abys pracoval, potil se, namáhal se a plánoval. Může tě přimět k tomu, abys porušil zákony nebo se nervově zhroutil. Boží slovo ukazuje, že takové úsilí o bohatství je projevem nelaskavosti k vlastní osobě. Říká: „Ti, kteří jsou rozhodnuti zbohatnout, upadají do pokušení a léčky a do mnoha nesmyslných a škodlivých žádostí, které vrhají lidi do zničení a zkázy.“ Takoví lidé se probodají „mnoha bolestmi“. Takovým způsobem života projevuje člověk opravdu nelaskavost sám k sobě, ne-li dokonce i ke své rodině. — 1. Tim. 6:9, 10.

Druhé velké přikázání, které zdůraznil Ježíš Kristus — „milovat svého bližního jako sám sebe“ —, je v této souvislosti velmi výstižné. Máme milovat sami sebe. Máme být sami k sobě laskaví. Nemáme to však činit sobecky a nemoudře. Jak máme milovat sami sebe, to je blíže určeno prvním přikázáním, které vyžaduje, abychom milovali Boha celým svým srdcem, celou duší, myslí a silou. Máme-li plnit tento příkaz, bude to někdy znamenat, že budeme muset být k sobě „nelaskaví“. A to, jak máme milovat sami sebe, je také blíže určeno druhým přikázáním, že máme milovat svého bližního jako sami sebe. (Mar. 12:29–31) Pamatujeme-li na své povinnosti k Bohu a ke svým bližním, budeme umět rozlišit, kdy máme a kdy nemáme být laskaví sami k sobě.

Svatební zvyky ve starém Egyptě

Svatební zvyky ve starém Egyptě dovolovaly polygamii a manželství mezi sourozenci. Manželství mezi sourozenci bylo obvyklé na některých místech v Egyptě až do 2. století n. l. Je známo, že se určití faraónové ženili se svými sestrami, pravděpodobně proto, že jinou ženu nepokládali za dost svatou, aby se mohla stát chotí takového „živého boha“. Zákon, který dostali Izraelité po odchodu z Egypta, zakazoval krvesmilstvo. Vzhledem k tomu je v něm řečeno: „Nesmíte jednat podle způsobu egyptské země, . . . ani po způsobu kanaánské země.“ — 3. Mojž. 18:3, 6–16, „Ekumenický překlad.“ („Aid“)

Zprávy a jejich hlubší význam

Církevní titáni zápasí

● Jak uvádí „Národní katolický zpravodaj“, bylo na základě „Vatikánského konkordátu s Hitlerem z roku 1933“ významnému římskokatolickému teologovi Hansi Küngovi zakázáno vyučovat teologii na univerzitě v Tubinkách, NSR. Důvodem k zákroku papeže Jana Pavla II. proti Küngovi byly mimo jiného spisy, které zcela zřejmě zpochybňují samotné základy katolického učení — trojici a papežskou neomylnost. Küng trvá na tom, že jeho myšlenky nejsou kacířstvím, ale spíše „není-li katolická církev založena na Písmu, není to Církev Ježíšova.“

Aby podepřel svůj postoj založený na Písmu v otázce papežské neomylnosti, prohlásil Küng v interviewu se stuttgartským „Sonntag Aktuell“, že „v Písmu a v katolické tradici je jasný precedent vzepření se papeži. Sv. Pavel odporoval sv. Petrovi v přítomnosti celého společenství (Galatským 2:11–14).“ V textu citovaném Küngem říká apoštol Pavel o Petrovi: „Odporoval jsem mu tváří v tvář, protože byl zjevně v neprávu.“ — Katolická „Jeruzalémská bible“.

Znovuvystavěný Babylón?

● Irácká vláda vytvořila plány na obnovu starobylého města Babylóna. Hodlá během deseti let vydat asi 6 miliónů dolarů ročně na co možná nejrozsáhlejší záchranu a obnovu trosek. Irák požádal japonské odborníky z univerzity v Kjóto, aby předložili návrhy k tomuto plánu, a to včetně „obnovy“ babylónské věže. Věří se, že věž byla nejméně 91 metrů vysoká a že to byl zikkurat neboli terasová pyramida sloužící náboženskému uctívání. „Na místě věže je teď jen tráva a močály,“ řekl jeden z japonských znalců. Ve skutečnosti dnes není Babylón nic jiného než zřícenina a jeho proslulá Ulice průvodů „vypadá jako zarostlá příjezdová cesta neudržovaného evropského hradu“.

Proč se však Babylón stal takovou neutěšenou ruinou? Pro zkaženost lidu a horlivé falešné uctívání, prohlásil nebeský Bůh, se Babylón stane „hromadami kamení“ a „nikdy nebude obýván“. (Jer. 51:37; Iz. 13:20) Značí nynější práce na obnovu Babylóna, že snad bude obýván? Ne, Irák chce vytvořit „muzejní město“, vlastně mrtvé město — jen pro turisty, ne jako místo k obývání. I kdyby se takový plán uskutečnil, návštěva Babylóna by byla návštěvou muzea, a turista by viděl na vlastní oči splnění biblického proroctví.

Boží slovo je živé

Neochvějná panenská láska

JE něco skutečně krásného na neochvějné lásce mezi mužem a ženou. Když taková láska zůstane stálá, i když je vystavena ohromnému vnějšímu tlaku, který má takovou hlubokou náklonnost zlomit, pak to působí i na city pozorovatelů.

Uvažujme o tom, co prožila jedna orientální dívka ze Sunem neboli Sulem. Zamilovala se do statného pastýře. Její bratři se snažili chránit Sulamitku před pokušením, a proto jí zabránili, aby nepřijala pozvání svého milého, který ji zval, aby s ním šla jednoho krásného jarního dne na procházku. Bratři jí dali za úkol dávat pozor na vinice, aby je nezpustošily malé lišky. — Píseň 1:6; 2:8–15.

V té době se k domovu Sulamitky blíží král Šalomoun v celé královské nádheře, aby se v jeho blízkosti utábořil. Dívka plní své povinnosti, a král si jí všímá. Je krásná a on ji dává přivést do královského tábora. Tam se jí dvoří. — Píseň 6:11, 12; 1:2–4.

