abychom tuto lásku pěstovali. Všechny kroky, které vedou k získání této vlastnosti, musíme učinit už nyní. Proto apoštol Pavel korunuje své různé rady a doporučení oddaným, pokřtěným učedníkům Ježíše Krista slovy „Kromě toho všeho si oblékněte lásku, neboť je dokonalým poutem jednoty.“ (Kol. 3:14) Co je tedy ‚to vše‘, jež musíme vlastnit k našemu oděvu lásky?

PŘEKONÁVAT ROZDĚLUJÍCÍ ČINITELE

3. Jaké kroky je třeba učinit podle Kolosanům 3:9–13 k dosažení lásky?

³ Za dnů apoštola Pavla a Jana existovaly rysy neboli činitele, které se mohly stát základem rozdělení. Ale tento až dosud platný základ bylo třeba nyní přehlédnout, bylo třeba znehodnotit jeho důležitost a závažnost. Křesťané byli všichni jedním sborem, jednou sdruženou jednotkou pod jednou duchovní Hlavou, Ježíšem Kristem. Všechny tělesné podklady pro vytváření rozdílů bylo třeba odstranit. V popředí bylo nutno držet jednotící duchovní skutečnosti. V souladu s tím apoštol Pavel napsal: „Svlékněte starou osobnost s jejími zvyky a oblékněte si novou osobnost, která se obnovuje přesným poznáním podle obrazu toho, jenž ji stvořil, kde není Řek ani Žid, obřízka ani neobřízka, cizinec, Skyta, otrok, svobodný, ale Kristus je všechno a ve všech. Jako Boží vyvolení, svatí a milovaní, si tedy oblékněte něžnou náklonnost soucitu, laskavost, pokoru mysli, mírnost a shovívavost. Snášejte se dále navzájem a ochotně si vzájemně odpouštějte, jestliže má někdo proti jinému důvod ke stížnosti.“ — Kol. 3:9–13.

4. Proč bylo zapotřebí, aby členové sboru prvního století spolu vycházeli? Na jakém základě se mohly přehlížet určité rozdíly?

⁴ Při všech výše uvedených rozdílech v národním původu a náboženském zázemí, společenském postavení, rasových i jiných činitelích vyvstávaly pochopitelně obtíže, když měli všichni ve sboru spolu vycházet. Bylo zapotřebí porozumění a ohleduplnosti k sobě navzájem. Takové rozdíly sice mohly něco znamenat u tělesných lidí, ale jistě nic neznamenaly u Boha a jeho Syna Ježíše Krista, který zemřel za celé lidstvo v době, kdy už tyto rozdíly narostly a stále trvaly. Velkorysí lidé mohli ovšem z vlastní šlechetnosti takové rozdíly přehlížet. Takové jednání mohlo být i dobrou politikou, nebo spíše prostou, přímočarou lidskostí. A přece tu mohla scházet čistá, nesobecká láska.

5. Jak musí svědkové Jehovovi jít dále, než je mezi lidmi obvyklé, když přehlížejí to, co by je dělilo? S kým tak dokazují svou jednotu?

⁵ Proto musíme my oddaní, pokřtění následovníci toho, který dal svůj dokonalý život ve prospěch lidí všeho druhu, jít dále než jen k formálnosti, přívětivosti, vlídnosti, dobrým způsobům či lidskému cítění. Pohnutkou nám musí být upřímná, nezištná láska jako ovoce ducha Jehovy Boha. Toto ovoce hledá prospěch a zisk druhých. S radostí přispívá k duchovnímu blahu a štěstí ostatních. Dokazuje, že jsme v jednotě s Bohem, který je zosobněnou láskou. A v této lásce je přitažlivá moc. V souladu s tím říká 1. Jana 4:19: „My milujeme, protože on nejprve miloval nás.“

6. Co k sobě přitahuje členy „jednoho stáda“? Na čem není založeno ovoce Božího ducha?

⁶ Když si tedy rozmanití jedinci prvky tvořící „jedno stádo“ pod „jedním pastýřem“ projevují navzájem lásku, přitahuje je to vzájemně do těsné blízkosti a vyrovnává to rozdělující vliv odlišných zázemí členů „jednoho stáda“. Jsou k sobě přitahováni, protože si oblékli „novou osobnost“. Všichni mají „jednoho ducha“, který vyzařuje z jednoho božského zdroje, Boha a Dárce života všech. Ovocem jeho ducha, jež rozehřívá srdce, je láska — ne láska založená na sexu nebo na sobecké žádostivosti, ale na srdečném ocenění božských vlastností „nové osobnosti“. Ta sama působí jako „dokonalé pouto jednoty“, uchovává soulad a ochotu ke spolupráci.

SJEDNOCENI PRO ZVLÁŠTNÍ DÍLO

7. Čeho je od roku 1914 zapotřebí svědkům Jehovovým a kvůli jaké práci?

⁷ V této pokročilé době „závěru systému věcí“ od roku 1914 je třeba, aby svědkové Jehovovi, kteří nejsou částí tohoto systému věcí, jednali sjednoceně. Jejich úkolem je vydat světaširé svědectví o nejdůležitějším vývoji v celých lidských dějinách. (Mat. 24:14; Mar. 13:10)