Působí to na Sulamitku? Kolísá snad ve své lásce? Ne. Beze studu vyjadřuje, jak touží po svém milovaném pastýři. Šalomoun ji však nechce nechat odejít, dále ji zahrnuje slovy lásky a slibuje jí, že pro ni nechá vyrobit vybrané ozdoby. Sulamitka však mluví o své stále živé lásce ke svému pastýři. Později se s ní pastýř dostává do styku a oba si vzájemně vyjadřují slovy svou něhu. — Píseň 1:7–17; 2:1, 2.

Když se král Šalomoun vrací do Jeruzaléma, bere Sulamitku s sebou. Zde ve městě k ní pastýř nachází cestu, aby ji viděl. (Píseň 3:6–11; 4:1–5) Když Šalomoun poznal, že se marně snaží získat Sulamitčinu lásku, dovoluje jí nakonec, aby se vrátila domů. (Píseň 8:5a) Jaké je to pro Sulamitku vítězství!

Tato venkovská dívka jistě vyniká jako vznešený příklad věrnosti v lásce, v lásce, která se nedá odvést jinam. Takovou lásku mají praví členové Kristovy duchovní nevěsty, a také jeho „jiné ovce“, ke svému „znamenitému pastýři“. — Srovnej Jana 10:14, 16; 2. Korintským 11:2; Efezským 5:25–32.

‚Láska silná jako smrt‘

„Láska je silná jako smrt. . . Její žár je jako žár ohně, plamen Jah.“ — Píseň 8:6.

1, 2. Jak vzniklo první manželství? Proč by k sobě manželé měli navzájem lnout?

BYL TO jejich šťastný den. A stalo se to v ráji. Co mohlo být radostnějšího? Jehova způsobil, že první muž, Adam, usnul hlubokým spánkem. Potom Bůh vyňal tomuto muži jedno z žeber, uzavřel ránu a použil tohoto žebra jako základu, z něhož vytvořil první ženu.

² Když byla tato dokonalá, krásná pomocnice přivedena k Adamovi, jehož měla být doplňkem, měl Adam velkou radost — a vyjádřil ji slovy. Byl tak dojat, že pronesl poetická slova: „Je to konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Ona se bude jmenovat žena, neboť z muže byla vzata.“ (1. Mojž. 2:20–23) Nedovídáme se, co v onen svatební den cítila žena, ačkoli později bylo o hříšné a nedokonalé manželce řečeno: „Budeš velmi toužit po svém manželovi.“ (1. Mojž. 3:16) Když tedy byla první žena, Eva, dokonalá, jistě se i jí její manželský druh líbil. Byla vzata přímo z těla tohoto muže, a proto měli k sobě lnout. Bůh to vyjádřil slovy: „Proto muž opustí svého otce a svou matku a přidrží se své manželky a stanou se jedním tělem.“ — 1. Mojž. 2:24; Mat. 19:4, 5.

3. Proč manželství nebylo jen formálním uspořádáním bez citů?

³ Manželství, které ustanovil stvořitel v edenské zahradě, mělo být trvalým spojujícím poutem. Poskytovalo příležitost k družnému společenství a ke vzájemné pomoci, a jeho základní účel — rozmnožování a vychovávání členů lidské rodiny —, to byla radostná vyhlídka. (1. Mojž. 1:27, 28; Mat. 19:6–9) Manželství však nemělo být jen nějakým formálním uspořádáním, v němž by neměly místo city. Lidé byli stvořeni se schopností vyjadřovat lásku. Pokud jde o manželství, měla to být hluboká náklonnost k osobě opačného pohlaví, a ta tvoří citový podnět k manželskému spojení, a také k vřelé vzájemné oddanosti, která upevňuje rodinu.

4. Jaké otázky mohou vzniknout ohledně lásky a manželství, uvědomíme-li si dnešní manželské problémy?

⁴ Manželství v ráji se snad dnes zdá něčím docela idealistickým. Ostatně v nedokonalé lidské společnosti se mnoho rodin rozpadá. Tak často zřejmě přirozená náklonnost mizí a manželská pouta se přerušují. A tak se snad někdo zeptá: Je skutečně možné, aby mezi těmi, kteří jsou spojeni manželstvím, byla hluboká a trvalá láska? Nebo je naivní myšlenka, že by vzájemná láska a úcta mohly být trvalé?

„LÁSKA JE SILNÁ JAKO SMRT“

5. Jaký je stručný obsah Písně Šalomounovy? Co ukazuje tato biblická kniha o lásce mezi mužem a ženou?

⁵ Pravá láska mezi mužem a ženou může být velice silná, pevná a neochvějná. Jak dobře to bylo ukázáno v poetické knize Svatých písem, kterou složil asi před 3 000 lety moudrý izraelský král Šalomoun. Je označována jako Píseň Šalomounova a vypráví o neústupné lásce mezi jedním pastýřem a venkovskou dívkou z vesnice Sunem (Sulem). Tato „vynikající píseň“ také ukazuje, že král s celou svou nádherou a bohatstvím nebyl schopen uchvátit lásku krásné Sulamitky. — Píseň 1:1–14; 8:4.

6. Proč je Píseň Šalomounova povzbuzením pro členy „nevěsty“ Ježíše Krista neboli pro duchem zplozený sbor?

⁶ Tato „vynikající píseň“ líčí krásu stálé a vytrvalé lásky. Taková neústupná láska se projevuje ve vztahu mezi Ježíšem Kristem a jeho „nevěstou“, neboli duchem zplozeným sborem. (Ef. 5:25–32; Zjev. 21:2, 9) Píseň Šalomounova tedy může velmi dobře povzbuzovat ty, kteří tvrdí, že patří k této „nevěstě“, aby zůstali věrní svému nebeskému ženichu. (2. Kor. 11:2) A přece tato inspirovaná kniha ‚mluví za celé knihy‘ o cudné náklonnosti, která může existovat mezi zbožným mužem a ženou.

7. Když svobodné osoby oddané Jehovovi hledají druha pro manželství, které okolnosti by měly brát v úvahu?

⁷ Píseň Šalomounova jasně ukazuje, že není možné cítit romantickou lásku ke komukoli. Například Sulamitka se necítila přitahována ke králi Šalomounovi a řekla: „Zavazuji vás přísahou, ó dcery jeruzalémské, při gazelách nebo při polních laních, abyste se nepokoušely probudit nebo zažehnout lásku ve mně, dokud nebude sama chtít.“ (Píseň 2:7; 3:5) Jak je tedy moudré, aby ten, kdo není v manželství, trpělivě čekal, dokud se neobjeví někdo, koho by bylo možné skutečně milovat. A pro ty, kteří se oddali Jehovovi, by takovým případným manželským druhem měl být muž nebo žena, kteří se podobně oddali Bohu a jsou mu věrní. (5. Mojž. 7:3, 4; Ezd. 9:1–15; 1. Kor. 7:39) Pak bude uctívání Jehovy pro manželskou dvojici tím nejdůležitějším. Budou moci čelit životu společně v manželské a duchovní jednotě, bez níž by pociťovali skličující prázdnotu.

8. Jak Sulamitka dokázala, že je jako hradba, a ne jako dveře?

⁸ Kdo touží po božském schválení a chce vstoupit do manželství se spoluvěřícím, musí však zachovat cudnost. Bratři sulamitské panny měli starost o její ctnost, i když byla ještě docela mladá. V dřívějších letech řekl o této dívce jeden z jejích bratrů: „Máme malou sestřičku, která nemá ňadra. Co učiníme pro svou sestru v den, kdy si o ni řeknou [aby vstoupila do manželství]?“ Druhý bratr odpověděl: „Kdyby snad byla hradbou, postavíme na ní stříbrné cimbuří; ale kdyby snad byla dveřmi, zatarasíme ji cedrovým prknem.“ Král Šalomoun se snažil získat Sulamitčinu náklonnost, ale ona dokázala, že v lásce a ve ctnosti není nestálá jako dveře otáčející se kolem čepu, které se musely zatarasit nějakým prknem, aby se dokořán neotevřely někomu nežádoucímu nebo škodlivému. Nepoddala se královým svodům, ale stála pevná jako hradba a odolávala všem hmotným lákadlům, dokázala svou velikost a mohla být nyní uznána jako zralá žena ctnostných zásad. (Píseň 8:8–10) Je to znamenitý příklad pro nevdané zbožné ženy v dnešní době.

9. Jak se na Sulamitku díval pastýř, který ji miloval?

⁹ Pokorná Sulamitka mluvila o sobě velmi skromně, ale v očích pastýře, který ji miloval, byla někým zvláštním. „Jsem pouhý šafrán v pobřežní nížině, lilie v údolí,“ poznamenala. Ale pastýř měl jiný názor, a odpověděl: „Jako lilie mezi trnitým býlím, tak je družka má mezi dcerami.“ (Píseň 2:1, 2) To nebylo pouhé zaslepení. Ta dívka sloužila Jehovovi, byla schopná a půvabná a měla mnoho vlastností, které mluvily v její prospěch. Není to důkaz, že neprovdané křesťanské dívky se mají učit nést odpovědnosti, které budou mít jako ženy, a že se přitom mají také snažit posilovat své duchovní smýšlení?

10. Jak hodnotila Sulamitka pastýře?

¹⁰ Povšimni si však, jak Sulamitka hodnotila pastýře. Řekla: „Jako jabloň mezi lesními stromy, tak je drahý můj mezi syny.“ (Píseň 2:3) Nebyl jako jeden z mnoha stromů v lese. Její pastýř byl oddán Jehovovi, měl žádoucí charakterové rysy a schopnosti a jistě to byl mladý muž, který měl duchovní sklony. (Srovnej 1. Korintským 2:6–16.) Ano, pro krásnou Sulamitku byl jako „jabloň mezi lesními stromy“. Neměl by se neženatý křesťanský muž uplatňovat tak, aby se jednou jeho milovaná družka mohla na něj také tak dívat?

11. Jak je možno v souladu se Sulamitčinými slovy přirovnat pravou lásku ke smrti a k šeolu?

¹¹ Sulamitka a mladý muž k sobě bezpochyby cítili nerozdělenou lásku. Dívka se jistě dobře vyjadřovala, když řekla svému milovanému pastýři: „Polož mne jako pečeť na své srdce, jako pečeť na svou paži; neboť láska je silná jako smrt, trvání na výlučné oddanosti je neústupné jako šeol. Její žár je žár ohně, plamen Jah [Jehovův]. Ani mnohé vody nemohou uhasit lásku ani řeky ji nemohou odplavit. Kdyby někdo [jako Šalomoun] chtěl dát všechny cenné věci svého domu za lásku, lidé by jimi jistě opovrhli.“ (Píseň 8:6, 7) Jak je to pravdivé! Lásku nelze koupit hmotnými věcmi. Ale pravá láska je silná jako smrt, která si soustavně vyžaduje životy odsouzeného lidstva. Ano, taková láska trvá na výlučné oddanosti, a v tom je neústupná, jako je neústupný šeol neboli hrob, když si žádá těla lidí. Proč se však říká „plamen Jah“? Jeden znalec Bible kdysi řekl, že „prameny lásky roznícené v lidských srdcích vyzařují od Jehovy“, Boha lásky, který vložil do lidí tuto nádhernou schopnost. (1. Jana 4:8) Pravá láska je skutečně neselhávající, věrně oddaná, trvalá. (Srovnej 1. Korintským 13:8.) Jak je moudré, aby ti, kteří uvažují o manželství, počkali na lásku, která „je silná jako smrt“, a pracovali pro ni!

JAK LÁSKA ROSTE

12. Jaké životní zážitky nebo okolnosti mohou vést k tomu, že láska mezi manželem a manželkou roste?

¹² Láska však může růst, protože se životy manžela a manželky stále více prolínají. Izák nebyl žádný zaslepený mladík, když si ve zralém věku, ve čtyřiceti letech, vzal za manželku Rebeku, která tehdy nebyla pouhá dívka, ale „mladá žena“. Dovídáme se: „A zamiloval se do ní.“ (1. Mojž. 24:57–67) Během let Bohu oddaní manželé sdílejí duchovní věci. Spolu čelí životním zkouškám a problémům. Z jejich společných snah vznikají milé vzpomínky, které je sbližují. Do vzpomínek se vrývají i prosté věci — snad příjemné rozpravy, když se spolu procházejí v lesích a polích. Vždyť i krásná Sulamitka toužila po tom, aby se mohla procházet krajinou se svým pastýřem! (Píseň 2:8–14) A když vstoupili do manželství, jistě to dělali často.

13. Proč má manžel milovat „schopnou manželku“?

¹³ Láska ovšem roste také z jiných dobrých důvodů. „Schopná manželka je korunou svého majitele“, svého manžela, který má jistě důvod, proč ji miluje. (Přísl. 12:4) Podle slov krále Lemuela (snad Šalomouna) je „schopná manželka“ cennější než velmi ceněné ozdoby z barevných korálů. Je hodna důvěry a odměňuje svého manžela „dobrým, a ne zlým, po všechny dny svého života“. (Přísl. 31:1, 10–12) Ochotnýma rukama snad vyrábí teplé oděvy pro svou rodinu. (Přísl. 31:13, 19, 21–24) Stejně svědomitě se stará o to, aby členové její domácnosti měli zdravé jídlo. (Verše 14, 15) Může jí být svěřeno mnoho z vedení domácnosti, protože je pracovitá a skutečně schopná. (Verše 16–18, 27) Taková žena mluví laskavě, je štědrá a činí dobro i lidem, kteří nepatří k domácnosti. (Verše 20, 26) I když snad během let poněkud povadne tělesná krása bohabojné manželky, její vnitřní krása roste a pro své milované se stává drahou. „Půvab může být klamný a krása může být marná,“ poznamenává Lemuel, „ale žena, která se bojí Jehovy, ta si získá chválu.“ — Přísl. 31:30; 1. Petra 3:3, 4.

14. Které charakterové rysy zbožného manžela vedou k tomu, že k němu má křesťanská manželka hlubokou úctu?

¹⁴ Na druhé straně Bohu oddaný manžel bere plně na svá bedra odpovědnost, kterou má jako hlava, ale nejedná jako tyran. (1. Mojž. 3:16; Mal. 2:14–16; 1. Kor. 11:3) Stále miluje svou manželku a projevuje to různými způsoby. Například se na ni rozhořčeně nehněvá. (Kol. 3:19) Tvrdě pracuje, aby se postaral o tělesné i duchovní potřeby své manželky a jiných, kteří jsou mu blízcí a drazí. (1. Tim. 5:8) Bohu oddaný manžel se skutečně o svou manželku stará se stejnou laskavou a milující péčí, jakou projevuje Ježíš Kristus svému sboru. (Ef. 5:25 až 32) Která křesťanská manželka by neměla k takovému manželu hlubokou úctu?

15. Jestliže se manžel a manželka drží biblických měřítek pro manželství, z jakého vztahu se pak mohou těšit?

¹⁵ K jednání podle právě uvedených měřítek je třeba vynakládat neustále úsilí, uplatňovat slova Písma a v modlitbě se spoléhat na Jehovu. Ale v manželském ovzduší, které tak vzniká, jistě poroste láska. Manžel nebude muset úctu vyžadovat. Jeho manželka, která má duchovní sklony a je s ní dobře zacházeno, bude mu úctu projevovat přirozeně. Manželka si také nebude muset stěžovat: ‚Ty mne nemiluješ!‘ Který křesťanský manžel by nemiloval schopnou a Bohu oddanou manželku? (Povšimni si rozdílu mezi Soudců 14:15–17 a Rút 3:11.) V takové domácnosti, kde každý z manželů správně plní úkol, který mu určuje Bible, není obtížné řídit se apoštolskou radou: „Ať. . . každý z vás [manželů] osobně miluje svou manželku tak, jako sám sebe; naproti tomu manželka by měla mít hlubokou úctu ke svému manželovi.“ — Ef. 5:33.

„RADUJ SE S MANŽELKOU SVÉHO MLÁDÍ“

16. Jak 5. kapitola Přísloví nabádá, aby byl člověk věrný svému manželskému druhu?

¹⁶ Manželství mělo lidem přinášet radost. Ovšem má-li to tak být a má-li manželská láska existovat stále, je nutná věrnost svému manželskému druhu. Bible používá výrazu „pramen vody“, jímž obrazně označuje pramen sexuálního uspokojení, jež nikdo nemá hledat mimo manželství. Láska mezi manželem a manželkou ovšem znamená i manželský vztah, ale z důvěrností, jež patří k manželství, je nutno vyloučit všechny, kteří v manželství nejsou. Pro manžela platí výstižná slova: „Pij vodu ze své vlastní cisterny. . . Měly by se snad tvé prameny rozptylovat ven. . . ? Ať jsou jen pro tebe samotného, a ne pro nějaké cizince s tebou. Ať je tvůj pramen vody požehnaný, a raduj se s manželkou svého mládí, líbeznou laní a půvabnou kamzicí [možná narážka na roztomilost]. . . Její láska ať tě stále vzrušuje.“ — Přísl. 5:15 až 23; 7:6–23.

17. K čemu to povede, budou-li si manželé vzájemně projevovat něžný ohled?

¹⁷ Ti, kteří jsou spojeni manželstvím, mají si podle Písma vzájemně prokazovat manželskou povinnost. To je jeden ze způsobů, jak projevovat hlubokou lásku, a pokud je to přirozený výsledek hluboké náklonnosti v rámci manželského svazku, může to být přirovnáno ke krásnému obrazu. Jak je tedy nutné, aby Bohu oddaní manželé dali pozor, aby v této sféře nic nepokazili, aby se vyvarovali způsobů, jimiž by bylo manželské lože poskvrněno! (Žid. 13:4) Něžný vzájemný ohled v takových intimních záležitostech zabrání bolestnému zhroucení manželství a bude také sloužit jako ochrana, aby nikdo nepodlehl nemravnosti. — 1. Kor. 7:1–5.

18. Čeho by si měl být Bohu oddaný manžel vědom, když se snaží vyhovět citovým a podobným potřebám své manželky?

¹⁸ Bohu oddaný manžel se tedy bude ohleduplně snažit vyhovět citovým a podobným potřebám své manželky, ale bude jednat umírněně, jak má jednat ten, kdo má Božího ducha a projevuje jeho ovoce sebeovládání. (Gal. 5:22, 23) Křesťanský manžel má brát v úvahu, kam sahají její fyzické a biologické možnosti, jako to bral v úvahu Jehova v Zákoně, který dal Izraeli. Tak bude křesťanský manžel jednat „podle poznání“ a bude své manželce prokazovat „čest jako slabší, totiž ženské nádobě“. — 3. Mojž. 18:19; 20:18; 1. Petra 3:7.

19. a) Jaké má být domácí prostředí, aby bylo požehnáním mít děti? b) Jaký druh kázně potřebují děti?

¹⁹ Z manželského spojení mohou časem vzejít děti, „dědictví od Jehovy“. (Žalm 127:3) Je požehnáním, jsou-li vychovávány v domácím prostředí, které se vyznačuje silnou láskou mezi jejich rodiči a hlubokou úctou k duchovním věcem. Mladí budou samozřejmě potřebovat rady a napomínání, ale ‚kdo [své dítě] miluje, ten je vyhledává s kázní‘. (Přísl. 13:24) Uplatňují-li rodiče s láskou výchovu založenou na Bibli, přinese to velmi dobré výsledky.

NAPODOBUJ SULAMITKU VE VÝLUČNÉ ODDANOSTI

20. Která láska a oddanost převyšuje lásku mezi jakýmkoli mužem a ženou?

²⁰ Sulamitka milovala svého pastýře láskou, která byla „silná jako smrt“, a stejně hluboká může dnes být láska Bohu oddaných lidí, kteří jsou spojeni v manželství. Tato panna však také řekla: „Trvání na výlučné oddanosti je neústupné jako šeol.“ (Píseň 8:6) Láska, kterou Ježíš miloval sbor svých pomazaných následovníků, převyšuje lásku, jaká je mezi mužem a ženou, a oddanost tohoto sboru Kristu je neústupná jako šeol. Ale Ježíš v lásce zemřel nejen za ty, kteří se stanou jeho nebeskou „nevěstou“, ale také za své „jiné ovce“, které nyní reprezentuje „velký zástup“. Ten má požehnané vyhlídky na věčný život na zemi. — Jan 10:16; Zjev. 7:9

21. a) Jaký znamenitý příklad poskytla Sulamitka? b) Jaký z toho budeme mít užitek, budeme-li uvažovat o tom, co pro nás učinil Ježíš?

²¹ Všem těmto Jehovovým služebníkům dala Sulamitka zvláště významný příklad výlučné oddanosti. Uvažujeme-li, co pro nás učinil Ježíš svou výkupní obětí, a přemýšlíme-li o jeho milujících projevech a slibech, roste tím naše láska k němu. To nás pak chrání, abychom nesledovali sobecké, hmotařské, neduchovní zájmy. Posiluje to také naše pouto k Jehovovi, Bohu, který lidem umožnil, aby měli ‚lásku silnou jako smrt‘.

Láska — „vynikající cesta“

‚Ukazuji vám vynikající cestu.‘ — 1. Korinťanům 12:31.

1. Jakou radou shrnul jeden starší historik své studium lidských událostí?

‚MILUJTE se navzájem.‘ Jeden dvaadevadesátiletý historik shrnul své dlouholeté studium událostí mezi lidmi touto krátkou radou. Will Durant řekl: „Mé závěrečné poučení z dějin je totéž, které dal Ježíš. . . jen to zkuste. Láska je nejpraktičtější věc na světě.“

2. Co řekl Ježíš Kristus, když dal svým následovníkům „nové přikázání“?

² Poslední večer svého pozemského života řekl Ježíš Kristus svým následovníkům: „Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali; stejně jako jsem já miloval vás tak, abyste se i vy navzájem milovali. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:34, 35) Jaká tedy měla být hlavní charakteristická vlastnost Ježíšových pravých následovníků? Měli se zřejmě navzájem milovat, měli mít mezi sebou vynikající lásku. V jakém smyslu to však bylo „nové přikázání“? Jak se měli navzájem milovat stejně, jako Ježíš miloval je?

JEŽÍŠ MILOVAL SVÉ UČEDNÍKY

3. V jakém ohledu bylo Ježíšovo přikázání lásky „nové“?

³ Krátce předtím, než Ježíš dal toto „nové přikázání“, pokorně umyl nohy apoštolům. Toto jeho jednání ukazuje křesťanům, že by měli s láskou sloužit svým spoluvěřícím, dokonce tak, že v jejich prospěch plní úkoly, které vyžadují pokoru. (Jan 13:1–16) „Nové přikázání“ však znamenalo více. Toto přikázání ohledně lásky bylo „nové“ v tom směru, že šlo dále než Zákon, který dostali Izraelité prostřednictvím Mojžíše a pod nímž byl i Ježíš a jeho učedníci. Tento zákon říkal: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ (3. Mojž. 19:18; Mat. 22:39) Vyžadoval lásku k bližnímu, ale ne obětavou lásku, která by šla až tak daleko, že by člověk dal za svého bližního život.

4. Jak projevil Ježíš ten druh lásky, který vyžaduje „nové přikázání“?

⁴ Ježíš řekl: „Nikdo nemá větší lásku než tu, že by se vzdal své duše pro své přátele.“ (Jan 15:13) A právě to udělal Ježíš, když položil svůj život jako výkupné ve prospěch nedokonalého, hříšného a umírajícího lidstva. (Mat. 20:28; Jan 3:16; 10:14–18; Řím. 5:12; 6:23) I Ježíšův pozemský život a jeho smrt byly skutečně příkladem lásky, jakou vyžaduje toto „nové přikázání“. Pod Kristovým vedením má křesťan činit dobro nejen tehdy, když se mu k tomu naskytne příležitost, ale má se ujmout iniciativy a má pomáhat druhým duchovně, a také v jiných směrech.

5. Co je jedním z největších projevů lásky?

⁵ Ano, následovník Ježíše Krista má aktivně pracovat pro dobro lidí ve svém okolí. A co patří k největším projevům lásky? Je to kázání a poučování druhých o „dobrém poselství“, protože tím mohou získat věčný život. Proto musí křesťan rozdávat ‚nejen Boží dobré poselství, ale také svou duši‘, když pracuje s těmi, kteří přijímají toto poselství, a pomáhá jim. (1. Tess. 2:8) Skutečně by měl být ochoten vzdát se pro ně své duše neboli svého života. — 1. Jana 3:16.

6. Do jaké míry měli Ježíšovi následovníci milovat Ježíše?

⁶ Ježíš ve svém jednání projevoval lásku, a nešel přitom cestou nejmenšího odporu. Naopak, ‚pohany těch, kteří hanili Boha, padly na něj‘ a on šel soustavně cestou, na které mu satan a jeho prostředníci projevovali největší odpor. (Řím. 15:3) Kristovi praví následovníci tedy neměli mít snadný život. Proto Ježíš ukázal, že jej měli milovat více než své nejbližší příbuzné a dokonce více než své vlastní duše. (Luk. 14:25–27) Ježíšovi učedníci jistě měli milovat ty, kteří spolu s nimi sloužili Jehovovi, a měli přinášet duchovní ovoce, dokonce i v prudkém pronásledování. — Mar. 10:29, 30; Jan 15:8.

PAVEL POUKAZUJE NA „VYNIKAJÍCÍ CESTU“

7, 8. Co byla „nadevše vynikající cesta“, o níž se zmínil apoštol Pavel v 1. Korintským 12:31? Nad co vynikala?

⁷ Křesťanský apoštol Pavel zdůraznil důležitost lásky, když psal svým spoluvěřícím v Korintě. V těch dnech existovalo jen málo opisů Písma a poznání z nich se předávalo hlavně ústně. Pro sbor proto byly velmi důležité zázračné dary ducha (zvláštní poznání, mluvení jazyky a tak dále). „A přece,“ napsal Pavel, „vám ukazuji nadevše vynikající cestu.“ (1. Kor. 12:4–11, 27–31) Co byla tato „nadevše vynikající cesta“?

⁸ Byla to cesta lásky a její význam vyzdvihují tato slova: „Jestliže mluvím jazyky lidskými i andělskými [duchové mají své vlastní jazyky], ale nemám lásku, stal jsem se zvučícím kusem mědi nebo znějícím činelem [svou jalovostí]. A jestliže mám dar prorokování a jsem seznámen se všemi svatými tajnými věcmi a se vším poznáním a jestliže mám všechnu víru, abych přesazoval hory [buď ohromné překážky nebo doslovné hory, je-li to Boží vůle], ale nemám-li lásku, nejsem nic. A jestliže dám všechen svůj majetek, abych nakrmil jiné, a vydám své tělo, abych se mohl honosit, ale nemám lásku, vůbec nic mi to neprospívá.“ — 1. Kor. 13:1–3; Mar. 11:23.

9. Nežijeme-li podle této „nadevše vynikající cesty“ lásky, co lze říci o našich snahách ve službě Bohu?

⁹ I skutky, které by jinak mohly být hodnotné, se stávají „mrtvými skutky“, není-li pohnutkou pro ně láska k Bohu a k bližnímu. (Mat. 22:37–39; Žid. 6:1) Důležitá je „milující usilovná práce“. (1. Tess. 1:2, 3) Všechny naše snahy a oběti v Boží službě nebudou ničím, nebudeme-li žít podle této „nadevše vynikající cesty“ lásky. Ne všichni křesťané v raných dobách mohli vykonávat mocné skutky, uzdravovat, mluvit jazyky a překládat pod působením Božího ducha. (1. Kor. 12:29, 30) Ale všichni mohli projevovat lásku, ovoce Jehovova svatého ducha, které by měli pěstovat všichni křesťané. — Gal. 5:22; 1. Jana 4:16.

VZORY LÁSKY, KTERÉ MÁME NAPODOBOVAT

10. Jak nám Jehova dal příklad v projevování lásky?

¹⁰ Jehova Bůh i jeho Syn Ježíš Kristus nám poskytují příklady v projevování lásky. Uvažuj o těchto skutečnostech: Hmotné stvoření je projevem Boží lásky, protože hojnou měrou dokazuje, jak se Bůh postaral lidstvu o zdraví, radost a blaho. Lidé nebyli stvořeni jen proto, aby existovali. Obvykle mohou vnímat chuť jídla, cítit vůni květin, mohou rozeznávat různé barvy a krásy stvoření, mohou se radovat ze společnosti jiných lidí, mohou se smát při pohledu na dovádění hravých zvířat, nehledě na mnoho jiných radostí, jež přináší život. (Žalm 139:14) Mezi důkazy toho, jak Jehova rozdává nesobecky a z lásky, patří i to, že vytvořil člověka podle svého obrazu a podle své podoby, se schopností milovat a zajímat se o duchovní věci. (1. Mojž. 1:26, 27) Bůh projevil svou lásku i tím, že dal lidem rajský domov a že dal spolehlivý slib, že tento pozemský ráj bude obnoven. Boží láska je patrná také z toho, co Bůh o sobě lidem zjevuje ve svém inspirovaném Slovu a působením svatého ducha. (Luk. 23:43; 1. Kor. 2:10–13) A Jehova ovšem projevil svou lásku také tím, že se postaral o to, aby lidstvo mohlo být vykoupeno z hříchu a smrti, která je s ním spojená. — Řím. 5:7, 8.

11, 12. Jak projevil Boží Syn lásku k lidstvu?

¹¹ Boží Syn měl zalíbení v lidstvu ještě za své předlidské existence. Mluví se o něm jako o zosobněné moudrosti a je označen jako Boží „mistr v díle“, který sloužil s radostí a řekl: „Věci, které jsem měla ráda, byly u lidských synů.“ (Přísl. 8:30, 31; Jan 1:1, 14) Bůh věděl, že je nutné vykoupení, a proto vybral někoho, kdo měl obzvláště rád lidstvo — svého jednozplozeného Syna, který se „vzdal . . . sám sebe, přijal podobu otroka a stal se rovný lidem“. (Fil. 2:5–7) Ano, tím, že se Boží Syn stal člověkem, projevil obětavou lásku.

¹² Láska byla také patrná z toho, jak Ježíš Kristus učil jiné a jak něžně a ohleduplně s nimi jednal. Když viděl velký zástup, „bylo mu jich líto a léčil jejich nemocné“. Ježíše pojala lítost, „protože byli jako ovce bez pastýře“, a „začal je vyučoval mnoho věcí“. (Mat. 14:14; Mar. 6:34) Nade vše vynikající lásku ovšem Ježíš Kristus projevil tím, že zemřel na mučednickém kůlu, aby opatřil „výkupné výměnou za mnohé“. (Mat. 20:28; Fil. 2:8) Tímto jednáním a v mnoha jiných směrech poskytují Jehova a Ježíš vzor lásky, který mají křesťané napodobovat. — Jan 13:34; 1. Jana 4:10.

„MĚJTE VŘELOU LÁSKU“ KE SVÝM SPOLUVĚŘÍCÍM

13. a) Jaký druh vzájemné lásky měli mít podle Petrových slov spoluvěřící? Je nějaký důkaz, že mezi nimi taková láska byla? b) Jak působí láska na dnešní křesťany?

¹³ Láska se projevuje tím, že jsme ochotni ze sebe vydávat, a je základem pro život ve zbožné oddanosti. (Žalm 110:3) Apoštol Petr nabádal ty, kteří spolu s ním uctívali Jehovu, aby ‚měli jeden k druhému vřelou lásku‘. (1. Petra 4:8) Že taková láska mezi křesťany v rané době existovala, je patrné z jejich projevů. Bylo totiž známo, že o sobě navzájem mluvili nebo se vzájemně oslovovali slovy, z nichž byla patrná láska — ‚moje milované děti‘, „milovanému. . . , kterého opravdu miluji“ a tak dále. (1. Kor. 4:14; 3. Jana 1) Podobná láska mezi pravými křesťany v dnešní době je povzbuzující a podpírá člověka ve zkouškách. „Buduje.“ (1. Kor. 8:1) Ačkoli se setkáváme s odporem a pronásledováním, nejsme v nelaskavém světě bez přátel. Křesťané vědí, že je jejich duchovní bratři a sestry skutečně milují, a toto „dokonalé pouto jednoty“ jim pomáhá s důvěrou se dívat do budoucnosti. — Kol. 3:14.

14. a) Jak Pavel v 1. Korintským 13:4–8 stručně vyjadřuje, co je láska? b) Jaké otázky mohou pomoci křesťanu, aby projevoval lásku v souladu s Pavlovými slovy?

¹⁴ Je však otázka, jak dalece osobně projevujeme lásku ke svým spoluvěřícím. Apoštol Pavel pod božskou inspirací stručně vyjádřil, co znamená láska, a jeho slova nám pomáhají ověřit si kvalitu naší vzájemné lásky. Čti prosím 1. Korintským 13:4–8. Potom si vyhraď čas a uvažuj o těchto slovech ve světle následujících otázek:

Jsem ‚shovívavý a laskavý‘ a projevuji za nepříznivých okolností trpělivou shovívavost?

Nejsem žárlivý, když mne například někdo přehlédne a jiný bratr dostane určité přednosti ve sboru?

Jsem pokorný a nechlubím se tím, co mi snad Jehova dovolil vykonat ve své službě?

Chovám se snad „neslušně“ způsobem, jak jednám s některými spolukřesťany?

‚Hledám své zájmy‘, například v relativně malé věci, když předbíhám jiné při křesťanských sjezdech?

Jako starší se nechám například „podráždit“ jen tím, že jiní rychle nereagují na nějakou biblickou radu?

‚Vypočítávám bezpráví‘, urážky z dávno minulých let, nebo odpouštím svým bratrům a sestrám ve víře, stejně jako já toužím po tom, aby mi bylo odpuštěno?

Dávám ve svých rozhovorech najevo, že se vyhýbám světské nespravedlnosti, a spíše se raduji z pravdy?

‚Snáším všechno‘ a nečekám od nedokonalých spolukřesťanů dokonalost?

Jsem člověk, který „všemu věří“, a nepřipisuji nespravedlivě svým spoluvěřícím špatné pohnutky?

‚Věřím všemu‘, doufám skutečně ve všechno, co je obsaženo v Božím slovu, a skutečně na něm zakládám své naděje?

Mám k Bohu takovou lásku, která mi umožní ‚ve všem vytrvat‘, včetně pronásledování za to, že jsem křesťan?

Takové otázky mohou křesťanům dobře pomoci, když se snaží projevovat lásku.

15. Co z lásky dělal Jehovův lid pro spoluctitele, kteří se ocitli v nouzi?

¹⁵ Je skutečně mnoho způsobů, jak projevovat lásku spoluvěřícím. Láska nás například podněcuje, abychom jim hmotně pomáhali, kde je to třeba. (Jak. 2:14–17) Proto Jehovův lid pomáhal spoluctitelům, kteří se po druhé světové válce ocitli v nouzi v zemích zpustošených válkou. Při pomocné akci, jež trvala dva a půl roku a probíhala po celém světě, byla projevována láska, když svědkové Jehovovi ve Spojených státech, v Kanadě, ve Švýcarsku, Švédsku a v jiných zemích věnovali oděvy a peníze na nákup potravin pro křesťany v Rakousku, Belgii, Bulharsku, Číně, Československu, Dánsku, Anglii, Finsku, Francii, Německu, Řecku, Maďarsku, Itálii, Holandsku, Norsku, ve Filipínské republice, Polsku a Rumunsku. Kromě toho svědkové Jehovovi v dalších letech poskytovali hmotnou pomoc, kde to bylo třeba, když se jejich spoluvěřící stali oběťmi přírodních katastrof.

16. Jak by měla křesťanská láska působit na jmenované starší ve sboru?

¹⁶ Křesťanská láska také vede k tomu, že jmenovaní starší ve sboru jsou přístupní a projevují pochopení. Mělo by to tak být, jestliže napodobují způsoby Jehovy Boha, o němž je řečeno: „Jako jsou nebesa vyšší než země, tak je vyvýšena jeho milující laskavost vůči těm, kteří se jej bojí.“ (Žalm 103:10–14) Pokorný, milující postoj vede křesťanské dozorce k tomu, aby se pilně snažili duchovně pomáhat svým spoluvěřícím.

17. Jak můžeme projevovat lásku starším nebo nemocným křesťanům?

¹⁷ Křesťanská láska však nebude podněcovat jen ustanovené starší, ale všechny Bohu oddané osoby, aby ochotně spolupracovaly s těmi, kteří společně s nimi uctívají Jehovu, a aby jim byli ochotni pomáhat. Láska nás možná povede k tomu, abychom obstarávali nákupy starším nebo nemocným křesťanům. Může nás podnítit, abychom jim předčítali z Bible a z křesťanských publikací, je-li to nutné. Ano, vyskytnou se možná příležitosti, abychom jim pomáhali s prací v domácnosti, abychom je doprovázeli ve službě Bohu a abychom s nimi i v jiných dobách pěstovali příjemnou společnost. Láska nás bude podněcovat, abychom rozmanitým způsobem projevovali dobro jiným — mladým i starým —, aniž nás o to někdo požádá.

PROJEVUJ LÁSKU RODINĚ I LIDEM VE SVÉM OKOLÍ

18. Potřebujeme nějaká pravidla pro každou životní oblast, chceme-li projevovat lásku?

¹⁸ Apoštol Pavel napsal: „Nebuďte nikomu dlužni ani jedinou věc, jen to, abyste se navzájem milovali.“ (Řím. 13:8) Ano, křesťané jsou skutečně druhým lidem dlužni lásku. Ale k projevování této vlastnosti nepotřebujeme pravidla, která by se vztahovala na každou oblast v životě. Lidské svědomí a božská moudrost založená na Písmu nás podněcují k milujícím slovům a skutkům. (Řím. 2:14, 15) Jako křesťané tedy obvykle víme, zda v určité situaci projevujeme lásku. Ale jedna věc je vědět, že máme projevovat lásku, a docela jiná věc je, zda ji skutečně projevujeme.

19. Co nám pomůže projevovat lásku v rodině? Jak to můžeme dělat?

¹⁹ V rodině míváme někdy sklon k netrpělivosti a k nelaskavosti. Proč? Protože členy své rodiny dobře známe a máme s nimi možná méně trpělivosti než s ostatními. Ale uvnitř domácnosti platí stejné základní biblické zásady jako pro naše jednání s jinými lidmi, například se členy místního křesťanského sboru. Jistě můžeme v modlitbě prosit Jehovu o pomoc, abychom pěstovali lásku k členům své rodiny, a měli bychom to činit. Dostaneme v tom pomoc, budeme-li pamatovat na to, že Jehova Bůh má radost, když manželé milují své manželky „jako svá těla“, když ženy milují své manžely a děti a když děti projevují lásku svým rodičům a poslouchají je. (Ef. 5:28; 6:1–3; Tit. 2:4) I dospělé děti mohou projevovat lásku svým zestárlým rodičům a nemají na ně zapomínat, ale mají o ně pečovat duchovně a podle potřeby i hmotně. Plnění této odpovědnosti patří k oddanosti Bohu. A je ovšem projevem lásky, když křesťanští manželé zajišťují svým rodinám péči v duchovním i hmotném směru. — Srovnej Přísloví 19:26; 1. Timoteovi 5:4, 8.

20. Jak můžeme dát najevo lásku k bližnímu? Jak to mohou zvláště činit křesťané?

²⁰ Lásku k bližnímu můžeme projevit skutky lidské laskavosti za nejrůznějších okolností. Obyvatelé Malty jednali s apoštolem Pavlem a s ostatními trosečníky s ‚mimořádnou lidskou laskavostí‘. (Sk. 28:1, 2) Tyto pohanské ostrovany k takovému jednání podněcovalo jejich svědomí. Oč spíše by mělo biblicky školené svědomí podněcovat křesťany, aby projevovali lásku k bližnímu! Právě láska k bližnímu nás obzvláště podněcuje k tomu, abychom jim sdělovali „dobré poselství“. Nemůžeme dělat nic lepšího a nemůžeme jim lépe projevit lásku, než když jim pomáháme, aby dosáhli dobrého postavení před Jehovou. — 1. Tim. 1:8–11.

PŘEDEVŠÍM PROJEVUJ LÁSKU K BOHU

21, 22. a) Jak hlavně můžeme projevovat svou lásku k Jehovovi? b) Jaké otázky si tedy můžeme položit? K čemu bychom měli být rozhodnuti jako lidé, kteří milují Jehovu?

²¹ Jeden z největších projevů lásky k lidem v našem okolí je skutečně v tom, že je poučujeme o „dobrém poselství“ a tak jim pomáháme získat dobré postavení před Jehovou Bohem. A pro křesťana je tato činnost hlavním způsobem, jak může projevit lásku k tomu, který si to nejvíce zaslouží —, k našemu milujícímu Bohu, Jehovovi. Jeho Syn řekl „Budeš milovat Jehovu, svého Boha, svým celým srdcem a svou celou duší a svou celou silou a svou celou myslí.“ — Luk. 10:27.

²² ‚Zůstáváme pevní, jako bychom viděli Toho, který je neviditelný‘? (Žid. 11:27) Neseme jeho nesrovnatelné jméno, Jehova, jako jeho věrní svědkové? Přejeme si ze srdce mluvit o něm a o jeho předsevzetích? Není to ve skutečnosti základní důvod, proč existujeme jako sbor jeho lidu? Rozhodně to tak je. Pod působením jeho svatého ducha můžeme jít dále po této „nadevše vynikající cestě“ lásky spolu s ostatními lidmi. Ale především nebojácně vyjadřujme chválu našemu Bohu, milujme to, co je dobré, a radujme se v něm jako ti, kteří ‚milují Jehovu‘ a zachovávají ryzost. — Žalm 97:10–12.